25 Cdo 3735/2020-295
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: V. M., narozený, bytem XY, zastoupený JUDr. Martinem Vlčkem, advokátem se sídlem Anglická 4, Praha 2, proti žalovanému: J. K., narozený XY, bytem XY, zastoupený Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem Kořenského 15, Praha 5, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 120/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2020, č. j. 22 Co 113/2020-270, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč k rukám advokáta Pavla Uhla do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 16. 1. 2020, č. j. 16 C 120/2017-222, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 4. 2020, č. j. 16 C 120/2017-229, uložil žalovanému, aby do jednoho měsíce od právní moci rozsudku Akademickému senátu Českého vysokého učení technického (dále jen „ČVUT“) předal a na jeho diskusním fóru na stránce http://www.cvut.cz po dobu 3 měsíců uveřejnil omluvu žalobci ve znění: „Omlouvám se V. M., za svá tvrzení, že jeho selháním ve funkci ředitele XY je, že XY pokračoval v činnosti bez zajištění financování, začal masivně nabírat pracovníky a utrácel víc, než měl k dispozici“ (výrok I), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovanému bylo uloženo omluvu téhož znění předat rektoru ČVUT (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení.
Soud tak s odkazem na § 81 a § 82 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) rozhodl o žalobě na ochranu osobnosti žalobce, do níž podle jeho závěru žalovaný neoprávněně zasáhl tím, že shora uvedené tvrzení uvedl ve svém materiálu nazvaném „Kolik stojí XY?“, jejž předložil zasedání Akademického senátu ČVUT dne 29. 3. 2017 a zveřejnil na webu na diskusním fóru Akademického senátu ČVUT. Soud vyšel ze zjištění, že projekt výstavby a rozvoje Č. i. i., r. a k. (XY), vysokoškolského ústavu ČVUT, jehož byl žalobce ředitelem, se v průběhu svého vzniku a rozvoje potýkal s nedostatečně zajištěným financováním (nezískal finanční prostředky ze zdrojů, s nimiž se při jeho založení počítalo), které byly vyřešeny změnou způsobu financování.
Projekt nebyl na rozdíl od původního záměru financován z operačního programu, jeho financování se podařilo žalobci zajistit převážně z dotace Ministerstva školství, částečně též z rozpočtu ČVUT a z půjčky. Žalobce sám v letech 2016 a 2017 upozorňoval ČVUT na nedostatky v plnění jeho finančních závazků vůči XY při rozdělování financí a v některých fázích rozvoje XY plánoval i výdaje, které aktuálně neměl pokryté příjmem, což je však praxe obvyklá i v jiných ústavech. V roce 2017 byl sice XY ve ztrátě 10 mil.
Kč, v roce 2018 však již vykázal zisk. Přijímání pracovníků do XY probíhalo podle původního plánu. Na základě těchto skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že pravdivost tvrzení o rozvoji XY bez finančního zajištění, o masivním nabírání pracovníků a utrácení peněz, které neměl žalobce k dispozici, nebyla prokázána. Podle soudu tato tvrzení žalobce diskreditovala a snižovala jeho věrohodnost zejména v očích akademické obce ČVUT. Soud proto žalovanému podle § 2951 odst. 2 o. z. uložil, aby žalobci poskytl zadostiučinění ve formě omluvy, uveřejněné stejným způsobem, jakým byl uveřejněn dehonestující text.
Požadavek žalobce, aby žalovaný text omluvy předal rektoru ČVUT, shledal soud nedůvodným. Městský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 15. 7. 2020, č. j. 22 Co 113/2020-270, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že ústav XY měl v letech 2016 a 2017 problémy s financováním své činnosti, na které žalobce z pozice jeho ředitele upozorňoval vedení ČVUT a domáhal se plnění finančních závazků ČVUT vůči XY. Žalovaný jako člen Akademického senátu ČVUT zastával názor, že vznik a rozvoj XY vysokou školu ČVUT neúměrně zatěžuje, který vyjádřil v materiálu nazvaném „Kolik stojí XY?“. Otázka financování XY byla na půdě ČVUT v letech 2016 a 2017 předmětem diskuzí, pracovních jednání a porad.
Odvolací soud na základě zjištění soudu prvního stupně uzavřel, že tvrzení žalovaného nelze označit za nepodložená, když bylo prokázáno, že v předmětné době institut měl finanční problémy, které žalobce jako jeho ředitel řešil, aniž by omezoval činnost institutu či jeho personální obsazení. Žalovaný svůj nesouhlas s tímto postupem, který vnímal jako zátěž pro ČVUT a jako selhání žalobce, vyjádřil z pozice člena akademického senátu ČVUT, na fóru k tomu určeném, a to způsobem, jejž odvolací soud hodnotil jako podloženou, věcnou a přiměřenou kritiku, kterou byl žalobce povinen snést.
Pojem selhání v daném kontextu odpovídal účelu kritiky a nebyl urážející ani nepřiměřeně excesivní. Žalovaný jím tedy nezasáhl do osobnostních práv žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost odůvodnil rozdílností výkladu pojmu „selhání“ soudem prvního a druhého stupně. Dovolatel je přesvědčen, že jde o výraz excesivní a urážlivý. Tato právní otázka, vyřešená odvolacím soudem odlišně než soudem prvostupňovým, má být posouzena jinak, a to v souladu s výkladem soudu prvního stupně. Dovolatel přednesl námitky proti závěru odvolacího soudu o prokázaných finančních obtížích XY v letech 2016 – 2017. V uvedeném období se financování z jinak garantovaného vnitřního financování z rozpočtu ČVUT zpozdilo v důsledku obstrukcí několika členů akademického senátu včetně žalovaného.
Žalobci se podařilo problémy překonat, financování XY zajistit a udržet jeho rozvoj, jeho práce byla oceněna. Osočení žalovaným z manažerského selhání je nesmyslné a nepřiměřené, žalobce jako ředitel XY naplňoval plán schválený vedením školy a akademickým senátem za souhlasu ministerstva školství. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.
Žalovaný navrhl odmítnutí, popřípadě zamítnutí dovolání žalobce, neboť v něm není vymezen žádný z důvodů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., dovolatel nevymezil žádnou právní otázku, dosud řešenou dovolacím soudem způsobem, jenž by měl být změněn. Rozpor mezi právním závěrem soudu prvního a druhého stupně není důvodem přípustnosti dovolání. Tím nejsou ani dovolatelem tvrzené nesprávné skutkové závěry odvolacího soudu, které jsou jen odlišnou interpretací zjištěného skutkového stavu žalobcem. Konečně žalovaný vyjádřil přesvědčení, že výraz „selhání“ není vulgární, urážlivý či šokující a je přiměřenou kritikou.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není přípustné podle § 237 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Dovolatel především řádně nevymezil důvod přípustnosti dovolání, když poněkud nejasně namítl, že otázka výkladu pojmu „selhání“ byla obvodním a odvolacím soudem řešena odlišně, a má být dovolacím soudem vyřešena jinak (zřejmě způsobem, jak učinil soud prvního stupně). Neuvedl, v čem spatřuje nesprávnost právního posouzení dané otázky odvolacím soudem, vyjma toho, že podle něj měl odvolací soud dospět k opačnému závěru. Soudy obou stupňů otázku, zda výrokem žalovaného došlo k zásahu do cti žalobce, posoudily po právní stránce podle § 81 o.
z., podle něhož ochrany požívá mimo jiné vážnost a čest člověka. Uvedené ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, zda konkrétní výrok v určitém případě za daných okolností představuje zásah do cti a vážnosti žalobce, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20.
5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007). Závěr odvolacího soudu, že žalovaný předmětným textem včetně užitého výrazu „selhání“ nezasáhl do cti a vážnosti žalobce, není zjevně nepřiměřený, naopak odpovídá skutkovým zjištěním a je přiléhavě odůvodněn. Předmětný text se i dovolacímu soudu jeví být zcela přípustnou a věcnou kritikou uplatněnou v rámci interních diskuzí o hospodaření ČVUT a jejích jednotlivých ústavů, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že byl zveřejněn žalovaným jako osobou oprávněnou projevovat své názory na dané téma a na diskuzním fóru k tomu určeném.
Žalovaným užité formulace, včetně termínu „selhání“ jsou sice výrazně kritické, nelze je však pokládat za urážlivé, vulgární, dehonestující či excesivní, a to ani s přihlédnutím k akademickému prostředí, v němž k danému projevu došlo, ostatně v dovolání nejsou uvedeny žádné argumenty svědčící pro opak. Žalobce měl být jako ředitel ústavu ČVUT schopen přenést se i přes takovou kritiku svého působení, jaká byla obsažena v textu žalovaného k financování XY.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu uvedeného ustanovení není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Argumentací části dovolání, která směřuje proti skutkovým zjištěním, se proto dovolací soud nezabýval, neboť skutkovým stavem je vázán a není oprávněn jeho správnost přezkoumávat (§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.). Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 10. 2. 2022
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu