25 Cdo 454/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Petra Vojtka v právní
věci žalobce J. J., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice –
Komisi pro cenné papíry, se sídlem v Praze 1, Washingtonova 7, o zaplacení
2,239.289,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 172/2001,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2004,
č. j. 20 Co 295/2004-71, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se proti státu domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním
postupem Komise pro cenné papíry (dále jen „KCP“), spočívajícím v tom, že KCP
zanedbala dozor nad společností P. I., a. s. (dále též jen „PI“), čímž měla
porušit své povinnosti podle ustanovení § 82 odst. 1 písm. b), § 83 odst. 1 a §
11 odst. 1 a 2 zákona č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry. Žalobce měl s
PI uzavřenou smlouvu o správě portfolia; PI poskytovala v rozporu se zákonem
svým klientům půjčky na nákup cenných papírů, které získávala od A. B. W.
oproti zástavě majetku klientů bez jejich vědomí a souhlasu. Na majetek PI byl
prohlášen konkurs, portfolio nebylo žalobci vyúčtováno, nebyly předány nebo
převedeny cenné papíry ani nebyla vyplacena hotovost, čímž žalobci vznikla
škoda, jejíž náhrady se domáhá a jejíž výši vyčíslil jako tržní hodnotu
nezúčtovaného portfolia cenných papírů a hotovosti na svém majetkovém účtu
spravovaném PI ke dni 18. 5. 2001.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 15. 3. 2004, č. j. 22 C 172/2001-50,
žalobu na zaplacení částky 2.239.289,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce uzavřel se společností P. I., a. s.,
smlouvu o správě portfolia, jíž se tato společnost zavázala spravovat jeho
cenné papíry, dne 10. 5. 2001 zahájila KCP s touto společností správní řízení a
usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2001, č. j. 91 K 12/2001-27, byl
na majetek společnosti prohlášen konkurs s účinky ke dni 1. 6. 2001. Žalobce
svou pohledávku uplatnil v konkursním řízení za úpadcem PI a tato pohledávka
byla správkyní konkursní podstaty uznána v plné výši. Ke dni vyhlášení rozsudku
konkursní řízení trvalo a nezačalo ještě přezkumné jednání k přezkoumání
přihlášených pohledávek konkursních věřitelů. Notorietou je dle soudu
skutečnost, že správkyně konkursní podstaty PI vymáhá v náhradovém řízení před
soudem v USA na americkém makléři A. B. W. náhradu škody ve výši 30 milionů Kč.
Soud dospěl k závěru, že žalobce v řízení neprokázal vznik škody. Žalobce je
konkursním věřitelem úpadce PI, ve smyslu § 20 zákona o konkursu a vyrovnání
uplatnil vůči úpadci svůj nárok, jeho pohledávka nebyla popřena, konkursní
řízení vedené na majetek PI dosud neskončilo a není znám jeho výsledek, a není
tedy známo, zda pohledávka žalobce vůči úpadci bude uspokojena, v jaké výši,
popř. zda mu bude poskytnuta náhrada z Garančního fondu obchodníků s cennými
papíry. Ke dni vyhlášení rozsudku žalobci škoda nevznikla, přičemž okolnost, že
žalobce nemůže svými pohledávkami vůči PI disponovat, neznamená vznik škody.
Protože nebyl splněn základní předpoklad odpovědnosti státu za škodu a možnosti
domáhat se její náhrady, soud prvního stupně žalobu pro předčasnost zamítl,
aniž se zabýval tím, zda se KCP dopustila nesprávného úředního postupu.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 9. 2004, č. j. 20
Co 295/2004-71, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního
stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry. Namítanou vadu řízení odvolací
soud neshledal a k dalším námitkám v odvolání dodal, že dlužníkem žalobce z
právního vztahu založeného smlouvou o správě portfolia je jeho smluvní partner
PI, s nímž v prvé řadě v rámci smluvních podmínek se žalobce musí vypořádat. K
vypořádání s věřiteli směřuje konkursní řízení, v němž také žalobce uplatnil
svoji pohledávku vůči úpadci, do skončení konkursního řízení nelze předjímat,
zda bude nárok žalobce uspokojen a v jaké výši, a dokud nebude vypořádán nárok
ze závazkového vztahu mezi žalobcem a PI, je předčasná úvaha o vzniku škody na
straně žalobce v souvislosti s úpadkem dlužníka i o tom, zda a kdo za škodu
odpovídá.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní význam napadeného
rozhodnutí spatřuje v posouzení otázky, zda přihlášení pohledávky za úpadcem do
konkursního řízení vylučuje až do skončení konkursního řízení možnost
konkursního věřitele požadovat náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb.
Namítá, že přihlášení pohledávky má vliv pouze na běh promlčecí lhůty a žádný
další účinek podle zákona o konkursu a vyrovnání ani podle jiného zákona nemá.
Pokud by přihláška pohledávky v konkursním řízení vylučovala podání žaloby o
náhradu škody pro absenci vzniku škody, znamenalo by to, že občanskoprávní
odpovědnost, odpovědnost státu či trestněprávní odpovědnost je subsidiární vůči
odpovědnosti úpadce dle zákona o konkursu a vyrovnání a mělo by to za následek
nemožnost zahájit trestní stíhání pro trestné činy, jejichž znakem je způsobení
škody. Poukazuje na to, že prokuristovi PI bylo v roce 2001 sděleno obvinění
pro trestný čin zpronevěry s tím, že v důsledku jeho jednání vznikla na majetku
klientů škoda cca 932 mil. Kč, a že v tomtéž roce vyčíslila KCP pro potřeby
trestního řízení proti manažerům PI škodu vzniklou zákazníkům PI ve výši
1.012.564.435,- Kč. Jestliže trestní stíhání je vedeno proto, že není sporu o
tom, že klientům PI vznikla škoda, může být spor o výši škody a nikoli o její
existenci, jinak by muselo být trestní stíhání zastaveno pro absenci škody jako
základního znaku skutkové podstaty stíhaného trestného činu. Žalobce namítá, že
PI měla jeho peněžní prostředky a z nich zakoupené cenné papíry spravovat, a
protože se jednalo o zákaznický majetek ve smyslu
§ 81b zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, který není součástí majetku
obchodníka s cennými papíry ani součástí konkursní podstaty, je správce
konkursní podstaty povinen jej vydat. Právní názor, že škoda dosud nevznikla,
když žalobce přihlásil pohledávku do konkursu, aniž je postaveno najisto, zda
přihlašovaná pohledávka vůbec spadá do konkursní podstaty, je podle dovolatele
předčasný. Vzhledem k tomu, že konkursní řízení a řízení o vyloučení majetku z
konkursní podstaty může mít vliv na výši případné škody, měl soud řízení v této
věci podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušit do skončení konkursního
řízení nebo do rozhodnutí o vylučovací žalobě. Žalobce navrhl, aby dovolací
soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání zastává názor, že dovolání žalobců není
přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu § 237 odst. 3 o. s.
ř. po právní stránce zásadní význam. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR
sp. zn. 25 Cdo 2625/2003, kde byla řešena obdobná právní otázka, přičemž
argumentace dovolacího soudu svědčí o tom, že dovoláním napadené rozhodnutí je
v souladu s hmotným právem. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 odst.
1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, a nejde ani o případ, že by v této věci bylo
soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo
zrušeno [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní
normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žaloba na náhradu
škody způsobené tvrzeným nesprávným úředním postupem KCP při kontrole činnosti
společnosti PI (obchodníka s cennými papíry) je předčasná, neboť v době
rozhodování soudu ještě nevznikla žalobci škoda, která spočívá v hodnotě jeho
majetku smluvně svěřenému do správy společnosti PI, jejíž náhrady se na státu
domáhá. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v
posouzení otázky, zda přihlášení pohledávky za úpadcem do konkursního řízení
vylučuje až do skončení konkursního řízení možnost konkursního věřitele
požadovat náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., a to i za situace, že
zatím není postaveno najisto, zda přihlašovaná pohledávka vůbec spadá do
konkursní podstaty. Tato otázka již byla v rozhodování dovolacího soudu řešena
v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 9. 2004, č. j. 25 Cdo 2625/2003-119
(srov. též rozsudek ze dne 23. února 2005 sp. zn. 25 Cdo 1704/2004) a nejde ani
o otázku, která by odvolacími soudy nebo dovolacím soudem byla rozhodována
rozdílně. Z hlediska § 237 odst. 3 o. s. ř. nejde tedy o otázku zásadně
právně významnou.
I v této věci vycházel odvolací soud ze správného názoru, že povinnost správce
portfolia vypořádat prostředky mu svěřené vzniká z jeho závazku ve smlouvě se
žalobcem, tedy z jejich vzájemného vztahu založeného smluvním ujednáním, a že v
prvé řadě v tomto vztahu musí žalobce v rámci svých oprávnění vůči obchodníkovi
s cennými papíry vypořádat své nároky vyplývající ze smluv o správě portfolia.
Ve vztahu k jiným subjektům lze jejich mimozávazkovou odpovědnost za vznik
majetkové újmy, spočívající ve ztrátě hodnoty majetku svěřeného do správy
společnosti PI, uplatňovat až poté, co tato újma z právního vztahu mezi
obchodníkem s cennými papíry a jeho zákazníkem vznikla, tedy jakmile právo
žalobce na plnění nebylo a již nemůže být uspokojeno. Náhrady za plnění, k
němuž je povinen přímý dlužník, se proto nelze úspěšně domáhat na dalších
subjektech z titulu jejich odpovědnosti za škodu dříve, než vůbec majetková
újma věřiteli vznikla, tedy před vypořádáním pohledávky zákazníka vůči
obchodníkovi s cennými papíry. To platí i v případě, že náhrada škody je
požadována po státu z titulu jeho odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci nesprávným úředním postupem jeho orgánů vůči dlužníkovi žalobce.
Názor odvolacího soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí, že žalobci nevznikla
ještě škoda, spočívající v neuspokojení jeho pohledávek, jež má vůči
společnosti PI, je správný, dovolací soud se ostatně k této otázce již vyjádřil
ve výše uvedených rozhodnutích.
Na závěru odvolacího soudu, že škoda, jejíž náhrady se žalobce v tomto řízení
proti státu domáhá, zatím nevznikla, nemění nic ani námitka, že zatím není
postaveno najisto, zda cenné papíry a hotovost na účtu žalobce, spravovaném
společností PI, patří do konkursní podstaty úpadce či nikoliv. Tím, že na
majetek této společnosti byl prohlášen konkurs (jehož účinky v době rozhodování
soudu trvaly), pohledávka žalobce vůči této společnosti nezanikla. Škoda,
spočívající v neuspokojení pohledávek vůči úpadci, může konkursnímu věřiteli
vzniknout, až když pominou účinky prohlášeného konkursu. Pokud majetek žalobce
do konkursní podstaty nepatří, jak je namítáno v dovolání, a žalobce by tak
nebyl v postavení konkursního věřitele, svědčí mu právo na vydání jeho majetku
(tzv. zákaznického majetku), popř. na uspokojení jejich pohledávek mimo
konkursní řízení. Teprve jestliže jeho pohledávky vyplývající z právního vztahu
ze smluv o správě portfolia nelze jako jeho přímý nárok uspokojit, vzniká mu
majetková újma, spočívající ve ztrátě jejich majetku, smluvně svěřeného do
správy společnosti PI. Sama okolnost, že smluvní partner žalobce, byť je v
konkursu, neplní své závazky vůči němu, neznamená vznik škody žalobce, jejíž
náhrady se domáhá, a škoda také nevzniká již v okamžiku, kdy správce portfolia
či orgán státního dozoru nad činností obchodníka s cennými papíry poruší své
povinnosti.
Jestliže škoda neexistuje k okamžiku, ve kterém soud rozhoduje o uplatněném
nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, a soud žalobu zamítne
tzv. „pro tentokrát“, aniž by se musel zabývat splněním dalších předpokladů
odpovědnosti za škodu a případně její výší.
Rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá tedy po právní stránce zásadní
význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), neboť právní otázku řeší v souladu s hmotným
právem i s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší
soud ČR proto jeho dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto s ohledem na výsledek dovolacího
řízení podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1
a § 146 odst. 3 o. s. ř., žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2006
JUDr. Marta Škárová, v.r.
předsedkyně senátu