Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve zbývajícím rozsahu potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby (aniž mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu), lze posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Napadenému rozhodnutí nelze připisovat zásadní právní význam pro řešení otázky nároku na náhradu škody za 50 víkendových dnů strávených ve vazbě; takto pojatý nárok nemá oporu v hmotném právu, neboť jej žádný právní předpis nezakotvuje. Ostatně i sám dovolatel tvrdí v dovolání, že výši tohoto nároku odvozuje od právních předpisů, jimiž se stanoví náhrady mzdy, protože jiná norma, podle které by mohl analogicky vyčíslit svůj nárok, neexistuje. Odvolací soud v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou dovodil, že u nároku na náhradu ztráty na výdělku způsobené rozhodnutím o vzetí do vazby zákon odkazuje přímo na příslušná ustanovení občanského zákoníku s tím, že náhrada náleží i v případě, že nebyla vyvolána škodou na zdraví. Ztráta na výdělku představuje hodnotu výdělku poškozeného před vzetím do vazby, o kterou přišel právě proto, že vykonával vazbu, tedy jde o poskytnutí náhrady tomu, kdo byl za zákonem stanovených podmínek držen ve vazbě, za ztrátu vzniklou tím, že v důsledku vzetí do vazby byl připraven o příjem, jehož by jinak dosáhl vlastní výdělečnou činností. Použijí se přitom ustanovení § 445 a násl. obč. zák., podle nichž se výše ztráty na výdělku (ušlý zisk) v případech zmařené výdělečné činnosti v důsledku rozhodnutí o vazbě zjišťuje (nejde-li o případ, kdy se hradí paušální částka podle § 30) podle prováděcího vládního nařízení č. 116/1998 Sb. a ustanovení § 351 – 362 zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006 (§ 17 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění zákona č. 74/1992 Sb., který byl s účinností k 1. 1. 2007 zrušen zákonem č. 262/2006 Sb.), a to zásadně podle průměrného výdělku poškozeného před poškozením, tj. před vzetím do vazby, neboť tím okamžikem poškozenému začala vznikat škoda.
Je tedy zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku nemá po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dovolání žalobce ohledně částky 71.190,- Kč s příslušenstvím a příslušenství v rozsahu, v jakém je potvrdil odvolací soud, podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. rovněž odmítl.
Ve zbývajícím rozsahu, tj. pokud odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na zaplacení náhrady škody na vozidle žalobce ve výši 25.000,- Kč s příslušenstvím a zbylého příslušenství z částky 25.458,- Kč a z částek mimosoudně vyplacených žalovanou, je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není však důvodné.
Dovolatel nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že neprokázal vznik škody, tj. že skutečně vynaložil náklady ve výši 25.000,- Kč na zprovoznění automobilu, a má za to, že tato jeho škoda byla objektivně vyčíslena nezávislými znaleckými posudky; uplatňuje tedy dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.
Námitky proti skutkovým zjištěním jsou dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř., tj., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, se ve smyslu citovaného ustanovení považuje výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor. Nesprávnost skutkového zjištění, které je výsledkem činnosti soudu při hodnocení důkazů, lze tedy vyvodit ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl či neměl uvěřit svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Odvolací soud vycházel při svém rozhodnutí ze skutkového stavu, že částku 25.000,- Kč na nákladech potřebných k uvedení vozidla do provozuschopného stavu dosud nevynaložil, z čehož dovodil, že se o tuto hodnotu nezmenšil majetkový stav žalobce a škoda mu nevznikla. Dovolatel tento skutkový závěr sám o sobě nenapadá, ale poukazuje na závěry znaleckého posudku Ústavu silniční a městské dopravy, a. s., ze dne 5. 4. 2005 ve znění jeho doplnění ze dne 11. 7. 2005, v němž jsou náklady na zprovoznění vozidla po jeho nepoužívání v době od 16. 12. 1997 do 9. 6. 1998 stanoveny na 25.000,- Kč. Za situace, kdy dovolacímu přezkumu nepodléhá závěr, že nepoužíváním vozidla nedošlo k jeho znehodnocení oproti stavu, v němž by se při běžném provozu nacházelo, nelze uvedenou částku považovat za skutečnou škodu. Pak je z hlediska vzniku skutečné škody rozhodující, zda tuto částku žalobce vynaložil. Odvolací soud v tomto směru zcela správně vycházel z toho, že žalobce nese důkazní břemeno i ohledně vzniku škody, a jeho skutkový závěr vyplývá z důkazů provedených v řízení, přičemž nejde o situaci, že by soud při zjišťování skutkového stavu věci opomenul nějaké rozhodné skutečnosti, jež byly v řízení prokázány.
Kromě toho je zřejmé, že důsledkem vzetí žalobce do vazby bylo omezení jeho osobní svobody, nikoliv však přímé poškození vozidla, které nebylo rozhodnutím o vazbě dotčeno (nedošlo k jeho zajištění apod.). Žalobcem požadovaná částka na uvedení vozidla do provozu po propuštění z vazby poté, co s ním po dobu výkonu vazby nejezdil, nepředstavuje skutečnou škodu na vozidle samotném ani ušlý zisk žalobce, nýbrž náhradu nákladů na udržení vozu v provozuschopném stavu, která však není v příčinné souvislosti s rozhodnutím o vazbě.
Žalobce další z uplatněných nároků vylíčil jako náhradu úroků představujících nikoli „běžné úroky z prodlení“, nýbrž „škodu, která mu vznikla a byla tím vyjádřena hodnota peněz, které musel v souvislosti se svým trestním stíháním nezbytně vynaložit nebo které mu nebyly z téhož důvodu vyplaceny“, přičemž „kdyby je buď získal tak, jak měl, a nebo je nemusel vynaložit, zvýšila by se hodnota těchto peněz právě o požadovanou úrokovou sazbu u vkladů komerčních bank“. Závěr odvolacího soudu, že dovolateli takový nárok nenáleží, je v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle které je dána odpovědnost státu za škodu v podobě ušlého zisku jako výnosu z úroků z peněz, který by úroky přinesly při obvyklém způsobu hospodaření a který by byl na účet poškozeného za normálních okolností připsán, jen tehdy, pokud by žalobci (poškozenému) v důsledku rozhodnutí o vazbě nebylo umožněno po určitou dobu disponovat se svými penězi a mohl mu tak ujít zisk, jehož by při běžném nakládání s těmito finančními prostředky za normálního běhu okolností dosáhl; to však jen za předpokladu, bylo-li by prokázáno, že na základě např. smlouvy o běžném či vkladovém účtu měl mít tyto peníze úročeny u některé z komerčních bank, tedy že takový zisk mohl důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Jen tehdy je taková ztráta reálně ušlým ziskem ve smyslu ustanovení § 442 odst. 1 obč. zák. a podmínka odpovědnosti státu v podobě vzniku škody je tak naplněna (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 296/2006, publikovaný pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2008, obdobně potom usnesení téhož soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2973/2005). Zároveň je zcela správný závěr odvolacího soudu, že poškozenému náleží právo na úrok z prodlení z neuhrazené částky náhrady škody, na niž má nárok, teprve po uplynutí lhůty šesti měsíců, stanovené v § 15 zákona č. 82/1998 Sb. k uspokojení nároků poškozeného ústředním orgánem státu (srov. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 4. 1994, sp. zn. 24 C 531/92, publikovaný pod č. 33 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996)
Z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 2, věty první před středníkem, o.s.ř. ve zbývajícím rozsahu zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., když žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu jeho nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. dubna 2009
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu