USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: M. V., zastoupený JUDr. Alexandrem Királym, Ph.D., advokátem se sídlem Poštovní 1794/17, 702 00 Ostrava, proti žalovanému: Mgr. Lukáš Seibert, IČO 71466321, advokát se sídlem Jandovo stromořadí 377/0, 744 01 Frenštát pod Radhoštěm, zastoupený Mgr. Tomášem Miketou, advokátem se sídlem Jaklovecká 1249/18, 710 00 Ostrava, o zaplacení 900 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 425/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 8. 2023, č. j. 57 Co 168/2023-163, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 14 762 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Tomáše Mikety.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Žalobce se žalobou podanou dne 18. 2. 2022 domáhal náhrady škody ve výši 900 000 Kč, kterou mu měl žalovaný advokát způsobit tím, že nepodal ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2017, č. j. 8 Ads 240/2016-47.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 8. 2023, č. j. 57 Co 168/2023-163, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 1. 6. 2023, č. j. 13 C 425/2022-108, jímž tento soud žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ve shodě s ním uzavřel, že nárok je promlčen. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, proti kterému měl žalovaný jako advokát žalobce ústavní stížnost podat, nabylo právní moci dne 1. 11. 2017. Dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti měla podle soudů uplynout posledním dnem roku 2017 a od následujícího dne začala běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta, která skončila dne 1. 1. 2021. Byla-li žaloba na náhradu škody podána až 18. 2. 2022, stalo se tak po marném uplynutí promlčecí lhůty. Odvolací soud rovněž uzavřel, že i kdyby žalovaný ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu podal, nemohl by být v řízení před Ústavním soudem žalobce úspěšný. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu totiž spočívalo na závěru o opožděném podání správní žaloby a vycházelo z ustálené rozhodovací praxe, a to včetně nálezové judikatury Ústavního soudu. Proto i kdyby nárok na náhradu škody promlčený nebyl, žaloba by byla zamítnuta z důvodu absence příčinné souvislosti mezi tvrzeným pochybením advokáta a vznikem škody.
3. Rozhodnutí odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešené otázky hmotného práva. Nesprávné právní posouzení spatřuje v tom, že nebyly bez náležitého právního vypořádání soudy obou stupňů provedeny důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností. Konkrétně namítá, že neprovedení jím navrženého důkazu výslechem jeho matky má charakter tzv. opomenutého důkazu, jelikož nespadá ani pod jeden důvod, pro který by mohlo dojít k jeho neakceptování. Dovolatel uvádí, že splnil povinnost tvrzení, že jím navržený důkaz svědeckou výpovědí své matky mohl podstatně ovlivnit závěr soudů ve vztahu k námitce promlčení vznesené žalovaným. Matka žalobce se totiž osobně účastnila veškerých jednání s žalovaným jako zástupkyně žalobce, který byl tehdy nezletilý. Její svědeckou výpovědí chtěl žalobce prokázat nejen celý průběh jednání, ale i počátek a charakter běhu promlčecí lhůty, i okamžik, kdy se poprvé dozvěděl o škodě a o odpovědnosti žalovaného za tuto škodu. Navíc ze svědecké výpovědi matky žalobce mohlo vyplynout, že ke vzniku škody mohlo dojít úmyslem žalovaného, a tedy by v tomto případě byla námitka promlčení vznesena předčasně s ohledem na § 636 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Dále ze svědecké výpovědi matky žalobce mohla vyplynout potřeba provedení dalších důkazů k prokázání oprávněnosti nároku žalobce, např. okolnosti ne/udělení plné moci k podání ústavní stížnosti. Dovolatel tedy považoval a považuje důkaz svědeckou výpovědí své matky za zásadní k prokázání rozhodných skutečností a jeho neprovedení soudy za právní vadu řízení, která vedla k nesprávnému rozhodnutí odvolacího soudu. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a navrhl i odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
4. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
5. Přípustnost dovolání je dána jen tehdy, jestliže na právní otázce, která byla dle mínění dovolatele odvolacím soudem nesprávně vyřešena a jejíhož přezkumu se dovolatel domáhá, rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Tento předpoklad však nesplňuje situace, kdy závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku je založen současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, takže řešení právní otázky předložené dovolacímu přezkumu se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu nezměněno. Sama okolnost, že jeden z důvodů, na nichž spočívá napadené zamítavé rozhodnutí, neobstojí, nemůže mít vliv na jeho správnost, jestliže druhý důvod „obstojí“, protože jeho správnost nemohla být přezkumu podrobena, jelikož nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž byl dovoláním napaden, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu nemá vliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, případně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“, pod č. 27/2001). Tak je tomu i v posuzované věci.
6. Odvolací soud založil své rozhodnutí jednak na závěru o promlčení nároku, avšak rovněž na závěru o absenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným pochybením žalovaného a vznikem škody. Ve vztahu k druhému z důvodů vedoucích k zamítnutí žaloby však dovolatel neuvádí žádnou argumentaci a nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 237 až 238a o. s. ř.); tento právní závěr soudu proto nebyl dovoláním dotčen. Jestliže se dovolateli nepodařilo zpochybnit jeden z důvodů, který sám o sobě vedl k zamítnutí žaloby, a to nedostatek příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a vznikem újmy, žádný další dovolací důvod nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit. I kdyby se totiž prokázaly žalobcem tvrzené skutečnosti, což by mohlo vést k závěru, že nárok žalobce není promlčen, nic by to nezměnilo na druhém z důvodů, pro který soudy žalobě nevyhověly. To činí dovolání do výroku o věci samé nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč.).
7. Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
8. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelem namítanými vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
9. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
10. O odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 243 o. s. ř. nelze uvažovat, je-li zřejmé, že samotnému dovolání nemůže být vyhověno. Za situace, kdy Nejvyšší soud bez zbytečných odkladů po předložení věci dovolání odmítl, nerozhodoval již samostatně o návrhu žalobce na odklad vykonatelnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4987/2017, uveřejněné pod číslem 47/2019 Sb. rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3041/2018).
11. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 20. 3. 2024
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu