25 Cdo 471/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Petra Vojtka v právní
věci žalobce J. V., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice -
Ministerstvu financí ČR, o 94.168,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1
pod sp. zn. 18 C 243/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 15. března 2006, č. j. 13 Co 19/2006-50, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem orgánu
státu, který měl zanedbat své povinnosti (zejména povinnost dohledu)
vyplývající ze zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a
některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona Č. n. r. č.
586/1992 Sb. , o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a tak způsobit,
že v P. p. d. z. (dále též jen „z.“), jejíž byl žalobce členem, došlo v
důsledku špatného hospodaření k odčerpání majetku, jenž posléze nepostačoval
ani k úhradě nákladů konkursního řízení, zrušeného z důvodu, že majetek
podstaty nepostačuje k úhradě těchto nákladů (rozhodnutím Městského soudu v
Praze ze dne 6.11.2002, č.j. 95 K 57/2000-291); žalobci vznikla škoda ve výši
odpovídající rozdílu mezi celkovou výší jeho pohledávky vůči záložně (494.168,-
Kč) a částkou jemu uhrazenou ze zajišťovacího fondu d. z. (400.000,- Kč).
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 21. 10. 2005, č. j. 18 C 243/2004-35,
žalobu na zaplacení částky 94.168,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Vyšel ze zjištění, že záložna prošla již konkursním řízením s tím, že
konkurs byl zrušen z důvodu, že její majetek (úpadce) nepostačuje ani k úhradě
nákladů konkursu; protože však nebyla skončena její likvidace a proveden její
výmaz z obchodního rejstříku, dosud právně existuje. Dovodil, že v průběhu
času - do skončení likvidace záložny - by mohlo dojít (byť i jen teoreticky)
alespoň k částečnému uspokojení žalobcovy pohledávky a tudíž nemůže být
postaveno najisto, zda žalobci vůbec v souvislosti s uvedeným vkladovým vztahem
vznikne nějaká újma v jeho majetkové sféře, tím méně, v jaké výši. Nebyl tak
naplněn jeden z předpokladů odpovědnosti žalované za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem (podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona Č. n. r. č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti) a
uzavřel, že žaloba je minimálně předčasná.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 3. 2006, č. j. 13
Co 19/2006-50, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o
předčasnosti žaloby na náhradu škody, která je dána i tím, že žalobce
neprokázal, ba ani netvrdil, že vyčerpal všechny zákonné možnosti uspokojení
svého nároku vzniklého ze soukromoprávního vztahu vůči záložně (soukromé
právnické osobě), neboť náhradu škody vůči státu lze úspěšně uplatňovat pouze
tehdy, pokud bude zcela vyloučeno, aby se žalobce domohl svého práva proti
subjektu, s nímž je ve smluvním vztahu, od něhož se jeho původní nárok odvíjí,
tj. proti záložně, která je po dobu své existence (tj. do svého zániku výmazem
z obchodního rejstříku) pasivně legitimována k uspokojení nároku žalobce. Závěr
o tom, že žalobci dosud nevznikla škoda, a nelze prozatím stanovit její rozsah,
nemůže být nijak ovlivněn ani tím, že záložna neprošla dosud likvidací a nebyl
proveden její výmaz z obchodního rejstříku přesto, že konkurs byl zrušen již k
11. 12. 2002; nepočala mu tedy ještě běžet promlčecí doba, a nehrozí mu proto
ani promlčení nároku.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a namítá, že i když nedošlo na
základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6.11.2002, č.j. 95 K
57/2000-291, k výmazu záložny z obchodního rejstříku, a to na návrh buď správce
konkursní podstaty nebo České republiky zastoupené Ministerstvem financí ČR,
stále ještě se u právnické osoby (záložny) nachází „finanční rezerva, se kterou
stát nepočítal“ a z níž by měl být uspokojen. Dovolatel navrhl, aby dovolací
soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření navrhla odmítnutí dovolání, které považuje za zcela
bezpředmětné a založené především na základě domněnek.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem
řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o.s.ř.).
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení
odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez
ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění
tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná
souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Poškozený je
povinen vznik škody na své straně prokázat a v řízení o nároku na náhradu škody
tak na žalobci leží důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla. Aby byl splněn
tento zákonný předpoklad, musí škoda existovat nejpozději v době, kdy soud o
uplatněném nároku rozhoduje. I pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody
platí totiž ustanovení § 154 o.s.ř., které stanoví, že pro rozsudek je
rozhodující stav v době jeho vyhlášení. To znamená, že rozhodující je skutkový
stav věci, jaký je v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí, a nikoliv stav,
který s větší či menší pravděpodobností v nejbližší době nastane. Neexistuje-li
škoda v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok
uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby, tzv. „pro tentokrát“,
aniž by bylo třeba zabývat se splněním dalších předpokladů odpovědnosti za
škodu. Podle právní úpravy vztahující se na činnost spořitelních a úvěrních
družstev (zákon č. 87/1995 Sb.) má člen d. z. v rozsahu určeném stanovami právo
na poskytování peněžních služeb, při nichž mezi ním a záložnou vznikají právní
vztahy podle příslušných ustanovení občanského nebo obchodního zákoníku, a to
včetně práva na výplatu vkladu. Škoda, spočívající v tom, že nárok člena d. z.
na vyplacení vkladu nebyl v důsledku špatného hospodaření s členskými vklady
plně uspokojen, nevzniká již v okamžiku, kdy d. z. poruší své povinnosti
vyplývající ze závazkového vztahu, nýbrž až okamžikem, kdy je zřejmé, že se
právo člena z. (věřitele) na plnění proti záložně (dlužníkovi) fakticky stalo
nevymahatelným, a že je vyloučeno, aby vůbec bylo uspokojeno. Vznik škody na
straně člena záložny tedy předpokládá, že jeho právo na výplatu vkladu není
uspokojeno a že je již nelze na povinném subjektu vymáhat. Tento závěr je
ostatně v souladu s obecným pravidlem, že nárok na náhradu škody způsobené
nesprávným úředním postupem může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy,
nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku,
který je mu povinen plnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.
11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod C 3031, sešit 31/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR
ze dne 30. 6.2004, sp. zn. 25 Cdo 1536/2003, publikované v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2822, sešit 30/2004).
Přestože konkurs na majetek z. byl zrušen z důvodu, že majetek úpadce
nepostačoval k úhradě nákladů konkursu (stav k okamžiku vyhlášení rozsudku
odvolacího soudu), tak z. i nadále existuje a zaniká až ke dni výmazu z
obchodního rejstříku (§ 68 obchodního zákoníku); to znamená, že členům může
škoda vzniknout až tehdy, nebude-li tato schopna jejich nárok uspokojit ani v
rámci likvidace a vznikne jim majetková újma.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené
rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy
zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle § 243b odst. 5, věty
první, a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na
výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalované v dovolacím
řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. srpna 2007
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu