25 Cdo 4728/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně S. N. V., zastoupené JUDr. Tomášem Roubíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Novomlýnská 5, proti žalované JUDr. K. V., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 16 C 287/2005, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. června 2010, č. j. 56 Co 260/2010-141, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou, podanou dne 21. 11. 2005, se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by žalované advokátce byla uložena povinnost nahradit škodu včetně ušlého zisku, způsobenou porušením povinností plynoucích z příkazní smlouvy uzavřené dne 1. 9. 1994. Výše škody měla být doplněna ve stanovené soudcovské lhůtě. Usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 1. 2. 2007, č.j. 16 C 287/2005-55, jímž byla žaloba odmítnuta, bylo změněno usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2007, č.j. 56 Co 201/2007-93, tak, že se žaloba neodmítá. Okresní soud poté usnesením ze dne 1. 4. 2008, č.j. 16 C 287/2005-100, žalobkyni vyzval, aby ve lhůtě jednoho měsíce odstranila nedostatky žaloby, zejména doplnila, jaká skutečná škoda jí byla způsobena v souvislosti s porušením příkazní smlouvy či zákona o advokacii, o které konkrétní skutečnosti opírá svůj nárok na ušlý zisk, z čeho dovozuje, že by uspěla v předchozím řízení, a jakou peněžní částku z titulu náhrady skutečné škody či ušlého zisku po žalované žádá. Žalobkyně byla zároveň poučena o následcích nesplnění výzvy. Podáním ze dne 29. 9. 2008 požádala žalobkyně o prodloužení lhůty k odstranění vad o další dva měsíce, okresní soud žádosti vyhověl a lhůtu poté prodloužil opětovně (bez žádosti žalobkyně) do 28. 2. 2009. Vytýkané nedostatky nebyly ani v prodloužené lhůtě odstraněny. Soud prvního stupně usnesením ze dne 30. 9. 2009, č.j. 16 C 287/2005-120, žalobu odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř., neboť pro vytýkané nedostatky žaloby nebylo možno v řízení pokračovat.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 24. 6. 2010, č.j.
56 Co 260/2010-141, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že návrh žalobkyně na zahájení řízení je neúplný, neboť postrádá vylíčení rozhodujících skutkových tvrzení a uvedení určitého návrhu, o němž má soud rozhodnout. Protože žalobkyně ani přes výzvu soudu nedostatky žalobního návrhu neodstranila, postupoval soud prvního stupně správně podle ust. § 43 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dovolání. Namítá, že soudy obou stupňů nesprávně vyložily a aplikovaly § 43 o. s. ř. Uvádí, že škodu, jejíž náhrady se domáhala, v žalobě a ani dodatečně nespecifikovala, neboť pro absenci cenových map nebylo možno znalecky ocenit nemovitosti v Českém Těšíně. Dovozuje, že za této situace měla být soudem poučena i o tom, jak má doplnění žaloby provést, když škodu nebylo možno standardním způsobem vyčíslit. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení krajského soudu jakož i soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu není podle § 239 odst. 3 o. s. ř. přípustné.
Podle § 239 odst. 3 o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby). Ustanovení § 237 odst. l a 3 platí obdobě.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z hlediska § 237 odst. 3 o. s. ř. nelze připisovat rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam. Napadené rozhodnutí vychází ze závěru, že v řízení nelze pokračovat pro vady žaloby, spočívající zejména v chybějícím vymezení toho, čeho se žalobkyně domáhá (ve vymezení žalobního návrhu - tzv. žalobního petitu).
Žaloba musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků, popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se navrhovatel domáhá (§ 79 odst. 1 o. s. ř.).
Vymezení práv a jim odpovídajících povinností obsažené v žalobním petitu musí být provedeno tak přesně a jednoznačně, aby po jeho převzetí do výroku soudního rozhodnutí mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí (tedy aby byl v intencích § 261a o. s. ř. po materiální stránce vykonatelný). Soud totiž nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány.
Podle ustálené judikatury soudů platí, že uplatňuje-li žalobce nárok na peněžité plnění z důvodu náhrady škody, musí být jasně a přesně udána peněžitá částka, kterou požaduje, jíž je soud v řízení i při rozhodování vázán a od níž se jen výjimečně může odchýlit v případech uvedených v ust. § 153 odst. 2 o. s. ř. (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČR z 23. 6. 1970, sp. zn. 3 Cz 2/70, publikovaný ve Sborníku NS ČSSR IV., na str. 702-703, který je i nadále uplatnitelný, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 27, pod C 2261, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1902//2004). Nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést alespoň v přibližné výši (srov. např. usnesení NS ČR ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002).
Podle ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Podle odst. 2, věty první, není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne.
Přesto, že doplnění žaloby lze provést i v odvolání a žalobkyně celkem dvakrát podávala odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí její žaloby, nesplňuje její podání náležitosti návrhu na zahájení řízení (žaloby) tak, jak jsou vyžadovány ustanovením § 79 odst. 1 o. s. ř., a nedostatky tohoto podání, které nebyly v průběhu řízení ani přes výzvu soudu odstraněny, brání pokračování v řízení. To se týká zejména formulace žalobního návrhu, neboť vymezení povinností, jejichž uložení se žalobkyně domáhá, je natolik nepřesné a nejasné, že by převzetí takového petitu do soudního rozhodnutí způsobilo jeho materiální nevykonatelnost, a vymezení povinnosti, která má být žalované uložena, nevyplývá z obsahu žaloby ani z dalších podání žalobkyně v této věci.
Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Vady řízení uvedené v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebyly tvrzeny a ani z obsahu spisu nevyplývají.
Žalobkyně výslovně napadla i výrok usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a o náhradě nákladů státu má povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o. s. ř.), a proto přípustnost dovolání proti němu lze zvažovat výlučně z hlediska přípustnosti dovolání proti usnesení, jež je upravena v ustanoveních § 237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost podle ustanovení § 237 o. s. ř. dána není, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a není založena ani ustanovením § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., v nichž jsou taxativně vyjmenovány případy přípustnosti dovolání. Dovolání proti usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení přípustné není.
Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl podle § 243b odst. 5 věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto s ohledem na výsledek dovolacího řízení podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. března 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r. předsedkyně senátu