25 Cdo 437/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Ivany Tomkové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Š. P.,
zastoupeného JUDr. Jozefem Bohdanem, advokátem se sídlem Frýdek-Místek, Josefa
Václava Sládka 35, proti žalované Nemocnici Podlesí a. s., IČO 48401129, se
sídlem Třinec, Konská 453, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované
Kooperativa pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem Praha 8,
Pobřežní 665/21, IČO 47116617, o 150.000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 42 C 52/2015, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2016, č. j. 71 Co
302/2016-234, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalované se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejší účastnicí žádný z nich nemá právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce byl hospitalizován ve zdravotnickém zařízení žalované ve dnech 27. 1.
2014 až 4. 2. 2014 a dne 28. 1. 2014 podstoupil trombolýzu – rozpuštění krevní
sraženiny, přístupem přes pravou horní končetinu. Po zákroku si žalobce
stěžoval na brnění prvního až třetího prstu a přes následující chirurgickou
revizi tepny prosakující po lokální anestezii do oblasti loketní jamky u něj
bylo diagnostikováno postižení středového nervu (nervus medikus) v oblasti
dolní třetiny paže, které se projevuje oslabením svalů zajišťujících úchop.
Žalobce je proto omezen při úkonech sebeobsluhy a vyžaduje určitou míru
asistence druhé osoby. Jím požadovaná částka 150.000 Kč představuje náhradu
újmy na zdraví způsobené žalovanou.
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 30. 5. 2016, č. j. 42 C
52/2015-194, žalobu zamítl a žalované ani vedlejší účastnici nepřiznal právo na
náhradu nákladů řízení. Vyšel přitom ze zjištění, že žalobce udělil souhlas s
lékařským výkonem „zprůchodnění tepenného uzávěru a následně endovaskulární
řešení významných změn tepen a dolních končetin a pánve“, v rámci kterého byl
výslovně poučen o riziku vzniku krvácivých komplikací kdekoli v organismu,
včetně život a zdraví ohrožující formy a trombózy reparované tepny, o možnosti
postižení středového nervu výslovně žalobce poučen nebyl. Na základě znaleckého
posudku uzavřel okresní soud po skutkové stránce, že postup žalované před a při
samotném výkonu lokální trombolýzy byl lege artis, žalovaná nijak nepochybila
a mechanická komprese nervu v důsledku pseudovýdutě je nepředvídatelnou
okolností mající svůj původ ve vlastnostech biologické hmoty, tedy cévním
systému žalobce. Jelikož k hospitalizaci v zařízení žalované a zdravotním
komplikacím žalobce došlo za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
posuzoval soud věc po právní stránce dle § 2894
a násl. o. z., neshledal však na straně žalované porušení právní povinnosti,
nebyly tedy naplněny předpoklady povinnosti nahradit škodu dle § 2910 o. z.
Odmítl rovněž námitku, že žalobce nebyl poučen o riziku poranění středového
nervu, neboť žalobce byl výslovně poučen o rizicích vzniku krvácivých
komplikací kdekoli v organizmu včetně mozku a život či zdraví ohrožujících
forem, trombózy reparované tepny nebo embolizace do periferie končetiny s
následnou poruchou prokrvení končetiny různé závažnosti, v krajním případě s
nutností amputace končetiny, tedy o rizicích mnohem závažnějších komplikací,
jejichž vznik byl pravděpodobnější, a žalobce přes toto poučení dal jednoznačný
souhlas k lékařskému výkonu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 10. 2016, č. j.
71Co 302/2016-234, potvrdil rozsudek okresního soudu, žalobci uložil povinnost
uhradit žalované náklady odvolacího řízení a vedlejší účastnici nepřiznal právo
na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými
zjištěními okresního soudu i s právním závěrem, že postup žalované byl lege
artis při výkonu trombolýzy, i po zjištění pseudovýdutě a při pooperační péči.
Žalovaná neporušila preventivní povinnost, a proto není povinna k náhradě újmy
na zdraví. Zdůraznil, že další možné způsoby poranění středového nervu
předestřené žalobcem neodpovídají zjištěnému skutkovému stavu. Odmítl také
námitku nedostatečného poučení před zákrokem, neboť řádné a informované poučení
musí v podstatných rysech vysvětlit pacientovi pravdivě, srozumitelně a vhodně
povahu a účel zákroku včetně možných rizik a důsledků, aby se mohl pacient sám
se znalostí věci rozhodnout. Odvolací soud uzavřel, že tyto informace byly
žalobci poskytnuty včetně poučení o možnosti vzniku krvácení kdekoli v
organizmu, ale i krvácení z punktované tepny s vytvořením pseudovýdutě, a je
tedy nerozhodné, že toto poučení neuvádí, že komplikace mohou mít rovněž za
následek neurologické obtíže.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť se domnívá, že
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž posouzení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Důvodem
dovolání je nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel nesouhlasí především se
závěrem odvolacího soudu, že není třeba doplnění dokazování dalším znaleckým
posudkem, neboť znalci jednoznačně stanovili příčinu poškození zdraví žalobce,
která je v souladu se zjištěným skutkovým stavem. Citací odborné literatury
nastiňuje další možné způsoby poranění nervu a zpochybňuje závěry znaleckého
posudku i odbornost znalce. Dle jeho názoru měla být předmětem znaleckého
zkoumání také otázka, zda byl nerv poraněn vpichem jehly či aplikací toxické
látky a v případě, že by znalci dostatečně nevyjasnili pochybnosti, měl okresní
soud přistoupit k vypracování revizního znaleckého posudku. Jeho nezadáním
odvolací soud postupoval v rozporu s § 127 o. s. ř. a odchýlil se od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, jíž dovolatel citoval. Navrhl, aby Nejvyšší
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že soud prvního stupně provedl
podrobné dokazování, na jehož základě správně vyhodnotil skutkový stav věci a
správně jej posoudil, obdobně postupoval odvolací soud, proto navrhla, aby bylo
dovolání odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není
však přípustné podle § 237 o. s. ř.
I když dovolatel uvedl, že uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního
posouzení podle § 241a odst. 1 o. s. ř., z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že
nesouhlasí zejména s tím, jak soudy obou stupňů na základě provedených důkazů
zjistily skutkový stav. Namítá, že z provedených důkazů nebyla správně zjištěna
příčina poškození středového nervu, čímž zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že
žalovaná postupovala při výkonu trombolýzy lege artis. Nesouhlas se skutkovými
závěry odvolacího soudu, na jejichž základě byla věc posouzena po právní
stránce, nepředstavuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Námitky proti znaleckému posudku a odbornosti znalce nejsou způsobilé založit
přípustnost dovolání, neboť směřují primárně proti hodnocení důkazů, a spadají
tak do rámce skutkových zjištění, která dovolacímu přezkumu nepodléhají.
Pokud pak jde o výtky směřující proti procesnímu postupu odvolacího soudu,
který nepřipustil doplňující výslech znalce či vypracování revizního znaleckého
posudku, je sice právem účastníků navrhovat provedení důkazů, avšak o tom,
které důkazy budou provedeny, rozhoduje soud (§ 120 odst. 1 o. s. ř.) a
povinností soudu je pouze v odůvodnění rozhodnutí vyložit, proč návrhu na
provedení důkazu nevyhověl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.
10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3.
2014, sp. zn. 25 Cdo 16/2014). To odvolací soud učinil, když označil za
nadbytečný požadavek žalobce na vypracování revizního znaleckého posudku k
zodpovězení otázky, zda k poškození nervů může dojít při vpichu do hýžďové
krajiny, či intoxikací nervu, neboť znalci jednoznačně stanovili příčinu
poškození zdraví dovolatele, která je v souladu se zjištěným skutkovým stavem.
Přípustnost dovolání tak nemohou založit ani tvrzení o neprovedení dovolatelem
navrhovaného důkazu.
Dovolání tedy směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný, proto je Nejvyšší soud podle § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobcem, žalovanou a vedlejší
účastnicí bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, §
151 odst. 1 a § 150 o. s. ř. s tím, že žalované nebyla přiznána náhrada nákladů
dovolacího řízení, neboť s ohledem na okolnosti vzniku škody na zdraví žalobce
a na majetkové poměry na obou stranách sporu, jež podrobně rozvedl již soud
prvního stupně, jsou v daném případě dány důvody hodné zvláštního zřetele pro
aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Vedlejší účastnici v dovolacím řízení žádné
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. června 2017
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu