25 Cdo 3901/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobce J. N., zastoupeného Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem v Olomouci,
Ostružnická 6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 548.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 263/2007, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2008, č.j. 15 Co 454/2008-42,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
kterou soud zamítl. Proti rozsudku podal žalobce odvolání. Poté byl na
žalovanou Moravské Tiskárny, a. s., prohlášen konkurs a do dne podání této
žaloby nebyl žalobce uspokojen ani z konkursu ani vydáním rozsudku. Žalobce
svůj nárok dovozoval ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem, neboť jeho věc nebyla v přiměřené lhůtě projednána. Žalovaný stát mu
na uplatněný nárok zaplatil částku 52.000,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 15. 5. 2008, č.j. 26 C 263/2007-27,
žalobu o zaplacení 548.000,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Podle zjištění soudu bylo řízení o náhradu mzdy zahájeno v roce 1999, poté, kdy
žalobce nezaplatil soudní poplatek, byl vyzván k jeho zaplacení, soud
rozhodoval o osvobození od soudních poplatků, zaslal žalované žalobu k
vyjádření, opatřoval si listinné důkazy a připravoval se na jednání. V roce
2000 se konala tři jednání a byl vynesen zamítavý rozsudek, který byl k
odvolání žalobce zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Na počátku roku 2001 byl prohlášen konkurs na žalovanou společnost a
řízení bylo ze zákona přerušeno. Žalobce přihlásil svůj nárok na náhradu mzdy
jako pohledávku do konkursu. Obvodní soud uzavřel, že Okresní soud v Olomouci
do dne prohlášení konkursu na žalovanou společnost konal bez průtahů, po
prohlášení konkursu již nemohlo být v řízení pokračováno a vynesen rozsudek,
neboť řízení bylo ze zákona přerušeno.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 11. 2008, č.j. 15
Co 454/2008-42, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se stanoviskem
Ministerstva spravedlnosti, že v řízení před Okresním soudem v Olomouci došlo k
průtahům, byť ve věci jde o skutkově i právně složitý spor, v jehož průběhu
žalobce žalobu doplňoval a rozšiřoval a bylo nutné řešit i otázku pasivní věcné
legitimace. Odvolací soud považoval již vyplacenou částku ve výši 52.000,- Kč
za přiměřenou okolnostem věci. Výši náhrady odvolací soud poměřoval s výší
přiměřeného zadostiučinění vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská
práva, která umožňuje přiznat částku za průtahy do maximální výše cca 1.500 EUR
za rok trvání řízení nad obvyklý časový rámec, s možností jejího snížení při
zohlednění ekonomické úrovně konkrétního členského státu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které odůvodňuje podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. spatřuje v tom, že
napadené rozhodnutí řeší problematiku náhrady nemajetkové újmy poskytované za
průtahy v řízení v jiném rozsahu, než je poskytována Evropským soudem pro
lidská práva, a způsobuje tak nerovnost na straně poškozených z jednotlivých
členských zemí. Dovolatel je přesvědčen, že výše odškodnění je nepřiměřeně
nízká oproti odškodnění, které je v obdobných věcech přiznáváno Evropským
soudem pro lidská práva. Dovolatel namítá též průtahy v řízení po prohlášení
konkursu na společnost Moravské Tiskárny, a. s. Dovolatel má za to, že v
původním řízení před Okresním soudem v Olomouci mělo být po návrhu ze strany
žalovaného pokračováno v řízení a odkazuje na ustanovení § 14 odst. 1 písm. c)
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Dovolatel namítá, že mu nebyla
přiznána nemajetková újma za průtahy v řízení, které nastaly po 7. 5. 2005, kdy
žalobce podal návrh na pokračování v řízení, přestože k průtahům evidentně
docházelo. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §
240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným
advokátem ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že
dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
O případ uvedený v § 237 odst. 1 o. s. ř. pod písmenem b) v daném případě
nejde, jelikož jím nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým
soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku
(usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější
rozhodnutí zrušil, tedy Nejvyšší soud zkoumal přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009
konstatoval, že z ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. je zřejmé, že
výše odškodnění nemajetkové újmy, jež vznikla nesprávným úředním postupem,
spočívajícím v tzv. průtazích řízení, není stanovena pevnými částkami. Je
přenecháno soudu (popř. v předběžném projednání nároku příslušnému ministerstvu
či ústřednímu správnímu úřadu uvedenému v § 6 zákona č. 82/1998 Sb.), aby v
každém jednotlivém případě uvážil, jaký rozsah zadostiučinění je přiměřený všem
okolnostem za použití zákonem demonstrativně vyjmenovaných kritérií. Právní
úprava kromě vymezení kritérií, k nimž je třeba přihlížet, postrádá vodítko,
jak jednotlivá kriteria i jejich vzájemnou kombinaci finančně ocenit a převést
na peněžitou částku, přičemž konkrétní mechanismus výpočtu nelze nalézt ani v
Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992
Sb. (dále jen „Úmluva“), ani v rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská
práva (dále ESLP).
Judikatura ESLP je nicméně jednoznačně konstantní v tom, že upřednostňuje
vyřešení nepříznivých důsledků nepřiměřené délky soudního či správního řízení
podle vnitrostátního práva národními soudy (orgány), přičemž vzhledem k tomu,
že využití vnitrostátního prostředku nápravy je pro poškozeného bližší,
dostupnější, rychlejší a řízení o něm probíhá v jazyce poškozeného, lze
snadněji dosáhnout náhrady uvedené újmy. Proto ESLP považuje za účinný
prostředek k odškodnění nepřiměřené délky řízení (čl. 13 Úmluvy) i náhradu
přiznanou vnitrostátním právem členského státu v rozsahu nižším, než k jaké by
ve smyslu čl. 41 Úmluvy dospěl on sám, nikoliv však nepřiměřeně. Uvedené je
akceptováno za předpokladu, že výše příslušných náhrad bude stanovena na
základě rozhodnutí, jež jsou v souladu s právní tradicí daného členského státu,
jsou rychlá, dostatečně odůvodněná a vykonávaná bez průtahů, a to tak, aby
korespondovala především s hladinou životní úrovně v jednotlivých členských
státech a částkami, které jsou v tom kterém státě vypláceny z titulu různých
újem (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006
ve věci Apicella proti Itálii, č. 64890/01, popř. rozhodnutí ze dne 19. 10.
2004 ve věci Dubjaková proti Slovensku, č. 67299/01).
Z pohledu dovolacího soudu předestřená otázka zásad pro stanovení výše
peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v nepřiměřené délce
soudního řízení byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s právními závěry výše
uvedenými při zohlednění kriterií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 písm.
a) – e) zákona č. 82/1998 Sb. Určení konkrétní výše náhrady je pak otázkou
individuálního posouzení všech okolností daného případu a nemá judikatorní
přesah do rozhodovací praxe soudů v případech obdobných. Vzhledem k tomu
nepředstavuje námitka dovolatele ohledně výše přiznaného zadostiučinění právní
otázku, která by činila rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným (§
237 odst. 3 o. s. ř.).
Zásadní právní význam nelze spatřovat ani v otázce postupu soudu po prohlášení
konkursu na žalovaného v původním řízení o náhradu mzdy. Součástí skutkového
stavu, z něhož soudy obou stupňů při posouzení věci vycházely, totiž není
zjištění, že v přerušeném řízení byl podán návrh na pokračování v řízení, a v
dovolacím řízení nelze nové skutečnosti uplatnit (§ 241a odst. 4 o. s. ř.).
Dovolání žalobce směřuje tedy proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud proto jeho
dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.
odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu
nákladů dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. prosince 2010
JUDr. Robert Waltr, v.
r.
předseda senátu