30 Cdo 3825/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobce MUDr.
M. B., zastoupeného JUDr. Vilémem Peřinou, advokátem se sídlem v Ústí nad
Labem, Bílinská 1, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 28/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2011, č. j. 19 Co 162/2011-378, takto:
I. Dovolání se v rozsahu změny rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9.
12. 2010, č. j. 19 C 28/2010-333, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1.
6. 2011, č. j. 19 Co 162/2011-378, ohledně nároku žalobce na náhradu škody v
částce 94.200,- Kč s příslušenstvím zamítá; ve zbylém rozsahu se dovolání
odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou podanou dne 1. 2. 2010 domáhal po žalované zaplacení celkové
částky 4.453.692,- Kč s příslušenstvím, a to jako náhrady škody představované
náklady obhajoby, cestovným, ztrátou na výdělku, náklady poštovného, náklady na
notářské poplatky, náklady na pořízení kopií a ušlým ziskem. Vedle náhrady
škody požadoval též náhradu nemajetkové újmy v částce 800.000,- Kč, vzniklé mu
„nespravedlivým a nepřiměřeně dlouhým“ trestní stíháním, vedeným proti němu
před Okresním soudem v Litoměřicích pod sp. zn. 3 T 65/2001 a následně pod sp.
zn. 3 T 111/2004. Nárok na náhradu škody odvozoval od toho, že jeho trestní
stíhání bylo zastaveno.
Soud prvního stupně žalobě vyhověl do částky 92.400,- Kč s příslušenstvím, do
částky 4.361.291,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Vyšel ze skutkového zjištění, že proti žalobci bylo zahájeno
trestní stíhání sdělením obvinění dne 25. 9. 1999 pro spáchání trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1, 3 zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákoníku. Trestní řízení bylo proti žalobci vedeno u Okresního soudu v Litoměřicích
nejprve pod sp. zn. 3 T 65/2001 a následně pod sp. zn. 3 T 111/2004 (dále jen
„posuzované řízení“). Trestní stíhání žalobce bylo zastaveno usnesením
Okresního soudu v Litoměřicích, které nabylo právní moci dne 5. 2. 2008, a to
podle § 172 odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť skutek, pro nějž byl žalobce
obžalován, není trestným činem. Žalobce prokázal, že mu v důsledku trestního
stíhání, pro které byl rozkazem velitele Vojenské zdravotní služby zproštěn
výkonu služby, ušla mzda ve výši 94.148,- Kč. Protože však daný nárok uplatnil
v rámci předběžného projednání u žalované jen v rozsahu částky 90.000,- Kč,
přiznal mu soud prvního stupně s odkazem na § 14 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk), jen tuto částku. Žalobce dále prokázal vynaložení nákladů na
cestovné v souvislosti s trestním řízením do částky 2.400,- Kč, v rozsahu
částky 30.600,- Kč zůstalo jeho tvrzení o vynaložení daných nákladů
neprokázané. Stejně tak neprokázal, že by v souvislosti s trestním řízením
vynaložil na pořízení fotokopií částku 2.000,- Kč, a že by mu v důsledku
trestního stíhání ušel zisk ve výši 3.500.000,- Kč. Náklady poštovného a
notářských poplatků nepřiznal soud prvního stupně žalobci s odkazem na § 31
odst. 4 OdpŠk, neboť šlo o náklady spojené s uplatněním nároku u žalované. Právní služby, náklady, jejichž náhradu žalobce požadoval, dílem spadaly z
časového hlediska do období předcházejícího sdělení obvinění, a proto není mezi
nimi a sdělením obvinění jako odpovědnostním titulem podle § 8 odst. 1 OdpŠk
příčinná souvislost, dílem nebyly soudem prvního stupně shledány za úkony
právní služby ve smyslu § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), nebo šlo o
úkony v jiných řízeních, než je řízení posuzované. Námitku promlčení nároku na
náhradu škody neshledal soud prvního stupně důvodnou, neboť tříletá promlčecí
doba (§ 32 odst. 1 OdpŠk) počala běžet dnem právní moci usnesení o zastavení
trestního stíhání žalobce (5. 2. 2008) a do dne podání žaloby v této věci (1. 2. 2010) neuplynula. Oproti tomu nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčen je,
když žalobce šestiměsíční promlčecí dobu (§ 32 odst. 3 OdpŠk) zmeškal, nárok u
žalované uplatnil až dne 29. 9. 2008 (ohledně ušlého zisku v částce 3.500.000,-
Kč až dne 1. 5. 1999) a žalobou u soudu až dne 1. 2. 2010.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem, k odvolání žalobce i žalované, změnil
rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu i do částky
92.400,- Kč s příslušenstvím zamítl, v zamítavém výroku rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně ohledně promlčení žalobcova nároku
na náhradu nemajetkové újmy. Oproti soudu prvního stupně však považoval za
promlčený i nárok žalobce na náhradu škody. Vyšel z toho, že u nároku na
náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, s výjimkou škody na zdraví,
stanoví zákon kombinovanou subjektivní a objektivní promlčecí dobu, jejichž
vzájemný vztah je takový, že běží nezávisle na sobě a k promlčení dochází,
jakmile jedna z nich uplyne. Objektivní promlčecí doba (desetiletá) počíná
podle § 32 odst. 2 OdpŠk běžet již od okamžiku, kdy poškozenému bylo doručeno
nezákonné rozhodnutí, jímž byla způsobena škoda. Okamžik, kdy v důsledku
nezákonného rozhodnutí škoda skutečně vznikla, není rozhodující. Protože
objektivní promlčecí doba běží nezávisle na tom, kdy se poškozený dozví o
vzniku škody (doručení zrušovacího rozhodnutí) a kdy mu započne běh doby
subjektivní, může objektivní promlčecí doba i při své délce uplynout dříve, než
se poškozený o vzniku škody dozví. K tomu došlo i v souzené věci. Žalobci bylo
doručeno sdělení obvinění (nezákonné rozhodnutí) dne 25. 6. 1999. Desetiletá
promlčecí doba by tak uběhla dne 25. 6. 2009, bez ohledu na to, kdy bylo
trestní stíhání žalobce zastaveno. I pokud byla promlčecí doba podle § 35 OdpŠk
přerušena po dobu šesti měsíců, její běh skončil nejpozději dne 25. 12. 2009. Žaloba byla u soudu podána dne 1. 2. 2010, a nárok je proto promlčen. Žalobce
netvrdí ani žádné důvody pro odmítnutí uplatněné námitky promlčení pro rozpor s
dobrými mravy podle § 3 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále
jen „obč. zák.“). Uplatnění námitky promlčení by tak mohlo být v rozporu s
dobrými mravy zcela výjimečně, jestliže by tato námitka byla pouze prostředkem
umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu. Nic takového však v
souzené věci tvrzeno, tím méně prokázáno nebylo. K tomu odkázal na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3170/2009. Proti rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu podal žalobce dovolání, které
má za přípustné v rozsahu změny rozsudku soudu prvního stupně podle § 237 odst. 1 písm. a) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)
a v rozsahu potvrzení zamítnutí žaloby podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení otázky promlčení žalovaného
nároku (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). S odkazem na odvolacím soudem
uváděný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3170/2009,
poukazuje na to, že je třeba mít za ústavně nezbytné, aby promlčení bylo
propočítáno v běhu objektivní lhůty až od zrušení rozhodnutí a nikoliv podle §
32 odst. 2 OdpŠk od jeho vydání. Žalobce má za to, že žalovanou uplatněná
námitka promlčení je v rozporu s § 3 odst. 1 obč. zákoníku a článkem 6 odst. 1
Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Zákon č. 82/1998 Sb. je třeba vykládat
ve prospěch osob, které byly postiženy nezákonně zásahy státu. Řada řízení trvá
v České republice více jak deset roků. Všechny nároky by byly promlčeny. Navrhl
proto zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvému z prvého
stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy v částce 800.000,- Kč by dovolání
mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k
závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci
samé zásadně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se zřetelem k nálezu
Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím
dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11,
dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz),
přičemž o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody
včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru,
že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). V otázce promlčení nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy (v částce
800.000,- Kč s příslušenstvím) nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné
řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., když zcela odpovídá judikatuře
Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 96/2011 Rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná jsou veřejnosti
dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz., proti
němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
28. 6. 2012, sp. zn. II. ÚS 117/12 – 1 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 2364/11). Nejvyšší soud nemá důvod se ani v tomto případě od své judikatury odchylovat, a
proto v daném rozsahu dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.
Následně se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání v rozsahu požadavku
žalobce na náhradu škody. Ohledně nároku na náhradu ušlého výdělku a cestovného
v částce 92.400,- Kč s příslušenstvím, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné. Podle § 32 OdpŠk nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři
roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží
promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí (odst. 1). Nejpozději se nárok promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno
(oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí,
jde-li o škodu na zdraví (odst. 2). Je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za
škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo
pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok
výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z
úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (§ 8 odst. 1
OdpŠk), za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při
zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je
výsledek trestního stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek č. 35/1991, a rozsudek ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001,
publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1813). V posuzované věci bylo trestní stíhání proti žalobci zahájeno sdělením obvinění
dne 25. 6. 1999 a skončilo zastavením právní moci usnesení Okresního soudu v
Litoměřicích dne 5. 2. 2008. Žalobce uplatnil nárok na náhradu škody u žalované
dne 29. 9. 2008 (ohledně částky 3.500.000,- Kč až dne 1. 5. 2009) a žalobou v
této věci u soudu dne 1. 2. 2010. Odvolací soud správně uvedl, že zák. č. 82/1998 Sb. stanoví v případě
odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím dvě promlčecí
doby. Subjektivní promlčecí doba (§ 32 odst. 1 OdpŠk) počíná svůj běh dnem, kdy
se poškozený o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděl, a trvá tři
roky. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí,
nepočne svůj běh dříve, než je poškozenému doručeno (oznámeno) zrušovací
rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 04. 2010, sp. zn. 25 Cdo
1029/2008, uveřejněné pod č. 20/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Objektivní promlčecí doba (§ 32 odst. 2 OdpŠk) v trvání deseti roků počíná svůj
běh doručením (oznámením) nezákonného rozhodnutí poškozenému; to neplatí jen v
případě škody způsobené na zdraví. Obě tyto promlčecí doby přitom běží
nezávisle na sobě a k promlčení nároku poškozeného na náhradu škody dochází s
koncem té z nich, která uplyne dříve.
I ve vztazích odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem veřejné moci je smyslem
institutu promlčení motivovat poškozeného ke včasnému výkonu subjektivních
občanských práv, aby nedocházelo k dlouhotrvajícím právním vztahům (Vojtek, P.:
Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 320). V posuzované věci došlo ke splnění všech podmínek odpovědnosti státu za škodu
způsobenou žalobci jeho trestním stíháním právní mocí usnesení o jeho
zastavení, tj. dnem 5. 2. 2008. Žalobce mohl svůj nárok na náhradu škody
uplatnit u žalované již následující den, kdy mu do konce objektivní promlčecí
doby zbýval ještě jeden rok a více než čtyři měsíce, potenciálně prodloužené o
dobu stavení promlčecí doby podle § 35 OdpŠk, o dalších (až) šest měsíců. Žalobce měl tedy dostatek času na řádné uplatnění svého nároku a v situaci, kdy
žalovaná námitku promlčení vznesla, je závěr odvolacího soudu o promlčení
žalobcova nároku uplynutím objektivní promlčecí lhůty podle § 32 odst. 2 OdpŠk
správný. Odvolacímu soudu by bylo možno vytknout jen formulační nepřesnost, když uvedl,
že v této věci uplynula objektivní promlčecí doba dříve, než se poškozený o
vzniku škody dozvěděl. Opak je totiž pravdou. Poškozený se o vzniku škody (v
rozsahu, v jakém jím byla prokázána) dozvídal již v průběhu posuzovaného
řízení. Objektivní promlčecí doba však skončila svůj běh až poté, co posuzované
řízení skončilo. Správný je i závěr odvolacího soudu o tom, že žalovanou uplatněná námitka není
výkonem práva odporujícím dobrým mravům (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li
někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení
přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy
použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných
případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který
marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace
zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně
tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a
s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a též v časopise Právní
rozhledy č. 12/2002; a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002; ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99; ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000; ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99; ze
dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/1999). Žalobci je třeba dát za pravdu v tom, že jeho trestní stíhání probíhalo dlouho
a v důsledku toho došlo ke zkrácení objektivní promlčecí lhůty pro uplatnění
jeho nároku na náhradu škody. Za nepřiměřenou délku trestního stíhání žalobce
pak bezpochyby odpovídá stát.
Objektivní promlčecí doba žalobcova nároku na
náhradu škodu však nebyla do té míry zkrácena, aby žalobci bylo reálně
zabráněno ve včasném uplatnění jeho nároku. Teprve v takovém případě by totiž
bylo možno uvažovat, ve smyslu shora uvedené judikatury, o rozporu žalovanou
(tedy státem) vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Žádné konkrétní
okolnosti, které by stavěly žalovanou uplatněnou námitku promlčení do rozporu s
dobrými mravy, žalobce, jak správně uvádí odvolací soud, netvrdil. Nejvyšší soud nerozumí námitce žalobce ohledně rozporu žalovanou uplatněné
námitky promlčení a práva žalobce na spravedlivý proces, chráněného mimo jiné
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, publikované ve Sbírce
zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). Žalobcův nárok byl soudem
projednán při zachování všech záruk, které žalobci čl. 6 odst. 1 Úmluvy
přiznává. Jde jen k tíži žalobce, že svůj nárok neuplatnil včas, ačkoliv tak
učinit mohl. Protože Nejvyšší soud shledal napadený rozsudek v rozsahu zamítnutí žaloby na
zaplacení náhrady škody v částce 92.400,- Kč s příslušenstvím správným,
dovolání proti němu podané v daném rozsahu podle § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o. s. ř. zamítl. Ve zbylém rozsahu by dovolání mohlo být shledáno přípustným rovněž pouze podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jestliže však není dovolání důvodné v části,
kde je dána jeho přípustnost ze zákona, nemůže být přípustné pro řešení
stejných otázek v části, kde je podmínkou přípustnosti zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Proto Nejvyšší soud i v této
části dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c/ o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1
a 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo jako nedůvodné dílem
zamítnuto a jako nepřípustné dílem odmítnuto, nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné účelně vynaložené
náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.