25 Cdo 379/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Marty Škárové v právní věci
žalobkyně S. P., zastoupené advokátkou, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu
škody, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 344/2000, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.
října 2003, č. j. 9 Co 331/2001-41, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 10. 2003, č. j. 9 Co
331/2001-41, a rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 28. 3. 2001, č.
j. 7 C 344/2000-22, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Litoměřicích k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala náhrady škody, která jí měla vzniknout v řízení o výkon
rozhodnutí prodejem movitých věcí, vedeném u Okresního soudu v Litoměřicích pod
sp. zn. E 133/97, a to nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že po
soupisu věcí povinného došlo k takovým průtahům řízení, že povinný se mezitím
těchto věcí zbavil, takže výkon rozhodnutí se stal bezvýsledným. Žalobkyně tak
ztratila možnost vymoci pohledávku přisouzenou jí pravomocným platebním
rozkazem téhož soudu. Škoda sestává z pohledávky ve výši 84.547,- Kč s
příslušenstvím a z nákladů předchozího řízení ve výši 5.744,- Kč a řízení o
výkon rozhodnutí ve výši 4.717,- Kč.
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 28. 3. 2001, č. j. 7 C 344/200-22,
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že
platebním rozkazem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 30. 5. 1996, č. j. Ro
564/96-6, byla V. D. uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 84.547,- Kč s
příslušenstvím. K návrhu žalobkyně ze dne 28. 1. 1997 byl podle tohoto
rozhodnutí usnesením téhož soudu ze dne 11. 2. 1997, č. j. E 133/97-6, nařízen
výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného a dne 18. 6. 1997 byl
proveden soupis movitých věcí. Po zadání znaleckých posudků k ocenění těchto
věcí (usnesení ze dne 5. 8. 1997, č. j. E 133/97-18, 19) nebyly v řízení
provedeny žádné úkony až do 9. 9. 1999, kdy byla provedena obhlídka objektu
povinného se zjištěním, že povinný věci půl roku po jejich sepsání zlikvidoval.
Následující soupis věcí provedený dne 24. 11. 1999 byl bezvýsledný a výkon
rozhodnutí byl proto usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26. 10.
2000, č. j. E 133/97-58, zastaven. Soud dospěl k závěru, že popsané průtahy
řízení o výkon rozhodnutí představují nesprávný úřední postup soudu podle § 13
zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu
státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Podmínky odpovědnosti státu za
škodu však splněny nejsou, neboť nebylo prokázáno, že by došlo ke vzniku škody,
případně že by mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem byla příčinná
souvislost. Žalobkyni nevznikla skutečná škoda, protože nedošlo ke zmenšení
majetkových hodnot na její straně. Hodnota sepsaných věcí dosahovala podle
znaleckých posudků téměř 200.000,- Kč, avšak vzhledem k tomu, že nelze zjistit,
kdy přesně povinný věci zlikvidoval, a že ani není jisté, za jakou cenu by se
prodaly v dražbě, nelze dovodit ani ušlý zisk žalobkyně, které ostatně nadále
zůstává proti povinnému pohledávka, kterou může v budoucnu vymoci.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 21. 10.
2003, č. j. 9 Co 331/2001-41, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními i
právními závěry soudu prvního stupně, především s tím, že v důsledku
nesprávného úředního postupu soudu žalobkyni nevznikla škoda. S poukazem na
ustanovení § 442 odst. 1 obč. zák. dovodil, že žalobkyně netvrdí vznik tzv.
jiné škody a že škoda skutečná jí nevznikla zejména proto, že nároky
vyplývající z pravomocného platebního rozkazu jsou stále součástí jejích aktiv,
přičemž i přes neúspěšný výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí má i nadále
možnost vymoci vykonatelné rozhodnutí formou výkonu rozhodnutí, popř.
dobrovolným plněním dlužníka. Žalobkyně přitom návrh na výkon rozhodnutí jiným
způsobem nepodala a zůstává pouze jejím tvrzením, že dlužník nemá žádný
postižitelný majetek.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatňuje dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá, že v žalobě uvedla skutkové
okolnosti svědčící o tom, že jí vznikla škoda v podobě ušlého zisku, pokud jde
o úroky z prodlení z částky 84.547,- Kč. Tuto pohledávku spolu s již
vynaloženými náklady na řízení o výkon rozhodnutí považuje dovolatelka za
skutečnou škodu a na rozdíl od soudů obou stupňů je přesvědčena, že jí taková
škoda již vznikla. V době podání návrhu na výkon rozhodnutí byla totiž
pohledávky dobytná, avšak stala se nevymahatelnou právě pro průtahy v řízení. V
současné době nemá dlužník žádný jiný postižitelný movitý majetek, jeho
nemovitosti jsou zatíženy a jsou předmětem jiného vykonávacího řízení, takže
jakýkoliv pokus žalobkyně o výkon rozhodnutí by byl pouze zbytečným
vynakládáním dalších prostředků. V řešení těchto právních otázek spatřuje
dovolatelka zásadní význam napadeného rozhodnutí a navrhuje, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení
- a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k
závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Za otázku
zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. totiž
dovolací soud považuje právní posouzení otázky vzniku škody (a jejího
charakteru), která měla žalobkyni vzniknout v důsledku průtahů řízení o výkon
rozhodnutí. Dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod
dovolání [§ 41a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud
věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý
právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Podle § 36 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), odpovědnost podle tohoto zákona se vztahuje na škodu způsobenou
rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou
ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem; odpovědnost za škodu
způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za
škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se
řídí dosavadními předpisy. Tento zákon nabyl účinnosti dne 15. 5. 1998.
Vzhledem k tomu, že ke škodě z žalobkyní tvrzeného nesprávného úředního postupu
došlo před uvedeným datem, posuzoval odvolací soud věc (stejně jako soud
prvního stupně) správně podle dosavadního předpisu, tj. podle zákona č. 58/1969
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho
nesprávným úředním postupem.
Podle § 18 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou v rámci plnění
úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v § 1 odst. 1
nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní. Podle § 18 odst. 2
zákona odpovědnosti podle odstavce 1 se nelze zprostit. Podle § 20 zákona pokud
není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským
zákoníkem.
Ustanovení § 18 zákona zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na
zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří
podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost
mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody.
Rozhodnutí odvolacího soudu shodně se soudem prvního stupně vychází ze závěru,
že v dané věci nebyla splněna jedna z podmínek odpovědnosti státu za škodu, jíž
je vznik škody.
Protože zákon č. 58/1969 Sb. obsahující zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu
způsobenou orgánem státu blíže nedefinuje pojem škody ani neupravuje rozsah
její náhrady, je třeba v této otázce vycházet z ustanovení § 442 obč. zák.
Podle § 442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo
(ušlý zisk).
Škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře
poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně
vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná
poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Ušlý zisk je v podstatě ušlým
majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku
poškozeného, které bylo možno - kdyby nebylo škodné události - důvodně očekávat
s ohledem na pravidelný běh věcí (stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70,
publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971).
Charakter ušlého zisku má i majetková újma představovaná ztrátou majetkového
přínosu, který mohl věřitel jako osoba oprávněná očekávat od svého dlužníka –
povinného v řízení o výkon rozhodnutí, a to při obvyklém sledu událostí, nebýt
nesprávného úředního postupu. Takovému věřiteli nepochybně ušel majetkový
přínos v hodnotě pohledávky přiznané vykonatelným rozhodnutím, neboť tím, že
nebyla výkonem rozhodnutí uspokojena, nezvětšil se jeho majetkový stav, ačkoliv
bylo možno důvodně očekávat, že se tak na základě postupu soudu stane (srov.
obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo
145/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sv. 25, pod C
1820). Odpovědnost státu za škodu bude v takovém případě dána, jestliže v
příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem se právo věřitele na plnění
proti dlužníkovi fakticky stalo nevymahatelným, a že je vyloučeno, aby bylo
uspokojeno jiným způsobem.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení vzniku škody a jejího charakteru v
dané věci odvolacím soudem není správné. Okolnost, že se v řízení o výkon
rozhodnutí nepodařilo uspokojit pohledávku oprávněné žalobkyně, sice sama o
sobě škodu nepředstavuje, když o majetkovou újmu, která by byla odškodnitelná
podle zákona č. 58/1969 Sb., by za této situace šlo tehdy, měly-li by průtahy v
řízení o výkon rozhodnutí dopad do majetkové sféry žalobkyně, tj. jestliže
vymáhaná pohledávka již nemůže být uspokojena jiným způsobem, např. dalším
postupem v exekučním řízení proti témuž dlužníku; existenci takové újmy ovšem
žalobkyně tvrdí od počátku řízení. Jestliže se již v žalobě uvádí, že žalobkyně
se nemůže domoci svých nároků, neboť povinný sepsané věci zašantročil a nadále
žádný postižitelný majetek nemá, a jestliže zároveň z výsledků řízení
nevyplývá, že by zde byla jiná reálná možnost uspokojení pohledávky žalobkyně
přiznané jí pravomocným soudním rozhodnutím, nemůže obstát závěr odvolacího
soudu, že žalobkyně netvrdí vznik škody. Správný pak není ani jeho právní závěr
o nesplnění podmínky vzniku odpovědnosti státu za škodu, odůvodněný tím, že
žalobkyni nevznikla skutečná škoda, neboť – jak bylo vyloženo - neuspokojený
nárok na plnění je třeba kvalifikovat jako ušlý zisk. Odvolací soud v důsledku
tohoto nesprávného právního názoru nezkoumal, zda v příčinné souvislosti se
zjištěným nesprávným úředním postupem soudu v řízení o výkon rozhodnutí se
právo žalobkyně na plnění proti jejímu dlužníkovi fakticky stalo
nevymahatelným, a zda je vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka skutečně
vyloučeno, aby bylo uspokojeno jiným způsobem; pro úplnost je možno dodat, že
dobrovolné splnění ze strany dlužníka, jak o něm uvažoval odvolací soud, je
evidentně bez významu za situace, kdy dlužník účel výkonu rozhodnutí sám
úmyslně zmařil.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř. je naplněn; Nejvyšší soud České republiky rozsudek
odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.), a
protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro
rozsudek soudu prvního stupně, byl i tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena
Okresnímu soudu v Litoměřicích k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá
o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. června 2005
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu