30 Cdo 3170/2009

30 Cdo 3170/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní

věci žalobců a) nezletilého L. D., zastoupeného druhou žalobkyní jako zákonnou

zástupkyní a b) D. D., obou zastoupených Mgr. Radkou Dohnalovou, advokátkou se

sídlem v Táboře, Převrátilská 330, proti žalovanému J. K., zastoupenému JUDr.

Filipem Matoušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 6/11, o ochranu

osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 37 C 137/2006, o

dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. ledna 2009,

č.j. 1 Co 254/2008-96, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. ledna 2009, č.j. 1 Co 254/2008-96,

se zrušuje a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. listopadu 2007, č.j. 37 C

137/2006-66, uložil žalovanému zaplatit žalobci a) (dále jen první žalobce) ve

splátkách částku 400.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2

občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a co do částky 100.000,- Kč žalobu

zamítl. Žalovanému též uložil zaplatit ve splátkách na náhradu nemajetkové újmy

ve prospěch žalobkyně b) (dále jen druhá žalobkyně) částku 200.000,- Kč.

Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že

dne 21. prosince 2000 v bytě druhé žalobkyně žalovaný opakovaně fyzicky napadl

tehdy šest měsíců starého prvního žalobce tak, že ho ohrozil na životě. Tímto

jednáním došlo u prvního žalobce k trvalému a nezvratnému zhoršení zdravotního

stavu, což v praxi znamená, že je nepohyblivý, téměř neslyší a nevidí, duševně

se pohybuje na úrovni vývoje prvního měsíce života, jeho stav vyžaduje

speciální lékařskou péči a léčebné pomůcky. Tímto násilným jednáním se žalovaný

dopustil neoprávněnému zásahu do osobnostních práv prvního žalobce, konkrétně

do práva na ochranu života a zdraví, chráněných ustanoveným § 11 o.z. Vzhledem

k tomu, že první žalovaný je zcela odkázán na péči druhé žalobkyně, zasáhl

žalovaný i do práva na soukromí jak prvního žalobce tak druhé žalobkyně. Při

stanovení výše náhrady nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 o.z. přihlédl soud

prvního stupně především ke skutečnosti, že žalovaný byl shledán v době útoku

nepříčetný a vzal v úvahu též jeho finanční možnosti. K námitce promlčení

vznesené žalovaným uvedl, že sice k neoprávněnému zásahu došlo dne 21. prosince

2000 a žaloba byla podána u Krajského soudu dne 22. prosince 2005, avšak nárok,

který je předmětem sporu, se nepromlčuje. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. ledna 2009, č.j. 1 Co 254/2008-96, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, aby

žalovaný zaplatil žalobcům náhradu nemajetkové újmy v penězích, zamítl a

rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud

převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem,

že fyzickým napadením nezletilého prvního žalobce žalovaným dne 21. prosince

2000 došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobců, konkrétně do

práva na ochranu života a zdraví prvního žalobce a soukromí obou žalobců. V

důsledku toho dovodil i odpovědnost žalovaného podle ustanovení § 13 o.z.,

neboť tato odpovědnost je dána objektivně a skutečnost, že žalobce byl v

trestním řízení zproštěn obžaloby z důvodu, že pro nepříčetnost v době spáchání

skutku nebyl za něj odpovědný, je pro posouzení jeho odpovědnosti v dané věci

bez právního významu. Odvolací soud se však již neztotožnil se závěrem soudu

prvního stupně, podle něhož se nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích

nepromlčuje. Uvedl, že na rozdíl od práva na ochranu osobnosti, které se

nepromlčuje, promlčuje se právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích v obecné

tříleté promlčecí době (§ 101 o.z.). Jestliže v dané věci vznikla nemajetková

újma dne 21. prosince 2000 a žaloba byla podána až 22. prosince 2005, stalo se

tak po uplynutí promlčecí lhůty, která uplynula dnem 23. prosince 2003. Námitku

promlčení uplatněnou žalovaným v řízení před soudem prvního stupně proto

odvolací soud označil za důvodnou. K vyslovenému názoru žalobců, že uplatnění promlčení je v rozporu s dobrými

mravy (§ 3 odst.

1 o.z.) uvedl, že pokud by (odvolací soud) k námitce promlčení

pro rozpor s dobrými mravy nepřihlédl, popřel by její smysl, jímž je zajištění

právní jistoty v občanskoprávních vztazích, jako další ze zásad ovládajících

tyto vztahy. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupkyni žalobců dne 30. ledna 2009,

přičemž právní moci nabyl téhož dne.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 30. března 2009 včasné

dovolání. Jeho přípustnost vyvozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)

občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Odkazují na dovolací důvod ve

smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., tj. vytýkají, že řízení

před odvolacím soudem bylo stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelé mají především za to, že odvolací soud nesprávně právně posoudil

důvodnost námitky promlčení pro tento případ. Žalobci trvají na tom, že jejich

nárok na peněžité zadostiučinění nemohl být promlčen. Odlišnost nároku na

peněžní zadostiučinění za nemateriální újmu vyplývající z titulu ochrany

osobnosti od náhrady škody - včetně odlišné úpravy způsobu a rozsahu náhrady -

konstatoval i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 4. května 2005, sp. zn. Pl. ÚS

16/04. Toto právo nelze podle žalobců vydělit z okruhu nepromlčitelných

nemajetkových práv, byť satisfakce příslušné majetkové újmy se vyjadřuje

prostřednictvím finančních prostředků. Pro určení, zda jde o právo majetkové či

nemajetkové povahy je rozhodující podstata práva, do kterého bylo zasaženo.

Jeho vydělením by došlo k citelnému omezení možnosti uplatnění práva na ochranu

osobnosti fyzických osob zaručených Listinou základních práv a svobod. Institut

promlčení je v tomto případě dále třeba posuzovat také z hlediska

proporcionality podle čl. 6 odst. 1 Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a

základních svobod - tzn. že promlčení nelze shledat v souladu s uvedeným

ustanovením, pokud nesleduje legitimní cíl a pokud zde není rozumný vztah

proporcionality mezi použitými prostředky a sledovaným cílem (viz Subbings and

others. v. The United Kingdom, 1996-IV Eur. Čt. H.R.; § 50).

V dovolání se též připomíná, že pokud odvolací soud argumentoval požadavkem

právní jistoty, nemůže být tento požadavek vzat pouze ve prospěch žalovaného

resp. těch, kteří do práva na ochranu osobnosti zasáhli, ale i ve prospěch

žalobců, resp. poškozených. V době, kdy měla uběhnout tříletá promlčecí doba,

dlouho po vydání prvoinstančního rozhodnutí, byla stabilní judikatura v této

věci. Změna právního názoru Nejvyššího soudu ČR (rozsudek NS ČR ze dne 12.

listopadu 2008, č.j. 31 Cdo 3161/2008-156), přišla až rok po vydání

prvoinstančního rozhodnutí. Žalovaný byl v trestním řízení zproštěn obžaloby

pro chvilkovou nepříčetnost, a ze stejného důvodu nebylo možné se domáhat

náhrady škody. Žalovaný pak nesplnil své mimosoudní nabídky peněžitého

zadostiučinění, takže náhlá změna právního názoru Nejvyššího soudu ČR (na

otázku nepromlčitelnosti, resp. promlčitelnosti náhrady nemajetkové újmy v

penězích proto vzala žalobcům poslední a jedinou naději na jakékoliv přijatelné

zadostiučinění.

Žalobci se též domnívají, že vznesená námitka promlčení zakládá výkon práva v

rozporu s dobrými mravy. I když námitka promlčení zásadně dobrým mravům

neodporuje, mohou nastat situace, že uplatnění námitky je výrazem zneužití

práva na úkor účastníka, vůči němuž by zánik nároku na přiměřené zadostiučinění

v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání

s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva. Na závěr dovolatelé navrhují, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze

zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K podanému dovolání se vyjádřil žalovaný. Byť je si vědom, že odpovědnost za

zásah do osobnostních práv jiného je konstruována jako objektivní, domnívá se,

že vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy. Navrhuje, aby

Nejvyšší soud ČR dovolání žalobců zamítl. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu - dále jen

„o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon

č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další

související zákony, a uvážil, že dovolání žalobců bylo podáno oprávněnými

osobami, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř.,

stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je

charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a

odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Poté rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v souladu s ustanovením § 242 odst. 1

až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí není správné (§ 243b odst. 2

o.s.ř.). Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího

soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího

návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání

přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229

odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným

vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i

tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Podle § 13 o.z. ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu

způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad

odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat

nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti

fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být

neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné

souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s

objektivním právem, t.j. s právním řádem. Podle ustanovení § 11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti,

zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí,

svého jména a projevů osobní povahy.

Požadavek zajištění účinné občanskoprávní

ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za

následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém

ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu

spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních

sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti

původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit

následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.

Jestliže dovolatelé ve svém dovolání vycházejí z dovolacího důvodu ve smyslu

ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na

případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.

O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který

měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak

nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým

dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí

odvolacího soudu. Je skutečností, že v dovolateli uváděném rozsudku Nejvyššího soudu ČR z

25.9.2003, sp. zn. 30 Cdo 1542/2003 (resp. v dalších rozhodnutích tohoto

soudu), bylo judikováno, že právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za

neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti obecně, a tedy i na

zadostiučinění v penězích, se nepromlčuje. Poté ovšem došlo ke změně

judikatorní situace v souvislosti s rozsudkem velkého senátu Občanskoprávního a

obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. listopadu 2008, sp. zn. 31

Cdo 3161/2008 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod

číslem 73, v sešitu č. 7/2009), v němž byl obsažen závěr, že právo na náhradu

nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z. je jedním z

dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva na ochranu

osobnosti fyzické osoby, který promlčení podléhá. Velký senát NS ČR v uvedeném

rozhodnutí uzavřel, že je to obsah nároku, a nikoliv předmět jeho ochrany, co

činí pro povahu nároku určující, zda se uplatní obecný právní institut

(promlčení) oslabující jeho vymahatelnost v závislosti na okamžiku jeho

uplatnění u soudu a na dispozitivním chování žalovaného. Jedním z důvodů změny rozsudku soudu prvního stupně a zamítnutí žaloby bylo, že

v souzené věci se odvolací soud v napadeném rozsudku s posledně uvedeným

názorem ztotožnil a při svém rozhodování ve věci samé z něj vyšel. K vyloženému

právnímu závěru dovolací soud v posuzované věci přihlížel i při svém

rozhodování o tomto dovolání a pro stručnost na něj odkazuje. Pokud jde o námitku odvolatelů, že akceptace námitky promlčení uplatněné

žalovanou v důsledku změny judikatury Nejvyššího soudu ČR je ohrožením zásady

právní jistoty žalobců, která patří mezi základní principy právního státu,

poukazuje dovolací soud na nález Ústavního soudu ČR ze dne 19.3.2009 III. ÚS

2822/07 (ASPI ID JUD148434CZ), kde bylo vyloženo, že „ke znakům právního státu

neoddělitelně patří hodnota právní jistoty a z ní vyplývající princip ochrany

důvěry občanů v právo, které jsou v nejobecnější podobě obsaženy v článku 1

odst. 1 Ústavy; povaha materiálního právního státu přitom obsahuje s ním rovněž

spjatou maximu, podle níž, jestliže někdo jedná v (oprávněné) důvěře v určitý

zákon (resp. v právo jako takové), nemá být ve své důvěře zklamán. Ochrana

jednání učiněného v důvěře v právo pak předpokládá, že právnická nebo fyzická

osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního právního předpisu, ale zejména

též v důvěře v trvající výklad takového předpisu orgány veřejné moci, včetně

výkladu práva podávaného soudy. Přehodnocení výkladu ze strany správních úřadů

nebo soudů, za nezměněného stavu interpretovaných právních předpisů, přitom

není vyloučeno, avšak lze v něm spatřovat závažný zásah do právní jistoty a

intenzitu tohoto zásahu je nutno vždy posuzovat ve světle konkrétní situace.

Platí však, že změna dlouhodobé správní praxe nebo soudní judikatury, ale za

nezměněného stavu právních předpisů, může nastat jen ze závažných a

principiálních důvodů směřujících k dosažení určité právem chráněné hodnoty; v

žádném případě se však tak nesmí dít svévolně.“ Současně je však třeba

připomenout, že není možné, aby zákony stanovovaly všechna pravidla s absolutní

přesností (viz např. Cantoni proti Francii, č. 17862/91, rozsudek velkého

senátu ze dne 15. listopadu 1996, § 31). V demokratickém právním státě je pak

přesný obsah zákonů dotvářen v judikatuře soudů. Jedná-li se navíc o

komplikovanou, resp. spornou právní otázku, nemusí být názor soudů na ni od

počátku jednotný, takže jeho sjednocení může trvat jistou dobu. Lze poukázat na to, že v rozhodnou dobu na otázku promlčitelnosti, resp. nepromlčitelnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve smyslu

ustanovení § 13 odst. 2 o.z. nepanovala shoda ani v právní teorii, ani v právní

praxi. Ač se tedy žalobci v průběhu řízení mohli reálně domnívat, že soudy

zaujmou ve zmiňované otázce stejný názor jako oni, přesto (vzhledem k různosti

názorů na řešení naznačeného problému) by nepochybně nebylo možno dovozovat, že

výsledek sporu pro ně byl zcela překvapivý a nepředvídatelný. Nelze současně přehlédnout, že ke sjednocení judikatury došlo způsobem, který

pro tento účel stanoví zákon. Objektivní tříletá promlčecí lhůta však nemusí být aplikována za všech

okolností, ale případná tvrdost zákona může být eventuálně odstraněna tím, že

námitce promlčení není přiznán účinek. Tak například Ústavní soud dospěl

opakovaně ve svých nálezech (především analogicky srovnej nález Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 635/09) k závěru, že soudy jsou povinny zvlášť pečlivě a citlivě

zkoumat, zda uplatnění námitky promlčení žalovanou stranou není v rozporu s

dobrými mravy. Tomu tak podle Ústavního soudu zejména bude, jestliže postižená

osoba marné plynutí promlčecí doby nezavinila, její aplikace by pro ni

znamenala nepřiměřeně tvrdý postih a výsledek sporu by tak nebylo možné

považovat za spravedlivý. Soudy jsou podle Ústavního soudu zejména v případech,

kdy postižená osoba utrpěla velmi závažnou a trvalou újmu spojenou s poškozením

zdraví, povinny posuzovat rozpor s dobrými mravy námitky promlčení méně

restriktivně, než činí v kontextu jiných skutkových okolností. V souvislosti s námitkou žalobců vztahující se k aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 o.z., je obecně nezbytné vycházet z individuálních okolností případu, které

jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické

okolnosti mohou být komplikované a netypické; s tím je spojena povinnost soudů

udělat vše pro spravedlivé řešení věci. Přitom posouzení věci s přihlédnutím k

individuálním okolnostem daného případu optikou ustanovení § 3 odst. 1 o.z. je

odrazem vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení. Vztahem námitky promlčení a dobrých mravů se Ústavní soud zabýval již v nálezu

sp. zn. II. ÚS 309/95 ze dne 15. 1.

1997, ve kterém uvedl: „Ustanovení § 3

občanského zákoníku, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými

mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení.“ Možnost rozporu

námitky promlčení s dobrými mravy připouští i judikatura Nejvyššího soudu ČR se

závěrem, že „uplatnění námitky promlčení by mohlo být zcela výjimečně výkonem

práva v rozporu s dobrými mravy tehdy, jestliže by tato námitka byla pouze

prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001 sp. zn. 25 Cdo 2905/99). O

jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem

nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku

dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení

tohoto nároku uplatněna. Obecně se vychází z toho, že ústavněprávně je

ustanovení § 3 odst. 1 OZ instrumentem prostřednictvím něhož je třeba

realizovat ideje materiálního právního státu do interpretace a aplikace práva. V nálezu sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 uvedl Ústavní soud, že

„vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat

situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor

účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za

takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně

tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a

s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.“

Již zmíněný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. srpna 2010

mimo jiné konstatoval: „Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že nemíní

zpochybňovat právní závěr učiněný Nejvyšší soudem v uvedeném rozhodnutí velkého

senátu ze dne 12. 11. 2008. Ústavní soud má nicméně za to, že v soudních

řízeních zahájených před tímto rozhodnutím, respektive před publikací rozsudku

Vrchního soudu v Olomouci (R 4/2008) ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek, by měly obecné soudy otázku promlčení nárokovaného práva na náhradu

nemajetkové újmy podle ustanovení § 13 občanského zákoníku posuzovat případ od

případu velmi citlivě a měly by věnovat zvýšenou pozornost otázce, zda vznesení

námitky promlčení neodporuje dobrým mravům.“

Vznesení námitky promlčení dle názoru Ústavního soudu zásadně dobrým mravům

neodporuje, mohou ale nastat situace, při nichž je uplatnění této námitky

výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby

nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí

promlčecí doby bylo nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a

charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas

neuplatnil (srovnej nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 309/95 a nález

ve věci sp. zn. I. ÚS 643/04). Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv,

který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci

prostor pro uplatnění pravidel slušnosti.

Pojem dobré mravy nelze vykládat

pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující

obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci

rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání

příčícího se dobrým mravům (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010 ve

věci sp. zn. II. ÚS 2087/08). Pojem dobrých mravů ve smyslu citovaného

ustanovení je tak třeba vykládat jako souhrn etických obecně uznávaných a

zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními

normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními zásadami a

právními principy. Takto provedený výklad pojmu dobré mravy ve svém souhrnu

prostupuje i Listinou (srovnej nález ve věci sp. zn. II. ÚS 544/2000). Jak však

vyplývá z napadeného rozsudku odvolacího soudu, z vyložených zásad v podstatě

nevychází, a svým konstatováním, že „pokud by pro (tvrzený) rozpor s dobrými

mravy nepřihlížel k námitce promlčení, popřel by její smysl,“ se s nimi dostává

prakticky do rozporu. Protože tedy nelze zmiňovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze pokládat za

správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky jako soud

dovolací jej z uvedeného důvodu, včetně závislého výroku o náhradě nákladů

řízení, zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.). Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta

první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení

včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§

243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.