25 Cdo 3686/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce E. Š.,
zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem se sídlem Pardubice,
Teplého 2786, proti žalovaným 1) V. O., a 2) O. S., oběma zastoupeným JUDr.
Ludvíkem Hynkem, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 2074/37, o
168.808,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.
zn. 33 C 322/2009, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 30. 3. 2015, č. j. 18 Co 120/2015-320, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2015, č. j. 18 Co 120/2015-320,
bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 1. 2015, č. j.
33 C 322/2009-302, o zastavení řízení o dovolání žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2014, č. j. 18 Co 495/2013-260, pro
nezaplacení soudního poplatku z dovolání poté, co byla pravomocně zamítnuta
žádost žalobce o osvobození od soudního poplatku a žalobce nevyhověl opakované
výzvě obvodního soudu podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, a soudní poplatek neuhradil. Odvolací soud odůvodnil žalobcovu
povinnost soudní poplatek uhradit, nepřihlédl k obsahově totožné žádosti o
osvobození od soudních poplatků, neboť neobsahuje žádné nové skutečnosti o
majetkové situaci žalobce a netvrdí nepříznivou změnu v jeho poměrech, jedná se
tedy o nepřípustný úkon ve smyslu § 41a odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v
řešení otázky dovolacím soudem dosud neřešené, zda má žadatel v řízení o
osvobození od soudních poplatků povinnost dokládat konkrétní podklady, které
soud vyžaduje, a dále v řešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zda může soud
nepřihlédnout k nové žádosti, pokud žadatel nedoloží nové podklady o změně
poměrů. Důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolatel popsal okolnosti, za nichž podal první žádost o osvobození od
soudních poplatků dne 13. 10. 2014, a údajné vady, které spatřuje v postupu
soudu prvního stupně, jenž jej následně vyzval k doložení daňového přiznání.
Odvolacímu soudu vyčítá, že nepřihlédl k nově podané žádosti o osvobození od
soudních poplatků, čímž postupoval v rozporu s judikaturou dovolacího soudu,
který v takových případech ukládá soudu řízení o další žádosti zastavit pro
překážku věci pravomocně rozhodnuté. Dovolatel je rovněž přesvědčen, že mu bylo
upřeno právo na zákonného soudce, neboť odvolací soud byl nesprávně obsazen,
když má za to, že přidělování věcí u Městského soudu v Praze se neděje na
základě transparentního a předvídatelného rozvrhu práce, neboť chybí přehledný
popis matematických metod, jež představují základ algoritmu přidělování
počítačovým systémem. Ze všech uvedených důvodů navrhuje dovolacímu soudu, aby
napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání a shledal,
že bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění
zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s.
ř.), není však přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.
Doovolatelem vymezenou otázkou, zda má v řízení o osvobození od soudních
poplatků žadatel povinnost dokládat a soud oprávnění vyžadovat pouze určité
podklady, které mají osvědčovat osobní a majetkové poměry žadatele, se odvolací
soud vůbec nezabýval, a na jejím řešení tudíž rozhodnutí odvolacího soudu
nespočívá. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že o žádosti žalobce
o osvobození od soudních poplatků bylo negativně pravomocně rozhodnuto a bez
tvrzení nových skutečností a doložení nových důkazů k prokázání žalobcových
tvrzení o nepříznivé majetkové situaci nelze další žádosti o osvobození od
soudních poplatků vyhovět.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu platí, že usnesením, jímž
zamítne žádost účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků, je soud
vázán (§ 170 odst. 1 o. s. ř.). Později podané (nové) žádosti téhož účastníka o
přiznání osvobození od soudních poplatků může soud vyhovět jen tehdy, změní-li
se u účastníka (žadatele) poměry, z nichž soud vycházel v původním (zamítavém)
rozhodnutí pro účely právního posouzení původní žádosti. To, že samo právní
posouzení předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků v prvním
(zamítavém) rozhodnutí nebylo správné, důvodem pro to, aby soud vyhověl nové
žádosti, být nemůže (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29
Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Souladnost této judikatury dovolacího soudu s ústavním pořádkem
potvrdil Ústavní soud v usnesení ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2943/13.
V projednávané věci žalobce požádal poprvé o osvobození od soudních poplatků
dne 9. 3. 2014 společně se žádostí o ustanovení zástupce z řad advokátů,
žádostí o řádné a úplné poučení a žádostí o přikázání věci jinému soudu z
důvodu vhodnosti. O všech těchto návrzích bylo rozhodnuto dne 26. 3. 2014
odvolacím soudem tak, že se žádosti žalobce o odročení odvolacího jednání ze
zdravotních důvodů nevyhovuje, neboť ji odvolací soud považuje
za obstrukční, k návrhu na přikázání věci z důvodu vhodnosti Krajskému soudu v
Brně se jako k nepřípustnému nepřihlíží a žalobci se nepřiznává osvobození od
soudních poplatků a zamítá se jeho žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů.
Odvolací soud dále usnesením ze dne 10. 4. 2014, č. j. 18 Co 495/2013-260,
zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení ve věci zastavil, neboť žalobce
vzal žalobu zpět v plném rozsahu.
Proti tomuto usnesení podal žalobce dne 10. 7. 2014 dovolání a opětovně požádal
o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů. Na
výzvu obvodního soudu zaslal žalobce dne 13. 10. 2014 další žádost o osvobození
od soudních poplatků společně s vyplněným prohlášení o osobních, majetkových a
výdělkových poměrech včetně příloh. Na základě této žádosti rozhodl soud
prvního stupně usnesením ze dne
15. 12. 2014, č. j. 33 C 322/2009-298, tak, že se žalobci osvobození od
soudních poplatků nepřiznává a žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů se
zamítá. Toto své rozhodnutí odůvodnil soud nedoložením daňového přiznání a
eventuálním potvrzením o výši sociálních dávek na výzvu soudu. Téhož dne soud
žalobce vyzval k zaplacení soudního poplatku z dovolání usnesením č. j. 33 C
322/2009-299. Obě usnesení byla žalobci doručena do datové schránky dne 16. 12.
2014 a po marném uplynutí lhůty pro odvolání nabylo usnesení o nepřiznání
osvobození od soudních poplatků právní moci dne 1. 1. 2015.
Bylo-li následně řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku a žalobce
podal v odvolacím řízení nový návrh na osvobození od soudních poplatků,
postupoval odvolací soud v souladu s výše nastíněnou rozhodovací praxí
dovolacího soudu, pokud se k této žádosti v odůvodnění usnesení vyjádřil,
vyhodnotil, že je obsahově totožná s původní žádostí, a uvedl, že ve věci
žádosti o osvobození od soudních poplatků žalobce již bylo pravomocně
rozhodnuto. Dovolateli lze přisvědčit pouze v tom, že dle ustálené rozhodovací
praxe je třeba o každé další žádosti rozhodnout a řízení zastavit pro překážku
věci pravomocně rozhodnuté, nikoli k ní nepřihlédnout pro nepřípustnost dle §
41a odst. 3 o. s. ř., avšak na správnosti rozhodnutí odvolacího soudu tato
skutečnost nic nemění. Právo na spravedlivý proces dovolateli upřeno nebylo,
když se odvolací soud s důvody, proč další žádosti o osvobození od soudních
poplatků nelze vyhovět, vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí.
Dovolatel dále namítl porušení práva na zákonného soudce, pokud v rozvrhu práce
nebyl přesně uveden matematický model pro přidělování věcí s mezinárodním
prvkem do odvolacích senátů, z čehož dovozuje, že odvolací senát byl nesprávně
obsazen. Jak však správně dovolatel uvádí, mohlo by se jednat o vadu řízení, a
rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že vady řízení samy o
sobě nemohou být důvodem přípustnosti dovolání.
Pokud dovolatel citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn.
21 Cdo 1093/2010, jedná se o skutkově i právně odlišný případ, jehož závěry
nelze na projednávanou věc vztahovat. Dovolací soud však konstatuje, že lze
vytknout soudu prvního stupně, že při osvobození dovolatele usnesením ze dne
20. 4. 2016, č. j. 33 C 322/2009-366, neuvedl, v čem spatřuje změnu majetkových
poměrů žalobce, která eliminuje překážku věci pravomocně skončené. Ani tato
skutečnost však nic nemění na správnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle
§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 10. 2016
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu