Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,
ve věci žalobce Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem
se sídlem v Praze 1, Široká 5, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky
2,000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 175/2009
- 46, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9.
2010, č. j. 58 Co 305/2010 – 90, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9.
2010, č. j. 58 Co 305/2010 – 90, v rozsahu výroku I. ve věci samé se zamítá, ve
zbývají části se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Městský soud v Praze v záhlaví identifikovaným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu I. stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky
2,000.000,- Kč, které se žalobce domáhal z titulu přiměřeného zadostiučinění za
nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu (nepřiměřená
délka trestního řízení a porušování procesních předpisů) a nezákonného
trestního stíhání.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění opatřených soudem I. stupně.
Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno dvěma usneseními Policie České republiky
ze dne 5. 10. 2005, pro podezření ze spáchání trestných činů zneužívání
informací v obchodním styku (§ 128 odst. 2, 4 tr. zákona) spáchaných formou
spolupachatelství, proti nimž podal žalobce stížnost, která však byla usnesením
Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 18. 11. 2005 zamítnuta.
Usnesením Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 10. 3. 2008, jež
nabylo právní moci 8. 4. 2008, bylo trestní stíhání žalobce zastaveno dle
ustanovení § 172 odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť skutek, pro který byl žalobce
stíhán, není trestným činem. Dne 3. 10. 2008 uplatnil žalobce požadavek na
poskytnutí přiměřeného zadostiučinění u žalované. Stanovisko žalované ze dne
18. 3. 2009, kterým byl nárok žalobce odmítnut, bylo doručeno právnímu zástupci
žalobce dne 20. 3. 2009. Dne 29. 4. 2009 uplatnil žalobce svůj nárok u
Obvodního soudu pro Prahu 2, načež vznesla žalovaná námitku promlčení.
Odvolací soud se zcela ztotožnil s právním posouzením věci soudem I.
stupně, že nárok žalobce na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu byl v
době uplatnění tohoto nároku u soudu promlčen. Žalobce tvrdil, že závažné
důsledky v jeho pracovním i osobním životě mělo vedení trestního stíhání jeho
osoby, tj. v době od 5. 10. 2005 do 8. 4. 2008. Z toho vyplývá, že o tom, že v
jeho poměrech nastaly nepříznivé důsledky, se dozvěděl nejpozději 8. 4. 2008, a
od té doby počala běžet subjektivní šestiměsíční promlčecí doba. Nárok na
poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu se podle ustanovení
§ 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. promlčuje ve speciálně konstruované
promlčecí době, přičemž počátek běhu šestiměsíční subjektivní doby se odvíjí od
vědomosti poškozeného o tom, že došlo k nemajetkové újmě, tedy od okamžiku, kdy
se dozvěděl, že v jeho poměrech nastaly nepříznivé důsledky. V posuzovaném
případě počala subjektivní promlčecí doba běžet 9. 4. 2008, její běh se stavěl
od 3. 10. 2008 do 20. 3. 2009, pokračovala od 21. 3. 2009, a uplynula dnem 28.
3. 2009. V okamžiku podání žaloby dne 29. 4. 2009 byl nárok žalobce promlčen.
Protože se žalovaná promlčení dovolala, nemohl soud promlčené právo přiznat.
Pro běh promlčecí doby není rozhodující, kdy žalobce nárok vyčíslil, ale kdy se
o nemajetkové újmě dozvěděl, a to i s přihlédnutím k tomu, že neexistuje žádná
exaktní metoda, jak výši přiměřeného zadostiučinění stanovit. Odvolací soud
neshledal důvodnými další námitky žalobce týkající se nedostatečně zjištěného
skutkového stavu věci a vady řízení před soudem I. stupně. Přiléhavým neshledal
ani poukaz žalobce na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 642/05, neboť v
něm byla řešena otázka náhrady materiální škody a nikoliv nemajetkové újmy.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním z
důvodu, že napadené rozhodnutí spořívá na nesprávném právním posouzení věci.
Otázky zásadního právního významu, jež nebyly v rozhodovací praxi dovolacího
soudu dosud vyřešeny, případně by měly být vyřešeny jinak, dovolatel formuloval
takto:
1. Je v případě nároku na náhradu nemajetkové újmy počátek běhu
subjektivní šestiměsíční promlčecí lhůty vždy spojen s právní mocí konečného
rozhodnutí (usnesení o zastavení trestního stíhání)?
2. Co je rozhodné pro počátek běhu této lhůty?
3. Promlčuje se vůbec nárok na náhradu nemajetkové újmy?
Dovolatel argumentuje tím, že nemohl bezprostředně po zastavení trestního
stíhání uplatnit nárok na náhradu způsobené újmy, neboť bylo třeba opatřit si
potřebné informace a podklady (kopie z článků, které medializovaly daný případ,
apod.). Bez uvedeného postupu nebylo možné formulovat konkrétní tvrzení a
identifikovat konkrétní důkazní prostředky k prokázání žalobcových tvrzení, a
nalézt alespoň nějaké východisko pro odhad přiměřené výše uplatněného nároku.
Nejdříve od data 3. 10. 2008, kdy žalobce uplatnil nárok u žalované, lze
počítat běh krátké subjektivní šestiměsíční lhůty. Nesprávné právní posouzení
věci odvolacím soudem spočívá v tom, že nespojil počátek běhu subjektivní
promlčecí lhůty s uvedeným datem objektivizace újmy a její výše, ale s datem
zastavení trestního stíhání. Dnem 8. 4. 2008 neskončily nepříznivé důsledky pro
dovolatele, skončilo jen jeho nedůvodné trestní stíhání. Teprve po tomto datu
mohl dovolatel začít „mapovat“ rozsah újmy, kterou vyvolalo jeho nedůvodné
trestní stíhání. Právní posouzení věci odvolacím soudem tak nedává nezbytný
prostor pro objektivizaci újmy a její výše, bez čehož lze uplatňovat jen
imaginární nároky. Dovolatel dále odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a
Ústavního soudu k otázce, kdy se poškozený dozví o škodě, přičemž má za to, že
u materiální újmy může být stejný problém s vyčíslením škody jako u
nemateriální újmy. Dovolatel akcentuje, že nejde jen o vyčíslení škody, ale
především o identifikaci toho, v čem konkrétně újma spočívala, což je důležité
z hlediska formulace žalobních tvrzení a následně i přiměřeného odhadu výše
způsobené újmy. Žalobce v době zastavení trestního stíhání nevěděl, kde všude
byly zveřejněny informace o jeho trestním stíhání a musel to teprve následně
zjišťovat. Teprve následně také z reakcí lidí ze svého okolí (zejména
profesního) odhadoval intenzitu vzniklé újmy. K promlčitelnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy žalobce uvedl, že
zlomové rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3161/2008 ze dne 12. 11. 2008, které dovodilo promlčitelnost těchto nároků, bylo vydáno až po dni 3. 10. 2008, kdy žalobce uplatnil svůj nárok, a nemohlo být tedy dovolateli známo. Dovolatel k tomuto tvrzení poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 a na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 18/01 ze
dne 30. 4. 2002. Dle dovolatele je z hlediska počátku běhu subjektivní promlčecí doby
rozhodná možnost objektivizovat újmu a její výši a nikoliv právní moc konečného
rozhodnutí. V otázce promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích má
dovolatel za to, že promlčení v daném případě není možné, neboť nárok žalobce
byl uplatněn před vydáním průlomového rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31
Cdo 3161/2008. Navrhl rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále
jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního
stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě
ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda v případě nároku na náhradu
nemajetkové újmy v penězích uplatněného podle zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk) z důvodu
nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí v trestním řízení, lze
počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle § 32 odst. 3 OdpŠk spojit s
okamžikem pozdějším, než je právní moc konečného rozhodnutí ve věci. Dovolací
soud zároveň dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Speciální úpravu promlčecích lhůt u nároku na náhradu nemajetkové újmy
upravuje zákon č. 82/1998 Sb. v ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk, který rozlišuje
dva druhy nároků, a to nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklý v souvislosti
s nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1
věty první OdpŠk, a nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku
nepřiměřené délky řízení podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk. V obou
případech zákon stanoví subjektivní promlčecí dobu 6 měsíců ode dne, kdy se
poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě. Tato formulace byla zjevně
inspirována určením počátku subjektivní promlčecí doby u nároku na náhradu
škody, u kterého běží promlčecí doba ode dne, kdy se poškozený o škodě
dozvěděl. Pro určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby u nároku na náhradu
nemajetkové újmy je třeba určit, zda nemajetková újma vznikla, a kdy se o ní
poškozený dozvěděl. Nemajetková újma je přitom čistě subjektivní kategorií,
kterou lze prokázat jen se značnými obtížemi. I proto dospěl Nejvyšší soud ve
Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011 k závěru, že nemajetková
újma vzniká v důsledku nepřiměřené délky řízení, a žádné důkazy v tomto ohledu
soud v zásadě po poškozeném nepožaduje. Nemateriální újma spočívá ve stavu
nejistoty ohledně výsledku řízení, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně
dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srov. bod V. uvedeného
Stanoviska).
Nemajetková újma poškozenému v důsledku nepřiměřené délky řízení
vznikne v okamžiku, kdy poškozený začne délku řízení jako nepřiměřenou
pociťovat, tedy zpravidla již v průběhu samotného řízení a okamžik vzniku
nemajetkové újmy je tak shodný s okamžikem, kdy se poškozený o vzniklé
nemajetkové újmě dozvěděl. Poškozený proto může v odůvodněných případech
požadovat odškodnění vzniklé nemajetkové újmy již v průběhu řízení, ve kterém k
tomuto nesprávnému úřednímu postupu dochází. Z důvodu přednosti pohledu na
řízení jako na jeden celek však ustanovení § 32 odst. 3 ve větě druhé stanoví,
že promlčecí doba neskončí dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k
tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. V případě nepřiměřené délky řízení
je stěží myslitelné, že by se poškozený o vzniklé nemajetkové újmě a jejím
rozsahu dozvěděl později, než okamžikem skončení řízení, neboť nemajetková újma
spočívá právě v nejistotě ohledně výsledku řízení a skončením řízení je tato
nejistota odstraněna a újma dovršena. Stávající ustálená judikatura stojí na závěru, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za nemajetkovou újmu způsobenou zahájením trestního stíhání,
které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu, a to na
základě extenzivního výkladu ustanovení § 8 odst. 1 OdpŠk, tedy že se jedná o
škodu či nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Nemajetková újma
způsobená trestním stíháním spočívá nejen v nejistotě ohledně výsledku řízení,
ale i v negativních dopadech na osobnost člověka, jeho psychiku, čest, rodinný
a společenský život, pracovní uplatnění, a podobně. Tato újma je proto
odškodnitelná ze strany státu v případě, že se zahájení trestního stíhání
následně ukáže jako nedůvodné a je z některých zákonem stanovených důvodů
zastaveno. Nemajetková újma poškozeného tedy vzniká v průběhu samotného
trestního stíhání a ve stejném okamžiku si rovněž obviněný uvědomuje nepříznivé
důsledky trestního stíhání doléhající na jeho osobu (zejména narušení
sociálních vztahů). Podmínkou pro uplatnění práva na odškodnění nemajetkové
újmy je však obdobně jako u nároku na náhradu škody zrušení nezákonného
rozhodnutí či zastavení trestního řízení. Subjektivní promlčecí doba u nároku
na odškodnění nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které neskončilo
odsuzujícím trestním rozhodnutím, tedy počíná běžet od okamžiku, kdy se
obviněný o vzniklé nemajetkové újmě dozvěděl, tj. v průběhu trestního stíhání. Teprve zastavením trestního stíhání je však naplněn odpovědnostní titul státu. Subjektivní promlčecí doba tedy počíná běžet od okamžiku, kdy obviněnému bylo
oznámeno rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zastaveno, tedy obdobně jako u
nároku na náhradu škody podle § 32 odst. 1 OdpŠk. Nejvyšší soud proto v
rozsudku ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2371/2009, uvedl, že není rozumného
důvodu pro stanovení různého počátku běhu subjektivní promlčecí doby u nároku
na náhradu škody podle § 32 odst. 1 OdpŠk a nároku na náhradu nemajetkové újmy
podle § 32 odst. 3 OdpŠk.
