25 Cdo 4046/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně N. N., zastoupené JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem v
Praze 5, Plzeňská 232/4, proti žalované Kooperativa pojišťovně, a. s., Vienna
Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, IČO 47116617, o
483.639,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn.
28 C 109/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 12. 3. 2015, č. j. 22 Co 421/2014-84, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
ohledně částky 6.457,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vyšel ze zjištění, že žalovaná dne 11. 4. 2008 utrpěla vážná zranění při
dopravní nehodě, kterou způsobil J. M., pojištěný u žalované pro odpovědnost za
újmu způsobenou provozem vozidla. Žalobkyně má v důsledku toho částečně
ochrnuté všechny čtyři končetiny, trpí závažnými psychickými poruchami a v
běžném životě je odkázána na pomoc druhé osoby. Po ukončení základní školní
docházky nastoupila na speciální školu s individuálním vzdělávacím plánem, kde
studuje s pomocí osobní asistentky obor cukrářka. Žalobu na náhradu za ztrátu
na výdělku od 1. 7. 2010, kdy žalobkyně ukončila základní školní docházku, do
31. 3. 2013 soud zamítl s odůvodněním, že v tomto období jí nemohl vzniknout
nárok podle § 447 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen
„obč. zák.“), neboť žalobkyně se studiem na střední škole připravuje na své
budoucí povolání.
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 12. 3. 2015, č. j.
22 Co 421/2014-84, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Skutková zjištění i právní
posouzení soudu prvního stupně označil za správná, nebylo totiž žalobkyní
tvrzeno ani prokazováno, že by se snad, nebýt poškození zdraví, po absolvování
základní školy již dále nevzdělávala. Naopak bylo doloženo, že před zraněním ve
škole prospívala řádně, aktivně se zajímala o tanec s plánem jít na konzervatoř
(z tohoto důvodu ostatně byla v jiném soudním řízení u Městského soudu v Praze
zvýšena náhrada za ztížení společenského uplatnění). Protože v období, za které
požaduje náhradu za ztrátu na výdělku, by žalobkyně při obvyklém běhu událostí
nedokončila ani současný tříletý učební obor, nemohla v něm dosáhnout žádného
výdělku, a náhrada za jeho ztrátu jí proto nepřísluší.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena, případně se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v interpretaci
ustanovení § 447 odst. 3 obč. zák. ohledně vzniku nároku na náhradu za ztrátu
na výdělku u žáka základní školy. Zákon ve vztahu k takovému žáku za okamžik
vzniku nároku výslovně uvádí den, kdy měla skončit povinná školní docházka,
nikoli den, kdy skončí příprava na povolání. V opačném případě by nebylo možné
přesně a předvídatelně stanovit, po jak dlouhou dobu by se poškozený mohl
dalším studiem připravovat na budoucí povolání, a nárok by nakonec mohl být
posouzen i jako promlčený. Nebýt úrazu, ukončila by žalobkyně povinnou školní
docházku ve školním roce 2009/2010, tedy ke dni 30. 6. 2010, není proto
rozhodné, že se nyní připravuje na budoucí povolání na speciální škole.
Uvedla-li v řízení o náhradu za ztížení společenského uplatnění, že chtěla jít
na konzervatoř, je to také bez významu, protože šlo o nárok nesouvisející s
žalobou o náhradu za ztrátu na výdělku, navíc „takové řízení vůbec nemuselo
probíhat a takové zjištění by soud poté nemohl učinit“. Z těchto důvodů
navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu a žalobkyni
přiznal žalovaný nárok včetně příslušenství.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), zastoupenou advokátkou ve smyslu § 241 o.s.ř. a je přípustné podle §
237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky okamžiku vzniku
nároku na náhradu za ztrátu na výdělku u žáků či studentů, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.) může spočívat v tom, že
odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně
použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový
stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k ustanovením § 3028 odst. 3 a § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních
předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném
do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“ nebo „občanský zákoník“), neboť jde
o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.
Podle § 447 odst. 1 obč. zák. náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti nebo při invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před
poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením případného
invalidního důchodu.
Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku je jedním z dílčích nároků spojených s
poškozením zdraví. Rozlišuje se ztráta na výdělku po dobu pracovní
neschopnosti, kdy je poškozený vyřazen z dosavadního pracovního zapojení, a po
jejím skončení, kdy může nastat snížení pracovní způsobilosti vyvolané
zdravotními následky a z toho plynoucí dopady do dalšího možného pracovního
zařazení. Ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti či při invaliditě
se hradí peněžitým důchodem (v případě náhrady za již uplynulé období
jednorázovou částkou), a jde přitom o náhradu majetkové újmy. Neodškodňuje se
totiž samotná ztráta či snížení pracovní způsobilosti, nýbrž až majetková újma
projevující se tím, že v důsledku trvalé ztráty (snížením) pracovní
způsobilosti vlivem újmy na zdraví přichází poškozený zcela či zčásti o
výdělek, kterého by jinak dosáhl. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku má
majetkový charakter a stanoví se ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem
poškozeného před poškozením a výdělkem, pokud je dosahován po poškození (§ 447
obč. zák. - náhrada po pracovní neschopnosti), k němuž je třeba připočítat
případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu;
tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní
způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky újmy na
zdraví stejného výdělku jako před poškozením. Zákon tedy vychází z toho, že po
skončení pracovní neschopnosti či při invaliditě vzniká poškozenému újma, je-li
v důsledku poškození zdraví natolik snížena jeho pracovní způsobilost, že
nemůže vykonávat buď žádnou práci, anebo jen takovou práci, která je méně
finančně ohodnocena, takže se oproti stavu před poškozením sníží jeho výdělek.
