ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: T.
P., narozená XY, zastoupená zákonnými zástupci P. P., narozenou XY, a K. P.,
narozeným XY, všichni bytem XY, zastoupená na základě plné moci JUDr. Ondřejem
Moravcem, Ph.D., advokátem se sídlem Malé náměstí 124/5, Hradec Králové, proti
žalovaným: 1) Středočeský kraj, IČO 70891095, se sídlem Zborovská 81/11, Praha
5, 2) Česká republika – Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, IČO
00006947, se sídlem Karmelitská 529/7, Praha 1, 3) město Kutná Hora, IČO
000236195, se sídlem Havlíčkovo náměstí 552/1, Kutná Hora, zastoupené Mgr. Ing.
Pavlem Bezouškou, advokátem se sídlem Žižkovo náměstí 2, Čáslav, o uložení
povinnosti odstranit následky diskriminačního jednání, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 69/2015, o dovolání žalobkyně a žalované 2) proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2018, č. j. 29 Co 466/2017-265,
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2018, č. j. 29 Co
466/2017-265, se ve výroku III, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku II tak, že žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobkyni částku 112.000
Kč, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 3) nemá žádný z
účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 18. 9. 2017, č. j. 21 C
69/2015-228, řízení v části, v níž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti
žalovanému 1) zajistit financování veškerých nákladů s působením asistenta
pedagoga ve třídě žalobkyně, po částečném zpětvzetí žaloby zastavil (výrok I),
zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vůči všem žalovaným [1) kraj, 2)
stát, 3) město] zaplacení 329.000 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výroky III až V). Žalobkyně se domáhala po žalovaných odstranění
následků diskriminačního jednání, spočívajícího v tom, že její rodiče částečně
nesli náklady spojené s působením asistenta pedagoga ve třídě, kterou žalobkyně
jako jejich dcera navštěvovala, a náhrady nemajetkové újmy způsobené jí tímto
diskriminačním jednáním. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je
postižena atypickým autismem se středně těžkou symptomatikou a vývojovou
poruchou řeči. Její postižení jí umožňuje zařazení do hlavního proudu
vzdělávání, avšak pro efektivní výuku byla psychology doporučena přítomnost
asistenta pedagoga. Od září 2012 žalobkyně navštěvovala Základní školu XY. Ředitel školy požádal o souhlas se zřízením pozice asistenta pedagoga pro
třídu, kterou žalobkyně navštěvovala a žalovaný 1) tento souhlas udělil. Následně Krajský úřad Středočeského kraje (dále jen „krajský úřad“) rozhodl o
poskytnutí finančního zabezpečení pracovního místa asistenta pedagoga nad rámec
normativního financování, poskytnuté plnění však zcela nepokrývalo plat
asistenta na celou dobu výuky. Škola rovněž neměla prostředky na dofinancování,
proto byla rodičům ředitelem školy nabídnuta možnost na plat asistenta
přispívat. Ředitel školy rovněž nabídl rodičům možnost dofinancování platu ze
strany soukromé nadace, ti však tuto možnost odmítli jako nesystémové řešení. Rodiče žalobkyně tak ve školním roce 2012/2013 přispěli na plat asistenta
částkou 35.300 Kč, ve školním roce 2013/2014 částkou 38.600 Kč a ve školním
roce 2014/2015 částkou 40.500 Kč (prostřednictvím občanského sdružení Rada
rodičů). Od 1. 9. 2015 rodiče přispívat přestali z důvodu finanční tísně,
asistent ve třídě žalobkyně však i nadále působil. Krajský úřad rozepisoval a
přiděloval školám, které zřizují obce, finance na mzdové náklady z prostředků
státního rozpočtu. V rozhodném období byly prostředky na plat asistenta
pedagoga poskytovány normativně (základní zdroj financování – základní částka a
příplatek) a nenormativně (jednotná částka podle disponibilních zdrojů z
vytvořené rezervy). Krajské normativy vytvářel krajský úřad podle vyhlášky
Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. 492/2005 Sb., o krajských
normativech, stejně tak i tvorba rezervy byla v kompetenci krajského úřadu. Škola mohla získat nadnormativní finance např. z vlastního rozpočtu, z rozpočtu
zřizovatele, z rozvojového programu Ministerstva školství, mládeže a
tělovýchovy apod. Soud uzavřel, že žalobkyně sice je žákyní se speciálními
vzdělávacími potřebami ve smyslu § 16 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb., školský
zákon, ve znění účinném do 31. 8. 2016 (dále jen „školský zákon“), a je jí
podle § 16 odst. 6 téhož zákona zaručeno právo na vzdělání, jehož obsah, formy
a metody budou odpovídat jejím vzdělávacím potřebám a možnostem, včetně práva
na vytvoření nezbytných podmínek, které toto vzdělávání umožní, avšak na
zřízení místa asistenta pedagoga není právní nárok a nejedná se ani o jediné
podpůrné opatření pro žáky se specifickými vzdělávacími potřebami.
Uvedené
přitom neodporuje právu na vzdělání podle čl. 33 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, jelikož toto právo není neomezené a lze se jej domáhat právě v
mezích zákonů, které jej provádějí. Funkce asistenta pedagoga se navíc zřizuje
pro školní třídu nebo studijní skupinu, nikoliv pro konkrétního žáka. Z žádného
ustanovení školského zákona přitom nevyplývá, že prostředky ze státního
rozpočtu jsou jediným způsobilým zdrojem financování zmíněné pracovní pozice. Finanční prostředky jdoucí nad rámec prostředků ze státního rozpočtu může škola
hradit z jiných zdrojů, zejména z vlastních zdrojů, prostředků zřizovatele,
sponzorských darů či z Evropského sociálního fondu. Jelikož v dané věci neměla
škola dostatek financí na zvýšený úvazek asistenta pedagoga, přispívali na jeho
plat rodiče žalobkyně, přičemž tak činili dobrovolně, tedy šlo o jejich
soukromé rozhodnutí. Žalobkyně tedy nebyla diskriminována a vzhledem k tomuto
závěru se již soud nezabýval požadovanou náhradou za nemajetkovou újmu ani
věcnou pasivní legitimací. 2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 3. 2018, č. j. 29 Co 466/2017-265, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve
výrocích II, III a V ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 3) [výrok I],
změnil ve výroku II ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) tak, že žalovaný 2)
je povinen zaplatit žalobkyni 112.000 Kč, jinak (ohledně částky 217.000 Kč)
tento výrok zrušil, stejně jako nákladový výrok IV mezi těmito účastníky (výrok
III) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobkyní a žalovanými
1) a 3) [výrok II]. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak
neztotožnil se s jeho právním posouzením, neboť tento soud zcela pominul právní
úpravu obsaženou v zákoně č. 198/2009 Sb., antidiskriminační zákon, v rozhodném
znění (dále jen „antidiskriminační zákon“). Odvolací soud vyloučil, že by
žalobkyně byla diskriminována nepřímo ve smyslu § 3 odst. 2 antidiskriminačního
zákona, jelikož ředitel základní školy žalobkyni ke studiu přijal, po souhlasu
žalovaného 1) zřídil pozici asistenta pedagoga a umožnil jeho činnost po celou
dobu výuky. Uzavřel však, že žalobkyně byla ze strany státu diskriminována
přímo ve smyslu § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona tím, že při poskytování
vzdělání, na které měla právní nárok, byli její rodiče nuceni k finančnímu
příspěvku na vzdělání, ačkoliv rodiče ostatních dětí (bez zdravotního
postižení) takový příspěvek poskytovat nemuseli. Na této úvaze pak dle
odvolacího soudu nic nemění ani skutečnost, že v rozhodné době školský zákon
umožňoval vícezdrojové financování platu asistenta pedagoga. Právě stát je
garantem ústavního práva na bezplatné vzdělání v základních a středních školách
a státní rozpočet je primárním zdrojem financování platu asistenta pedagoga. Jde tak o diskriminační jednání, které je přičitatelné státu bez ohledu na to,
zda administraci finančních prostředků svěřil krajským úřadům, v dané věci
žalovanému 1).
Odvolací soud tak shledal ve sporu pasivně legitimovanou
žalovanou Českou republiku, za kterou v řízení jedná Ministerstvo školství,
mládeže a tělovýchovy (analogicky dle § 6 odst. 2 písm. b/ zákona č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem – dále jen „zákon o odpovědnosti
státu“). U žalovaných 1) a 3) pak pasivní legitimaci neshledal, neboť z žádného
právního předpisu nelze dovodit jejich povinnost poskytnout příspěvek na plat
asistenta pedagoga ze svých prostředků. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu (výrokům I a II) žalobkyně podala
dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce, zda je vedle státu založena
povinnost kraje a veřejnoprávního zřizovatele základní školy zajistit úhradu
nákladů potřebných na financování podpůrných opatření pro zajišťování
vzdělávání pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami ve smyslu § 16
školského zákona, konkrétně na zřízení funkce asistenta pedagoga ve třídě, v
níž se vzdělává žák se speciálními vzdělávacími potřebami. Dle žalobkyně jde o
otázku dosud dovolacím soudem neřešenou. Má za to, že žalovaný 1) měl povinnost
zajistit financování podpůrných opatření podle § 181 odst. 1 školského zákona.
Povinnost žalovaného 3) by pak nastala v případě, že by nebyla shledána pasivní
legitimace žalovaných 1) a 2), a to na základě § 160 odst. 6 školského zákona.
Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadených
výrocích a vrátil jej tomuto soudu k dalšímu řízení.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku III v části, v níž
je založena povinnost žalované 2) zaplatit žalobkyni 112.000 Kč podala také
žalovaná 2) dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce dovolacím soudem
dosud neřešené, zda je dána povinnost státu zajistit plné financování pozice
asistenta pedagoga (zřízeného pro školní třídu v režimu školského zákona ve
znění do 31. 8. 2016) na základě antidiskriminačního zákona. Její námitky v
zásadě kopírují právní argumentaci a závěry soudu prvního stupně. Má za to, že
zřízení pozice asistenta pedagoga je pouze jedním z možných podpůrných opatření
při vzdělávání žáků, na které nebyl právní nárok (odkazuje zde na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 8 As 4/2013). Ředitel
školy měl možnost zřídit tuto pozici i s vyšším pracovním úvazkem, než jaký
vyplýval z výše příspěvku ze státního rozpočtu, přičemž náklady jdoucí nad jeho
rámec mohly být hrazeny i z prostředků jiných osob, například z prostředků
rodičů žalobkyně. Takový postup není odepřením ústavně zaručeného práva na
vzdělání, neboť toto právo nepůsobí bezprostředně, ale je vydáno zákonodárci,
aby jej naplnil obsahem; v tomto případě tak učinil prostřednictvím školského
zákona. V daném případě se navíc jednalo o soukromé rozhodnutí rodičů připlácet
na navýšený úvazek asistenta pedagoga, který podle stanoviska příslušného
správního orgánu nebyl v tomto navýšeném rozsahu nezbytný. Namítá, že jelikož
úprava školského zákona před 1. 9. 2016 umožňovala financování úvazku asistenta
pedagoga nad rámec prostředků ze státního rozpočtu i z jiných zdrojů, zejména z
příjmů školy, prostředků zřizovatele či jiných osob, nešlo v případě žalobkyně
o přímou diskriminaci ve smyslu § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona. Takový
postup prošel i testem ústavnosti, jak dle žalované 2) dokládá usnesení
Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 365/14. I v případě, že by
došlo k diskriminaci žalobkyně, není podle žalované 2) dána její pasivní
legitimace, neboť neměla v rozhodné době jakýkoliv vliv na stanovení
financování konkrétního asistenta pedagoga. Takové rozhodnutí je svěřeno
řediteli školy, který dostává finanční prostředky od krajského úřadu;
ministerstvo pouze provádí administrativu souhrnného financování platů
pedagogických pracovníků formou normativů. Za zcela zmatečný pak žalovaná 2)
považuje postup odvolacího soudu, který na danou věc analogicky aplikoval zákon
o odpovědnosti státu, jelikož řízení podle tohoto zákona má svá specifika a
nebylo předmětem projednávané věci. Odvolací soud tím ve své podstatě v této
části hodnotil, zda se stát dopustil nesprávného úředního postupu, namísto
toho, aby hodnotil, zda došlo k diskriminaci podle antidiskriminačního zákona,
čímž vybočil z předmětu žaloby, potažmo odvolání. Navrhla proto, aby Nejvyšší
soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v části výroku III, v níž je založena
povinnost žalované 2) zaplatit žalobkyni 112.000 Kč, a vrátil jej v tomto
rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že dovolání žalované 2) neobsahuje
náležitosti předepsané občanským soudním řádem, neboť v něm není konkrétní
vymezení dovolacího důvodu. Věcné argumenty v tomto dovolání obsažené se pak
dle žalobkyně zcela míjí s důvody, na nichž je založeno dovoláním napadené
rozhodnutí. Ve věci nejde o posouzení otázky, zda existuje na zřízení pozice
asistenta pedagoga právní nárok, ale otázky financování mzdových nároků v
případě již zřízené pozice asistenta pedagoga. Opakuje, že je nositelkou
ústavně zaručeného základního práva na bezplatné vzdělávání, přičemž jí náleží
právo vzdělávat se v běžné základní škole. Navrhla, aby dovolání žalované 2)
bylo odmítnuto.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že
dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240
odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení
dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a jsou přípustná pro řešení právních
otázek, jež dosud nebyly dovolacím soudem řešeny. Jde o jednak o otázku, zda
žák se speciálními vzdělávacími potřebami podle školského zákona ve znění do
31. 8. 2016 je přímo diskriminován ze strany státu, pokud jeho rodiče finančně
přispívají na plat asistenta pedagoga zřízeného pro třídu, kterou tento žák
navštěvuje, a jednak otázku, zda je vedle státu založena povinnost kraje a
zřizovatele základní školy zajistit úhradu nákladů potřebných na financování
podpůrných opatření pro zajišťování vzdělávání pro žáky se speciálními
vzdělávacími potřebami ve smyslu § 16 školského zákona, konkrétně na zřízení
funkce asistenta pedagoga ve třídě, v níž se vzdělává žák se speciálními
vzdělávacími potřebami. Dovolání žalované 2) je důvodné, dovolání žalobkyně
důvodné není.
7. Podle § 242 odst. 3 věta první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Dovolací soud shledal, že
obě dovolání obsahují zákonem stanovené dostatečně konkrétní vymezení
8. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může
spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního
předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně
jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
9. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických
pracovnících a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o pedagogických pracovnících“), je pedagogickým pracovníkem ten, kdo
koná přímou vyučovací, přímou výchovnou, přímou speciálně pedagogickou nebo
přímou pedagogicko-psychologickou činnost přímým působením na vzdělávaného,
kterým uskutečňuje výchovu a vzdělávání na základě zvláštního právního předpisu
(dále jen „přímá pedagogická činnost“); je zaměstnancem právnické osoby, která
vykonává činnost školy, nebo zaměstnancem státu, nebo ředitelem školy, není-li
k právnické osobě vykonávající činnost školy v pracovněprávním vztahu nebo není-
li zaměstnancem státu. Podle odst. 2 písm. f) přímou pedagogickou činnost
vykonává asistent pedagoga.
10. Podle § 2 odst. 1 písm. a) školského zákona vzdělávání je založeno
na zásadách rovného přístupu každého státního občana České republiky nebo
jiného členského státu Evropské unie ke vzdělávání bez jakékoli diskriminace z
důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, víry a náboženství, národnosti,
etnického nebo sociálního původu, majetku, rodu a zdravotního stavu nebo jiného
postavení občana.
11. Podle § 160 odst. 1 písm. c) školského zákona ze státního rozpočtu
se za podmínek stanovených tímto zákonem poskytují finanční prostředky
vyčleněné na činnost škol a školských zařízení zřizovaných obcemi nebo svazky
obcí, s výjimkou školských výchovných a ubytovacích zařízení podle § 117 odst.
1 písm. c) a jazykových škol s právem státní jazykové zkoušky, a to na platy,
náhrady platů, nebo mzdy a náhrady mezd, na odměny za pracovní pohotovost,
odměny za práci vykonávanou na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní
poměr a odstupné, na výdaje na úhradu pojistného na sociální zabezpečení a
příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a na úhradu pojistného na všeobecné
zdravotní pojištění, na příděly do fondu kulturních a sociálních potřeb a
ostatní náklady vyplývající ze základních pracovněprávních vztahů, na výdaje
podle § 184 odst. 1 a 2, výdaje na nezbytné zvýšení nákladů spojených s výukou
dětí, žáků a studentů zdravotně postižených, výdaje na učební pomůcky, výdaje
na školní potřeby a na učebnice, pokud jsou podle tohoto zákona poskytovány
bezplatně, a rovněž výdaje na další vzdělávání pedagogických pracovníků, na
činnosti, které přímo souvisejí s rozvojem škol a kvalitou vzdělávání.
12. Podle § 160 odst. 6 školského zákona finanční prostředky nad rozsah
finančních prostředků státního rozpočtu poskytovaných podle odstavců 1 a 2
hradí právnické osoby, které vykonávají činnost škol a školských zařízení, z
dalších finančních zdrojů, zejména z vlastních příjmů, z prostředků
zřizovatele, popřípadě jiných osob.
13. Podle § 1 odst. 1 písm. i) antidiskriminačního zákona tento zákon
zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství a v návaznosti na
Listinu základních práv a svobod a mezinárodní smlouvy, které jsou součástí
právního řádu, blíže vymezuje právo na rovné zacházení a zákaz diskriminace ve
věcech přístupu ke vzdělání a jeho poskytování.
14. Podle § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona přímou diskriminací se
rozumí takové jednání, včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně
příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve
srovnatelné situaci, a to z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví,
sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či
světového názoru, a dále v právních vztazích, ve kterých se uplatní přímo
použitelný předpis Evropské unie z oblasti volného pohybu pracovníků, i z
důvodu státní příslušnosti.
15. Z výše citovaných zákonných ustanovení vyplývá, že asistent pedagoga
je pedagogickým pracovníkem [§ 2 odst. 1 a 2 písm. f) zákona o pedagogických
pracovnících], na jehož plat se v zásadě poskytují finanční prostředky ze
státního rozpočtu [§ 160 odst. 1 písm. c) školského zákona].
16. Zároveň z žádného ustanovení školského zákona nevyplývá, že
prostředky ze státního rozpočtu jsou jediným způsobilým zdrojem financování
platů pedagogických pracovníků, přičemž finanční prostředky nad rozsah
finančních prostředků státního rozpočtu poskytovaných za tímto účelem hradí
právnické osoby, které vykonávají činnost škol, z dalších finančních zdrojů,
zejména z vlastních příjmů, z prostředků zřizovatele, popřípadě jiných osob (§
160 odst. 6 školského zákona).
17. V rámci vzdělávání je zakázána jakákoliv diskriminace [srov. § 2
odst. 1 písm. a) školského zákona]. Domáhá-li se žalobkyně uplatněného nároku s
tím, že její rodiče částečně nesli náklady na plat asistenta pedagoga ve třídě,
kterou žalobkyně jako jejich dcera navštěvovala, ačkoliv jiní žáci téže třídy
(jejich rodiče) takové náklady nenesli, jde o uplatnění rovnosti a zákazu
diskriminace ve věcech přístupu ke vzdělání a jeho poskytování. S ohledem na §
1 písm. i) antidiskriminačního zákona je tak třeba otázku, zda došlo k
diskriminaci, posuzovat podle příslušných ustanovení tohoto zákona.
18. Diskriminace v občanskoprávních vztazích je ve smyslu
antidiskriminačního zákona charakterizována jako jednání (komisivní nebo
omisivní), které směřuje přímo nebo nepřímo (prostřednictvím zdánlivě
neutrálních úkonů) ke znevýhodnění jedné nebo i více osob ve srovnání s jinými
osobami ve srovnatelné situaci, jejíž pohnutkou (motivem) jsou zákonem
stanovené diskriminační důvody (srov. obdobně v pracovněprávních vztazích
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2754/2014). V
občanskoprávních vztazích je zakázána přímá i nepřímá diskriminace osoby z
důvodu zdravotního postižení; smyslem tohoto zákazu v oblasti vzdělávání je pak
zabránit tomu, aby se zdravotní postižení stalo kritériem, které bude osoba
poskytující vzdělávání nelegitimně uplatňovat vůči osobě se zdravotním
postižením a porušovat tak její právo na rovné zacházení a zákaz diskriminace
ve věcech přístupu ke vzdělání a jeho poskytování. Takové jednání by bylo
diskriminační.
19. Vzhledem k tomu, že žalobkyně měla být dle odvolacího soudu
vystavena diskriminaci přímé a proti tomuto závěru také brojí dovolání žalované
2), Nejvyšší soud se zabýval výkladem ustanovení § 2 odst. 3
antidiskriminačního zákona se zřetelem právě na její specifika. Posouzení, zda
došlo k přímé diskriminaci, předpokládá provedení testu, spočívajícího v
zodpovězení následujících otázek: 1) jde o srovnatelného jednotlivce nebo
skupiny?, 2) je s nimi nakládáno odlišně na základě některého z diskriminačních
důvodů?, 3) je jim odlišné zacházení k tíži (uložením břemene nebo odepřením
dobra)?, 4) je toto odlišné zacházení ospravedlnitelné, tj. a) sleduje
legitimní zájem a b) je přiměřené? [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 10.
2007, sp. zn. Pl. ÚS 53/04, (N 160/47 SbNU 111; 341/2007 Sb.), bod 29; ze dne
30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1609/08, (N 105/53 SbNU 313); ze dne 1. 12. 2009,
sp. zn. Pl. ÚS 4/07, (N 249/55 SbNU 397; 10/2010 Sb.); rozsudek velkého senátu
ESLP ve věci D. H. proti České republice ze dne 13. 11. 2007 č. 57325/00, §
175; rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Carson proti Spojenému království ze
dne 16. 3. 2010 č. 42184/05, § 61; Wagnerová, E. a kol. Listina základních práv
a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 101; či Kmec, J., Kosař,
D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář.
Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1214). O přímou diskriminaci pak jde tehdy, jsou-li
odpovědi na první tři otázky kladné a na čtvrtou záporná.
20. V posuzované věci odvolací soud porovnával žalobkyni jako žákyni se
specifickými vzdělávacími potřebami s jinými žáky téže třídy bez specifických
vzdělávacích potřeb. K tomu lze uvést, že jde o srovnatelného jednotlivce nebo
skupinu, neboť jakýkoliv z těchto žáků bez specifických vzdělávacích potřeb
(bez zdravotního postižení) v rámci třídy, kterou žalobkyně navštěvovala, je
tím subjektem (komparátorem), který zavádí určitý standard, jenž určuje
odpovídající zacházení, v daném případě ohledně jeho přístupu a podmínek ke
vzdělání v rámci své třídy. Odpověď na první otázku výše zmíněného testu je
tedy kladná. Jde-li o druhou otázku, zda s nimi bylo ze strany žalované 2)
nakládáno odlišně na základě některého z diskriminačních důvodů, Nejvyšší soud
uzavírá, že nebylo, neboť žalovaná 2) v rozhodné době neměla jakýkoliv zákonný
nástroj k ovlivnění financování konkrétního asistenta pedagoga, neboť toto bylo
zákonem svěřeno řediteli školy, jenž pracoval s finančními prostředky
poskytnutými od krajského úřadu, který je přiděloval školám a školským
zařízením zřizovaným obcemi, svazky obcí, nebo krajem v souladu s § 160 odst. 1
písm. c) a d) školského zákona. Vzhledem k uvedenému a k tomu, že žalovaná 2)
pouze prováděla administrativu souhrnného financování platů pedagogických
pracovníků formou tzv. normativů, nelze dojít ani k závěru, že se dopustila
vůči žalobkyni diskriminačního opomenutí (omisivního jednání), neboť zde k
žádnému odlišnému zacházení se žalobkyní ze strany žalované 3) nedošlo a dojít
ani nemohlo. I když státní rozpočet je primárním zdrojem financování platů
pedagogických pracovníků, školský zákon výslovně předpokládá, že mohou nastat
situace, kdy tento rozpočet nepokryje veškeré náklady potřebné na financování
podpůrných opatření pro zajišťování vzdělávání pro žáky se speciálními
vzdělávacími potřebami. V takovém případě však finanční prostředky nad rozsah
prostředků ze státního rozpočtu hradí právnické osoby, vykonávající činnost
škol a školských zařízení, z dalších finančních zdrojů (§ 160 odst. 6 školského
zákona). V projednávané věci je takovou právnickou osobou Základní škola XY,
jako příspěvková organizace. Pokud tedy měla tato škola zákonnou povinnost
hradit finanční prostředky na plat asistenta pedagoga zřízeného pro třídu,
kterou navštěvovala žalobkyně (jelikož tento plat již nepokryly prostředky ze
státního rozpočtu), a to ze zákonem předpokládaných zdrojů (jak se v daném
případě stalo), není jakýkoliv důvod stanovit tuto povinnost nad rámec zákona
žalované 2), jak to učinil odvolací soud. Již vyřešení druhé otázky zmíněného
testu tedy vede k závěru, že k přímé diskriminaci žalobkyně ze strany žalované
2) nedošlo a závěr odvolacího soudu je v tomto směru chybný.
21. Pro dovolání žalobkyně a v něm vznesené námitky, že je dána
povinnost kraje a zřizovatele základní školy zajistit úhradu nákladů potřebných
na financování podpůrných opatření pro zajišťování vzdělávání pro žáky se
speciálními vzdělávacími potřebami ve smyslu § 16 školského zákona, konkrétně
na zřízení funkce asistenta pedagoga ve třídě, v níž se vzdělává žák se
speciálními vzdělávacími potřebami, je třeba uvést, že platí výše zmíněné
právní závěry. Finanční prostředky nad rozsah prostředků ze státního rozpočtu
má v projednávané věci za povinnost hradit právnická osoba, vykonávající
činnost školy, z dalších finančních zdrojů, tedy Základní škola XY. Pokud zde
měla tato škola zákonnou povinnost hradit finanční prostředky na plat asistenta
pedagoga, zřízeného pro třídu, kterou žalobkyně navštěvovala, není jakýkoliv
důvod ani možnost stanovit tuto povinnost nad rámec zákona žalovaným 1) a 3).
Pokud § 160 odst. 6 školského zákona určuje, že další finanční zdroje škola
získává zejména z vlastních příjmů, z prostředků zřizovatele, popřípadě jiných
osob, takový výčet je demonstrativní, všechny v něm uvedené možnosti jsou si
rovnocenné a nezakládají pro zmíněné subjekty žádné povinnosti. Námitky
žalobkyně ohledně jí tvrzené přímé diskriminace ze strany žalovaných 1) a 3) a
jejich pasivní legitimace tedy nejsou důvodné. Jelikož se žalobkyni nepodařilo
prostřednictvím uplatněných dovolacích námitek zpochybnit správnost rozhodnutí
odvolacího soudu ve vztahu k žalovaným 1) a 3), Nejvyšší soud její dovolání
proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně, podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
22. Jak dále vyplývá z výše uvedeného, právní názor odvolacího soudu, že
žák se speciálními vzdělávacími potřebami podle školského zákona ve znění do
31. 8. 2016 je ve smyslu antidiskriminačního zákona přímo diskriminován ze
strany státu, pokud jeho rodiče finančně přispívají na plat asistenta pedagoga
zřízeného pro třídu, kterou tento žák navštěvuje, není správný. Dovolací důvod
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je tedy naplněn; dovolací soud proto rozsudek
odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo o tomto nároku rozhodnuto, zrušil a věc
vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o.
s. ř.).
23. Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243g
odst. 1 věta první a § 226 o. s. ř.). O náhradě nákladů tohoto dovolacího
řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) rozhodne odvolací soud v novém
rozhodnutí o věci samé (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
24. O náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní
a žalovanými 1) a 3) bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř.
Žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo
a žalovaným 1) a 3) v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 10. 2020
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu