U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce A. Č., zastoupeného JUDr. Zlatuší Čaňovou, advokátkou se sídlem České
Budějovice, Kněžská 11, proti žalovanému JUDr. Milanu Broncovi, soudnímu
exekutorovi se sídlem České Budějovice, Šumavská 17, zastoupenému Mgr. Davidem
Řezníčkem, advokátem se sídlem České Budějovice, U Černé věže 66/3, o náhradu
škody, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C
164/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 10. 5. 2011, č.j. 19 Co 579/2011-168, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu dovolacího řízení.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 11. 11. 2010, č.j. 23 C
164/2010-91, zamítl žalobu na zaplacení 1.426.300,- Kč, a nepřiznal žalovanému
právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že exekučním příkazem
žalovaného byl nejprve postižen důchod žalobce, sražené částky však byly České
správě sociálního zabezpečení vráceny a posléze žalobci vyplaceny, žalovaný
popřel, že by je obdržel. Poté byla dalšími exekučními příkazy žalovaného
postižena členská práva a povinnosti žalobce v Bytovém družstvu Buděšínského
26/28, České Budějovice, a to za účelem náhrady nákladů exekuce vyklizením bytu
v celkové výši 19.552,- Kč. Výše vypořádacího podílu, v souvislosti se zánikem
členství žalobce v bytovém družstvu, činila 37.399,- Kč, z toho družstvo
vyplatilo soudnímu exekutorovi na úhradu vymáhané pohledávky část vypořádacího
podílu žalobce v rozsahu 19.694,50. Soud neshledal, že by exekutor zvolil
zřejmě nevhodný způsob exekuce, jak tvrdil žalobce. Žalobci vznikl nárok na
tzv. vypořádací podíl, přičemž v exekucí nepostižené výši je pohledávka
vyplývající z práva na vypořádací podíl předmětem obchodněprávního vztahu mezi
družstvem a jeho bývalým členem. Podle soudu tak v daném případě nebyly splněny
předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu ve smyslu § 32 zákona č. 120/2001
Sb., exekučního řádu, v souvislosti s jeho činností soudem pověřeného exekutora
v exekuční věci, v níž žalobce vystupoval jako povinný.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne
10. 5. 2011, č.j. 19 Co 579/2011-168, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a
nepřiznal žalovanému právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud
i po doplnění dokazování dospěl shodně jako soud prvního stupně k závěru, že
žalobce neprokázal, že by žalovaný jako soudní exekutor v souvislosti s
činností podle zákona č. 120/2001 Sb. způsobil žalobci škodu. Na základě
několika příkazů k úhradě nákladů exekuce, a to pro konečnou výši nákladů
19.694,50 Kč vydal dne 5. 12. 2005 žalovaný exekuční příkaz č.j. EX 181/04-21,
a to srážkami z invalidního důchodu povinného (žalobce), kde bylo uvedeno, že
Česká správa sociálního zabezpečení má srážky zasílat na účet žalovaného vedený
u ČSOB v Českých Budějovicích. Jelikož po dobu osmi až devíti měsíců nebylo na
nákladech exekuce formou srážky z důchodu povinného nic uhrazeno (což bylo
prokázáno zprávou ČSOB), postupoval žalovaný podle § 58 odst. 2 exekučního
řádu, ve znění účinném ke dni 27. 9. 2006, vydal další exekuční příkaz, jímž
došlo k postižení členských práv a povinností povinného jako člena v bytovém
družstvu. Podle odvolacího soudu nešlo o nevhodný způsob exekuce. Jednak je
výše vypořádacího podílu v době vydání exekučního příkazu veličinou neznámou,
jednak v daném případě byla výše vypořádacího podílu 37.399,- Kč a pohledávka,
na jejíž úhradu byl exekuční příkaz vydán, činila 19.694,50 Kč, což
nepředstavuje nepoměr mezi výší závazku povinného a cenou předmětu, z něhož
bylo splnění závazku povinného dosaženo. Navíc žalobce nepodal návrh na
zastavení exekuce z důvodu, že by šlo o zřejmě nevhodný způsob exekuce, ani
neuvedl, na jaký jiný majetek a jakým jiným způsobem měla být exekuce prováděna.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu nesprávného
právního posouzení věci. Po obšírném zopakování soudy zjištěného skutkového
stavu a závěrů, k nimž soudy dospěly, dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že
nevyčkal odpovědi České správy sociálního zabezpečení na dotaz, jaké platby,
kdy a na jaký účet zasílali platby v této věci a kdy a kým byly jaké částky
vráceny, a zamítl návrh na provedení tohoto důkazu pro nadbytečnost. Dovolatel
poukazuje na výklad § 47 odst. 1 a 2 exekučního řádu, dle nějž exekutor musí z
úřední povinnosti vždy zkoumat jednak poměr výše pohledávky oprávněného a ceny
předmětu povinného, z něhož má být uspokojení pohledávky dosaženo, a i tam, kde
je mezi nimi zjevný nepoměr, musí zkoumat, zda je vůbec možné nařídit exekuci
jiným způsobem, u něhož lze důvodně předpokládat, že pohledávka oprávněného
bude uspokojena v přiměřeném čase. Vytýká též soudům, že skutkový stav byl
zjištěn neúplně, což mělo za následek nesprávné právní posouzení věci.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.),
směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný.
Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a
proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního
stupně ve věci samé [(písm. a)], jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil [(písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [(písm. c)].
Předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.
splněny nejsou, zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby je však
součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných
do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3.
2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží
(§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní
otázky zásadního významu.
Dovolatel neuvádí, v čem spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí,
a nevysvětluje, v jakém směru je napadené rozhodnutí v rozporu s jím citovaným
právním názorem na posouzení zjevné nevhodnosti způsobu exekuce. Ani dovolací
soud, jenž je vázán dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), neshledal v
dané věci právní otázku, jejíž řešení by mělo zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Se závěrem odvolacího soudu
dovolatel nesouhlasí nikoliv proto, že by se odvolací soud měl dopustit omylu
při právním posouzení věci, nýbrž proto, že aplikoval právo na skutkový závěr,
s nímž dovolatel nesouhlasí.
Pokud dovolatel zpochybňuje skutkové závěry o průběhu exekuce, z nichž soudy
obou stupňů vycházely, tyto skutkové námitky nemohou být právní otázkou
zásadního významu, nýbrž by mohly naplňovat dovolací důvod podle § 241a odst. 3
o. s. ř., který v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1164).
Vytýkané vady řízení (neprovedení důkazu) nejsou v případě dovolání přípustného
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. způsobilým dovolacím důvodem, vzhledem k
výslovnému znění § 237 odst. 3 in fine o. s. ř.
Protože dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud dovolání podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce
nemá vzhledem k výsledku řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalovanému
žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu