25 Cdo 3816/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně D. K., zastoupené JUDr. Janem Turinou, advokátem se sídlem v Praze 8,
Šaldova 34, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v
Praze 1, Letenská 15, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod
sp. zn. 4 C 229/98, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 24. dubna 2008, č. j. 11 Co 56/2008-162, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Poté, co rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. 8. 2006, č. j.
4 C 229/98-115, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni
66.369,50 Kč s příslušenstvím, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14.
2. 2007, č. j. 11 Co 454/2006-131, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního
stupně k dalšímu řízení, Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 6. 11. 2007,
č. j. 4 C 229/98-146, uložil žalované České republice, aby žalobkyni zaplatila
49.596,- Kč s příslušenstvím, žalobu na zaplacení částky 16.773,50 Kč s
příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Shledal opodstatněným
nárok na náhradu škody (podle § 420 a § 415 obč. zák.), kterou žalobkyni
způsobil bývalý Fond národního majetku neplatností smlouvy o prodeji
privatizovaného majetku, v jejímž důsledku nebyly na nabyvatele převedeny práva
a povinnosti z pracovních vztahů; žalobkyně tím přišla o možnost uplatnit
mzdové nároky.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 4. 2008, č. j. 11
Co 56/2008-162, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ohledně platební
povinnosti žalované ve výši 48.645,- Kč s příslušenstvím, změnil jej jen
ohledně částky 951,- Kč s příslušenstvím, části příslušenství k částce 48.645,-
Kč a nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací
soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se
s jeho právním posouzením v otázce odpovědnosti žalované za škodu. K námitce
promlčení vznesené v odvolacím řízení dovodil, že žaloba byla podána po marném
uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby, byť doba subjektivní k okamžiku
podání žaloby dosud neuplynula (§ 106 obč. zák.). Přesto však k promlčení
nároku nepřihlédl, neboť uplatnění námitky promlčení shledal výkonem práva v
rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. za situace,
kdy žalobkyně teprve v průběhu mzdového sporu vůči svému domnělému
zaměstnavateli zjistila, že vinou neplatné smlouvy o privatizaci nepřešly její
nároky na nabyvatele, a nemohla je tedy prakticky před uplynutím promlčecí doby
řádně uplatnit, ač se o své záležitosti starala. Promlčení nároku by bylo vůči
ní přílišnou tvrdostí, neboť si marné uplynutí promlčecí doby nezavinila
(poukázal v této souvislosti i na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 309/95
a sp. zn. I. ÚS 643/04 a na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo
1839/2000).
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z
důvodu nesprávného právního posouzení věci. Aniž formuluje otázku zásadního
právního významu, vytýká odvolacímu soudu nepřiléhavé odkazy na judikaturu
Ústavního soudu a Nejvyššího soudu v otázce promlčení a s podrobným časovým
rozpisem průběhu mzdového sporu dovozuje, že žalobkyně měla možnost uplatnit
nárok proti státu dříve, než došlo k jeho promlčení. Nesouhlasí rovněž se
zjištěním o výši mzdového nároku, neboť jej nelze mít za prokázaný pouhou kopií
listiny „Potvrzení o zaměstnání“ ani jedním z účastníků nepodepsanou pracovní
smlouvou ze dne 15. 11. 1994. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu v
dotčené části zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k
závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí
přitom postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony).
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby [nejde o přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], přičemž v rozsahu dovoláním
dotčené uložené platební povinnosti rozhodl shodně jako v rozhodnutí
předcházejícím [nejde tedy ani o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř.]; dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní
otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími
důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za
současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách
(závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a
dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí
konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací
činnosti soudů vůbec.
Dovolatelka konkrétní právní otázku, jíž přikládá zásadní význam, v dovolání
neformuluje, přičemž podle obsahu dovolání odvolacímu soudu vytýká aplikaci
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., tj. právní normy s relativně neurčitou
hypotézou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém
případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného
okruhu okolností. Vzhledem k tomu, že otázku výkladu výkonu práva v rozporu s
dobrými mravy je třeba posoudit v každém jednotlivém případě individuálně s
přihlédnutím ke všem zvláštnostem daného případu, pak zpravidla závěry o
naplněnosti či nenaplněnosti podmínky rozpornosti s dobrými mravy ve sporném
případě nelze zobecnit. Jinými slovy otázku, zda určitý výkon práva je podle
zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v
rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s
obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, či usnesení téhož soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo
1174/2004, uveřejněné tamtéž pod C 3761).
Výhrady dovolatelky k výši mzdových nároků pak nezpochybňují právní posouzení
věci, nýbrž skutková zjištění soudů obou stupňů, na jejichž základě byla věc
posouzena po právní stránce. Dovolatelka tak ve skutečnosti uplatňuje dovolací
důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování),
jímž přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze,
neboť jej lze uplatnit pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst.
1 písm. a) a b) o. s. ř.
Není tedy důvodu pro závěr, že by z pohledu uplatněných dovolacích námitek
mohlo mít napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce
zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Dovolání tak
směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný, a proto je Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a
§ 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy
žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch, avšak žalobkyni žádné náklady
dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2010
JUDr.
Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu