USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyň: a) LKN s. r. o., IČO 25991361, se sídlem Rybná 716/24, Praha 1, b) CAPITALIA s. r. o., IČO 27941701, se sídlem Martinická 987/3, Praha 9, obě zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, proti žalovanému: Lesy České republiky, s. p., IČO 42196451, se sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, o 6.562.549 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 21 C 92/2017, o dovolání žalobkyně b) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 10. 2023, č. j. 47 Co 115/2023-1034, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 10. 2023, č. j. 47 Co 115/2023-1044, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně b) je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10. 3. 2023, č. j. 21 C 92/2017-998, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni a) 76.786,50 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně a) domáhala zaplacení 0,53 Kč s příslušenstvím (výrok II), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni b) 918.263,10 Kč s příslušenstvím (výrok III), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně b) domáhala zaplacení 5.567.498,87 Kč s příslušenstvím a specifikovaných kapitalizovaných úroků z prodlení (výrok IV),
a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu (výroky V až VIII). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně a) a žalovaný dne 20. 6. 2014 uzavřeli tři smlouvy o dílo (instalace plotů v oborách a opravy lesních cest podle projektové dokumentace) s termíny dokončení díla u Smlouvy 1 do 30. 9. 2014, u Smlouvy 2 do 31. 10. 2014 a u Smlouvy 3 do 15. 11. 2014. V čl. XII Smlouvy 2 účastníci sjednali, že žalovaný je oprávněn obrátit se na banku uvedenou v záruční listině za účelem uspokojení jakéhokoliv peněžitého nebo penězi ocenitelného práva (nároku) vzniklého žalovanému jako objednateli z této smlouvy či postupu jejího plnění nebo z jejího porušení žalobkyní a) jako zhotovitelem (včetně smluvní pokuty, náhrady škody, vydání bezdůvodného obohacení apod.).
Žalobkyně a) neprovedla práce podle smluv ve sjednaných termínech a byla v prodlení s řádným protokolárním předáním díla delším než 65 dnů, proto žalovaný od smluv odstoupil ohledně nesplněného zbytku plnění. Za účelem uspokojení smluvní pokuty vyúčtované podle Smlouvy 2 mu banka poskytla plnění z bankovní záruky ve výši 406.688 Kč. Pohledávku ze Smlouvy 2 ve výši 1.772.673,61 Kč žalobkyně a) v průběhu řízení platně postoupila na žalobkyni b). Soud prvního stupně dospěl k závěru o částečné důvodnosti žaloby.
S ohledem na skutečnost, že smluvní pokuta uplatněná za prodlení podle Smlouvy 2 ve výši 406.688 Kč nebyla splatná ke dni předložení záruční listiny bance žalovaným (30. 1. 2015), neměl žalovaný právo výplatu bankovní záruky k tomuto dni uplatnit. Splatnost smluvní pokuty totiž nastala až 10. 3. 2015, jak vyplývá z faktury č. 1515700048, kterou dne 18. 2. 2015 žalovaný zaslal žalobkyni a). Z čl. XII Smlouvy 2 vyplývá, že z bankovní záruky je možno uspokojit jakéhokoliv peněžité právo, ovšem podle soudu prvního stupně musí jít o právo existentní.
V situaci, kdy plnění z bankovní záruky bylo uplatněno již dne 30. 1. 2015, ale výzva k zaplacení smluvní pokuty byla žalobkyni a) zaslána až dne 18. 2. 2015, nelze pohledávku žalovaného ke dni uplatnění bankovní záruky považovat za existentní. Soud proto žalobkyni b) vyhověl i ohledně nároku na zaplacení částky 406.688 Kč, když vzhledem k zániku smlouvy odstoupením by měla na vrácení bankovní záruky právo, neboť strany jsou v souladu s § 2991 o. z. povinny vrátit si plnění, když bylo plněno z důvodu, který odstoupením od smlouvy odpadl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10. 10. 2023, č. j. 47 Co 115/2023-1034, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 10. 2023, č. j. 47 Co 115/2023-1044, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a V týkajících se žalobkyně a) – výrok I), ve výroku III jej změnil tak, že zamítl žalobu žalobkyně b) ohledně 406.688 Kč s příslušenstvím a kapitalizovaného úroku tam specifikovaného, ve zbytku jej potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu (výroky III až VII).
