25 Cdo 3878/2009 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce V. Š., zastoupeného JUDr. Františkem Grznárem, advokátem se sídlem v Horšovském Týně 108, proti žalované Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 1, Templová 747, adresa pro doručování první odbor generálního ředitelství – pracoviště Plzeň, Zahradní 3, o 196.055, Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 34 C 313/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. prosince 2008, č.j. 12 Co 511/2008-440, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal zaplacení 196.055,- Kč s příslušenstvím jako náhrady ušlého zisku za dobu pracovní neschopnosti (od 16. 4. 2004 do 30. 6. 2004, od 25. 10. 2004 do 30. 1. 2005 a od 18. 10. 2005 do 22. 1. 2006) jakož i po skončení pracovní neschopnosti (od 4. 11. 2003 do 15. 4. 2004, od 1. 7. 2004 do 24. 10. 2004 a od 31. 1. 2005 do 17. 10. 2005), jež byla zapříčiněna dopravní nehodou ze dne 23. 10. 2001. Uvedená nehoda byla způsobenou vozidlem provozovatelky Beefimpex, s.r.o., pojištěným u žalované pojišťovny pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou jeho provozem.
Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 13. srpna 2008, č.j. 34 C
313/2005-400, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce dne 23. 10. 2001 při nehodě, kterou nezavinil a při níž zahynula jeho manželka a jeho dvě děti byly zraněny, utrpěl zlomeninu horní části stehenní kosti s posunem úlomku, tržnou ránu horního víčka levého oka a mnohočetné oděrky, jež si vyžádaly hospitalizaci od 23. 10. 2001 do 5. 11. 2001. Žalobci byla následně od roku 2001 sedmkrát v různě dlouhé době vystavena pracovní neschopnost. Ze znaleckého posudku Fakultní nemocnice Na Bulovce a z výslechu zástupce uvedeného ústavu MUDr. Ing. Svojmila Petránka, CSc., zjistil, že dopravní nehoda není příčinou současného zdravotního stavu žalobce, který nejpozději rok od úrazu byl schopný plné zátěže, přičemž současný ortopedický nález je dán primárním degenerativním postižením pohybového aparátu bez souvislosti s dopravním úrazem. Neurologické a psychiatrické obtíže se projevily až v roce 2003, po roce 2005 se pak již žalobce s posttraumatickou stresovou poruchou neléčil. Soud dospěl k závěru, že žalobci se nepodařilo prokázat existenci příčinné souvislosti mezi dopravní nehodou a jeho současným zdravotním stavem.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. prosince 2008, č.j. 12 Co 511/2008-440, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s ním v závěru, že žalobce neprokázal příčinnou souvislost mezi úrazem ze dne 23. 10. 2001 a zdravotním stavem po 4. 11. 2003. Provedeným dokazováním bylo jednoznačně prokázáno, že současné potíže žalobce, jež byly důvodem jeho pracovní neschopnosti v rozhodném období, nesouvisí s úrazem z roku 2001. Posledním nárokem, jenž mohl žalobce úspěšně uplatnit, byl nárok na náhradu škody vzniklé v souvislosti s jeho hospitalizací v době od 18. do 23. 9. 2003, při níž mu byl odstraněn hřeb ze stehenní kosti, a v souvislosti s pracovní neschopností do 3. 11. 2003, a nikoli za období od 4. 11. 2003 do 22. 1. 2006. Důvodem pro přiznání náhrady škody pak nemůže být skutečnost, že žalobce po úmrtí manželky nezvládal péči o domácnost.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež považuje za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení je současně postiženo vadou, neboť odvolací soud sice připustil žalobcem navržené důkazy, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi nevypořádal [§ 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.]. Soudy obou stupňů vycházely pouze ze znaleckého posudku, přestože „úkolem soudu“ je vyrovnat se se všemi navrženými důkazy, a pokud jsou provedeny, řádně je zhodnotit. Dovolatel poukázal na to, že v jiném řízení mu za téměř shodného skutkového stavu byla náhrada ušlého zisku za období po skončení pracovní neschopnosti za rok 2002 přiznána. Zdravotní stav nemůže být jediným kritériem hodnocení toho, zda byl žalobce po tragické dopravní nehodě schopen, popř. v jakém rozsahu pokračovat v podnikatelské činnosti. Soudy měly přihlédnout k povaze a rozsahu podnikatelské činnosti před úrazem a po něm, jakož i úmrtí manželky a zranění dětí, jak to v jiném obdobném sporu žalobce učinil i Nejvyšší soud ve svém usnesením sp. zn. 25 Cdo 1858/2007. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že rozsudek byl odvolacím soudem vydán dne 10. prosince 2008, postupoval Nejvyšší soud podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12, čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v posuzovaném případě nepřichází v úvahu, neboť napadeným rozsudkem potvrzený rozsudek soudu prvního stupně byl prvním v dané věci.
Přípustnost dovolání tak může být posuzována pouze podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního právního významu. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], nemůže být námitka vady řízení spočívající v nevypořádání se se všemi provedenými důkazy a nedostatečném odůvodnění rozhodnutí právně relevantní, pokud nejde o procesní otázku zásadně právně významnou, tj. takovou která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelem namítané nedostatečné odůvodnění rozsudku nepředstavuje dosud neřešenou nebo spornou otázku interpretace procesních norem, navíc se vztahuje ke konkrétním poměrům projednávané věci, a nemá tudíž judikatorní přesah (dopad do rozhodování obdobných věcí), a takto vytčená vada řízení proto nebyla způsobilá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založit. Dovolací soud sice k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [stejně jako k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.] přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny, avšak pouze je-li dovolání jinak přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); vady samy o sobě přípustnost dovolání nezakládají (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Paušální námitky dovolatele vytýkající odvolacímu soudu, že se nevypořádal se všemi provedenými důkazy a nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí, žádný zásadní právní význam nemají a ani v žádné z námitek obsažených v dovolání dovolací soud neshledal otázku, jež by pro svůj judikatorní přesah činila rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru o nedostatku příčinné souvislosti mezi úrazem žalobce ze dne 23. 10. 2001 a jeho současným zdravotním stavem, jenž byl příčinou jeho opakované pracovní neschopnosti. Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda škodní událost a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována. V daném případě šlo o otázku příčinné souvislosti mezi poškozením zdraví utrpěným při dopravní nehodě ze dne 23. 10. 2001 a škodou představovanou ušlým ziskem, jenž žalobci ušel za dobu několika pracovních neschopností jakož i za dobu po jejich skončení v období 4. 11. 2003 až 22. 1. 2006.
Z hlediska existence příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu nestačí obecná úvaha či připuštění možnosti vzniku škody v důsledku určitého jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost postavena najisto. Příčinou škody může být jen taková skutečnost, bez níž by škodný následek nevznikl, a podmínky vzniku odpovědnosti za škodu musejí být splněny kumulativně. O odpovědnost za škodu spočívající v ušlém zisku po dobu pracovní neschopnosti a po skončení pracovní neschopnosti se jedná, vznikla-li škoda následkem škodné události, tedy, je-li doloženo, že nebýt škodné události, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, která škodu způsobila a bez níž by škodlivý následek nenastal.
Dle skutkových závěrů, jež nejsou předmětem dovolacího přezkumu, rozhodující příčinou zhoršení zdravotního stavu žalobce, jež bylo důvodem opakované pracovní neschopnosti, a s tím souvisejícího poklesu jeho příjmů dosahovaných při podnikatelské činnosti, nebyly následky dopravní nehody ze dne 23. 10. 2001. Jak vyplývá ze znaleckého posudku vypracovaného Fakultní nemocnicí Na Bulovce, z hlediska neurologie a psychiatrie schopnost a možnost žalobce dosáhnout příjmu vlastním přičiněním vzhledem k jeho možnostem a schopnostem před úrazem není omezena, z ortopedického hlediska pak žalobce nebyl v běžném způsobu života v důsledku zdravotních potíží v rozhodném období omezen. Poukazuje-li dovolatel na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1858/2007, nutno vzít v úvahu, že uvedeným usnesením bylo odmítnuto dovolání žalované proti rozsudku přiznávajícímu žalobci náhradu ušlého výdělku z téže škodné události, avšak za jiné (předcházející) období od 11. 3. 2002 do 15. 1. 2003, skutkové závěry soudů nižších stupňů nepodléhaly dovolacímu přezkumu a žalovanou uplatněné námitky nebyly shledány způsobilými založit přípustnost dovolání pro zásadní právní význam rozhodnutí, a již proto mohou být tam vyslovené závěry o příčinné souvislosti mezi poškozením zdraví a vznikem škody spočívající v ušlém výdělku v jiném období rozdílné. Kromě toho nyní napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na právním názoru, jenž by byl v rozporu s právním názorem vysloveným v usnesení sp. zn. 25 Cdo 1858/2007, že byl-li žalobce sám účastníkem dopravní nehody, při níž byl zraněn on i jeho dvě děti a došlo k úmrtí jeho manželky, lze dopravní nehodu považovat za přímou příčinu jeho psychické újmy, bez níž by ke škodnému následku nedošlo, čímž dovolací soud odlišil případ žalobce od případu, jímž se zabývalo rozhodnutí publikované pod č. 7/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Při řešení příčinné souvislosti po právní stránce (tedy v posouzení, mezi kterými skutečnostmi je třeba příčinnou souvislost zkoumat) odvolací soud nepochybil. Zpochybňuje-li dovolatel závěr o neexistenci příčinné souvislosti mezi škodnou událostí a vznikem škody, uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který však nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a jak z dikce ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1164). Ani zde tedy nejde o otázku, která by mohla být otázkou zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto s ohledem na výsledek dovolacího řízení podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. října 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r. předseda senátu