25 Cdo 43/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobců a) R. Š., b) R. Š., c) D. Š., a d) M. Š., všech zastoupených JUDr.
Martinem Schulhauserem, advokátem se sídlem v Karviné, Karola Śliwky 125/20,
proti žalované Nemocnici s poliklinikou Karviná-Ráj, příspěvkové organizaci se
sídlem v Karviné, Vydmuchov 399/5, IČO 00844853, zastoupené Mgr. MUDr. Karlem
Adamusem, Ph.D., advokátem se sídlem v Karviné, Kirovova 1430/11, o náhradu
škody, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 23 C
296/2007, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
28. 7. 2014, č. j. 57 Co 194/2014-211, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalované proti zrušujícímu usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
28. 7. 2014, č. j. 57 Co 194/2014-211, není přípustné podle § 237 o.s.ř., neboť
uplatněné námitky povětšinou nesměřují proti otázce hmotného nebo procesního
práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí; rozhodnutí odvolacího
soudu pak není v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu ohledně
počátku běhu subjektivní promlčecí doby (§ 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“).
Dovolatelka namítá, že žalobci měli vědomost o místě, kde k úmrtí jejich matky
D. Š. došlo, a že si tak již v okamžiku získání informace o úmrtí mohli učinit
úsudek, že za škodu může odpovídat žalovaná. Uplatněné námitky z větší části
nesměřují proti právnímu posouzení věci, ale především proti zjištěnému
skutkovému stavu ohledně okamžiku vědomosti o škodě a osobě škůdce, čímž však
nelze přípustnost dovolání podle § 237 o.s.ř. založit.
Závěr odvolacího soudu, že ze samotné okolnosti úmrtí pacienta v nemocnici
nelze dovodit vědomost o tom, že poskytovatel zdravotní péče může za úmrtí
odpovídat, protože při takovém výkladu by museli z opatrnosti pozůstalí žalovat
nemocnici vždy, je ostatně správný. Vědomost pozůstalého o osobě škůdce nelze
ve smyslu § 106 odst. 1 obč. zák. automaticky odvíjet od okamžiku získání
informace o úmrtí ve zdravotnickém zařízení, zejména předcházel-li
hospitalizaci násilný čin proti životu a zdraví poškozeného a kdy byla trestně
stíhána osoba podezřelá ze způsobení zranění, kterému hospitalizovaná osoba
podlehla. Z hlediska běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na
náhradu škody proti poskytovateli zdravotní péče je za takové situace podstatná
odůvodněná a objektivními fakty podložená vědomost o tom, že smrt pacienta byla
způsobena nedostatečnou lékařskou péčí, nikoli jen teoreticky v úvahu
přicházející možnost tohoto důvodu úmrtí odvozovaná ze samotného faktu, že
ošetřovaný v nemocnici zemřel (srov. obdobně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002, ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo
519/2002, a ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, publikované pod C 2202,
C 2145 a C 2445 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck).
Odvolací soud též správně uvedl, že zjištění okamžiku, kdy žalobci disponovali
takovou informací, umožňující jim dovodit, že škodu způsobila žalovaná, bude
předmětem dalšího řízení. Posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby
odvolacím soudem je tak v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od
níž není důvodu se odchýlit.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 věty první o.s.ř.
odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť řízení pokračuje
před soudem prvního stupně, takže případné náklady této fáze řízení budou
zohledněny v nákladovém výroku rozhodnutí ve věci samé.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. února 2015
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu