25 Cdo 462/2018-463
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobkyně: St.
Wenceslas Melnik
s. r. o., IČO 28473388, se sídlem Letenská 121/8, Praha 1, zastoupená JUDr.
Romanem Felixem, advokátem se sídlem U Nikolajky 833/5, Praha 5, proti
žalovanému: město Mělník, IČO 00237051, se sídlem úřadu náměstí Míru 1, Mělník,
zastoupené Mgr. Alexandrem Klimešem, advokátem se sídlem Ve Vinicích 553,
Mělník, o 2.507.254,74 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku
pod sp. zn. 4 C 66/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 30. 8. 2017, č. j. 25 Co 202/2017-412, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2017, č. j. 25 Co 202/2017-412,
a rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 8. 3. 2017, č. j. 4 C 66/2014-360,
se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Mělníku k dalšímu řízení.
1. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 8. 2017, č. j. 25 Co
202/2017-412, potvrdil mezitímní rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 8.
3. 2017, č. j. 4 C 66/2014-360, jímž bylo rozhodnuto, že základ žalobního
nároku na náhradu škody je po právu, a vysloveno, že o nákladech řízení bude
rozhodnuto v konečném rozsudku. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu, jak
jej zjistil soud prvního stupně, a uzavřel, že soud prvního stupně věc správně
posoudil dle § 415 a 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále
jen „obč. zák.“), a shodně s ním konstatoval, že žalovaný porušil předsmluvní
povinnost. Mezi účastníky probíhala řadu let intenzivní jednání, přesahující
již běžný rámec vyjednávání o případném budoucím záměru, žalobkyně průběžně
zapracovávala připomínky žalovaného a příslušných orgánů státní správy, byla v
dobré víře, že účastníci uzavřou smlouvu o smlouvě budoucí nájemní, žalovaný až
do roku 2011 nevytýkal žalobkyni žádnou podstatnou skutečnost, která by bránila
či mohla bránit uzavření zmíněné smlouvy a nijak ji neupozornil na možnost
ukončení spolupráce v případě nesplnění jeho dalších požadavků. Žalobkyně proto
důvodně požaduje na žalovaném úhradu nákladů vynaložených v souvislosti s
přípravou projektu revitalizace náměstí K. v M.
2. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož
přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky
naplnění předpokladů předsmluvní odpovědnosti obce (jakožto právnické osoby
veřejného práva) za škodu, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
řešena, a otázky předsmluvní odpovědnosti za škodu obecně, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že v
podmínkách obcí je uzavírání smlouvy proces složený z více fází, proto je nutné
zvažovat, v jakém okamžiku již může druhá smluvní strana nabýt důvodného
očekávání, že s ní bude smlouva ze strany obce uzavřena. Dovolatel má za to, že
taková situace může nastat v okamžiku, kdy příslušný obecní orgán schválil
uzavření předmětné smlouvy. Dle něj žalobkyně nemohla být v dobré víře v
uzavření smlouvy, neboť neexistuje žádné rozhodnutí kolektivního orgánu
žalovaného, které by bylo způsobilé u ní založit dobrou víru. Žalobkyni muselo
být známo, že utváření vůle žalovaného náleží přímo ze zákona pouze jeho
kolektivním orgánům (tedy radě a zastupitelstvu), které se navíc na podzim 2010
po komunálních volbách personálně obměnily. Dovolatel dále namítá, že jednání o
zamýšlené smlouvě o smlouvě budoucí nájemní nedospělo nikdy do takového stádia,
kdy by žalobkyně mohla být v dobré víře v její uzavření, nebyla nikdy ze strany
žalovaného ujišťována o uzavření smlouvy a k ukončení jednání ze strany
žalovaného nedošlo bez spravedlivého důvodu. V neposlední řadě dovolatel
poukazuje na vady řízení, spočívající v tom, že některá skutková zjištění
odvolacího soudu nemají oporu v provedených důkazech, případně jsou s nimi v
rozporu. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí i mezitímní rozhodnutí
soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává
z článku II bodu 2 části první zákona č. 296/2017 Sb., Nejvyšší soud proto
postupoval v dovolacím řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném
do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240
odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k
závěru, že dovolání je přípustné, neboť otázka dobré víry potencionální smluvní
strany, že předpokládaná smlouva bude uzavřena, jako jeden z předpokladů
předsmluvní odpovědnosti za škodu, dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu
podrobněji řešena. Dovolání je důvodné.
5. Nesprávné právní posouzení může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
6. Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních
předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť k porušení právní
povinnosti stanovené právními předpisy došlo (mělo dojít) před 1. 1. 2014.
7. Podle § 415 obč. zák. každý je povinen počínat si tak, aby
nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.
Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil
porušením právní povinnosti. Podle § 420 odst. 3 obč. zák. odpovědnosti se
zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.
8. Obecná odpovědnost za škodu podle ustanovení § 420 obč. zák je
založena na současném splnění čtyř podmínek - 1. porušení právní povinnosti, 2.
existence škody, 3. vztah příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a
škodou a 4. (presumované) zavinění. Vedle porušení povinnosti zákonné a smluvní
zákon zakládá obecnou povinnost (tzv. generální prevence) ukládající každému
počínat si takovým způsobem, aby svým jednáním nezpůsobil škodu na zdraví, na
majetku a na jiných hodnotách (§ 415 obč. zák.), a to bez ohledu na to, zda
mezi poškozeným a škůdcem existuje právní vztah či nikoliv. Porušení této
povinnosti je rovněž porušením právní povinnosti ve smyslu ustanovení § 420
odst.1 obč. zák. Protiprávní jednání musí být poškozeným prokázáno stejně jako
vznik škody a příčinná souvislost (kauzální nexus) mezi porušením právní
povinnosti jako příčinou a škodou a jejím rozsahem jako následkem těchto příčin.
9. Otázkou odpovědnosti za škodu vzniklou chováním potencionálních
smluvních partnerů při jednání o uzavření smlouvy se dovolací soud již zabýval.
V rozsudku ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004, uveřejněném pod č.
82/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, byla z hlediska § 415 a § 420
obč. zák. řešena odpovědnost za škodu vzniklou porušením předsmluvní povinnosti
- bezdůvodným ukončením jednání o uzavření smlouvy za situace, že tato jednání
dospěla do stadia, kdy jedna ze stran kontraktačního procesu byla v důsledku
chování druhé potencionální smluvní strany v dobré víře, že předpokládaná
smlouva bude uzavřena, a k ukončení jednání druhá strana přistoupila, aniž k
tomu měla legitimní důvod. V rozsudku ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo
127/2007, Nejvyšší soud uvedl, že je obecně platný právní názor, že při
respektování zásady smluvní volnosti a rovného postavení účastníků lze chování
jednoho z potencionálních smluvních partnerů považovat za protiprávní za
předpokladu, že jednání o uzavření smlouvy dospělo do stadia, kdy jedna ze
stran byla v důsledku chování druhé strany v dobré víře, že smlouva bude
uzavřena, a druhá strana ukončila jednání o uzavření smlouvy, aniž k tomu měla
legitimní důvod. Dále se zde uvádí, že porušení prevenční povinnosti má za
následek vznik odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák., jsou-li splněny
další zákonem stanovené podmínky a nešlo-li o úmyslné jednání v rozporu s
dobrými mravy (§ 424 obč. zák.), kdy příčinou vzniku újmy druhé strany bylo
úmyslné jednání (alespoň ve formě nepřímého úmyslu), odporující dobrým mravům.
10. Předsmluvní odpovědnost za škodu je tedy výjimkou z jedné ze
stěžejních zásad soukromého práva, kterou je zásada autonomie vůle, tedy
možnost každého vlastní vůlí ovlivňovat a určovat své postavení v právních
vztazích (zvláště pak v závazkových právních vztazích, kde se projevuje jako
zásada smluvní volnosti) - přičemž jedním z jejích projevů je i svoboda
(možnost) určení smluvního partnera i obsahu právního úkonu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2716/2008). Jakožto výjimku
ze zásady smluvní volnosti je třeba splnění podmínek vzniku předsmluvní
odpovědnosti za škodu vykládat a aplikovat restriktivně.
11. Při jednání o uzavření smlouvy je jedna ze stran kontraktačního
procesu v důsledku chování druhé potencionální smluvní strany v dobré víře, že
smlouva bude uzavřena, tehdy, jestliže je dosažena shoda na celém obsahu
smlouvy a chybí již pouze její stvrzení v dohodnuté či předepsané formě,
případně tehdy, dospěla-li kontraktační jednání do takové fáze, kdy se dohoda
na obsahu smlouvy a její následné stvrzení jeví, vzhledem k dosavadním projevům
stran, jako prakticky jisté.
12. Odvolací soud se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu akceptoval
závěr soudu prvního stupně, že žalovaný porušil předsmluvní povinnost, neboť
mezi účastníky probíhala od roku 2008 o projektu revitalizace náměstí řadu let
intenzivní jednání, přesahující již běžný rámec vyjednávání o případném
budoucím záměru, žalobkyně plánovaný projekt průběžně upravovala dle připomínek
žalovaného a příslušných orgánů státní správy, žalovaný až do roku 2011 jí
nevytýkal žádnou podstatnou skutečnost, která by bránila či mohla bránit
uzavření smlouvy o smlouvě budoucí nájemní a nijak ji neupozornil na možnost
ukončení spolupráce v případě nesplnění jeho dalších požadavků.
13. Dovolací soud k tomu uzavírá, že odvolací soud aplikoval na
projednávanou věc správný právní předpis (konkrétně § 415 a 420 obč. zák.),
který však nevyložil se zohledněním všech relevantních skutečností. Závěr o
skutkovém stavu, ze kterého pro své právní závěry vycházel soud prvního stupně
a následně i odvolací soud, zohledňuje především fázi před jednáním o
konkrétním znění smlouvy o smlouvě budoucí nájemní. Odvolací soud dostatečně
nezkoumal, do jaké fáze se již dostalo kontraktační jednání o zmíněné smlouvě,
především zda a jaká již byla shoda smluvních stran na konkrétním obsahu
smlouvy a zda a ze kterých dosavadních projevů žalovaného bylo možno dovodit,
že uzavření smlouvy bylo již prakticky jisté.
14. Odvolací soud rovněž nezohlednil, že žalovaný je obcí, tedy územním
samosprávným celkem, resp. právnickou osobou veřejného práva. Ačkoli žalovaný v
dané věci vystupuje v soukromoprávním vztahu, nelze z hlediska posouzení jeho
projevů v rámci kontraktačního procesu a legitimního očekávání dovolatele v
uzavření smlouvy přehlédnout, že oprávnění rozhodovat o právních úkonech obce,
tj. o tom, zda a případně jaký právní úkon obec učiní, je ze zákona (§ 42 odst.
2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích) beze zbytku rozděleno mezi obecní radu a
obecní zastupitelstvo. Žádný z těchto orgánů nemůže vystupovat jménem obce
navenek. Toto oprávnění přísluší výlučně starostovi. Starosta obce (města) však
nemůže vytvářet sám vůli obce; může pouze tuto vůli navenek sdělovat a
projevovat. Rozhodnutí obecního zastupitelstva nebo obecní rady je třeba v
daných souvislostech považovat za zákonem stanovenou podmínku právního úkonu
(condicio legis). Stěžejní pravomoc rozhodovat ve věcech samosprávy obce je
zákonem svěřena zastupitelstvu obce, které musí postupovat zákonem předepsaným
způsobem, aby mohlo vytvořit vůli, kterou navenek projeví starosta obce, aby
byly splněny podmínky pro řádný projev vůle obce (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1329/2014).
15. Je tedy zřejmé, že odvolací soud neměl pro řešení právní otázky
předsmluvní odpovědnosti žalovaného za škodu dostatečný skutkový podklad,
nezohlednil veškeré relevantní skutečnosti a že z tohoto důvodu je právní
posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné. Nejvyšší soud proto jeho rozsudek
zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.); vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud v odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá
o. s. ř.).
16. K námitkám dovolatele, že některá skutková zjištění odvolacího soudu
nemají oporu v provedených důkazech, případně jsou s nimi v rozporu, je třeba
uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o.
s. ř. není zpochybnění hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. (např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Námitky proti
zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nemohou tedy být
předmětem dovolacího přezkumu.
17. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1
část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu