U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Marty Škárové v právní věci
žalobkyně České kanceláře pojistitelů, IČ 70099618, se sídlem v Praze 4, Na
Pankráci 1724/129, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v
Brně, Radnická 14/16, proti žalovanému P. O., zastoupenému JUDr. Tomášem
Vymazalem, advokátem se sídlem v Olomouci, 28. října 463/3, o 448.335,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 255/2005,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze
dne 24. 6. 2008, č. j. 60 Co 395/2006-174, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 14.241,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k
rukám zástupce žalovaného JUDr. Tomáše Vymazala.
zamítl žalobu na zaplacení částky 448.335,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že dne 8. 5. 2004 v 19:45 hod. při
dopravní nehodě zaviněné L. Z. jako řidičem osobního vozidla Škoda 120L, RZ:
KMH 56-49, došlo ke škodě na voze Peugeot 307, RZ: 1M1 6922, jehož vlastníkem
byla M. G., a škodě na zdraví osob v něm jedoucích - Ing. V. S., J. S. a A. S..
Sám L. Z. utrpěl při dopravní nehodě smrtelná zranění. K vozidlu Škoda 120L,
jehož provozovatelem byl žalovaný, nebylo uzavřeno povinné pojištění
odpovědnosti za škody způsobené provozem vozidla podle § 1 odst. 2 zákona č.
168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o
změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon“). Škodu v celkové výši
448.335,- Kč nahradila poškozeným žalobkyně prostřednictvím Allianz pojišťovny,
a.s. Soud prvého stupně dovodil, že žalobkyně nemá vůči žalovanému právo na
regres toho, co poškozeným plnila podle § 24 odst. 2 písm. b) zákona, neboť
žalovaný za vzniklou škodu neodpovídá. L. Z. totiž užil vozidlo Škoda 120L bez
vědomí a proti vůli žalovaného (§ 430 odst. 1 obč. zák.), přičemž nelze
uzavřít, že by mu žalovaný užití vozidla svojí nedbalostí umožnil. Klíče od
předmětného vozidla visely spolu s ostatními klíči na chodbě v domě žalovaného.
L. Z., syn družky žalovaného, jenž věděl, že k předmětnému vozidlu není
sjednáno povinné pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou jeho provozem a že
neprošlo technickou kontrolou, využil toho, že měl k dispozici klíče od domu
žalovaného, přišel do něj v době, kdy v domě nikdo nebyl, a vzal si klíče od
vozidla bez výslovného souhlasu žalovaného. Protože L. Z. nikdy dříve
neprojevoval zájem zmocnit se předmětného automobilu (vozidlo užíval výjimečně
v roce 2001 ke stěhování, a to se souhlasem žalovaného), neměl žalovaný důvod
činit opatření, kterým by mu znemožnil dispozici s klíči od vozu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 24.
6. 2008, č. j. 60 Co 395/2006-174, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé
potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil a dále rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvého stupně a
ztotožnil se s jeho právním posouzením. Odvolací soud konstatoval, že na daný
případ nelze aplikovat závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 25
Cdo 2157/2004 a 25 Cdo 214/2002, kterých se žalobkyně dovolává, neboť
neodpovídají zjištěnému skutkovému stavu v projednávané věci. Žalovaný
neumožnil L. Z., a to ani ve formě nevědomé nedbalosti, disponovat s předmětným
vozidlem. L. Z. navštívil bydliště své matky a žalovaného v době jejich
nepřítomnosti a bez jejich vědomí a zcela v rozporu se svým dosavadním chováním
ve vztahu k motorovým vozidlům provozovaným žalovaným si vzal klíče od vozu
Škoda 120L, se kterým následně odjel. Žalovaný nemohl vzhledem ke svým
dosavadním vztahům se synem své družky vědět, že zvolený způsob zabezpečení
klíčů od vozidla není dostatečný. Je rovněž potřeba přihlédnout ke skutečnosti,
že syn družky žalovaného L. Z. byl již zletilý, nebyl v rodinně-právním vztahu
k žalovanému, nebydlel s žalovaným v jedné domácnosti a bydliště žalovaného
navštěvoval nepravidelně a nahodile.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, jehož
přípustnost dovozuje podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a odůvodňuje podle
ustanovení§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žalobkyně namítá nesprávné posouzení
otázky odpovědnosti žalovaného jako provozovatele vozidla Škoda 120L za
vzniklou škodu podle § 427 a násl. obč. zák., neboť je přesvědčena, že na
žalovaného je potřeba pohlížet jako na odpovědný subjekt podle § 430 odst. 1
obč. zák. Nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů ohledně nedostatku pasivní
legitimace žalovaného s ohledem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu
(např. rozsudek ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 25 Cdo 214/2002, a dále ze dne 26.
1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2157/2004), kterou v dovolání cituje. Dovolatelka má za
to, že znak odpovědnosti skutkové podstaty spočívající v nedbalostním zavinění
dispozice s nepojištěným vozidlem L. Z. ze strany žalovaného byl naplněn tím,
že žalovaný po dohodě s družkou neomezeně zpřístupnil L. Z. dům (měl k
dispozici klíče od domu), ve kterém byly klíče od předmětného vozidla Škoda
120L volně dostupné. Dovolatelka zdůraznila, že žalovaný věděl, že vozidlo není
pojištěno pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou jeho provozem, a i přesto
umožnil dispozici s tímto vozidlem dalším subjektům, pokud klíče od vozidla
lépe nezajistil, například uzamčením v prostoru ostatním nepřístupném. Tento
přístup žalovaného podle žalobkyně svědčí o jeho nedbalostním zavinění. Dále
dovolatelka vyzdvihla skutečnost, že vozidlo, ačkoliv k němu nebylo vědomě
uzavřeno pojištění odpovědnosti z provozu, bylo připraveno k jízdě. Proto
žalobkyně dovozuje nevěrohodnost výpovědi žalovaného a jeho družky ohledně
toho, že vozidlo nebylo údajně používáno. Podotkla také, že ve vozidle se
nacházely doklady. Dovolatelka má za to, že uvedenými skutečnostmi se soudy
zabývaly jen okrajově. Závěrem uvedla, že z důvodu smrti řidiče Z. nemá možnost
uplatnit regresní nárok přímo vůči odpovědnému subjektu, přičemž zamítavá
rozhodnutí soudů, jenž jsou v rozporu s konstantní judikaturou, mají za
následek, že žalobkyní poskytnuté plnění poškozeným bylo de facto vyplaceno z
příspěvků poctivých provozovatelů dopravních vozidel, kteří svou zákonnou
povinnost (zajistit pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) plní. Dovolatelka
ovšem tento způsob výkladu považuje za odporující dobrým mravům, kdy nezákonný
postup škůdce by byl plně na úkor subjektů normy respektující. Z výše uvedených
důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil obě předchozí rozhodnutí a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí s poukazem na to, že
žalobkyně napadá především skutková zjištění soudů obou stupňů, aniž by
formulovala otázku zásadního právního významu, nezbytnou pro přípustnost jejího
dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastnicí řízení zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že
dovolání není přípustné. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí
postupoval podle dosavadních předpisů (občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony).
Odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, aniž by tento dříve
rozhodl jinak, a proto může být dovolání proti jeho rozsudku přípustné pouze
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. za podmínky, že dovolací soud
dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen pro řešení
právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. § 241a odst. 3 o.
s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním
posouzením ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž
aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze
skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu
práva a povinnosti.
Dovolatelka svými námitkami vytýká odvolacímu soudu především nesprávná
skutková zjištění ohledně některých okolností, za nichž měl žalovaný svou
nedbalostí umožnit L. Z. užití vozidla jímž byla způsobena škoda. Pochybení při
hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění však není dovolacím důvodem
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž dovolacím důvodem podle § 241a
odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Jak z dikce
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze,
je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. K případným
jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci -
§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., lze v dovolacím řízení přihlédnout, jen je-li
dovolání přípustné, popřípadě pokud by samy o sobě zakládaly otázku zásadního
právního významu, což však není daný případ.
Z hlediska právního hodnocení se rozsudek odvolacího soudu nijak neodchýlil od
dosavadní judikatury soudu dovolacího.
Subjektem objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních
prostředků je zásadně provozovatel dopravního prostředku, a to i tehdy,
jestliže v okamžiku vzniku škody sám neřídil. Pouze v případě, že dopravní
prostředek byl použit bez vědomí nebo proti vůli provozovatele, odpovídá za
škodu ten, kdo tímto způsobem dopravního prostředku použil. Tato zásada je
částečně prolomena ve prospěch společné a nerozdílné odpovědnosti původce škody
a provozovatele v případech, kdy provozovatel zneužití svého dopravního
prostředku umožnil svou nedbalostí. Důkazní břemeno z hlediska naplnění
podmínek odpovědnosti leží na poškozeném. Za nedbalost provozovatele se v
soudní praxi nejčastěji považuje porušení povinnosti uložené provozovateli
právním předpisem, např. vzdálení se od vozidla bez možnosti okamžitě zasáhnout
v případě potřeby a bez náležitého zabezpečení vozidla, např. uzamčením (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 25 Cdo 214/2002).
Soudy obou stupňů v předmětném sporu dospěly k závěru, že žalovaný nezavinil
zneužití svého vozidla L. Z., a to ani ve formě nevědomé nedbalosti. Není-li
stanoveno, jak mají být klíče od vozidla zabezpečeny, je třeba vyjít z
požadavku rozumného přístupu k zabezpečení klíčů. Zpravidla, v běžných
rodinných vztazích, kde nejsou dány okolnosti svědčící o tom, že by ke zneužití
vozidla rodinným příslušníkem mohlo dojít, není potřeba klíče od vozidla nijak
zabezpečit. Podle zjištění soudů v předmětné věci nic v chování L. Z.
nenasvědčovalo tomu, že by takové riziko existovalo. Dvacetisedmiletý syn
družky nikdy při svém volném přístupu do bytu žalovaného auto nepoužil a ani
obecně v jeho jednání nebylo nic, co by svědčilo o opaku. Žalovaný proto neměl
důvodu předpokládat, že L. Z. za pomoci volně uložených klíčů vozidlo k jízdě
zneužije. Rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaná dovolatelkou (rozsudek ze dne
23. 10. 2003, sp. zn. 25 Cdo 214/2002, a dále rozsudek ze dne 26. 1. 2006, sp.
zn. 25 Cdo 2157/2004) mají odlišný skutkový základ od nyní posuzované věci v
tom, že v nich došlo ke zneužití vozidel osobami nezletilými.
Okolnosti, že vozidlo nebylo pojištěné pro případ odpovědnosti za škodu
způsobenou jeho provozem, že bylo případně připraveno k jízdě, že v něm byly k
dispozici doklady, nejsou z tohoto pohledu relevantní, neboť se netýkají
způsobu uložení klíčů od vozu, resp. subjektivního vztahu žalovaného k jeho
eventuálnímu zneužití.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s
hmotným právem i judikaturou dovolacího soudu a nepředstavuje tak rozhodnutí
zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud proto
dovolání jako nepřípustné odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm.
c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná má právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za
zastupování advokátem za jeden úkon (vyjádření) v částce 11.567,50 Kč [odměna z
částky určené podle § 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 5. vyhlášky č. 484/2000 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, krácená dvakrát o polovinu podle § 18 odst. 1, §
15 a § 14 odst. 1 téže vyhlášky] a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., v částce 300,- Kč,
vše zvýšeno o 20% DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř., tj. celkem 14.241,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 30. března 2011
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu