U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce A. Č., zastoupeného JUDr. Zlatuší Čaňovou, advokátkou se sídlem České Budějovice, Kněžská 11, proti žalovanému JUDr. Milanu Broncovi, soudnímu exekutorovi se sídlem České Budějovice, Šumavská 17, zastoupenému Mgr. Davidem Řezníčkem, advokátem se sídlem České Budějovice, U Černé věže 66/3, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 164/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 5. 2011, č.j. 19 Co 579/2011-168, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu dovolacího řízení.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 11. 11. 2010, č.j. 23 C 164/2010-91, zamítl žalobu na zaplacení 1.426.300,- Kč, a nepřiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že exekučním příkazem žalovaného byl nejprve postižen důchod žalobce, sražené částky však byly České správě sociálního zabezpečení vráceny a posléze žalobci vyplaceny, žalovaný popřel, že by je obdržel. Poté byla dalšími exekučními příkazy žalovaného postižena členská práva a povinnosti žalobce v Bytovém družstvu Buděšínského 26/28, České Budějovice, a to za účelem náhrady nákladů exekuce vyklizením bytu v celkové výši 19.552,- Kč. Výše vypořádacího podílu, v souvislosti se zánikem členství žalobce v bytovém družstvu, činila 37.399,- Kč, z toho družstvo vyplatilo soudnímu exekutorovi na úhradu vymáhané pohledávky část vypořádacího podílu žalobce v rozsahu 19.694,50.
Soud neshledal, že by exekutor zvolil zřejmě nevhodný způsob exekuce, jak tvrdil žalobce. Žalobci vznikl nárok na tzv. vypořádací podíl, přičemž v exekucí nepostižené výši je pohledávka vyplývající z práva na vypořádací podíl předmětem obchodněprávního vztahu mezi družstvem a jeho bývalým členem. Podle soudu tak v daném případě nebyly splněny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu ve smyslu § 32 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, v souvislosti s jeho činností soudem pověřeného exekutora v exekuční věci, v níž žalobce vystupoval jako povinný.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 10. 5. 2011, č.j. 19 Co 579/2011-168, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a nepřiznal žalovanému právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud i po doplnění dokazování dospěl shodně jako soud prvního stupně k závěru, že žalobce neprokázal, že by žalovaný jako soudní exekutor v souvislosti s činností podle zákona č. 120/2001 Sb. způsobil žalobci škodu. Na základě několika příkazů k úhradě nákladů exekuce, a to pro konečnou výši nákladů 19.694,50 Kč vydal dne 5. 12. 2005 žalovaný exekuční příkaz č.j. EX 181/04-21, a to srážkami z invalidního důchodu povinného (žalobce), kde bylo uvedeno, že Česká správa sociálního zabezpečení má srážky zasílat na účet žalovaného vedený u ČSOB v Českých Budějovicích. Jelikož po dobu osmi až devíti měsíců nebylo na nákladech exekuce formou srážky z důchodu povinného nic uhrazeno (což bylo prokázáno zprávou ČSOB), postupoval žalovaný podle § 58 odst. 2 exekučního řádu, ve znění účinném ke dni 27. 9. 2006, vydal další exekuční příkaz, jímž došlo k postižení členských práv a povinností povinného jako člena v bytovém družstvu. Podle odvolacího soudu nešlo o nevhodný způsob exekuce. Jednak je výše vypořádacího podílu v době vydání exekučního příkazu veličinou neznámou, jednak v daném případě byla výše vypořádacího podílu 37.399,- Kč a pohledávka, na jejíž úhradu byl exekuční příkaz vydán, činila 19.694,50 Kč, což nepředstavuje nepoměr mezi výší závazku povinného a cenou předmětu, z něhož bylo splnění závazku povinného dosaženo. Navíc žalobce nepodal návrh na zastavení exekuce z důvodu, že by šlo o zřejmě nevhodný způsob exekuce, ani neuvedl, na jaký jiný majetek a jakým jiným způsobem měla být exekuce prováděna.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Po obšírném zopakování soudy zjištěného skutkového stavu a závěrů, k nimž soudy dospěly, dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že nevyčkal odpovědi České správy sociálního zabezpečení na dotaz, jaké platby, kdy a na jaký účet zasílali platby v této věci a kdy a kým byly jaké částky vráceny, a zamítl návrh na provedení tohoto důkazu pro nadbytečnost. Dovolatel poukazuje na výklad § 47 odst. 1 a 2 exekučního řádu, dle nějž exekutor musí z úřední povinnosti vždy zkoumat jednak poměr výše pohledávky oprávněného a ceny předmětu povinného, z něhož má být uspokojení pohledávky dosaženo, a i tam, kde je mezi nimi zjevný nepoměr, musí zkoumat, zda je vůbec možné nařídit exekuci jiným způsobem, u něhož lze důvodně předpokládat, že pohledávka oprávněného bude uspokojena v přiměřeném čase. Vytýká též soudům, že skutkový stav byl
zjištěn neúplně, což mělo za následek nesprávné právní posouzení věci. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [(písm. a)], jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [(písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [(písm. c)].
Předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. splněny nejsou, zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby je však součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu.
Dovolatel neuvádí, v čem spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a nevysvětluje, v jakém směru je napadené rozhodnutí v rozporu s jím citovaným právním názorem na posouzení zjevné nevhodnosti způsobu exekuce. Ani dovolací soud, jenž je vázán dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), neshledal v dané věci právní otázku, jejíž řešení by mělo zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Se závěrem odvolacího soudu dovolatel nesouhlasí nikoliv proto, že by se odvolací soud měl dopustit omylu při právním posouzení věci, nýbrž proto, že aplikoval právo na skutkový závěr, s nímž dovolatel nesouhlasí.
Pokud dovolatel zpochybňuje skutkové závěry o průběhu exekuce, z nichž soudy obou stupňů vycházely, tyto skutkové námitky nemohou být právní otázkou zásadního významu, nýbrž by mohly naplňovat dovolací důvod podle § 241a odst. 3
o. s. ř., který v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1164).
Vytýkané vady řízení (neprovedení důkazu) nejsou v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. způsobilým dovolacím důvodem, vzhledem k výslovnému znění § 237 odst. 3 in fine o. s. ř.
Protože dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá vzhledem k výsledku řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalovanému žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r. předseda senátu