25 Cdo
4562/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobkyně Kooperativy pojišťovny, a. s., IČ 47116617, se sídlem Praha 1,
Templová 747, proti žalovaným 1) M. S., zastoupenému Městskou částí Praha 4, se
sídlem Praha 4, Táborská 350, 2) J. S., 3) M. S., žalovaným 2) a 3) zastoupeným
JUDr. Marcelou Ondřejovou, advokátkou se sídlem Praha 10, Mírová 69, o
174.630,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn.
10 C 273/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 10. 1. 2007, č.j. 28 Co 327/2006-68, takto:
I. Řízení o dovolání žalovaného 1) se zastavuje.
II. Dovolání žalovaných 2) a 3) do měnícího výroku rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 10. 1. 2007, č.j. 28 Co 327/2006-68, se zamítá, jinak se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalující pojišťovna se domáhala po žalovaných zaplacení 174.630,- Kč s
příslušenstvím z titulu přechodu práva na náhradu škody způsobené požárem
rekreační chaty, za níž odpovídají nezletilý žalovaný 1), který požár založil,
a žalovaní 2) a 3), kteří jako rodiče zanedbali nad nezletilým dohled.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 21. 9. 2005, č.j. 10 C 273/2004-35,
ve znění usnesení ze dne 27. 3. 2006, č.j. 10 C 273/2004-51, uložil žalovaným
zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni 43.657,- Kč s příslušenstvím, do
částky 130.972,50 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Vyšel ze zjištění, že nezletilý žalovaný 1) vstoupil do nezabezpečené
chaty, jejíž majitel se na dobu asi 15 minut vzdálil, v obývací místnosti
zapálil zde nalezené papíry, oheň nedostatečně uhasil, chatu opustil, papíry
ležící na koberci se znovu vzňaly, v důsledku čehož došlo k požáru a majiteli
vznikla škoda na nemovitosti 135.130,- Kč a na zařízení 39.500,- Kč, kterou
žalobkyně poškozenému v rámci pojištění uhradila. Soud dospěl k závěru, že
žalovaný 1) porušil prevenční povinnost podle § 415 obč. zák., odpovídá proto
za škodu podle § 420 a § 422 obč. zák., jelikož ve věku 10 let již byl schopen
ovládnout své jednání a posoudit jeho následky. Společně a nerozdílně s ním
odpovídají za škodu podle § 422 odst. 1 obč. zák. žalovaní 2) a 3), kteří jako
rodiče zanedbali nad nezletilým synem dohled. Na základě skutečnosti, že
poškozený nechal chatu nezabezpečenou a před ní zanechal neuhašené ohniště,
shledal soud podle § 441 obč. zák. jeho spoluzavinění na vzniku škody ve výši
50%. S přihlédnutím k tomu, že žalovaný 1) je nezletilý, nemajetný a žalobkyně
je akciová společnost, snížil náhradu škody podle § 450 obč. zák. na jednu
polovinu, tj. na 43.657,- Kč. Žalobkyně vyplatila poškozenému pojistné plnění a
do jeho výše na ni podle § 813 obč. zák. přešlo právo poškozeného na náhradu
škody.
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně a žalovaných rozsudkem ze dne 10. 1.
2007, č.j. 28 Co 327/2006-68, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve znění
opravného usnesení ze dne 27. 3. 2006 tak, že uložil žalovaným povinnost
zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni 130.972,- Kč s příslušenstvím, ve
vyhovujícím výroku o věci samé rozsudek prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Dovodil, že poškozenému nelze vytýkat spoluzavinění,
jelikož povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám, podle § 415 obč.
zák. znamená pro vlastníka nemovitosti povinnost užívat a spravovat svůj
majetek tak, aby jeho stav nezpůsobil škodu jinému, tedy dbát o to, aby na jeho
vlastním pozemku byla provedena opatření zamezující či snižující možnost vzniku
škody na zdraví, majetku a jiných hodnotách, přičemž odkázal na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2471/2000. Neshledal podmínky ani pro
použití § 450 obč. zák., který umožňuje snížení náhrady škody soudem z důvodů
zvláštního zřetele hodných. Uzavřel, že odpovědnost žalovaných podle § 422 obč.
zák. je dána v plném rozsahu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala advokátka JUDr. Marcela Ondřejová jménem
všech tří žalovaných dovolání. Dovolatelé namítají, že důkazy provedené v
řízení před soudem prvního stupně jsou nedostačující pro jednoznačný závěr o
vině žalovaného 1).
Podle dovolatelů soud nevzal v úvahu, že žalovaný 1) vstoupil do předmětného
objektu bez použití násilí nezajištěnými dveřmi za situace, kdy před chatou
nestřeženě hořelo ohniště. Poukazují na skutečnost, že nebylo ani jednoznačně
prokázáno, že žalovaný 1) byl v objektu po celou dobu sám, zejména s
přihlédnutím k tomu, že si chodil hrát s nezletilým synem poškozeného.
Domnívají se, že soud nevzal dále v úvahu ani porušení prevenční povinnosti
poškozeným, jenž nijak nechránil svůj majetek, nechal chatu nezamčenou a před
ní neuhašené ohniště. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta a žalovaným byly přiznány
náklady právního zastoupení.
Podle článku II bodu 12 věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 7.
2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože
napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 10. 1. 2007, Nejvyšší soud dovolání
projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
30. 6. 2009 (dále opět „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §
240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou splnění podmínek dovolacího řízení a
přípustností dovolání.
Nezletilému žalovanému 1) byl usnesením ze dne 23. 11. 2004, č.j. 10 C
273/2004-18, podle § 37 odst. 2 zákona o rodině (tj. z důvodu možného střetu
zájmů mezi rodiči a dítětem) ustanoven k zastupování v řízení opatrovník –
Městská část Praha 4. Tento tzv. kolizní opatrovník je – ve smyslu § 22 o. s.
ř. – zákonným zástupcem nezletilého žalovaného 1), jenž sám v řízení pro
nedostatek procesní způsobilosti (§ 20 odst. 1 o. s. ř.) jednat nemůže. Tento
opatrovník vystupuje v řízení před soudem prvního stupně, v odvolacím a
dovolacím řízení (§ 29 odst. 4 věta třetí per analogiím o. s. ř.). Opatrovník
účastníka ustanovený soudem podle § 37 odst. 2 a 3 zák. o rod. a podle § 29
odst. 3 o. s. ř. může zmocnit jinou osobu k zastupování účastníka v tom
rozsahu, v jakém je oprávněn za účastníka jednat (stanovisko občanskoprávního
kolegia Nejvyššího soudu ČSR z 9. 10. 1986, Cpj 227/85, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/1987). Byl-li již kolizní opatrovník
ustanoven a může-li zmocnit jinou osobu k zastupování nezletilého účastníka, je
zřejmé, že takové zmocnění nemohou udělit rodiče, neboť v opačném případě by
jednak byl popřen účel ustanovení opatrovníka (eliminace možného střetu zájmů),
jednak by mohlo dojít k nežádoucí situaci, že by kolizní opatrovník udělil
plnou moc jinému zástupci než rodiče. V dané věci však nebylo doloženo, že
opatrovník udělil za žalovaného 1) plnou moc advokátce JUDr. Ondřejové k
zastupování v dovolacím řízení, a to ani k výzvě Nejvyššího soudu ze dne 26.
11. 2008, na níž advokátka reagovala předložením plné moci, kterou jí za
nezletilého udělili rodiče, čímž nedostatek spočívající v tom, že podala
dovolání i za žalovaného 1), ač k tomu nebyla k tomu oprávněnou osobou
zmocněna, nebyl navzdory poskytnutému poučení zhojen. Dovolací soud tedy řízení
o dovolání žalovaného 1) podle § 104 odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř. zastavil
a vycházel nadále z toho, že dovolání podali pouze žalovaní 2) a 3) a ve vztahu
k nim je též splněna podmínka povinného advokátního zastoupení (§ 241 o. s. ř.).
Dovolatelé v dovolání uvádějí, že „podávají dovolání proti výroku I. rozsudku,
který stanoví jejich povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku
130.972,50 Kč s 2% úrokem z prodlení ročně od 1. 3. 2004 do zaplacení, jakož i
proti výroku II. o náhradě nákladů řízení, podle kterého jsou povinni na
nákladech řízení před soudy obou stupňů uhradit částku 12.230,- Kč“.
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. není dovolacím důvodem jakákoli námitka skutkové
povahy, nýbrž pouze námitka, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za takové skutkové zjištění je třeba pokládat výsledek hodnocení důkazů, který
neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal
v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků
nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor,
nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno
způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Obecné námitky, že
soudy nesprávně zhodnotily provedené důkazy a že jejich (skutkové) závěry jsou
zjednodušující, neobjektivní a neodpovídající skutečnosti, dovolací důvod dle §
241a odst. 3 o. s. ř. nenaplňují, stejně jako námitka, že nebylo ani
jednoznačně prokázáno, že nezletilý byl v objektu po celou dobu sám, neboť tato
námitka spočívá pouze v odlišném hodnocení provedeného dokazování dovolateli,
přičemž namítaná okolnost, že si žalovaný 1) běžně chodil hrát s nezletilým
synem poškozeného, není sama o sobě způsobilá vyvrátit závěr, že původcem
požáru byl žalovaný 1). Žádné námitky, jimiž by byla zpochybněna správnost
interpretace a aplikace příslušných zákonných ustanovení, z nichž soudy obou
stupňů dovodily závěr o odpovědnosti žalovaných za způsobenou škodu, v dovolání
uplatněny nebyly.
Za důvodnou nelze považovat ani námitku nesprávného posouzení spoluzavinění
poškozeného na vzniku škody.
Podle § 441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese
škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.
Uvedené ustanovení se vztahuje na případy, kdy škoda způsobená poškozenému není
v plném rozsahu výsledkem jednání škůdce, nýbrž se na jejím vzniku částečně či
zcela podílelo i jednání samotného poškozeného. Přitom nemusí jít o příčinu
jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na vzniku škody,
o jejíž odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Jednání poškozeného,
případně jeho opomenutí jednat tak, jak měl, se navíc nemusí časově krýt s
protiprávním jednáním škůdce, může mu předcházet i je následovat (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1369/2006,
publikovaný pod C 4642 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck).
Předpokladem použití § 441 obč. zák. tedy je, aby jednání či opomenutí
poškozeného bylo jednou z příčin vzniku škody, v daném případě vzniku požáru.
Ustanovení § 415 obč. zák. ukládá povinnost každému postupovat vzhledem ke
konkrétním okolnostem tak, aby nezavdal příčinu ke vzniku škody, a platí tedy i
pro chování poškozeného. Obecná prevenční povinnost se vztahuje na všechny
účastníky občanskoprávních vztahů, tedy i na toho, komu riziko vzniku škody
hrozí. Porušení prevenční povinnosti samotným poškozeným může též zakládat jeho
spoluzavinění na vzniku škody (§ 441 obč. zák.). Každý je podle § 415 obč. zák.
povinen zachovávat takový stupeň pozornosti, který lze po něm vzhledem ke
konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který - objektivně
posuzováno - je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku
škod na životě, zdraví či majetku. Nepočíná-li si někdo v souladu s takto
obecně stanovenou právní povinností, chová se protiprávně a je-li toto jednání
jednou z příčin vzniku škody na jeho straně, nese svou škodu poměrně ve smyslu
§ 441 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 25
Cdo 657/2006).
Odvolací soud z uvedených právních názorů vycházel, správně zdůraznil, že
nezletilý bez vědomí a svolení vlastníka neměl v cizí nemovitosti co dělat, že
jako desetiletý chlapec již dovedl s náležitou rozvahou uvažovat o následcích
rozdělávání ohně a jeho manipulace s ním na koberci v rekreační chatě, že
rozhodující příčinou požáru bylo jednání nezletilého, a že poškozenému proto
nelze vytýkat zavinění (přesněji jednání, jež by vedlo k založení požáru). Ze
zjištěného skutkového stavu, jenž nebyl v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn
(viz výše), vyplývá, že mezi žalovanými a soudem prvního stupně zdůrazňovanou
skutečností, že majitel chaty ponechal před chatou neuhašené ohniště, a vznikem
požáru není příčinná souvislost, a okolnost, že majitel chaty, který se na 15
minut vzdálil a ponechal chatu neuzamčenou, nelze ve srovnání s jednáním
nezletilého žalovaného 1) považovat za natolik významnou, aby ji bylo možno
označit za právně relevantní (podstatnou) příčinu vzniku škody.
Na uvedených závěrech nic nemění ani okolnost, že odkaz odvolacího soudu na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2471/2000 není zcela přiléhavý,
neboť v tomto rozhodnutí byla řešena odpovědnost vlastníka za stav porostů na
jeho pozemku ohrožujících okolní pozemky, jde tedy o skutkově odlišnou věc,
přičemž v rozhodnutí vyjádřený typový příklad porušení prevenční povinnosti
podle § 415 obč. zák. nelze považovat za výlučný případ takového porušení.
Z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je tedy rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé správné, Nejvyšší soud proto dovolání do měnícího výroku o věci
samé zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Dovoláním rovněž napadený výrok o nákladech řízení, ač je součástí rozsudku, má
povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání
proti němu nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001,
uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 a 3
o. s. ř. a je odůvodněn tím, že dovolatelé, jejichž dovolání bylo zčásti
zamítnuto a zčásti odmítnuto, respektive řízení o něm bylo zastaveno, by měli
nahradit náklady dovolacího řízení protistraně (žalobkyni), jíž však podle
obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. července 2010
JUDr. Robert Waltr,
v. r.
předseda senátu