Nesouhlasil se závěrem o neoprávněnosti vyplacené bankovní záruky a uvedl, že podle ujednání o bankovní záruce nebyla pro uplatnění práv ze zajištění rozhodná splatnost dluhu, ale jeho vznik. Právo na smluvní pokutu ve výši 25 % z ceny prací, jež zbývalo provést do řádného zhotovení díla, při prodlení delším než dva měsíce, vzniklo dne 30. 1. 2015. Šlo o vznik dluhu přímo ze smlouvy (čl. X bod 2 Smlouvy 2). Výzva žalovaného byla bance doručena právě v den vzniku nároku na smluvní pokutu, tj. 30.
1. 2015. Odstoupení od smlouvy ze dne 16. 3. 2015 nemohlo mít vliv na zajištění sjednané smlouvou. Žalobkyně b) proto nemá právo na zaplacení částky 406.688 Kč představující vyplacenou bankovní záruku. Proti části výroku II rozsudku odvolacího soudu, kterou byl změněn výrok III rozsudku soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba žalobkyně b) ohledně 406.688 Kč s příslušenstvím, podala žalobkyně b) dovolání s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení otázky v praxi dovolacího soudu dosud neřešené, „zda je možné uplatnit bankovní záruku v době, kdy ještě nebyla vystavena faktura na úhradu smluvní pokuty, ale závazek na její úhradu má být hrazen právě na základě vystavené faktury“.
Dovolatelka má za to, že závazek uhradit smluvní pokutu vznikl až vystavením faktury, tj. dne 17. 2. 2015. Z čl. X vyplývá, že smluvní pokuta měla být uhrazena na základě řádně vystaveného daňového dokladu (faktury) s lhůtou splatnosti 21 dní od jejího doručení povinné straně. Stejně tak bankovní záruka mohla být uplatněna až vznikem závazku, a tedy vystavením faktury, neboť podle bodu čl. XII bodu 2 Smlouvy 2 byl objednatel oprávněn obrátit se na banku uvedenou v záruční listině za účelem uspokojení jakéhokoli peněžitého nebo penězi ocenitelného práva (nároku) vzniklého objednateli z této smlouvy či postupu jejího plnění nebo z jejího porušení zhotovitelem (včetně smluvní pokuty, náhrady škody, vydání bezdůvodného obohacení apod.).
Bankovní záruka tedy byla ze strany žalovaného uplatněna předčasně, a tedy neoprávněně, byla-li výzva k plnění z bankovní záruky bance doručena dne 30. 1. 2015 a bankovní záruka byla vyplacena dne 9. 2. 2015, přitom závazek k úhradě smluvní pokuty vznikl až dne 17. 2. 2015 vystavením příslušné faktury. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že není přípustné, a to z toho důvodu, že daná problematika již byla mnohokrát řešena v judikatuře Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 3088/2008 a sp. zn. 32 Cdo 1730/2012).
Z textu samotné bankovní záruky jednoznačně vyplývá, že pro výplatu bankovní záruky není rozhodné, zda pohledávka byla či nebyla splatná. Dále z bankovní záruky vyplývá, že není rozhodující, zda smluvní pokuta byla či nebyla vyúčtována na základě faktury, ale že rozhodným okamžikem pro vyplacení bankovní záruky je ta skutečnost, že povinnosti ze smlouvy nebyly splněny ze strany žalobkyně a) řádně. Navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s.
ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., není však přípustné podle § 237 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
K podstatě institutu finanční (bankovní) záruky podle § 2029 o. z. je třeba uvést, že právní vztah mezi dlužníkem a věřitelem není právně závislý na právním vztahu mezi dlužníkem a výstavcem záruky (bankou); paralelní existence těchto právních vztahů vyplývá z podstaty bankovní záruky jakožto abstraktního zajišťovacího prostředku. Vztah mezi bankou a dlužníkem je založen smlouvu uzavřenou mezi těmito dvěma subjekty, která vymezuje rovněž obsah předmětného vztahu. Mezi věřitelem a dlužníkem tedy existuje vztah, kdy jsou závazky dlužníka vůči věřiteli zajištěny právě vystavením záruky, výstavce záruky však stojí zcela mimo zajišťovaný závazek a nemůže uplatnit v případě uplatnění práv věřitele ze záruky jakékoliv námitky (nevyplývá-li z obsahu bankovní záruky něco jiného).
Uhradí-li výstavce částku z uplatněné záruky věřiteli, vzniká výstavci tzv. regresní nárok vůči dlužníkovi (tj. příkazci, který výstavce o vystavení záruky požádal) na úhradu toho, co výstavce plnil věřiteli (§ 2039 odst. 1 o. z.). Dlužník je povinen výstavci regresní nárok uhradit bez ohledu na to, zda věřitel uplatnil práva ze záruky po právu, tedy zda vůbec jím tvrzený nárok ze zajišťovaného smluvního vztahu existuje. Ochrana práv dlužníka před neoprávněným uplatněním finanční záruky je postavena na principech bezdůvodného obohacení, tedy dlužník je oprávněn vést proti věřiteli žalobu na vydání plnění, které věřitel obdržel plněním ze záruky na úkor dlužníka (k povaze bankovní záruky srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
10. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4747/2016). V posuzované věci je pak žalobkyně b) tím, kdo může vůči žalovanému uplatnit nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.). Vzhledem k tomu, že dovolací soud je podle § 241a odst. 3 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán vymezením dovolacího důvodu v dovolání (tzv. kvalitativní vázanost), mohl se i při posouzení přípustnosti dovolání zabývat jen otázkami, které žalobkyně b) vymezila v dovolání. Dovolatelka staví přípustnost dovolání na (podle ní) dosud neřešené otázce, „zda je možné uplatnit bankovní záruku v době, kdy ještě nebyla vystavena faktura na úhradu smluvní pokuty, ale závazek na její úhradu má být hrazen právě na základě vystavené faktury“.
Má za to, že výstavce poskytl žalovanému plnění z bankovní záruky předčasně, tedy neoprávněně, neboť v té době ještě neexistoval závazek (smluvní pokuta vzniklá porušením povinností podle Smlouvy 2); ten vznikl až vystavením faktury, kterou žalovaný vyčíslil žalobkyni a) výši smluvní pokuty a určil její splatnost, jak podle dovolatelky vyplývá z ujednání obsaženého ve Smlouvě 2. Odpověď na dovolatelkou položenou otázku dává obsah smluvního ujednání obsaženého ve smlouvě o finanční záruce, který odvolací soud vyložil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Nejvyšší soud i ve své rozhodovací praxi k aktuální úpravě výkladu právních jednání vychází z názoru, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury se však odvolací soud může odchýlit v postupu, jímž k takovému výsledku, tj. k závěru o obsahu právního úkonu (právního jednání) dospěl (srov. např. usnesení ze dne 10.
4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019). To ovšem není tento případ. Odvolací soud odůvodnil rozdíl mezi okamžikem vzniku práva na zaplacení smluvní pokuty a okamžikem splatnosti tohoto nároku, jak byl obsažen ve Smlouvě 2, a srovnal jej s ujednáním smlouvy o finanční záruce, které právo na plnění nevázalo na splatnost zajišťovaných dluhů, nýbrž na jejich vznik. Závěr o obsahu smluvního ujednání má zásadně skutkovou povahu a není-li v rozporu s hmotněprávní úpravou ani okolnostmi případu, nezakládá jeho kritika dovolatelem přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř., neboť není uplatněním dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Lze tedy uzavřít, že odvolací soud posoudil okamžik vzniku práva na smluvní pokutu a z toho plynoucího práva na plnění z finanční záruky v souladu se zákonem i konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, neboť z obsahu obou smluvních ujednání lze dovodit, že právo na smluvní pokutu vzniklo věřiteli (žalovanému) okamžikem porušení smluvní povinnosti [prodlení dlužníka – žalobkyně a) s předáním díla podle Smlouvy 2 delším než 65 dní od sjednaného termínu dokončení díla], zatímco vystavení faktury představovalo toliko výzvu věřitele k plnění s určením data splatnosti dluhu, což nemělo vliv na vznik práva žalovaného na plnění z finanční záruky.
Protože námitky uplatněné v dovolání nepředstavují důvod způsobilý založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.