V posuzovaném případě nelze uzavřít, že by se poškozený o vzniku nemajetkové
újmy dozvěděl teprve 5 měsíců poté, co mu bylo doručeno rozhodnutí o zastavení
trestního stíhání. Naopak, vědomost poškozeného o vzniklé nemajetkové újmě a o
tom, kdo za ni odpovídá, vedla žalobce k následné činnosti vyhledávání podkladů
pro uplatnění svého nároku na odškodnění u soudu, resp. u příslušného
ministerstva. Poškozený věděl o tom, že jeho nemajetková újmy vznikla před
doručením rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, neboť jak správně uvedl
odvolací soud, žalobce tvrdil, že závažné důsledky v jeho pracovním i osobním
životě mělo vedení trestního stíhání jeho osoby v době od 5. 10. 2005 do 8. 4. 2008 (průběžné vyrozumívání obchodních partnerů o jeho trestním stíhání,
medializace, újma na pověsti, ztráta funkcí a obchodních příležitostí). O
pozdější vědomosti poškozeného o nemajetkové újmě způsobené v důsledku
trestního stíhání by proto bylo možno uvažovat pouze v případě, že by
nemajetková újma poškozenému vznikla po doručení rozhodnutí o zastavení
trestního stíhání. Žádnou další újmu vzniklou po pravomocném zastavení
trestního stíhání však žalobce konkrétně netvrdil ani neprokazoval (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1029/2008,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 20/2011). Skutečnost, že žalobce pociťuje určité negativní důsledky trestního stíhání
dodnes, nepředstavuje další konkrétní nemajetkovou újmu, se kterou by bylo
možno spojit běh subjektivní promlčecí doby. „Objektivizace“ újmy rovněž není
skutečností, se kterou by zákon běh subjektivní promlčecí doby spojoval. V
tomto ohledu nelze analogicky použít závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soudu
ohledně objektivizace výše škody, neboť v případě odškodnění nemajetkové újmy
za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí se výše přiměřeného
zadostiučinění stanoví za přihlédnutí k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem,
za nichž k nemajetkové újmě došlo dle ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk. Výši
odškodnění však nelze objektivně určit, neboť pro její vyčíslení pro případ
nezákonného rozhodnutí nejsou zákonem či judikaturou stanovena žádná fixní
pravidla. Její výše se posuzuje vždy podle okolností konkrétního případu. K promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup
spočívající v nepřiměřené délce trestního řízení, jakož i nároku na náhradu
nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí by tedy došlo uplynutím šestiměsíční
lhůty od skončení řízení, pokud by její běh nebyl přerušen uplatněním nároku u
příslušného ministerstva. U žalobce došlo k promlčení jeho nároku až v důsledku
zřejmě nesprávného výkladu ustanovení § 35 OdpŠk, které stanoví, že promlčecí
doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného
projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců, neboť jeho nárok byl u žalované k
předběžnému projednání uplatněn včas. Promlčecí doba uplynula jak správně uvedl
odvolací soud dnem 28. 3. 2009, žaloba však byla podána až 29. 4. 2009. Právní úprava promlčení v zákoně č. 82/1998 Sb.
rovněž neznevýhodňuje jen
některé poškozené, jak se dovolatel mylně domnívá, neboť právní úprava
promlčení nároků na odškodnění nemajetkové újmy byla do zákona vložena současně
s právní úpravou tento nárok zakotvující, a to zákonem č. 160/2006 Sb., který
nabyl účinnosti dne 27. 4. 2006. Změna právního názoru ohledně promlčitelnosti
nároků na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle občanského zákoníku, k níž
došlo rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, se nemohla dotknout legitimního očekávání žalobce, neboť
zákon č. 82/1998 Sb. je ve vztahu k obč. zák. zákonem speciálním a upravuje
speciální promlčecí lhůty. Žalobce tedy nemohl očekávat, že se jeho nárok
nepromlčuje, když zákon č. 82/1998 Sb. ve svých ustanoveních §§ 32-35 promlčecí
lhůty a jejich běh upravuje.
V rozsahu, ve kterém se žalobce dovolává do výroku o náhradě nákladů odvolacího
řízení není dovolání přípustné, neboť rozhodnutí o nákladech řízení má vždy
povahu usnesení, přestože je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho
součástí (§ 167 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost usnesení o nákladech řízení tak
nemůže být dána podle § 237 o. s. ř., neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci
samé, a nemůže být založena ani § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., jelikož
nákladové výroky nelze podřadit pod žádný z tam taxativně uvedených případů.
Dovolací soud proto v tomto rozsahu dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 a §
218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolací soud shledal dovolání žalobce jako nedůvodné a právní posouzení věci
odvolacím soudem správné, proto dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o. s. ř. ve věci samé zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věta první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s.
ř., když dovolání bylo ve věci samé zamítnuto a žalované v dovolacím řízení
žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. listopadu 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu