USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: L.
K., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Martinem Bílým, advokátem se sídlem
Olivova 533, Ostrava, proti žalovanému: P. P., narozený XY, bytem XY, o ochranu
osobnosti, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 17 C 106/2018, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2019,
č. j. 71 Co 73/2019-112, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
výroku specifikované omluvy, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zjistil
následující skutkový stav. Žalobce v prodejně v XY napadl nejprve slovně a
následně fyzicky žalovaného, který se po předchozí slovní snaze o uklidnění
žalobce bránil tak, že ho povalil na zem, a protože byl žalobce agresivní,
kopal žalovaného a křičel na něj, držel ho žalovaný takto až do příjezdu
Policie ČR. Žalovaný žalobce nijak neuhodil. Soud prvního stupně posoudil
jednání žalovaného jako nutnou obranu podle § 2905 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, která vylučuje jeho neoprávněnost. Fyzickou potyčku
vyprovokoval žalobce a obrana žalovaného byla zcela přiměřená.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 5. 2019, č. j. 71 Co 73/2019-112,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud doplnil dokazování provedením výslechu dvou svědkyň, když
soud prvního stupně vycházel toliko z protokolu o jejich výslechu v rámci
trestního řízení. Dospěl ke stejným skutkovým zjištěním jako soud prvního
stupně, shodl se s jeho skutkovými závěry a převzal je. Soud druhého stupně se
ztotožnil se závěrem, že ze strany žalovaného se nejednalo o neoprávněný zásah,
a žalobci tak náhrada nemajetkové újmy nenáleží.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož
přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí
nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že závěr o vyvolání incidentu žalobcem
z provedeného dokazování nevyplývá a soud vykročil z pravidel pro hodnocení
důkazů. Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS
1966/16. Odvolací soud neprovedl navrhované důkazy a podrobně neodůvodnil, v
čem jejich nepotřebnost spočívá, neaplikoval právní normy ohledně dokazování
správným způsobem, čímž bylo zasaženo do práva na spravedlivý proces žalobce
(nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17). Dovolatel
navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., a proto se zabýval
jeho přípustností.
Námitky dovolatele, jež míří na hodnocení důkazů soudy nižších stupňů,
přípustnost dovolání založit nemohou [srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jimiž se připomíná, že samotné
hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení
důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným
dovolacím důvodem]. V posuzované věci přitom nejde ani o situaci, kdy by
skutková zjištění soudů nižších stupňů byla v extrémním rozporu s provedeným
dokazováním a bylo by zasaženo do práva žalovaného na spravedlivý proces (ve
smyslu dovolatelem odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp.
zn. II. ÚS 1966/16), když odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného
soudem prvního stupně na základě listinných důkazů doplněného o dvě shodné
svědecké výpovědi, důkazy nebyly vnitřně rozporné a nevznikly žádné pochybnosti
o jejich správnosti. Zjištění o tom, že žalovaný fyzickou potyčku vyprovokoval,
opřely soudy nejen o shodná tvrzení vyslechnutých svědkyň, nýbrž i o další
důkazy (spis Okresního soudu v Opavě sp. zn. 2 T 53/2017, znalecký posudek
vypracovaný pro trestní řízení vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 5
T 36/2017).
Pokud dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nedostatečně zjistil skutkový
stav, protože opomenul provést důležitý důkaz pro zjištění rozhodných
skutečností, kterým měla být účastnická výpověď žalobce, ani zde se nejedná o
důvodnou námitku způsobilou založit přípustnost dovolání. Ve své konstantní
judikatuře Ústavní soud k posuzování tzv. opomenutých důkazů, tj. důkazů, o
nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazů, jimiž se soud bez
adekvátního odůvodnění nezabýval, uvádí, že typicky zakládají nejen
nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost. Procesním
právům účastníka odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout,
jakož i – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů
navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je
nepřevzal (srov. např. právě dovolatelem odkazovaný nález Ústavního soudu ze
dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17).
Těmto požadavkům odvolací soud dostál, když náležitě vyložil a odůvodnil, že
důkaz účastnickou výpovědí žalobce neprovedl, neboť zjištěný skutkový stav
považoval za dostačující pro rozhodnutí ve věci a s ohledem na přijatý právní
názor důkazní návrh označil za nadbytečný. Tento postup odpovídá požadavkům
vyjádřeným Ústavním soudem, které lze vyjádřit tak, že neakceptování důkazního
návrhu účastníka řízení lze založit třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož
tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá
relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz
není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto
tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost
důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení
je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností
ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010,
sp. zn. IV. ÚS 666/10, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn.
25 Cdo 2319/2018). Nadto dle výslovného znění § 131 o. s. ř. důkaz výslechem
účastníků může soud mimo jiné nařídit jen tehdy, jestliže dokazovanou
skutečnost nelze prokázat jinak; jsou-li tedy k dispozici jiné důkazy, odpovídá
zákonu i ustálené judikatuře, že soud čerpá skutková zjištění z nich a výslech
účastníků shledá nadbytečným.
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí o nákladech řízení není vzhledem k
ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 věty první
o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2020
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu