ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně MATTINS, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 39/1902, IČO:
26199246, zastoupené Mgr. Davidem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2,
Ladova 1, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, se sídlem v Praze
3, Husinecká 1024/11a, IČO: 45797072, o 2.000.000,- Kč, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 164/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2010, č. j. 58 Co 383/2009-129, takto:
I. Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3.
února 2010, č. j. 58 Co 383/2009-129, jímž byla žaloba co do částky 153.340,-
Kč zamítnuta, se zamítá, jinak se dovolání odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému částku 12.360,- Kč k rukám JUDr.
Ladislava Vostárka, advokáta se sídlem v Praze 6, Mickiewiczova 17.
částku 153.340,- Kč, žalobu co do částky 1.846.660,- Kč zamítl a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody
požadovanou na žalovaném, který zmařil uspokojení jeho restitučního nároku
převodem pozemků v tržní hodnotě 2.000.000,- Kč. Soud vyšel ze zjištění, že
žalobce na základě smlouvy o postoupení pohledávky získal za úplatu 547.500,-
Kč restituční nárok a se žalovaným uzavřel dne 9. 9. 2005 smlouvu o převodu
pozemků parc. č. 3084 a parc. č. 3086 v katastrálním území Smíchov do svého
vlastnictví s tím, že mu vznikl nárok podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, čímž
došlo k vypořádání nároků za nevydané pozemky ve výši 153.340,- Kč. V čl. IV
této smlouvy strany konstatovaly, že převádějící seznámil nabyvatele s tím, že
proti převádějícímu byla u soudu podána žaloba, kterou se hl. m. Praha domáhá
převodu vlastnického práva k uvedeným pozemkům pod sp. zn. 28 C 141/2005.
Žalobce ještě před podpisem převodní smlouvy písemně sdělil 13. 5. 2005
žalovanému, že souhlasí s podpisem smlouvy a bere na vědomí probíhající soudní
spor s hl. m. Prahou. Předběžným opatřením ze dne 19. 7. 2005 soud uložil
žalovanému povinnost nenakládat se spornými pozemky, toto usnesení bylo
žalovanému doručeno dne 9. 9. 2005, tedy téhož dne, kdy byla uzavřena smlouva o
převodu pozemků se žalobcem. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 4.
2006, č. j. 28 C 141/2005-47, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne
16. 11. 2006 byla žalovanému Pozemkovému fondu uložena povinnost převést
předmětné pozemky do vlastnictví hl. m. Prahy. Soud po provedeném řízení dospěl
k závěru, že žalovaný porušil svým postupem povinnosti stanovené mu předběžným
opatřením, čímž žalobci způsobil škodu spočívající ve zmaření jeho restitučních
nároků, avšak žalobce přes vědomost o probíhajícím soudním řízení neučinil
žádné kroky, aby hrozící újmě předešel, zejména nepožádal o peněžitou náhradu
(§ 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě) pro případ neúspěchu v soudním
sporu s hl. m. Prahou, kterého se účastnil jako vedlejší účastník, proto škoda
vznikla i jeho zaviněním. S ohledem na tyto okolnosti soud přiznal žalobci
částku 153.340,- Kč, neboť přiznání vyšší částky, jíž se žalobce domáhal
(tržní ceny převáděných nemovitostí) by bylo v rozporu s dobrými mravy.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 2. 2010, č.
j. 58 Co 383/2009-129, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku
změnil tak, že žalobu ohledně částky 153.340,- Kč zamítl, jinak jej potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkového
stavu zjištěného soudem prvního stupně a dospěl k závěru, že nebyly splněny
předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu podle § 415 a § 420 a násl. obč.
zák., neboť právní povinnost ohledně předmětných pozemků porušil ve vztahu k
hl. m. Praze, nikoliv vůči žalobci, neporušil ani závazek vůči němu z uzavřené
smlouvy, neboť ta byla neplatná, a nelze dovodit ani příčinnou souvislost jeho
jednání s tvrzenou škodou. Žalobce smlouvu uzavřel při vědomí, že vlastnického
práva k předmětným pozemkům se již domáhá někdo jiný, a na vývoj v řízení před
Obvodním soudem pro Prahu 5 mohl reagovat tak, aby mohl být jeho nárok
uspokojen jiným ze zákonem předvídaných způsobů; náhrada požadovaná nad částku
za postoupení restitučního nároku je pak jako ušlý zisk jeho obchodním rizikem.
Výsledek celé transakce, realizované žalobcem za účelem získaní mnohonásobně
vyšší hodnoty za cenu restitučního nároku s vědomím o uplatněném nároku hl. m.
Prahy, byl od počátku nejistý.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje
z ust. § 237 odst. 1 písm. a) a písm. c) o. s. ř. Právní otázku zásadního
významu spatřuje v otázce povinnosti žalovaného uhradit žalobci škodu za
situace, že mu lze přičíst zavinění na uzavření neplatné smlouvy. S poukazem na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1097/2002 namítá nesprávnost názoru
odvolacího soudu, že pokud byla smlouva uzavřena neplatně, nevzniká nárok na
náhradu škody, a nesouhlasí ani s tím, že žalovaný porušil povinnosti pouze ve
vztahu k třetímu subjektu a nikoli ve vztahu k druhé straně neplatně uzavřené
smlouvy. Dovozuje, že žalovaný zavinil neplatné uzavření kupní smlouvy, uzavřel
ji v rozporu s předběžným opatřením a zákonem č. 95/1999 Sb. a v důsledku toho
škoda vznikla žalobci, když na něj nebylo převedeno vlastnictví pozemků, a
nikoli hlavnímu městu Praze, které se stalo vlastníkem předmětných pozemků.
Uvádí, že není podstatné, zda chtěl získat peněžní zisk, a argumentace
odvolacího soudu obchodním rizikem je nesprávná. Úvahy o tom, že žalobce měl
sám posoudit riziko v souvislosti se sporem s hl. m. Prahou, jsou pouze
spekulativní, žalobce byl v dobré víře, že žalovaný je oprávněn s pozemky
nakládat. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že
nebyly prokázány předpoklady jeho odpovědnosti za škodu. Vznik škody si zavinil
sám žalobce, měl několik možností, jak škodě předejít, neučinil však nic a
pokud spoléhal na nejistý úspěch žalovaného v soudním sporu s hl. m. Prahou,
navíc za situace, kdy byl s průběhem tohoto sporu obeznámen a byl si vědom
možné ztráty svého nároku, podstupoval obchodní riziko. Navrhl, aby dovolací
soud dovolání žalobce zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.)
zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že
dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí žaloby co do částky
153.340,- Kč, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není
důvodné.
Podle ustanovení § 42 obč. zák. vznikne-li pro neplatnost právního úkonu škoda,
odpovídá se za ni podle ustanovení tohoto zákona o odpovědnosti za škodu.
Jde o obecnou odpovědnost za škodu, jejíž předpoklady vyplývají z § 420 obč.
zák. a mezi ně patří vznik škody, protiprávní úkon, příčinná souvislost mezi
protiprávním úkonem a vznikem škody a presumované zavinění.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že jednání žalovaného vůči
žalobci není protiprávní a že není dána ani příčinná souvislost mezi jeho
jednáním a újmou vzniklou žalobci, přičemž každý z těchto závěrů obstojí jako
samostatný důvod pro závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku.
Při úvaze o příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a újmou žalobce, za
niž je požadována náhrada, nelze pominout, že dvoustranná smlouva je výsledkem
vzájemné shody vůle obou smluvních stran a bez projevu vůle žalobce by nemohla
smlouva vůbec vzniknout. Neplatnost převodní smlouvy v dané věci byla způsobena
skutečností, že na pozemky byl uplatněn nárok a posléze bylo žalovanému uloženo
předmětné pozemky převést do vlastnictví hl. m. Prahy. O tom, že o vlastnictví
pozemků usiluje hl. m. Praha, byl žalobce žalovaným informován 12. 4. 2005,
tedy ještě předtím, než byla smlouva uzavřena, a přesto žalobce výslovně
souhlasil s převodem (13. 5. 2005), a ve sporu žalovaného s hl. m. Prahou pak
vystupoval jako vedlejší účastník. Smlouvu o převodu pozemků účastníci uzavřeli
9. 9. 2005, oba s vědomím, že u soudu probíhá řízení o převodu vlastnického
práva k uvedeným pozemkům na jiný subjekt. Za situace, kdy žalobce bez vážných
důvodů spoléhal na to, že se stane vlastníkem pozemků, ačkoliv o skutečnosti,
která byla důvodem neplatnosti převodní smlouvy, od počátku věděl a ačkoliv měl
možnost využít zákonných možností k tomu, aby předešel zmaření restitučního
nároku, těchto možností nevyužil, byl zánik jeho restitučního nároku důsledkem
jeho vlastního omisivního jednání, zejména když v řízení s hl. m. Prahou byl
rozsudek v neprospěch žalovaného, byť nepravomocný, vydán v době, kdy žalobce
ještě mohl podniknout kroky k realizaci svého nároku jiným způsobem.
Dovolateli je třeba přisvědčit v tom, že porušení právní povinnosti ve vztahu k
hl. m. Praze nevylučuje protiprávnost jednání žalovaného ve vztahu k žalobci.
Protiprávnost je kategorie objektivní, konkrétní jednání buď protiprávní je
anebo není, záleží však na tom, zda protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na
straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Z objektivního
hlediska oba účastníci porušili prevenční povinnost ve smyslu § 415 obč. zák.
při uzavírání smlouvy a žalovaný porušil své povinnosti, když po doručení
usnesení o předběžném opatření podal 20. 9. 2005 návrh na vklad převodní
smlouvy do katastru nemovitostí. Žádná z těchto skutečností však nebyla
příčinou vzniku škody, spočívající v tržní hodnotě pozemků, které měl žalobce
nabýt na základě převodní smlouvy.
Skutečnou škodou způsobenou na věci je taková újma, která znamená zmenšení
majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Náhrada
hodnoty věci ztracené či zničené zásadně náleží vlastníku věci. Je-li poškozený
vlastníkem věci, jeho majetkový stav zahrnuje hodnotu věci a v důsledku její
ztráty či zničení dochází ke zmenšení jeho majetkového stavu; avšak tomu, kdo
není vlastníkem věci, nemůže skutečná škoda, spočívající v hodnotě této věci
vzniknout, neboť ten, kdo nenabyl věc do vlastnictví, nezískal majetkovou
hodnotu, kterou by mohl ztratit (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
20. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1331/2001). Odvolací soud důvodnost nároku žalobce
zvažoval i z hlediska náhrady ušlého zisku. Ušlý zisk totiž znamená ztrátu
očekávaného majetkového přínosu za situace, že poškozený měl zajištěny veškeré
předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí a do tohoto děje vedoucího k získání
majetkového prospěchu, zasáhlo protiprávní jednání škůdce. Zákonná konstrukce
odpovědnosti za škodu předpokládá, že vznik škody je následkem protiprávního
jednání. Na základě uzavřené převodní smlouvy bylo možno přínos majetkových
aktiv teprve očekávat, sama smlouva tedy není tou okolností, která ztrátu
přepokládaného přínosu způsobila. Proto jednání žalovaného při uzavření
neplatné smlouvy není příčinou, proč se majetkový stav žalobce o hodnotu
pozemků nezvětšil, a se skutečností, jež byla důvodem neplatnosti smlouvy, byl
žalobce předem seznámen.
Závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi jednáním
žalovaného při uzavření převodní smlouvy a vznikem újmy na straně žalobce je
správný.
Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné,
dovolací soud proto v rozsahu, v jakém je dovolání přípustné podle § 237 odst.
1 písm. a) o. s. ř., dovolání zamítl podle § 243b odst. 2 věty před středníkem
o. s. ř.
Přípustnost dovolání žalobce proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby, se řídí podle § 237 odst. 1
písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné, pokud dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Za situace, kdy závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku je založen současně na
dvou na sobě nezávislých důvodech, z nichž jeden je správný, a proto obstojí,
nemůže mít na správnost napadeného rozhodnutí vliv, pokud by neobstál důvod
druhý. Tak je tomu i v dané věci.
Vzhledem k tomu, že zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že
není dána protiprávnost ani příčinná souvislost jako podmínky vzniku
odpovědnosti za škodu, jež musejí být splněny kumulativně, nemůže mít zásadní
právní význam otázka protiprávnosti jednání žalovaného, je-li závěr o chybějící
příčinné souvislosti správný. Jak vyplývá ze shora uvedeného, závěr odvolacího
soudu ohledně příčinné souvislosti je správný, a řešení žalobcem vymezené
otázky tak nemůže ovlivnit výsledek dovolacího řízení, proto tuto otázku nelze
mít za zásadně významnou podle § 237 odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku odvolacího
soudu podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 a § 146 odst. 3 o. s. ř. S ohledem na výsledek
dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů
řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem, který jej zastupoval
na počátku dovolacího řízení a sepsal vyjádření k dovolání. Výše odměny byla
vypočtena podle § 3 odst. 1 bod 5 a § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky
č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., sazba byla snížena na horní
limit 20.000,- Kč (dovolání bylo z převážné části odmítnuto) a dále o 50 %
podle § 18 odst. 1 věty první vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon – vyjádření k
dovolání) na výsledných 10.000,- Kč; žalobci kromě toho náleží paušální částka
náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb.; to vše zvýšeno podle § 137 odst. 3 o. s. ř. o částku 2.060,- Kč
odpovídající náhradě za daň z přidané hodnoty v sazbě 20 % na celkových
12.360,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2012
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu