25 Cdo 373/2021-613
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců
JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: O. B.,
narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou se
sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti žalovaným: 1. Fakultní nemocnice
Olomouc, IČO 00098892, se sídlem I. P. Pavlova 185/6, Olomouc, 2. Urologická
ordinace s. r. o., IČO 28596102, se sídlem Jívavská 1330/16, Šternberk, obě
zastoupené JUDr. Karlem Vítkem, advokátem se sídlem Dobrovského 1157/25,
Olomouc, za účasti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO
47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, jako vedlejší účastnice na straně
žalovaných, o 1 000 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11
C 211/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě –
pobočky v Olomouci ze dne 29. 9. 2020, č. j. 75 Co 275/2020-575, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků ani vedlejší účastnice nemají právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. 7. 2020, č. j. 11 C 211/2016-552,
zamítl návrh žalobkyně na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti
rozsudku téhož soudu z 10. 3. 2020, č. j. 11 C 211/2016-503. Vyšel ze zjištění,
že tento rozsudek byl podle informačního systému doručen zástupkyni žalobkyně
do datové schránky dne 10. 4. 2020 v 03:32:15 hodin, poslední den lhůty k
podání odvolání tak připadl na 27. 4. 2020 (patnáctý den lhůty byla sobota 25.
4. 2020). Žalobkyně nijak neprokázala své tvrzení o technické chybě
informačního systému datových schránek. Soud prvního stupně neshledal ani žádný
omluvitelný důvod podle zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke
zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního
řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně
insolvenčního zákona a občanského soudního řádu (dále též jen „lex covid“),
spočívající v mimořádném opatření při epidemii koronaviru SARS CoV-2, pro který
by bylo žalobkyni nebo její zástupkyni znemožněno nebo podstatně ztíženo úkon
učinit; za takovou okolnost nelze považovat pouze omezený chod advokátní
kanceláře.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze
dne 29. 9. 2020, č. j. 75 Co 275/2020-575, usnesení soudu prvního stupně
potvrdil. V odůvodnění uvedl, že z ustanovení § 17 odst. 3 zákona č. 300/2008
Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, vyplývá, že
dokument, který byl dodán dodatové schránky, je doručen okamžikem, kdy se do
datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění
přístup k dodanému dokumentu. Předmětný rozsudek byl zástupkyni žalobkyně
doručen dne 10. 4. 2020 v 03:32:15 hodin, kdy se do datové schránky přihlásila
oprávněná osoba podle § 8 odst. 1 a 4 uvedeného zákona. Byť se jedná o den a
dobu neobvyklou, má zástupkyně žalobkyně ke své datové schránce zcela neomezený
přístup, přičemž není rozhodné, zda se jedná o státní svátek, den pracovního
klidu či noční dobu. Potvrzení o dodání a doručení do datové schránky je třeba
považovat za veřejnou listinu, proto pokud žalobkyně zpochybňuje doručení dne
10. 4. 2020, bylo na ní, aby toto své tvrzení prokázala, což není možné pouze
obecným odkazem na technickou poruchu systému či tvrzením o omezené činnosti
advokátní kanceláře po dobu nouzového stavu. Zástupkyni žalobkyně nic nebránilo
podat odvolání včas, má povinně aktivovanou datovou schránku a se soudem může
komunikovat dálkově. Sama skutečnost, že nezaznamenala doručení předmětného
rozsudku dne 10. 4. 2020, ale až dne 14. 4. 2020, není omluvitelným důvodem
umožňujícím prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání.
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §
237 o. s. ř. tím, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva,
které v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyly vyřešeny, tj. zda je možné v
rámci žádosti o prominutí zmeškání lhůty podle § 58 odst. 1 o. s. ř. shledat
jako omluvitelný důvod pro zmeškání zákonem uložené lhůty, že na straně
zástupkyně žalobkyně došlo k chybě v systému zpracování došlé elektronické
pošty; zda je možné v rámci žádosti o prominutí zmeškání lhůty podle § 58 odst.
1 o. s. ř. posoudit jako omluvitelný důvod omezení provozu činnosti kanceláře
zástupce účastníka z důvodu vyhovění opatřením vydaným v souvislosti s nouzovým
stavem, který byl v České republice vyhlášen; zda je omezení činnosti zástupce
účastníka řízení mimořádným opatřením při epidemii a lze v tomto spatřovat
podstatné ztížení učinění úkonu. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.
zn. 26 Cdo 1650/2015 má za to, že v daném případě nastala událost (pochybení
systému při stažení doručené datové zprávy), kterou nemohla předpovídat a
znemožnila jí tak včas učinit úkon spočívající v podání odvolání. Toto pak bylo
umocněno aktuální zdravotní situací, která měla vliv i na fungování kanceláře
zástupkyně žalobkyně. Při běžném provozu kanceláře by se zde nacházel stálý
počet zaměstnanců, avšak při jejich nižší přítomnosti na pracovišti, kdy bylo
nutné vykonat stejný rozsah práce, bylo podstatně ztíženo odhalit i chybu, ke
které došlo v počítačovém systému. Odvolací soud proto pochybil, pokud se
nezabýval důvody pro prominutí zmeškání lhůty a nedovodil, že žalobkyní popsaná
situace může být důvodem omluvitelným ve smyslu zákona č. 191/2020 Sb.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání,
jež bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst.
1 o. s. ř.), zastoupenou advokátkou ve smyslu § 241 o. s. ř., je přípustné
podle § 237 o. s. ř. pro právní otázku, zda omezený chod advokátní kanceláře v
době vyhlášení nouzového stavu z důvodu epidemie koronaviru SARS CoV-2 lze
považovat za omluvitelný důvod umožňující prominutí zmeškání lhůty ve smyslu §
2 odst. 1 lex covid, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud
vyřešena. Dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Podle § 1 odst. 1 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění
dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení,
poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního
zákona a občanského soudního řádu, nouzovým stavem se pro účely tohoto zákona
rozumí nouzový stav vyhlášený v souladu s čl. 5 a 6 ústavního zákona o
bezpečnosti České republiky vládou České republiky v roce 2020 z důvodu
ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu nového koronaviru
/označovaný jako SARS CoV-2/ na území České republiky.
Podle odstavce 2 tohoto ustanovení mimořádným opatřením při epidemii se pro
účely tohoto zákona rozumí a) krizové opatření podle § 2 písm. c) krizového
zákona přijaté vládou České republiky v době nouzového stavu, b) mimořádné
opatření vydané v roce 2020 Ministerstvem zdravotnictví na základě § 69 odst. 1
písm. b) nebo § 69 odst. 1 písm. i), § 69 odst. 2 a § 80 odst. 1 písm. g)
zákona o ochraně veřejného zdraví a podle § 2 zákona č. 94/2021 Sb., o
mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých
souvisejících zákonů, k ochraně obyvatelstva a prevenci nebezpečí vzniku a
rozšíření onemocnění COVID-19 způsobeného novým koronavirem SARS CoV-2, c)
mimořádné opatření vydané v roce 2020 krajskou hygienickou stanicí na základě §
69 odst. 1 písm. b), § 69 odst. 2, § 82 odst. 1 a § 82 odst. 2 písm. m) zákona
o ochraně veřejného zdraví k zamezení dalšího šíření onemocnění COVID-19
způsobeného novým koronavirem SARS CoV-2.
Podle § 2 odst. 1 tohoto zákona zmeškal-li účastník nebo jeho zástupce v
občanském soudním řízení lhůtu k provedení úkonu z omluvitelného důvodu
spočívajícího v mimořádném opatření při epidemii, které účastníkovi nebo jeho
zástupci znemožňovalo nebo podstatně ztěžovalo úkon učinit, promine soud
zmeškání této lhůty podle § 58 občanského soudního řádu i v případech, ve
kterých to zákon jinak vylučuje.
Podle § 58 odst. 1 o. s. ř. soud promine zmeškání lhůty, jestliže účastník nebo
jeho zástupce ji zmeškal z omluvitelného důvodu, a byl proto vyloučen z úkonu,
který mu přísluší. Návrh je třeba podat do patnácti dnů po odpadnutí překážky a
je s ním třeba spojit i zmeškaný úkon.
Z této úpravy je zřejmé, že ustanovení § 2 odst. 1 lex covid doplňuje okruh
důvodů pro prominutí zmeškané lhůty účastníku řízení (jeho zástupci) k
provedení procesního úkonu, jak jej obecně vymezuje § 58 odst. 1 o. s. ř., a to
s ohledem na výjimečnou situaci založenou dopadem mimořádných protiepidemických
opatření. K tomu ovšem musí být současně splněny tyto podmínky: účastník řízení
(jeho zástupce) zmeškal lhůtu z omluvitelného důvodu, tento omluvitelný důvod
musí spočívat v mimořádném opatření při epidemii koronaviru SARS CoV-2, který
účastníkovi (zástupci) znemožnil nebo podstatně ztížil úkon učinit, a který by
– nebýt nouzového stavu – jinak jako omluvitelný důvod ve smyslu § 58 odst. 1
o. s. ř. neobstál. Tehdy lze prominout i lhůtu, u níž zákon takový postup
vylučuje [např. lhůta k podání dovolání (§ 240 odst. 2 věty první o. s. ř.),
lhůta k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu (§ 247 odst. 1 o. s.
ř.), lhůty ve vykonávacím řízení (§ 254 odst. 2 o. s. ř.)]. Z toho vyplývá, že
k prominutí zmeškání lhůty nemají soudy automaticky přistupovat toliko pro
existenci mimořádného opatření samotného, nýbrž je zapotřebí v každém
jednotlivém případě tvrdit a prokázat, že účastníku řízení (jeho zástupci) bylo
konkrétními dopady mimořádného opatření do jeho poměrů „znemožněno nebo
podstatně ztíženo“ provedení zmeškaného úkonu; jinými slovy řečeno, že omezení
plynoucí z mimořádných opatření (ve smyslu § 1 lex covid) mělo (podstatný)
negativní vliv na schopnost účastníka úkon učinit.
S dovolatelkou lze obecně souhlasit, že v době těsně po (prvním) vyhlášení
nouzového stavu na našem území z důvodu epidemie koronaviru SARS CoV-2 byla
Česká republika a její obyvatelstvo takřka paralyzováno novou situací,
pozornost většiny se soustředila na ochranu zdraví, omezení sociálních kontaktů
a uspokojování základních životních potřeb. Jako patrně každý byla i zástupkyně
žalobkyně vtažena do víru těchto nepříjemných událostí, což se mohlo reálně
projevit tím, že ona a zaměstnanci její advokátní kanceláře v rámci snahy o
omezení kontaktů „na živo“ chodili do práce tzv. na směny či pracovali z
domova. Na druhou stranu však zástupkyně žalobkyně jako advokátka má k
dispozici prostředky plnohodnotné dálkové komunikace (zaručený elektronický
podpis, datovou schránku), pomocí nichž by měla být schopna – i během
mimořádných okolností, jakým je nouzový stav na celém území České republiky a
obsah vydávaných mimořádných opatření – komunikovat s orgány veřejné správy
takto pohodlně „na dálku“, a to v podstatě kdykoli a kdekoli (samozřejmě za
podmínky internetového připojení). Zástupkyně žalobkyně však ani netvrdila
žádné výjimečné okolnosti znemožňující jí tímto způsobem komunikovat se soudy,
přijímat písemnosti a odesílat podání včas (např. že by mimořádné opatření bylo
tak náhlé, že jí neumožnilo přizpůsobit svou činnost požadovaným omezením,
případně též pro karanténu či onemocnění postihující ji i ostatní zaměstnance
advokátní kanceláře). Její argumentace, že v advokátní kanceláři byl v
inkriminované době pouze omezený počet zaměstnanců a některý z nich neodhalil
tvrzenou chybu v času doručení rozsudku soudu prvního stupně, svědčí spíš o
subjektivní chybě pověřeného zaměstnance (případně o nedostatečném
zorganizování chodu kanceláře za nestandardních okolností), než o objektivní
nemožnosti „pohlídat si lhůtu“ k podání odvolání. Byť lze najít jisté pochopení
pro tuto nelehkou situaci, nelze ji ani zdaleka považovat za natolik výjimečnou
(mimořádnou), aby jí byla narušena právní jistota ostatních účastníků řízení.
Výklad podávaný dovolatelkou by vedl k neudržitelnému důsledku, který zákon
jistě nesledoval, že již samotné personální či organizační omezení chodu
advokátní kanceláře by vždy zakládalo důvod k prominutí zmeškané lhůty, čímž by
se procesní lhůty fakticky plošně prodlužovaly.
Považuje-li dovolatelka za tzv. omluvitelný důvod technickou poruchu
informačního systému datových schránek, má takto vymezená otázka podklad toliko
v rovině tvrzení. Omluvitelný důvod zmeškání lhůty přitom musí účastník, který
se jej ke svému prospěchu dovolává, nejen tvrdit, ale též prokázat, aby se vůči
němu nepříznivé důsledky zmeškání lhůty neuplatnily. Sám závěr o neunesení
důkazního břemene v tomto směru, ke kterému dospěly soudy obou stupňů, pak pro
svou skutkovou povahu nepodléhá dovolacímu přezkumu (§ 241a odst. 1 a § 242
odst. 3 o. s. ř.). Úsudek o neunesení důkazního břemene je závěrem skutkovým,
nikoliv právním (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011,
sp. zn. 32 Cdo 4165/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013,
sp. zn. 28 Cdo 1858/2013).
Lze uzavřít, že personálně a organizačně omezený chod advokátní kanceláře v
době nouzového stavu sám o sobě nelze považovat za důvod omluvitelný, který by
spočíval v mimořádném opatření při epidemii a který by znemožnil či podstatně
ztížil zástupkyni žalobkyně včas podat odvolání proti rozsudku soudu prvního
stupně. Napadené rozhodnutí je tedy z pohledu uplatněného dovolacího důvodu
věcně správné, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2 o.
s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalobkyně nemá na jejich
náhradu právo a procesně úspěšným žalovaným a vedlejšímu účastníku na jejich
straně v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 3. 2021
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu