25 Cdo 3737/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobců a) M. Z., b) J. Z., c) M. Z., d) A. Z., všichni zastoupeni Mgr.
Richardem Vachouškem, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo nám. 225,
proti žalovaným 1) České pojišťovně, a. s., IČO: 45272956, se sídlem Praha 1,
Spálená 75/16, 2) Kooperativě pojišťovně, a.s., Vienna Insurance Group, IČO:
47116617, se sídlem Praha 1, Templová 5/747, 3) Jorist, s. r. o., IČO:
60469293, se sídlem Praha 3, Bořivojova 47/1178, 5) P. F., 6) Mgr. M. Š., a 7)
Generali Pojišťovně, a.s., IČO: 61859869, se sídlem Praha 2, Bělehradská 132, o
náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 348/2003,
o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2008,
č.j. 35 Co 370/2008-309, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 10. 4. 2008, č.j. 25 C 348/2003-268,
zamítl žalobu, jíž se žalobkyně a) domáhala uložení povinnosti žalovaným
společně a nerozdílně zaplatit jí 52.171,- Kč s příslušenstvím, 50.000,- Kč s
příslušenstvím a platit jí 7.000,- Kč měsíčně počínaje 9. 10. 2001, dále zamítl
žalobu, jíž se žalobce b) domáhal uložení povinnosti žalovaným společně a
nerozdílně zaplatit mu 80.000,- Kč s příslušenstvím a platit mu 5.000,- Kč
měsíčně počínaje 9. 10. 2001, dále zamítl žalobu, jíž se žalobkyně c) domáhala
uložení povinnosti žalovaným společně a nerozdílně zaplatit jí 80.000,- Kč s
příslušenstvím a platit jí 5.000,- Kč měsíčně počínaje 9. 10. 2001, a konečně
zamítl žalobu, jíž se žalobkyně d) domáhala uložení povinnosti žalovaným
společně a nerozdílně zaplatit jí 80.000,- Kč s příslušenstvím a platit jí
5.000,- Kč měsíčně počínaje 9. 10. 2001; současně rozhodl o nákladech řízení.
Soud neshledal důvodným nárok na náhradu škody z dopravní nehody, při níž
zahynul A. Z., manžel žalobkyně a) a otec žalobců b) až d), kteří na něj byli
odkázání výživou. Dne 8. 10. 2001 došlo ke střetu osobního vozu zn. SEAT,
provozovaného žalovaným 6) a pojištěného pro případ odpovědnosti za škodu
způsobenou provozem u žalované 7), řízeného A. Z. se spolujezdcem žalovaným 5),
s nákladní soupravou tahače LIAZ s návěsem, provozovanou žalovaným 3) a
pojištěnou u žalované 1) (návěs) a 2) (tahač). A. Z. při odbočování vlevo
nezvládl odbočovací manévr a levým bokem vozidla se střetl s protijedoucí
nákladní soupravou LIAZ, jejíž řidič (původní žalovaný 4/) se snažil střetu
zabránit vybočením vlevo. Soud dospěl k závěru, že žalovaný 3) jako
provozovatel tahače a návěsu ve smyslu § 427 odst. 1 obč. zák. neodpovídá
žalobcům za škodu, neboť návěs se na nehodovém ději nepodílel a žalovaný 3) se
zprostil své odpovědnosti za škodu způsobenou provozem tahače dle § 428 obč.
zák., jelikož bylo prokázáno, že škodě nemohlo být z jeho strany zabráněno ani
při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat. Ve vztahu k žalovanému 5)
nebylo prokázáno jeho protiprávní jednání (zásah do řízení vozidla SEAT), a tím
ani příčinná souvislost se vznikem škody na straně žalobců, tedy předpoklady
odpovědnosti dle § 420 a násl. obč. zák. Ve vztahu k žalovanému 6), tj.
provozovateli vozidla SEAT, nebylo zjištěno, že by škoda byla způsobena
žalobcům v přímém vztahu k provozu uvedeného vozidla. Není-li dána odpovědnost
provozovatelů, není dána ani povinnost k plnění na straně jejich pojistitelů (§
6 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla).
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 10. 2008, č.j. 35
Co 370/2008-309, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně, jež pouze upřesnil, a přisvědčil jeho závěru, že žalovaný 3) se
jako provozovatel soupravy LIAZ zprostil odpovědnosti za škodu ve smyslu § 428
věta druhá obč. zák. A. Z. porušil při odbočovacím manévru povinnost stanovenou
v ustanovení § 21 odst. 1, 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích, dát přednost protijedoucímu vozidlu, resp. počínal si „minimálně
neopatrně a riskantně“. Vozidlo SEAT se v důsledku zcela neočekávaného a
nepředvídatelného manévru A. Z. ocitlo prakticky přímo před nákladní soupravou,
u níž nebyly zjištěny žádné skutečnosti zpochybňující její technický stav,
zatímco řidič nákladní soupravy LIAZ jednal v souladu s ustanovením § 4 písm.
a) citovaného zákona, neboť ve snaze umožnit vozidlu SEAT dokončení započatého
manévru vyhýbáním se vlevo ze směru své jízdy přizpůsobil své chování situaci v
provozu na pozemní komunikaci a učinil tak vše, aby zabránil střetu s vozidlem
SEAT. Za této situace je tedy správný závěr, že žalovaným 1) a 2) jako
pojistitelům tahače a návěsu nevznikla povinnost poskytnout pojistné plnění ve
smyslu ustanovení § 6 odst. 1 zák. č. 168/1999 Sb. Odpovědnost žalovaného 5)
dle § 420 obč. zák. byla rovněž vyloučena, neboť bylo jednoznačně prokázáno, že
do řízení vozidla SEAT nezasáhl. U žalovaného 6) coby provozovatele vozidla
SEAT nebylo prokázáno, že by ke vzniku škody došlo v přímém vztahu s provozem
uvedeného vozidla dle § 427 odst. 2 obč. zák. Za této situace není dána
povinnost k plnění ani na straně žalovaného 7) coby pojistitele vozidla SEAT.
Za nepodstatný pak označil způsob provádění vyšetřování dopravní nehody
příslušnými policejními orgány.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež považují za
přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“), a odvolacímu soudu vytýkají, že jeho rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Odvolací
soud podle nich pochybil v tom, že z protokolu o odvolacím jednání není zřejmé,
který z protokolů o výslechu znalce V. byl odvolacím soudem k důkazu čten, a
odvolací soud zdůraznil určitou pasáž z výpovědi znalce V. a potlačil zbývající
části jeho výpovědi. Naplnění liberačního důvodu ve smyslu § 428 obč. zák. je
třeba hodnotit z hlediska objektivního a nikoli subjektivního. V rozporu s tím
odvolací soud dospěl k závěru, že za daných podmínek s ohledem na velmi omezený
čas pro rozhodnutí, nemohlo být ze strany řidiče nákladní soupravy škodě
zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat. Okolnosti
dopravní nehody byly objasňovány neúplně, znalecké zkoumání technického stavu
tahače LIAZ provedeno nebylo, stejně jako nebylo zjištěno, co bylo příčinou
náhlého a nevysvětlitelného manévru řidiče A. Z., a proto je nepodloženým závěr
o zavinění dopravní nehody chováním A. Z. Zásadní vady ve zjišťování skutkového
stavu nelze vykládat v neprospěch žalobců, na nichž důkazní břemeno nespočívá.
Nelze učinit závěr, že by škoda byla způsobena výlučně jinými okolnostmi, nežli
které mají původ v provozu (§ 428 odst. 1 věta první obč. zák.), popř. že škodě
nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat
(§ 428 odst. 1 věta druhá obč. zák.). Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
První žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry soudů obou
stupňů a navrhla zamítnutí dovolání.
Třetí žalovaný ve vyjádření označil dovolání za nepřípustné, neboť (vzhledem k
tomu, že zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu) není odůvodněno
způsobilým dovolacím důvodem.
Šestý žalovaný se ve vyjádření k dovolání, jež pokládá za důvodné, obsáhle
vyjádřil ke způsobu objasňování příčin dopravní nehody, možnostem řidiče
soupravy LIAZ zabránit střetu a vedení řízení před soudy obou stupňů a navrhl
zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení.
Sedmá žalovaná se ve vyjádření ztotožnila se závěry soudů obou stupňů a navrhla
odmítnutí, resp. zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnými osobami - účastníky řízení, řádně
zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., rozhodl o dovolání
podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném
před 1. 7. 2009 – srov. bod 12 čl. II zákona č. 7/2009 Sb.) vzhledem k tomu, že
dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 14. 10. 2008.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní
význam po právní stránce (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), lze zásadně usuzovat jen z
okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení). Výjimečně může zásadní právní význam
rozhodnutí založit uplatnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci), a to pokud vada představuje střet právních názorů na
výklad a aplikaci procesněprávního předpisu, jež má tzv. judikatorní přesah,
tedy význam nejen pro danou věc, ale i pro soudní praxi vůbec. K okolnostem
uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování) nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto, neboť tento dovolací důvod
lze podle výslovného znění § 241a odst. 3 o. s. ř. uplatnit jen v případě
přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (jež v
projednávané věci není dána), a to již proto, že z povahy tohoto dovolacího
důvodu, jenž směřuje proti skutkovým závěrům, vyplývá, že nemůže založit
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Ač dovolatelé avizují uplatnění dovolacího důvodu pouze dle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., ve skutečnosti (tj. posuzováno z obsahového hlediska - § 41
odst. 2 o. s. ř.), vytýkají odvolacímu soudu i procesní vady a nedostatky ve
skutkových zjištěních.
Pokud tedy dovolatelé namítají, že odvolací soud zdůraznil určitou pasáž z
výpovědi znalce V. a potlačil zbývající části jeho výpovědi, že okolnosti
dopravní nehody byly objasňovány neúplně, znalecké zkoumání technického stavu
tahače LIAZ provedeno nebylo, stejně jako nebylo zjištěno, co bylo příčinou
náhlého a nevysvětlitelného manévru řidiče A. Z., že je tudíž nepodložený závěr
o zavinění nehody A. Z., a že nelze učinit závěr, že škodě nemohlo být
zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat, neboť z
provedených důkazů vyplývá opak, potom napadají správnost či úplnost skutkových
zjištění, a tedy uplatňují nezpůsobilé dovolací důvody.
Namítají-li dovolatelé, že z obsahu protokolu o odvolacím jednání nevyplývá,
který protokol o výslechu znalce V. byl odvolacím soudem k důkazu čten, pak
nejde o vadu řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
již z toho důvodu, že přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem
spočívající v porovnání skutkových závěrů s obsahem provedených důkazů, jak je
zaznamenán v protokolech o jednání soudu prvního stupně, není dokazováním,
takže protokolace v tom smyslu, že odvolací soud čte („k důkazu“) protokoly o
jednání před soudem prvního stupně, nemá žádné opodstatnění, ale pokud tak
odvolací soud učinil, nemá to vliv na věcnou správnost jeho rozhodnutí. Kromě
toho je v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 6 dole) výslovně uvedeno,
že příslušné zjištění vyplývá z protokolu o výslechu znalce Ing. V. ze dne 4.
10. 2007.
Otázka důkazního břemene není v dané věci otázkou zásadního právního významu ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Rozsah důkazního břemene, tedy
okruh skutečností, které musí ten který účastník prokázat, zásadně určuje
hmotněprávní norma, z níž vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo
z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat, a koho při
nesplnění této povinnosti stíhá nepříznivý následek v podobě neúspěchu ve
sporu. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku
řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní
důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí
(srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo
2727/99, a ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000, uveřejněné v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 528 a C 946). V
tomto směru odvolací soud nepochybil, když vycházel z právního názoru, že
důkazní břemeno o tvrzených skutkových okolnostech leží na žalobcích, jejichž
povinností bylo prokázat předpoklady odpovědnosti žalovaných za škodu. To se
týká i tvrzení žalobců, že na nehodovém ději se podílel i technický stav
soupravy LIAZ. Ani objektivní povaha odpovědnosti provozovatele dopravního
prostředku za škodu s omezenými důvody liberace není důvodem pro odlišné
posuzování důkazního břemene.
Odvolací soud s ohledem na učiněná skutková zjištění (jejichž správnost nelze v
dovolacím řízení přezkoumat) uzavřel, že za daných podmínek, tj. vzhledem k
rychlosti vozidel, hmotnosti nákladní soupravy, časovému úseku 2,42 s, který
měl řidič nákladní soupravy na reakci, a jeho nemožnosti odbočit vpravo,
protože zde byla benzínová stanice, je zřejmé, že střetu a tím škodě nemohlo
být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat. Odvolací
soud výslovně uvedl, že pod pojmem vynaložení veškerého úsilí ve smyslu ust. §
428 obč. zák. je třeba rozumět každou možnou péči, kterou bylo možné za daných
podmínek konkrétního případu vyvinout, aby se zabránilo vzniku škody, přičemž
odkázal na „R 3/1984“, tj. na zhodnocení Nejvyššího soudu SSR publikované pod
č. 3/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Námitka dovolatelů, že
odvolací soud posuzoval jednání řidiče nákladní soupravy ze subjektivního
hlediska, není namístě, neboť je zřejmé, že odvolací soud dovodil, že za
uvedených okolností by žádný řidič ve stejné situaci nemohl nehodě zabránit,
tedy neposuzoval tuto otázku ze subjektivního, nýbrž objektivního hlediska, a
to v souladu s ustálenou judikaturou. Tato otázka tedy napadené rozhodnutí
zásadně právně významným nečiní.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvod pro závěr, že by napadené rozhodnutí
odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c),
odst. 3 o. s. ř.], a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí,
proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Lze dodat, že z povahy dovolání jako opravného prostředku vyplývá, že k jeho
podání je oprávněn pouze ten účastník, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu
způsobena újma. Při zkoumání přípustnosti dovolání je dovolací soud vázán
obsahovým vymezením námitek uplatněných dovolatelem. Nemůže tudíž přihlížet k
námitkám jiných účastníků, kteří k podání dovolání oprávněni nejsou.
Podle výsledku dovolacího řízení žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení nemají. Žalovaným 1), 2), 5), 6) a 7) náklady v dovolacím řízení
nevznikly. Žalovaný 3) sice vynaložil náklady na sepis vyjádření k dovolání
advokátem, avšak nejedná se o náklady vynaložené účelně. Písemné vyjádření
totiž obsahuje stanovisko především ke skutkovým a právním otázkám rozsudku
odvolacího soudu, které v dovolacím řízení nebyly a nemohly být řešeny z důvodu
nepřípustnosti dovolání. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu