25 Cdo 4223/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Ivany Tomkové v právní věci
žalobce P. V., zastoupeného Mgr. Karlem Jindrákem, advokátem se sídlem v Praze
10, Černokostelecká 856/33, proti žalovanému JUDr. A. H., advokátu se sídlem v
Praze 4, Hviezdoslavova 1600/13, zastoupenému Mgr. Monikou Hoffmanovou,
advokátkou se sídlem v Praze 3, Jeseniova 51, o 398 742 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 215/2014, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2016, č. j. 55
Co 70/2016-182, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 12 342 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám
Mgr. Karla Jindráka, advokáta se sídlem v Praze 10, Černokostelecká 856/33.
příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce
na náhradu škody způsobené žalovaným advokátem, který jej zastupoval v
pracovněprávním sporu, v němž opožděně rozšířil žalobu, a jeho nárok na náhradu
za ztrátu na výdělku za určité období tak uplatnil až po uplynutí promlčecí
doby. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaný v průběhu řízení o odškodnění
pracovního úrazu navrhl rozšíření žaloby, zástupce bývalého zaměstnavatele
žalobce vznesl námitku promlčení, žalovaný ji považoval za bezpředmětnou a
mezitímním rozsudkem bylo rozhodnuto, že nárok žalobce za toto období je
promlčen. Žalovaný uplatnil požadavek na náhradu u své pojišťovny, která
odmítla škodu uhradit, a nárok žalobce na náhradu jím způsobené škody žalovaný
odmítl uspokojit jako promlčený. Soud dovodil, že nárok žalobce je promlčen,
avšak vznesení námitky promlčení je v daném případě v rozporu s dobrými mravy.
Žalobci bránily ve včasném uplatnění nároku proti žalovanému závažné
skutečnosti, plně důvěřoval žalovanému, že je námitka promlčení vznesená jeho
bývalým zaměstnavatelem nedůvodná a že proti rozsudku soudu prvního stupně je
potřeba podat odvolání, které žalobce také jeho prostřednictvím podal. Žalovaný
svým postojem při zastupování svého klienta vyvolal situaci, že žalobce nemohl
mít vědomost o tom, že jeho pohledávka proti žalovanému je již nevymahatelná a
že se již začala promlčovat. Žalobce nezavinil marné uplynutí promlčecí doby, v
jeho zájmu bylo, aby ho žalovaný i nadále v řízení zastupoval, a promlčení
nároku na náhradu škody by vůči němu bylo nepřiměřeně tvrdým postihem.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 4. 2016, č. j.
55 Co 70/2016-182, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že žalobu
ohledně části úroků z prodlení zamítl, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Přisvědčil žalovanému, že námitku promlčení lze shledat v
rozporu s dobrými mravy pouze výjimečně, a shodně se soudem prvního stupně
dovodil, že v daném případě jde právě o takový výjimečný případ. Žalobce
důvěřoval žalovanému, který byl jeho právním zástupcem, a měl důvody
předpokládat jeho odborné schopnosti. Jestliže k promlčení části nároku žalobce
na náhradu za ztrátu na výdělku došlo v původním řízení chybou žalovaného,
který pak ujišťoval žalobce o nedůvodnosti námitky promlčení, z toho důvodu
podal odvolání a následně hovořil o tom, že vše bude řešeno přes pojišťovnu, je
pochopitelné, že žalobce jednal v důvěře v ujištění žalovaného, a okolnost, že
nepodal žalobu bezprostředně po skončení pracovněprávního sporu, mu nelze klást
k tíži, když mezi stranami probíhala korespondence ohledně náhrady škody
způsobené žalovaným. Žalobu podal neprodleně po sdělení, že pojišťovna odmítla
plnit, tj. 3 měsíce po uplynutí objektivní promlčecí doby, jež počala běžet
okamžikem, kdy byla vznesena námitka promlčení v pracovněprávním sporu.
Správným shledal závěr soudu prvního stupně, že žalovaný vznesl námitku
promlčení v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž navrhl, aby
Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba v celém rozsahu
zamítá. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení rozporu vznesené
námitky promlčení s dobrými mravy. Stručně shrnul skutkové okolnosti, za nichž
došlo k promlčení nároku žalobce a k vznesení námitky promlčení, a namítl, že v
dané věci nešlo o natolik výjimečné okolnosti, jež by závěr odvolacího soudu
odůvodňovaly; žalobce netvrdil ani neprokazoval, že by jej žalovaný k podání
odvolání proti rozsudku v pracovněprávním sporu jakkoli přesvědčoval či nutil,
nebo ho zrazoval od možnosti poradit se s jiným advokátem, a ani po pravomocném
ukončení pracovněprávního sporu nepřesvědčoval žalobce, aby nepodal žalobu na
náhradu škody, a nekladl mu žádné překážky. Je přesvědčen, že odvolací soud při
posouzení vymezené otázky se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, která takový závěr připouští pouze ve zcela výjimečných případech.
Odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2002, sp. zn. III. ÚS 21/02,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3825/2011,
rozsudek ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že se námitkami uplatněnými v dovolání
odvolací soud dostatečně zabýval a rozhodl v souladu s rozhodovací praxí.
Vyvracel důvody dovolání a navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno oprávněnou osobou v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k
závěru, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř. pro řešení
dovolatelem vymezené právní otázky, která na obdobném skutkovém základu nebyla
řešena.
Vzhledem k § 3028 odst. 3 a § 2079 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se
věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“).
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Ustanovení § 3 obč. zák. je obecným ustanovením, které dává soudu možnost
posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v
případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít. Pokud jde o výkon
práva, které účastníku dává přímo právní předpis, přichází v úvahu aplikace
tohoto ustanovení jen ve výjimečných případech. Smyslem tohoto ustanovení je
zamezit výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům.
Jak se uvádí v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo
3825/2011, z něhož dovolatel cituje, „dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-
li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení
přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy
použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje.
Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných
případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který
marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace
zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně
tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a
s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely
být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný
zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku
promlčení“ (obdobně též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp.
zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Rovněž další rozhodnutí dovolacího soudu, a to nejen ta, na něž
dovolatel poukazuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21
Cdo 85/2010), se shodují v závěru, že uplatnění námitky promlčení by mohlo být
v rozporu s dobrými mravy jen ve výjimečných případech.
Odvolací soud v tomto směru uvedený právní závěr respektoval, zvažoval veškeré
relevantní skutkové okolnosti, vycházel ze zjištění, že náhrada za ztrátu na
výdělku za určité období nebyla žalobci v předchozím sporu přiznána z důvodu
pochybení advokáta, který žalobce i nadále v probíhajícím pracovněprávním sporu
zastupoval, ujišťoval ho o nedůvodnosti vznesené námitky promlčení a o tom, že
dojde k revizi rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, a následně o
možnosti plnění pojišťovny, za podstatné odvolací soud považoval i časový
průběh událostí a vztah mezi účastníky.
K námitce dovolatele, že nijak žalobci nebránil v podání žaloby proti němu, je
třeba uvést, že pro závěr o rozporu jednání s dobrými mravy je rozhodující, zda
celková situace, v níž byla námitka promlčení uplatněného nároku vznesena, se
vzhledem ke všem konkrétním okolnostem jeví jako zneužití institutu promlčení
na úkor toho, kdo svůj nárok u soudu uplatnil opožděně, a nemusí přitom jít jen
o aktivní jednání zabraňující včasnému podání žaloby.
Pokud dovolatel namítal, že se odvolací soud při právním posouzení věci
odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, nelze mu přisvědčit. Odvolací soud na
základě zjištěného skutkového stavu ohledně postupu žalovaného a důvodů, pro
něž žalobce zmeškal včasné podání žaloby, popsal jednotlivé okolnosti, jež ho
ve svém souhrnu vedly k závěru, že výkon práva žalovaného bránit se proti
nároku žalobce námitkou promlčení se v dané situaci příčí dobrým mravům. V
právním názoru o výjimečném použití korektivu dobrých mravů se odvolací soud
neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, a ostatně ani od právního názoru v
rozhodnutích, na něž dovolatel poukazuje, byť tato rozhodnutí spočívají na
odlišném skutkovém základě, když relevantní skutečnosti svědčící o nemravnosti
námitky promlčení nebyly v těchto případech zjištěny.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, žalobcem podané dovolání je přípustné, avšak
není důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu v obecných závěrech a v
aplikaci § 3 obč. zák. na konkrétní specifické skutkové okolnosti je po právní
stránce správné. Proto Nejvyšší soud dovolání zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.]
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce má právo na náhradu
nákladů řízení, které se skládají z odměny advokáta ve výši 9 100 Kč podle § 11
odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky
č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k
dovolání žalovaného, z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1
a § 13 odst. 3 vyhlášky, to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty
podle § 137 odst. 3 o. s. ř. Žalobci tak náleží náhrada nákladů dovolacího
řízení v celkové výši 12 342 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2016
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu