25 Cdo
3911/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce International Consulting Agency, s.r.o., se sídlem Brno, Hněvkovského
30/65, IČ: 25516167, zastoupeného Mgr. Vítem Burešem, advokátem se sídlem Brno,
Dobrovského 50, proti žalovaným 1) Mediaprint & Kapa Pressegrosso, spol. s
r.o., se sídlem Praha 10, Štěrboholská 1404/104, IČ: 45791678, a 2) Česká
kancelář pojistitelů, se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1724/129, IČ: 70099618,
zast. Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem Brno, Radnická 14/16, o
194.640,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C
138/99, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 18. prosince 2006, č. j. 44 Co 63/2004-275, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2006, č. j. 44 Co 63/2004-275,
se ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky
148.775,- Kč, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
160.775,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že poškozený má nárok na náhradu škody v
částce 33.865,- Kč za znehodnocení vozidla ve výši stanovené na základě
znaleckého posudku po odečtu částky vyplacené druhým žalovaným (pojistitelem
prvního žalovaného). Požadavek na zaplacení částky 148.775,- Kč, představující
rozdíl mezi vyplacenou částkou 22.857,- Kč na náhradě za nájem náhradního
vozidla po dobu opravy a částkou 176.000,- Kč zaplacenou poškozeným za 16 dnů
pronájmu náhradního vozidla Mercedes 300 SL, neshledal důvodným. S poukazem na
R 7/1992 dovodil, že poškozený má právo na náhradu nákladů na vypůjčení
automobilu srovnatelného s poškozeným, ale jen v rozsahu nákladů nutně a účelně
vynaložených. Požadovaná částka za 16 dnů užívání však nesplňuje požadavek
nutnosti a účelnosti. Rovněž nedůvodně je požadována náhrada 12.000,- Kč za
náklady v souvislosti se zjišťováním výše škody.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 12. 2006, č. j. 44
Co 63/2004-275, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku
změnil tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci
částku 148.775,- Kč s tím, že plněním jednoho zaniká v rozsahu tohoto plnění
povinnost druhého, ohledně částky 12.000,- Kč a příslušenství jej v tomto
výroku a dále ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a v tomto rozsahu věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle názoru odvolacího soudu
soud prvního stupně nesprávně interpretoval rozhodnutí Nejvyššího soudu
publikované pod R 7/1992. Důsledkem poškození vlastního automobilu je
vynaložená částka, o kterou náklady na vypůjčení srovnatelného automobilu
převyšovaly výdaje spojené s užitím automobilu vlastního, a tato částka je
skutečnou škodou. Pro určení její výše není nutným hlediskem naprostá totožnost
obou vozidel, ale skutečnost, zda vypůjčený automobil dostatečně nahrazuje
funkci a účel, pro který byl poškozený automobil užíván. Pojem „srovnatelnost“
náhradního vozidla s poškozeným je třeba vykládat z hlediska třídy, užitných a
jízdních vlastností, bezpečnostního hlediska apod. V daném případě poškozený i
náhradní automobil je vyšší střední třídy a jejich užitné a jízdní vlastnosti
jsou srovnatelné. Proto pokud nebyla „reálně prokázána“ možnost pronájmu „více
srovnatelného vozidla“, není důvod požadovanou částku nepřiznat. Na tom nic
nemění ani skutečnost, že cena pronájmu nebyla nízká a vůz byl zapůjčen od
firmy, mezi jejíž činnosti nepatřilo půjčování aut.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně
ohledně částky 148.775,- Kč změněn, podala druhá žalovaná dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, druhá žalovaná není ve věci
pasivně legitimována, neboť žalobce nemá přímý nárok na plnění proti ní, a
podle § 29 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. nemá druhá žalovaná procesní
způsobilost. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně postupoval, když zvažoval,
že škoda vznikla v rozsahu veškerého plnění za zapůjčení náhradního vozu, a
nepřihlédl k výdajům, jež byly spojeny s užíváním vlastního vozu a o něž bylo
třeba náhradu škody snížit podle „vyhlášky č. 119/1992 Sb.“. Nesouhlasí s
názorem odvolacího soudu ohledně pojmu „nutnost a účelnost“, když v daném
případě byla doložena možnost zapůjčení vozidla Opel Omega, zatímco sportovní
vůz Mercedes 300 SL nesplňuje pojem „srovnatelnosti“ s poškozenou limuzínou BMW
5. Navrhla proto, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadeném rozsahu zrušen
a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že se zcela ztotožňuje se závěry
odvolacího soudu, neboť účelnost a nutnost nákladů vynaložených na půjčení
náhradního vozidla byla prokázána a druhá žalovaná je ve věci pasivně
legitimována s ohledem na § 9 odst. 2 vyhl. č. 492/1991 Sb.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř.,
věc projednal podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je pouze zčásti
důvodné.
Protože v tomto řízení byl uplatněn nárok na náhradu škody proti škůdci
současně s nárokem na plnění z pojistné události proti jeho pojistiteli (§ 9
odst. 2 vyhlášky č. 492/1991 Sb.), nelze přisvědčit námitce v dovolání o
nedostatku pasivní legitimace druhé žalované a stejně nedůvodná je námitka
nedostatku její procesní způsobilosti. V daném případě nejde o situaci, že by
poškozený namísto nároku na náhradu škody proti škůdci uplatnil pouze přímý
nárok proti jeho pojistiteli na plnění z pojistné události. Oprávněním
poškozeného uplatnit u soudu vedle nároku na náhradu škody proti škůdci, který
mu odpovídá za škodu, i nárok proti pojistiteli škůdce, aby za svého pojištěnce
nahradil poškozenému nároky na náhradu škody, se dovolací soud opakovaně
zabýval se závěrem, že ust. § 9 odst. 2 vyhlášky č. 492/1991 Sb. zakládá
poškozenému oprávnění uplatnit jak nárok na náhradu škody proti škůdci, tak i
nárok na plnění proti jeho pojistiteli (srov. např. rozhodnutí ze dne 25. 8.
2009, sp. zn. 25 Cdo 2652/2007, ze dne 19. 12. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1157/2005,
ze dne 7. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1094/98, a dále ze dne 24. 7. 2002, sp. zn.
25 Cdo 499/2002, publikované v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 19 pod č. C
1337). Proto ani v otázce pasivní legitimace druhé žalované odvolací soud
nepochybil. Podle § 29 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. práva a povinnosti České
pojišťovny a.s. vzniklé ze zákonného pojištění přešla dnem 1. 1. 2000 na Českou
kancelář pojistitelů. Jejím jménem a na její účet je uplatňuje a vykonává Česká
pojišťovna a.s.
Pokud je namítáno, že náhrada škody měla být snížena o výdaje spojené s
užíváním vlastního vozu, vyčíslené podle tehdy platného zákona č. 119/1992 Sb.,
o cestovních náhradách, je třeba poukázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 16. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2703/2006, v němž dovolací soud učinil
jednoznačný závěr, že aplikace tohoto předpisu při určování výše náhrady za
pronájem náhradního vozidla je vyloučena, škodou je půjčovné zaplacené za
vypůjčení vozidla srovnatelného s poškozeným, jestliže převyšuje výdaje spojené
s užitím vlastního vozu.
Pokud jde o výši náhrady za pronájem náhradního vozu, odvolací soud a ostatně i
soud prvního stupně vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1990,
sp. zn. 1 Cz 86/90, publikovaného pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1992 (R 7/1992), v němž se uvádí, že škodu spočívající v
tom, že poškozený vynaložil vyšší náklady na vypůjčení osobního automobilu ve
srovnání s náklady, jež by jinak vynaložil na provoz svého automobilu, který
nemohl použít v důsledku poškození, je třeba považovat za skutečnou škodu,
kterou je škůdce povinen nahradit v rozsahu nutně a účelně vynaložených
nákladů. Odvolací soud pak – na rozdíl od soudu prvního stupně - učinil
skutkový závěr, že z hlediska třídy, užitných a jízdních vlastností,
bezpečnostního hlediska apod. jsou oba vozy srovnatelné. I když úvaha o
„srovnatelnosti“ vypůjčeného vozidla s vozem poškozeným závisí vždy na
okolnostech konkrétního případu, a může se tedy odvíjet i od hodnot a veličin
uvedených odvolacím soudem, taková úvaha předpokládá, že tyto hodnoty a
veličiny jsou známy, tedy že byly v řízení zjištěny. V daném případě však
jakékoliv podklady pro skutkový závěr odvolacího soudu v uvedeném směru chybí.
V každém případě však, jak ostatně vyplývá i z R 7/1992, skutečnou škodu,
spočívající v nákladech na vypůjčení či pronájem vozu, převyšujících náklady na
provoz vlastního vozu, je odpovědný subjekt povinen nahradit jen v rozsahu, v
jakém náklady byly vynaloženy nutně a účelně na vypůjčení náhradní věci,
odpovídající věci poškozené. V daném případě nezbytná potřeba poškozeného
opatřit si náhradu za poškozené osobní motorové vozidlo po dobu jeho opravy
nebyla zpochybňována. Avšak i u srovnatelného náhradního vozidla platí, že
rozsah náhrady, k níž je škůdce povinen, je omezen hlediskem účelnosti. V daném
případě zejména vzhledem k tomu, že poškozený zaplatil za nájem vozidla za 16
dnů částku 176.000,- Kč, a – jak uvedl odvolací soud - cena pronájmu nebyla
nízká a vůz byl zapůjčen od firmy, mezi jejíž činnosti nepatřilo půjčování aut,
bylo třeba výši náhrady škody, za níž škůdce odpovídá, stanovit s ohledem na
obvyklé ceny pronájmu obdobných osobních aut v daném místě a čase. Výše náhrady
škody není totiž dána částkou skutečně vyplacenou v jakékoliv výši, ale výší
částky účelně vynaložené. Důkazní břemeno o výjimečných okolnostech
odůvodňujících v konkrétním případě přiznání náhrady v částce vyšší, než je
obvykle potřebná k pronájmu srovnatelného vozu, leží ovšem na žalobci, nikoliv
na žalovaných.
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je naplněn, a proto dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst.
2, věta za středníkem, odst. 3, věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1, věta za
středníkem, a § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o
náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta
druhá o. s. ř.).