U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně
České pojišťovny a. s., IČ 452 72 956, se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16,
proti žalovaným 1. L. Š., zastoupenému Mgr. Davidem Rolným, advokátem se sídlem
v Liberci, Chrastavská 273/30, a 2. J. Č., zastoupenému Mgr. Jiřím Douskem,
advokátem se sídlem v Liberci, Chrastavská 273/30, o zaplacení částky 129.608,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 13 C
87/2008, o dovolání 2. žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočka v Liberci ze dne 5. prosince 2012, č. j. 73 Co 354/2012-341,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 24. 2. 2012, č. j. 13 C 87/2008-295,
uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobkyni 26.400,- Kč s příslušenstvím a
nahradit jí určenou část nákladů řízení (výrok I.), druhému žalovanému uložil
zaplatit žalobkyni částku 103.208,- Kč s příslušenstvím a rovněž nahradit jí
určenou část nákladů řízení (výrok II.), co do části požadovaného příslušenství
žalobu vůči druhému žalovanému zamítl (výrok III.) a rozhodl o povinnosti
žalovaných nahradit náklady řízení vzniklé státu (výrok IV.). Požadované částky
měly dle žalobních tvrzení představovat pojistná plnění, jež žalobkyně
vyplatila v souvislosti s likvidací pojistné události – dopravní nehody, k níž
došlo mezi žalovanými dne 25. 1. 2007. Žalobkyně při následné revizi zjistila,
že dle znaleckého posudku je deklarovaný průběh nehody technicky nepřijatelný a
poškození jednoho ze střetnuvších se vozidel je shodné s poškozením, které toto
vozidlo utrpělo při předchozí dopravní nehodě dne 15. 1. 2007. Měla tedy za to,
že dopravní nehoda dne 25. 1. 2007 nebyla nahodilá, a pojistné tak bylo
vyplaceno bez právního důvodu. Soud na základě obsáhlého dokazování (především
k důkazu provedených znaleckých posudků) dovodil, že průběh předmětné nehody
byl jiný, než jak jej popisují žalovaní. Setrvávají-li žalovaní na svých
tvrzeních, jež jsou z technického hlediska nepřijatelná, lze usuzovat na to, že
dopravní nehoda dne 25. 1. 2007 nebyla nahodilou skutečností, a tedy pojistnou
událostí ve smyslu § 3 písm. a) a písm. b) zákona č. 37/2004 Sb., a nemohla tak
být jako pojistná a škodní událost likvidována. Plnění poskytnuté ze smlouvy o
pojištění vozidla Opel Omega Caravan VIN WOL000021S1044258, jejímž předmětem
bylo pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem tohoto vozidla včetně
havarijního pojištění a pojištění čelního skla, je tedy plněním bez právního
důvodu ve smyslu § 451 obč. zák., jež jsou žalovaní povinni vydat žalobkyni. S
ohledem na uvedené tedy soud žalobě co do požadované jistiny, jakož i co do
příslušenství za dobu, po kterou byli žalovaní dle jeho zjištění v prodlení,
vyhověl.
K odvolání žalovaných přezkoumal uvedený rozsudek Krajský soud v Ústí nad Labem
- pobočka v Liberci, jenž jej rozsudkem ze dne 5. 12. 2012, č. j. 73 Co
354/2012-341, potvrdil ve výrocích I. a II. vyhovujících žalobě na zaplacení
částky 26.400,- Kč s úrokem z prodlení a nákladů řízení a částky 103.208,- Kč s
úrokem z prodlení a nákladů řízení, jakož i ve výroku IV. o náhradě nákladů
řízení státu (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok
II.). Odvolací soud označil hodnocení důkazů soudem prvního stupně za správné.
Jelikož z provedených svědeckých výpovědí skutečný průběh nehody zjistit nelze,
je třeba vycházet z listinných důkazů, odborné zprávy Ing. Ř., posudku znalce
Ing. Skalického, jakož i přezkoumání závěrů těchto znalců znaleckým ústavem
DEKRA Automobil a.s. Ze znaleckého posouzení se přitom podává, že oproti
tvrzení účastníků, dle nějž ke srážce vozů došlo poté, co jedno z nich (Opel
Omega) dostalo smyk, přejelo do protisměru a v nízké rychlosti narazilo do
druhého vozidla, Opel Omega, jako jedno ze střetnuvších se vozidel, se v době
nárazu musel pohybovat rychlostí 0 km/hod. Průběh nehody tvrzený žalovanými je
proto vyloučen. Soud tedy uzavřel, že nehoda dne 25. 1. 2007 nebyla nahodilou
skutečností, a tedy pojistnou událostí, s níž je spjat nárok na pojistné. Došlo-
li k jeho vyplacení, je toto pojistné bezdůvodným obohacením, a povinností
žalovaných je vydat je žalobkyni. Odvolací soud tudíž přistoupil k potvrzení
rozsudku soudu prvního stupně (vyjma jeho odvoláním nenapadeného výroku III.)
jako věcně správného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal 2. žalovaný dovolání, jehož přípustnost
má za danou v souladu s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadním právním
významem napadeného rozhodnutí. Důvodnost dovolání přitom spatřuje v nesprávném
právním posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Na rekapitulaci
průběhu řízení dovolatel navázal polemikou s právním posouzením věci odvolacím
soudem. Domnívá se, že mělo být na žalobkyni, aby prokázala vznik bezdůvodného
obohacení na straně žalovaných, tedy to, že dopravní nehoda nebyla nahodilou
skutečností, jíž by bylo možno pokládat za pojistnou událost (dovolatel v tomto
na podporu svých tvrzení odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo
1167/99 a sp. zn. 23 Cdo 5031/2008). Ač to v rozsudcích soudů obou stupňů není
výslovně zmiňováno, je z nich zřejmé, že soudy přenesly důkazní břemeno na
žalované, kteří museli prokazovat oprávněnost výplaty pojistného plnění. Ani
jeden ze znaleckých posudků přitom nevylučuje, že k dopravní nehodě v daném
místě a čase došlo, jak ostatně konstatoval v odůvodnění svého rozhodnutí i
soud prvního stupně, z čehož plyne, že žalobkyně nemohla unést v celém rozsahu
břemeno důkazní, pokud jde o žalobou uplatněný nárok na vydání bezdůvodného
obohacení. Samotná nahodilost dopravní nehody zpochybněna nebyla. V závěru
znaleckého posudku ústavu DEKRA Automobil a.s. (představujícího v daném případě
zásadní důkazní prostředek) jsou uvedeny pouze výhrady k rozsahu poškození obou
vozidel, jelikož některá z poškození neměla být odůvodněna zjištěným
mechanismem střetu. Uvedený závěr mohl mít vliv na rozsah škody vzniklé jako
následek předmětné dopravní nehody, respektive výši pojistného plnění, aniž by
však byl způsobilý ovlivnit právní základ výplaty pojistného plnění. Názor
soudů obou stupňů, že dopravní nehoda nebyla nahodilou skutečností, tedy není
správným. Z provedených důkazů, zejména výslechu svědků a posudku znaleckého
ústavu DEKRA Automobil a.s., lze učinit jediný akceptovatelný a logický závěr,
že se nehoda dne 25. 1. 2007 stala, byla nahodilou skutečností, avšak některé
díly vozu Škoda Octavia nebyly opraveny po nehodě ze dne 15. 1. 2007, pročež
mělo být kráceno pojistné plnění vyplacené v souvislosti s nehodou ze dne 25. 1. 2007. Je-li ve znaleckém posudku zmiňována „eventualita manipulované
dopravní nehody“, neznamená to, že by byla nahodilost nehody kategoricky
vyloučena. V tomto směru tedy zůstal skutkový stav neobjasněn, pročež je možno
pokládat závěry soudů obou stupňů za zkratkovité a zjednodušující. Dovolatel má
tedy za to, že žalobkyně neprokázala své tvrzení o vzniku bezdůvodného
obohacení, neučinily-li soudy za této situace závěr o neunesení důkazního
břemene ze strany žalobkyně, nepostupovaly v souladu s judikaturou zabývající
se otázkou důkazního břemene, zejména usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo
5031/2008. Soudy přesunuly důkazní břemeno na žalované, což dokládá i
dovolatelem ocitovaný způsob, jímž odvolací soud kvitoval hodnocení výpovědi
svědka M. T. soudem prvního stupně.
Předmětem dokazování dle dovolatele nemělo
být, že nehoda byla nahodilou skutečností, a na žalované v žádném případě
nemělo být přenášeno důkazní břemeno stran nahodilosti nehody. Dovolatel
vyjádřil údiv nad tím, že soudy označily nehodou za jinou než nahodilou
skutečnost mimo jiné i z toho důvodu, že žalovanými popisovaný průběh nehody
neodpovídá znaleckým zjištěním. Nahodilost nehody je objektivní skutečností, na
její existenci nemá vliv subjektivní popis nehody žalovanými. Z rozporu popisu
nehody žalovanými se závěry znaleckých posudků nelze činit žádné úsudky stran
nahodilosti nehody, není-li tato zpochybňována přímo znaleckými zjištěními. Účastníci mohli nehodový děj vnímat různě, aniž by to mělo vliv na skutečný
průběh nehody. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatel završil
návrhem na zrušení jeho rozhodnutí Nejvyšším soudem a vrácení věci k dalšímu
řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle
čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Zpochybnil-li 2. žalovaný dle svého návrhu v dovolání výrok I. rozsudku
odvolacího soudu v části, v jakém jím byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu
prvého stupně, pak je možno podotknout, že v této části je jeho dovolání
subjektivně nepřípustné. Nejvyšší soud již dříve zdůraznil, že z povahy
dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten
účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci
případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Oprávnění podat dovolání
tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření
nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým
rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň
způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon
1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 28, ročník 1998, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 749/2004). Vzhledem k tomu, že v naznačeném rozsahu napadeným výrokem rozsudku odvolacího
soudu nebylo rozhodnuto v neprospěch 2. žalovaného, je třeba dovolání v této
části považovat v souladu s předestřenými úvahami za subjektivně nepřípustné. Jelikož ve zbylé části není napadený rozsudek odvolacího soudu měnícím § 237
odst. 1 písm. a) o. s.
ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu
prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. V daném případě však z výtek dovolatele na zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí usuzovat nelze. Předně je třeba korigovat jeho názor, že důkazní
břemeno bylo soudy přesouváno ze žalobkyně na žalované. V obecné rovině je
samozřejmě třeba souhlasit s tím, že je na osobě, jež se domáhá zaplacení
určité částky z titulu bezdůvodného obohacení, aby doložila, že obohacený na
její úkor nabyl majetkového prospěchu bez řádného právního titulu (jak plyne i
z dovolatelem citované judikatury). Žalobkyně se snažila této povinnosti dostát
tím, že doložila vyplacení plateb a prostřednictvím předloženého znaleckého
posudku poukázala na skutečnost, že platby nebyly vyplaceny řádně, tedy na
podkladě skutečnosti, jež by zakládala právo na pojistné plnění. Jelikož
znalecký posudek předložený žalobkyní nepokládal soud zjevně za natolik
přesvědčivý, aby na jeho základě mohl žalobě vyhovět, ani natolik postrádající
jakoukoliv důkazní relevanci, aby mohl žalobu zamítnout, pokračoval s
přihlédnutím k důkazním návrhům účastníků v prověřování správnosti z daného
znaleckého posudku vyplývajících pochybností ohledně průběhu dopravní nehody. Závěr o neunesení důkazního břemene by přitom bylo možno učinit pouze tehdy,
pokud by za řízení provedené důkazy neumožňovaly soudu přijmout závěr ani o
pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že bylo nepravdivé (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, publikovaný v
časopise Soudní judikatura, sešit 5/2002). Provedené dokazování však soudy k
takovémuto závěru nevedlo. Závěr o neunesení důkazního břemene je přitom
závěrem skutkovým, nikoliv právním (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 19. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1053/2010), jehož přezkum je výše citovaným
ustanovením při řešení otázky přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. vyloučen. Bylo-li pro posouzení věci stěžejní, zda nehodu, k níž mezi účastníky došlo,
lze pokládat za „nahodilou“, neboť právě tato okolnost byla podmínkou řádnosti
výplaty pojistného, jeví se jako logické, zaměřil-li se soud v rámci dokazování
na prověření správnosti závěrů znaleckého posudku předloženého žalobkyní, z
nichž bylo možno usuzovat na to, že nehoda nebyla nahodilá.
Uzpůsobil-li tomu i
volbu svých výrazových prostředků (tedy i dovolatelem citovanou formulaci „…ani
z výpovědi svědka nelze dovodit, že předmětná havárie byla nahodilou
skutečností“) není důvodu v tomto spatřovat přenesení důkazního břemene na
žalované, byť lze dovolateli přisvědčit, že zmíněná formulace nebyla zvolena
příhodně a naznačuje procesní situaci neodpovídající přiléhavému určení strany
zatížené břemenem důkazním. Postupu soudu, jenž v souladu s důkazními návrhy
účastníků prověřoval opodstatněnost žalobního návrhu, odvíjející se zejména od
toho, zda je nehodu možno pokládat za nahodilou, ba i nad rámec důkazních
prostředků označených na podporu svých tvrzení žalobkyní, však není důvodu
cokoliv vytýkat. Uvádí-li dovolatel, že samotná nahodilost dopravní nehody
zpochybněna nebyla, je třeba připomenout, že žalobkyně svými podáními
zpochybňovala průběh nehody jako takový, ač tedy výslovně termín „nahodilost“
nepoužila, soud prvního stupně posléze na základě provedeného dokazování
tvrzení žalobkyně kvalifikoval tak, že se nejednalo o nahodilou událost ve
smyslu § 3 písm. b) zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně
souvisejících zákonů, jež by zakládala právo na pojistné plnění. Poukazuje-li dovolatel na to, že soudy nesprávně interpretovaly k důkazu
provedené znalecké posudky, pak tímto zpochybňuje především správnost hodnocení
důkazů soudy nižších stupňů, přičemž hodnocení znaleckých posudků, jakož i
jiných důkazních prostředků, jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, jak si
to žádá § 132 o. s. ř., je činností soudu, jíž je formován skutkový základ
sporu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS
710/09). Jak již bylo ovšem naznačeno výše, v souladu s ustanovením § 237 odst. 3 o. s. ř. nemůže ovšem být při zvažování přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přezkoumávána správnost skutkových zjištění ani v rozsahu,
v jakém to v případě přípustného dovolání umožňuje ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. V daném případě tak není dovolacímu soudu umožněno, aby přezkoumával
správnost skutkových závěrů soudů nižších stupňů, jež především ze zjištění
obsažených ve znaleckých posudcích, za současného přihlédnutí ke zjištěním
podávajícím se z důkazů ostatních, dovodily, že nehoda nebyla náhodnou
událostí. Pokud dovolatel v rámci své polemiky s rozhodnutím odvolacího soudu
zdůrazňuje, že z rozporu mezi subjektivním popisem nehody účastníky a závěry
znaleckých posudků nelze činit žádné úsudky stran nahodilosti, je třeba říci,
že odvolací soud ve svém rozhodnutí zcela případně přihlédl k tomu, že
objektivně zjištěný průběh nehody neodpovídá průběhu shodně popsanému
žalovanými. Zohlednění obsahu účastnických výpovědí a jejich významu v kontextu
prováděného dokazování je třeba pojímat jako součást procesu volného hodnocení
důkazu soudem, jehož správností, jak již bylo připomenuto výše, se při
zvažování přípustnosti dovolání Nejvyšší soud nemůže zabývat ani v limitech
daných ustanovením § 241a odst. 3. o. s. ř.
Nevymyká se ovšem nikterak logice
věci, zohlední-li soud, že účastníci ve svých výpovědích popisují skutkový děj
tak, jak se jinak dle provedeného dokazování nemohl udát, pročež výpovědi
zhodnotí jako nevěrohodné a učiní tomu odpovídající závěry. Uvádí-li dovolatel,
že nahodilost nehody je objektivní skutečností, pak je jeho tvrzení možno
revidovat potud, že průběh nehody je objektivní skutečností. Termín
„nahodilost“ pak vyjadřuje, že nešlo o zamýšlenou či plánovanou událost, ale že
k ní došlo bez jakéhokoliv předchozího záměru zúčastněných osob. Je-li tedy
zkoumána nahodilost určité události, pak je bezpochyby na místě zkoumat i
subjektivní stránku věci, tedy především záměrnost počínání zúčastněných osob. Z uvedeného je tedy patrné, že rozsudku odvolacího soudu není možno přiznat
zásadní právní význam, a dovodit tak přípustnost podaného dovolání, pročež je
Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. b) a c) o. s. ř. odmítl. Bylo-li přitom dovolání ve vztahu k meritu věci shledáno nepřípustným, pak
podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není přípustné ani proti části
výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22
Cdo 231/2000, publikované v časopise Soudní rozhledy, svazek 1/2002). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalobkyně, jež by na jejich náhradu měla v
zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.