Měřítkem této újmy je srovnání průměrného výdělku před poškozením s nově
dosahovaným příjmem, který může být ovlivněn tím, zda a v jaké výši poškozený
pobírá (částečný) invalidní důchod.
Podle § 447 odst. 3 obč. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2007, náhrada za
ztrátu na výdělku přísluší žáku nebo studentu ode dne, kdy měla skončit povinná
školní docházka, studium nebo příprava pro povolání, a) po dobu, o kterou se
následkem úrazu, popřípadě nemoci z povolání prodloužila jeho povinná školní
docházka, studium nebo příprava pro povolání, b) po dobu neschopnosti pro úraz
nebo nemoc z povolání, c) po dobu trvání invalidity třetího stupně vzniklé v
souvislosti s úrazem nebo nemocí z povolání, d) po dobu trvání invalidity
prvního nebo druhého stupně vzniklé v souvislosti s úrazem nebo nemocí z
povolání, nebo byl-li v této souvislosti uznán osobou se zdravotním postižením,
pokud vlastní vinou nezameškává příležitost k výdělku vykonáváním práce pro
něho vhodné.
Toto ustanovení bylo do občanského zákoníku vloženo s účinností od 1. 1. 2007
zákonem č. 264/2006 Sb. v souvislosti s přijetím zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoník práce. Jeho smyslem je umožnit odškodnění ztráty pravděpodobného
výdělku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 25 Cdo
1998/2011, publikovaný pod C 12300 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, C. H. Beck), ke které došlo v důsledku újmy na zdraví i u žáků a
studentů, tudíž u osob, které se teprve připravují na své budoucí povolání a v
době ztráty pracovní způsobilosti ještě žádného výdělku nedosahují. Tyto
oprávněné osoby jsou bez další definice označeny jako žáci a studenti a zejména
na základě zákonů č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším
odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), a č. 111/1998 Sb., o vysokých
školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), lze mít
za to, že žák prochází systémem základního a středního vzdělávání (§ 45 a 58
školského zákona), zatímco studentem se rozumí osoba v systému vyššího
odborného (§ 92 školského zákona), resp. vysokoškolského vzdělávání (§ 3 zákona
o vysokých školách). Pro konzervatoře platí, že na nich studují žáci, ať již
dosahují středního nebo vyššího odborného vzdělání (§ 87 školského zákona).
Zároveň se rozlišují čtyři situace, které se odvíjejí od okamžiku
předpokládaného ukončení přípravy na povolání a možného nástupu k výkonu
výdělečné činnosti. Újma na zdraví může dobu přípravy prodloužit, proto se
hradí ztráta na výdělku za období, od nějž měl poškozený získat pravidelný
příjem, do okamžiku, než mu zdravotní stav umožní přípravu dokončit a skutečně
do zaměstnání nastoupit [písmeno a)]. Náhrada náleží též za dobu trvající
pracovní neschopnosti [písmeno b)]. Jestliže újma na zdraví brání úplnému
zapojení do výdělečné činnosti, hradí se ztráta na výdělku po celou dobu, kdy
tento stav trvá, tedy teoreticky i po celé produktivní období, které poškozený
nemůže využít [písmeno c)]. Stejné pravidlo pak pokrývá i částečnou pracovní
nezpůsobilost s výhradou případu, kdy poškozený vlastní vinou zamešká vhodnou
příležitost dosáhnout vlastní prací výdělku [písmeno d)]. Z uvedeného je
zřejmé, že okamžik, kdy za obvyklého běhu událostí mělo dojít ke skončení
devítileté povinné školní docházky (§ 36 odst. 1 a § 43 školského zákona),
nemusí být vždy rozhodující, neboť pokračuje-li žák ve studiu na střední škole
či konzervatoři nebo se později stane studentem vysoké školy, odvíjí se okamžik
vzniku nároku podle § 447 odst. 3 obč. zák. od ukončení studia či přípravy na
povolání, jak plyne z výslovné dikce tohoto ustanovení. Jinými slovy, pokračuje-
li žák po skončení povinné školní docházky ve studiu, stále se připravuje na
své budoucí povolání, a o případné náhradě za ztrátu na pravděpodobném výdělku
tak lze uvažovat až okamžikem, kdy ukončením tohoto studia získá možnost svou
pracovní činností dosahovat výdělku.
V projednávané věci bylo zjištěno (skutková zjištění podle § 241a odst. 1
o.s.ř. dovolacímu přezkumu nepodléhají, nejsou ani dovoláním zpochybňována), že
dovolatelka vzhledem ke svým studijním výsledkům a zájmům zcela reálně
plánovala pokračovat ve svém vzdělávání na konzervatoři, ale v důsledku utrpěné
újmy na zdraví musela nakonec zvolit speciální střední odbornou školu s
individuální pomocí, kde se v době podání žaloby nadále připravovala na jiné
povolání. V posuzované věci se jedná o typový případ uvedený v § 447 odst. 3
písm. a) obč. zák., neboť uplatněný nárok na náhradu za ztrátu na výdělku
pokrývá období od předpokládaného skončení pravidelné školní docházky do podání
žaloby v době, kdy žalobkyně po opakování 7. ročníku základní školy pokračovala
v docházce na speciální školu s individuálním vzdělávacím plánem (VOS, SOŠ a
SOU v Bzenci, obor cukrářka). Jestliže ovšem žalobkyně po skončení povinné
školní docházky pokračuje ve studiu či přípravě na povolání, nelze prozatím
určit, zda a nakolik úraz prodloužil dobu její přípravy pro výkon povolání;
nárok na náhradu za ztrátu na výdělku jí tudíž za požadované období nevznikl.
Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí je z pohledu uplatněného
dovolacího důvodu správné, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §
243b odst. 2 o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst.
3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolání žalobkyně
bylo zamítnuto a žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2016
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu