25 Cdo 4147/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Pavla Simona v právní věci
žalobců A) ČSAD SVT Praha, s. r. o., sídlem v Praze 8, Křižíkova 4-6, IČ:
45805202, a B) JUDr. P. N., obou zastoupených JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem
se sídlem v Praze 9, Žlebská 1621, proti žalované J. K., o 2.801.486,- Kč,
vedené u Okresního soudu v Mělníku, pod sp. zn. 12 C 12/2005, o dovolání
žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2008, č.j. 22
Co 85/2008-212, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2008, č.j. 22 Co 85/2008-212,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
nemovitostem podle smlouvy o smlouvě budoucí a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 17. 7. 2001 účastníci uzavřeli smlouvu o
uzavření budoucí kupní smlouvy ohledně pozemku p. č. 116/3 a budovy v P. – K.
za sjednanou kupní cenu 5.698.514,- Kč. Žalovaná v té době vedla spor u
Obvodního soudu pro Prahu 8 o vydání těchto nemovitostí podle zákona č. 87/1991
Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a ve smlouvě se účastníci zavázali uzavřít
kupní smlouvu k uvedeným nemovitostem do 1 měsíce od právní moci vykonatelného
rozsudku v restitučním sporu, na jehož základě se žalovaná stane vlastnicí
předmětných nemovitostí. Žalobci 8. 7. 2002 vyplatili žalované zálohu na kupní
cenu 300.000,- Kč, žalovaná začala pracovně působit u žalující společnosti a
dostala k dispozici automobil. Rozsudek v restitučním sporu nabyl právní moci
dne 26. 4. 2002 a v souvislosti s jednáním o uzavření kupní smlouvy žalovaná
požadovala, aby kupní smlouva byla uzavřena až po vložení jejího vlastnického
práva k nemovitostem do katastru nemovitostí. Následně probíhala mezi účastníky
řada jednání, která však k uzavření kupní smlouvy nevedla, žalovaná byla
vyzvána k podepsání již připravené kupní smlouvy a smlouva jí byla posléze
předána k podpisu, v dubnu 2003 se dostavila do kanceláře žalující společnosti
a sdělila, že smlouvu zapomněla, pak přestala komunikovat a v červenci poslala
SMS zprávu, že nemovitost prodala jinému. Bylo zjištěno, že dne 28. 5. 2003
uzavřela kupní smlouvu na předmětné nemovitosti s jinou společností za kupní
cenu 8.500.000,- Kč. Vyplacenou zálohu 300.000,- Kč posléze žalobcům vrátila.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná žádnou právní povinnost
neporušila, kupní smlouvu se zavázala uzavřít do jednoho měsíce od právní moci
rozhodnutí soudu v restituční věci, tato lhůta uplynula 26. 5. 2002, ke změně
lhůty písemně nedošlo a její smluvní povinnost ze smlouvy o smlouvě budoucí po
roce zanikla, tj. dne 26. 5. 2003. Protože kupní smlouvu na předmětné
nemovitosti s jiným kupcem uzavřela až po uplynutí jednoho roku, tj. doby, po
kterou se účastník smlouvy o smlouvě budoucí může domáhat nahrazení projevu
vůle podle § 50a odst. 2 obč. zák., žádnou svou povinnost neporušila. Kromě
toho částka požadovaná žalobci, tj. rozdíl mezi kupní cenou sjednanou účastníky
ve smlouvě o smlouvě budoucí a částkou, za níž žalovaná předmětné nemovitosti
prodala, nepředstavuje škodu ani ušlý zisk.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 11. 2005, č. j. 22 Co 366/2005-137,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovodil, že k zániku práv a povinností
ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě došlo až převedením vlastnického práva na
třetí osobu z důvodu nemožnosti plnění ve smyslu § 575 odst. 1 obč. zák. a
tímto okamžikem byl zánik práv a povinností ze smlouvy nahrazen odpovědnostními
vztahy mezi účastníky. Žalobci však neprokázali vznik škody či ušlého zisku,
neboť v souvislosti s budoucí koupí nevynaložili žádné finanční prostředky a
jejich majetek se tak nezmenšil, a neprokázali, že by v souvislosti s touto
budoucí koupí vstoupili do závazkového vztahu s další osobou, které by se
nemovitosti zavázali prodat. Vzhledem k tomu, že žalobci nejsou podnikateli v
oboru obchodování s nemovitostmi, nelze přijmout argumentaci, že v důsledku
škodné události nedošlo k rozmnožení jejich majetkových hodnot, ač se to dalo
očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí.
Tento rozsudek byl k dovolání žalobců zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
18. 12. 2007, č.j. 25 Cdo 1415/2006-189, a věc byla vrácena krajskému soudu k
dalšímu řízení se závazným právním názorem, že charakter ušlého zisku může mít
i majetková újma spočívající v tom, že nedošlo k nabytí vlastnického práva na
základě kupní smlouvy, neboť ušlým ziskem je i majetkový přínos ve výši rozdílu
mezi smluvenou kupní cenou a hodnotou nemovitosti, jehož bylo možno důvodně
očekávat.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 4. 2008, č.j. 22 Co 85/2008-212,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a shodně s ním
dovodil, že žalobci neprokázali změnu lhůty ke splnění závazku ze smlouvy o
budoucí kupní smlouvě. Avšak ta okolnost, že nevyužili možnosti dané zákonem a
nedomáhali se u soudu ve lhůtě jednoho roku, aby prohlášení vůle žalované bylo
nahrazeno soudním rozhodnutím, nemá za následek zánik práv a povinností ze
smlouvy o smlouvě budoucí, jak dovodil soud prvního stupně, nýbrž následkem je
promlčení, tedy nemožnost domáhat se úspěšně nahrazení projevu vůle soudním
rozhodnutím. Protože žalobci nezískali nemovitosti za dohodnutou výhodnou cenu,
vznikla jim škoda v podobě ušlého zisku. Žalovaná porušila právní povinnost, k
níž se zavázala smlouvou o budoucí kupní smlouvě, neboť neuzavřela za
dohodnutých podmínek kupní smlouvu se žalobci. Avšak škoda, jež žalobcům
vznikla, není v příčinné souvislosti s neuzavřením kupní smlouvy žalovanou,
neboť žalovaná prodala nemovitosti až po uplynutí roční promlčecí doby za
situace, že žaloba na nahrazení projevu vůle nebyla podána, a pokud by byla
podána později, žalovaná by se ubránila námitkou promlčení. Odvolací soud
dovodil, že příčinou vzniku škody je skutečnost, že žalobci nevyužili zákonem
daného práva a nedomáhali se žalobou u soudu nahrazení projevu vůle žalované
poté, co s nimi ve sjednané lhůtě kupní smlouvu neuzavřela. Pokud by žalobu
podali, bylo by jí vyhověno za předpokladu, že by žalovaná vlastnictví k
nemovitostem nepozbyla, a pokud by v průběhu zákonem stanovené promlčecí doby
převedla nemovitosti na jiného, žaloba na nahrazení projevu vůle byla by
zamítnuta a práva a povinnosti plynoucí ze smlouvy, které zanikly pro nemožnost
plnění, by byly nahrazeny odpovědnostními vztahy mezi účastníky. Příčinná
souvislost by byla dána, jestliže po podání žaloby na nahrazení projevu vůle by
žalovaná převedla nemovitosti na jinou osobu v průběhu jednoleté promlčecí doby.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podávají je z důvodu podle ust. §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci v otázce příčinné souvislosti mezi
porušením povinnosti uzavřít smlouvu a vznikem škody na straně toho, s nímž
měla být kupní smlouva uzavřena. Podle závěru odvolacího soudu jim škoda
vznikla, žalovaná porušila právní povinnost, k níž se smlouvou o smlouvě
budoucí zavázala, avšak odvolací soud v rozporu s hmotným právem dovodil
neexistenci příčinné souvislosti. Poukazují na to, že žalovaná již od počátku
jednala s nimi v hrubém rozporu s dobrými mravy, úmyslně neuzavřela kupní
smlouvu a následně sama zmařila veškeré právním řádem předpokládané možnosti
tak učinit, a přestože neměla v úmyslu kupní smlouvu s nimi uzavřít, přijímala
výhody plynoucí ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě, vědomě předstírala ochotu
smlouvu uzavřít a zároveň jednání protahovala a oddalovala, vymlouvala se z
jednání se žalobci, a to za situace, kdy byla v jednání s budoucím kupcem,
takže její odpovědnost za škodu je dána i podle ustanovení § 424 obč. zák.
Dovolatelé namítají, že výklad zastávaný odvolacím soudem ohledně příčinné
souvislosti je nepřiměřeně restriktivní a znamenal by nemožnost domoci se
náhrady škody po uplynutí jednoleté promlčecí doby pro podání žaloby na
nahrazení projevu vůle. K podání žaloby na nahrazení projevu vůle žalobci
nepřistoupili právě v důsledku nemorálního jednání žalované. Navrhli, aby
Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 15. dubna 2008,
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle dosavadních předpisů (tj. podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12 čl. II
zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou (účastníky řízení) v
zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl dovolací soud k závěru,
že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s.
ř., je důvodné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v
dané věci řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle
tohoto ustanovení přípustné jen pro řešení právních otázek (jiné otázky,
zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost
dovolání nezakládají – srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí
jednat o právní otázku zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s.
ř. shledal dovolací soud v otázce příčinné souvislosti mezi porušením smluvní
povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí a vznikem škody na straně druhé smluvní
strany, kterou odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem.
Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými
skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována. Otázkou skutkovou je
pak zjištění, zda protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného
jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, tedy zda příčinná souvislost v
daném případě skutečně existuje.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že příčinou vzniku škody
žalobců je skutečnost, že se ve lhůtě stanovené zákonem nedomáhali u soudu
nahrazení projevu vůle žalované, a proto škoda, jež jim vznikla, není v
příčinné souvislosti s jednáním žalované. Především je třeba říci, že skutková
okolnost, že žalobci – včas nebo vůbec - nepodali žalobu na nahrazení projevu
vůle (§ 50a odst. 2 obč. zák.), nemohla sama o sobě způsobit ztrátu majetkového
přínosu, jehož se jim mělo podle smlouvy o smlouvě budoucí dostat. Příčinou
vzniku škody může být totiž jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodlivý
následek nenastal. Závazek ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě, který působí jen
mezi jejími účastníky a nikoliv absolutně, zaniká nemožností plnění (§ 575 obč.
zák.), tedy prodejem věci jinému, a to bez ohledu na to, zda již u soudu
probíhá řízení o nahrazení projevu vůle (§ 50a odst. 2 obč. zák.) či nikoliv, a
bez ohledu na to, zda právo druhé strany domáhat se u soudu nahrazení projevu
vůle se již promlčelo či nikoliv. Skutečnost, že ve lhůtě jednoho roku nebyla
žaloba podle § 50a odst. 2 obč. zák. podána, znamená sice promlčení práva
žalobců žádat u soudu nahrazení projevu vůle druhé smluvní strany, ale pouhým
uplynutím této doby závazek sám nezaniká. Právní názor odvolacího soudu, že
pouze v případě zamítnutí žaloby na nahrazení projevu vůle z důvodu prodeje
věci jinému v době před uplynutím promlčecí doby by bylo možno v jednání
žalované spatřovat porušení povinnosti v příčinné souvislosti se vznikem škody,
není správný, nehledě k tomu, že odpovědnost za škodu způsobenou nesolidním
jednáním jedné z budoucích smluvních stran může být dána i v případě, že
závazek uzavřít určitou smlouvu s konkrétním partnerem není žádným platným
smluvním ujednáním založen.
Otázkou odpovědnosti za škodu vzniklou chováním potencionálních smluvních
partnerů při jednání o uzavření smlouvy se dovolací soud opakovaně zabýval, byť
na poněkud odlišném skutkovém základě. Např. v rozsudku ze dne 27. ledna 2004,
sp. zn. 25 Cdo 695/2003, dovodil, že ten, kdo porušil závazek prodat
nemovitost, odpovídá druhému účastníkovi smlouvy o smlouvě budoucí za škodu,
která mu vznikla v souvislosti se zajišťováním finančních prostředků na koupi
nemovitosti. V rozsudku ze dne 11. října 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2007, pod č. 82,
byla z hlediska § 415 a 420 obč. zák. řešena odpovědnost za škodu vzniklou
porušením předsmluvní povinnosti – bezdůvodným ukončením jednání o uzavření
smlouvy za situace, že tato jednání dospěla do stadia, kdy jedna ze stran
kontraktačního procesu byla v důsledku chování druhé potencionální smluvní
strany v dobré víře, že předpokládaná smlouva bude uzavřena, a k ukončení
jednání druhá strana přistoupila, aniž k tomu měla legitimní důvod. V rozsudku
ze dne 2. září 2008, sp. zn. 25 Cdo 127/2007, Nejvyšší soud rovněž uvedl, že je
obecně platný právní názor, že při respektování zásady smluvní volnosti a
rovného postavení účastníků lze chování jednoho z potencionálních smluvních
partnerů považovat za protiprávní za předpokladu, že jednání o uzavření smlouvy
dospělo do stadia, kdy jedna ze stran byla v důsledku chování druhé strany v
dobré víře, že smlouva bude uzavřena, a druhá strana ukončila jednání o
uzavření smlouvy, aniž k tomu měla legitimní důvod. Dále se zde uvádí, že
porušení prevenční povinnosti má za následek vznik odpovědnosti za škodu podle
§ 420 obč. zák., jsou-li splněny další zákonem stanovené podmínky a nešlo-li o
úmyslné jednání v rozporu s dobrými mravy (§ 424 obč. zák.), kdy příčinou
vzniku újmy druhé strany bylo úmyslné jednání (alespoň ve formě nepřímého
úmyslu), dobrým mravům odporující.
I když v dané věci nejde o náhradu skutečné škody, jak tomu bylo ve shora
uvedených případech, nýbrž o náhradu ušlého zisku, bylo úkolem soudu v tomto
řízení na základě zjištěného skutkového stavu řešit otázku příčinné souvislosti
mezi jednáním žalované a škodou žalobců, a to nejen z hlediska § 420 obč. zák.,
ale i z hlediska § 424 obč. zák. Vycházeje z nesprávného právního názoru o
příčině vzniku škody, spočívající v jednání či opomenutí žalobců podat žalobu,
odvolací soud se otázkou příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a ztrátou
očekávaného zisku na straně žalobců již nezabýval. Přitom bylo třeba na straně
žalované zhodnotit nejen samotný fakt neuzavření kupní smlouvy, ale i její
jednání v průběhu celého kontraktačního procesu. Jak totiž vyplývá ze
skutkových zjištění, žalovaná dne 8. 7. 2002 převzala v hotovosti zálohu na
kupní cenu 300.000,- Kč a na základě dohody o pracovní činnosti začala působit
u žalující společnosti, od níž dostala k dispozici osobní automobil. Poté co
rozsudek, jímž jí byly vydány sporné nemovitosti, nabyl dne 26. 4. 2002 právní
moci, vyjádřila přání uzavřít kupní smlouvu až po vložení vlastnického práva do
katastru nemovitostí, pak probíhala další jednání o přípravě kupní smlouvy v
prosinci 2002, v lednu 2003 byl připraven návrh kupní smlouvy, žalovanou se
nedařilo zastihnout, k podpisu smlouvy 18. 3. 2003 se nedostavila, kupní
smlouva jí pak byla předána, v dubnu 2003 uvedla, že kupní smlouvu zapomněla, a
následně přestala komunikovat až do července 2003, kdy sdělila, že nemovitosti
prodala třetí osobě.
Dospěl-li odvolací soud k závěru o příčině vzniku škody, aniž zhodnotil všechny
konkrétně zjištěné skutečnosti rozhodné z hlediska v úvahu přicházejících
zákonných ustanovení, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 část věty
za středníkem o. s. ř.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§
243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci
(§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. února 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu