Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
ve zbývajícím rozsahu potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby
(aniž mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu), lze posuzovat pouze
podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména
posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání
neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost
dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání
nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Napadenému rozhodnutí nelze připisovat zásadní právní význam pro řešení otázky
nároku na náhradu škody za 50 víkendových dnů strávených ve vazbě; takto pojatý
nárok nemá oporu v hmotném právu, neboť jej žádný právní předpis nezakotvuje.
Ostatně i sám dovolatel tvrdí v dovolání, že výši tohoto nároku odvozuje od
právních předpisů, jimiž se stanoví náhrady mzdy, protože jiná norma, podle
které by mohl analogicky vyčíslit svůj nárok, neexistuje. Odvolací soud v
souladu se zákonem i ustálenou judikaturou dovodil, že u nároku na náhradu
ztráty na výdělku způsobené rozhodnutím o vzetí do vazby zákon odkazuje přímo
na příslušná ustanovení občanského zákoníku s tím, že náhrada náleží i v
případě, že nebyla vyvolána škodou na zdraví. Ztráta na výdělku představuje
hodnotu výdělku poškozeného před vzetím do vazby, o kterou přišel právě proto,
že vykonával vazbu, tedy jde o poskytnutí náhrady tomu, kdo byl za zákonem
stanovených podmínek držen ve vazbě, za ztrátu vzniklou tím, že v důsledku
vzetí do vazby byl připraven o příjem, jehož by jinak dosáhl vlastní výdělečnou
činností. Použijí se přitom ustanovení § 445 a násl. obč. zák., podle nichž se
výše ztráty na výdělku (ušlý zisk) v případech zmařené výdělečné činnosti v
důsledku rozhodnutí o vazbě zjišťuje (nejde-li o případ, kdy se hradí paušální
částka podle § 30) podle prováděcího vládního nařízení č. 116/1998 Sb. a
ustanovení § 351 – 362 zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006 (§ 17
zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném
výdělku, ve znění zákona č. 74/1992 Sb., který byl s účinností k 1. 1. 2007
zrušen zákonem č. 262/2006 Sb.), a to zásadně podle průměrného výdělku
poškozeného před poškozením, tj. před vzetím do vazby, neboť tím okamžikem
poškozenému začala vznikat škoda.
Je tedy zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku nemá po
právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dovolání žalobce ohledně
částky 71.190,- Kč s příslušenstvím a příslušenství v rozsahu, v jakém je
potvrdil odvolací soud, podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř.
rovněž odmítl.
Ve zbývajícím rozsahu, tj. pokud odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního
stupně tak, že zamítl žalobu na zaplacení náhrady škody na vozidle žalobce ve
výši 25.000,- Kč s příslušenstvím a zbylého příslušenství z částky 25.458,- Kč
a z částek mimosoudně vyplacených žalovanou, je dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není však důvodné.
Dovolatel nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že neprokázal vznik
škody, tj. že skutečně vynaložil náklady ve výši 25.000,- Kč na zprovoznění
automobilu, a má za to, že tato jeho škoda byla objektivně vyčíslena
nezávislými znaleckými posudky; uplatňuje tedy dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o.s.ř.
Námitky proti skutkovým zjištěním jsou dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3
o.s.ř., tj., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové
zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, se ve smyslu citovaného
ustanovení považuje výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu
vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti,
které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak
nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, protože v hodnocení
důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly
najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti,
event. věrohodnosti je logický rozpor. Nesprávnost skutkového zjištění, které
je výsledkem činnosti soudu při hodnocení důkazů, lze tedy vyvodit ze způsobu,
jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,
není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl či
neměl uvěřit svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý,
nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod. Znamená to, že hodnocení
důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše
uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Skutkové zjištění nemá
oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností,
které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Odvolací soud vycházel při svém rozhodnutí ze skutkového stavu, že částku
25.000,- Kč na nákladech potřebných k uvedení vozidla do provozuschopného stavu
dosud nevynaložil, z čehož dovodil, že se o tuto hodnotu nezmenšil majetkový
stav žalobce a škoda mu nevznikla. Dovolatel tento skutkový závěr sám o sobě
nenapadá, ale poukazuje na závěry znaleckého posudku Ústavu silniční a městské
dopravy, a. s., ze dne 5. 4. 2005 ve znění jeho doplnění ze dne 11. 7. 2005, v
němž jsou náklady na zprovoznění vozidla po jeho nepoužívání v době od 16. 12.
1997 do 9. 6. 1998 stanoveny na 25.000,- Kč. Za situace, kdy dovolacímu
přezkumu nepodléhá závěr, že nepoužíváním vozidla nedošlo k jeho znehodnocení
oproti stavu, v němž by se při běžném provozu nacházelo, nelze uvedenou částku
považovat za skutečnou škodu. Pak je z hlediska vzniku skutečné škody
rozhodující, zda tuto částku žalobce vynaložil. Odvolací soud v tomto směru
zcela správně vycházel z toho, že žalobce nese důkazní břemeno i ohledně vzniku
škody, a jeho skutkový závěr vyplývá z důkazů provedených v řízení, přičemž
nejde o situaci, že by soud při zjišťování skutkového stavu věci opomenul
nějaké rozhodné skutečnosti, jež byly v řízení prokázány.
Kromě toho je zřejmé, že důsledkem vzetí žalobce do vazby bylo omezení jeho
osobní svobody, nikoliv však přímé poškození vozidla, které nebylo rozhodnutím
o vazbě dotčeno (nedošlo k jeho zajištění apod.). Žalobcem požadovaná částka na
uvedení vozidla do provozu po propuštění z vazby poté, co s ním po dobu výkonu
vazby nejezdil, nepředstavuje skutečnou škodu na vozidle samotném ani ušlý zisk
žalobce, nýbrž náhradu nákladů na udržení vozu v provozuschopném stavu, která
však není v příčinné souvislosti s rozhodnutím o vazbě.
Žalobce další z uplatněných nároků vylíčil jako náhradu úroků představujících
nikoli „běžné úroky z prodlení“, nýbrž „škodu, která mu vznikla a byla tím
vyjádřena hodnota peněz, které musel v souvislosti se svým trestním stíháním
nezbytně vynaložit nebo které mu nebyly z téhož důvodu vyplaceny“, přičemž
„kdyby je buď získal tak, jak měl, a nebo je nemusel vynaložit, zvýšila by se
hodnota těchto peněz právě o požadovanou úrokovou sazbu u vkladů komerčních
bank“. Závěr odvolacího soudu, že dovolateli takový nárok nenáleží, je v
souladu se zákonem i ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle které je
dána odpovědnost státu za škodu v podobě ušlého zisku jako výnosu z úroků z
peněz, který by úroky přinesly při obvyklém způsobu hospodaření a který by byl
na účet poškozeného za normálních okolností připsán, jen tehdy, pokud by
žalobci (poškozenému) v důsledku rozhodnutí o vazbě nebylo umožněno po určitou
dobu disponovat se svými penězi a mohl mu tak ujít zisk, jehož by při běžném
nakládání s těmito finančními prostředky za normálního běhu okolností dosáhl;
to však jen za předpokladu, bylo-li by prokázáno, že na základě např. smlouvy o
běžném či vkladovém účtu měl mít tyto peníze úročeny u některé z komerčních
bank, tedy že takový zisk mohl důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh
věcí. Jen tehdy je taková ztráta reálně ušlým ziskem ve smyslu ustanovení § 442
odst. 1 obč. zák. a podmínka odpovědnosti státu v podobě vzniku škody je tak
naplněna (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo
296/2006, publikovaný pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 2008, obdobně potom usnesení téhož soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25
Cdo 2973/2005). Zároveň je zcela správný závěr odvolacího soudu, že poškozenému
náleží právo na úrok z prodlení z neuhrazené částky náhrady škody, na niž má
nárok, teprve po uplynutí lhůty šesti měsíců, stanovené v § 15 zákona č.
82/1998 Sb. k uspokojení nároků poškozeného ústředním orgánem státu (srov.
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 4. 1994, sp. zn. 24 C 531/92,
publikovaný pod č. 33 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996)
Z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozhodnutí odvolacího soudu
správné. Dovolací soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 2, věty první
před středníkem, o.s.ř. ve zbývajícím rozsahu zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., když žalobce s ohledem na výsledek dovolacího
řízení nemá na náhradu jeho nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. dubna 2009
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu