25 Cdo 508/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní
věci žalobce V. V., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1) MUDr. E. H.,
zastoupené advokátem, 2) MUDr. E. S., 3) MUDr. L. K., 4) MUDr. R. G., a 5)
MUDr. J. E., zastoupenému advokátem, za vedlejší účasti K., p., a.s., na
straně 1., 4., a 5. žalovaného a za vedlejší účasti Č. p., a.s. na straně 2. a
3. žalovaného, o 225.712,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 5 po sp. zn. 8 C 18/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 31. srpna 2004, č.j. 21 Co 128/2004 – 398, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Pátému žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů dovolacího řízení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a prvním a třetím žalovaným žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se vůči žalovaným domáhal zaplacení částky 225.712,- Kč s
příslušenstvím jako náhrady škody na zdraví, která mu vznikla v důsledku
onemocnění infekční žloutenkou typu C; onemocnění lékaři diagnostikovali během
pobytu žalovaného ve zdravotnickém zařízení v období od 22.4. do 17.5.1996.
Žalobce tvrdil, že žloutenkou se mohl nakazit u kteréhokoliv ze žalovaných,
neboť u všech absolvoval v inkubační době tzv. invazivní zákroky, s nimiž je
spojeno riziko onemocnění hepatitidou typu C.
Obvodní soud pro Prahu 5 mezitímním rozsudkem ze dne 16. prosince 2003, č.j. 8
C 18/98 – 351, rozhodl, že žaloba je co do základu po právu vůči žalovaným ad.
2), 3) a 5) a vůči žalovaným ad 1) a 4) žalobu zamítl. Soud prvního stupně byl
při svém rozhodování vázán právním názorem, vysloveným v rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 24. ledna 2002, č.j. 64 Co 392/2001 – 226, kterým odvolací
soud zrušil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18.5.2001, č.j.
8 C 18/98 – 144. Odvolací soud v něm zdůraznil, že žalobce se v rozhodné době
podrobil zákrokům, které s sebou nesou riziko nákazy infekční žloutenkou typu
C, z pohledu zatím známých způsobů jejího přenosu, nicméně prozatím odmítl
závěr soudu prvního stupně, že žalobce se mohl nakazit i jiným způsobem, neboť
tento závěr neměl oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud zavázal soud
prvního stupně, aby při právním posouzení věci vycházel z ustanovení § 421a
obč. zák., a uložil mu, aby posoudil míru pravděpodobnosti přenosu nemoci na
žalobce ve vztahu k jednotlivým žalovaným, a to metodou vyloučení variant méně
pravděpodobných podle současných poznatků lékařské vědy a určení varianty
nejpravděpodobnější. Soud prvního stupně se měl také zabývat tím, zda škoda
nevznikla výlučně zaviněním poškozeného (při úrazu střepy skla či porušením
léčebného režimu).
V mezitímním rozsudku soud prvního stupně odkázal na závazný právní názor
odvolacího soudu; závěr, že podle § 241a obč. zák. co do základu odpovídají za
škodu vzniklou žalobci žalovaní MUDr. S., MUDr. K. a MUDr. E. (dále jen
„žalovaní“), odůvodnil zjištěním, že lékařské zákroky, které žalovaní
prováděli, a přístroje, které užili, mohly být zdrojem nákazy žalobce. V řízení
totiž – jak zdůraznil soud prvního stupně – bylo prokázáno, že právě takové
zákroky s sebou nesou riziko přenosu nákazy, přičemž současně nebylo prokázáno,
že k nákaze mohlo dojít jiným způsobem, resp. že žalobce by škodu spoluzavinil
(např. svým rizikovým chováním).
Rozsudkem ze dne 31. srpna 2004, č.j. 21 Co 128/2004 – 398, Městský soud v
Praze rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu vůči žalovaným zamítl se
závěrem, že žalobce neprokázal, že škoda na jeho zdraví byla ve smyslu
ustanovení § 241a obč. zák. způsobena okolnostmi, které mají původ v povaze
přístroje nebo jiné věci použité při aplikaci injekce či v jiné zdravotnické
službě, resp. neprokázal existenci příčinné souvislosti mezi jednotlivými
lékařskými zákroky a poškozením na zdraví virovou hepatitidou typu C. Odvolací
soud s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 961/96,
zdůraznil, že právě existence příčinné souvislosti musí být postavena najisto;
připuštění pouhé možnosti onemocnění žalobce v souvislosti s těmi lékařskými
zákroky, které prováděli žalovaní, nepostačuje, byť to byly tzv. invazivní
zákroky. Žalobce podle odvolacího soudu neprokázal, že by bylo možno k tíži
žalovaných přičíst kteroukoliv z nejčastějších příčin přenosu nákazy virovou
hepatitidou typu C (podle znaleckých posudků jde typicky např. o nedodržení
bezpečných postupů při manipulaci s lidským biologickým materiálem, o zacházení
s kontaminovanými předměty či nástroji, o další užití jehel a přístrojů
určených na jedno užití atd.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, uplatňuje dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Odvolací soud podle dovolatele v
dané věci nesprávně posoudil příčinnou souvislost; při vědeckém závěru, že k
převážné infikaci poškozených hepatitidou typu C dochází tzv. parenterální
cestou (především invazivním způsobem), přičemž jiný způsob kontaminace zjištěn
nebyl, měl odvolací soud dojít k závěru, že žaloba je co do základu po právu.
Jak vyplynulo ze znaleckých posudků, obecně je velice malá pravděpodobnost
získání nákazy v občanském životě. Protože možný zdroj nákazy žalobce mimo
zdravotnické zařízení v řízení nebyl zjištěn, bylo nezbytné uzavřít, že k
onemocnění žalobce došlo v příčinné souvislosti s jeho pobytem v jednom ze
zdravotnických zařízení. Byly tak splněny všechny podmínky pro odpovědnost
žalovaných za škodu podle § 421a obč. zák. Jejich odpovědnost měl – jak se
uvádí v dovolání – odvolací soud stanovit solidárně vzhledem k § 438 obč. zák.,
které lze aplikovat i v případech objektivní odpovědnosti za škodu.
Žalovaný MUDr. J. E. navrhnul, aby Nejvyšší soud podané dovolání zamítl a
zdůraznil zejména, že nebylo prokázáno, že by při lékařském zákroku, který
prováděl u žalobce byl užitý přístroj (věc) příčinou žalobcova onemocnění.
Dovolatel ve snaze odůvodnit přípustnost podaného dovolání také podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy pro zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce, namítá, že odvolací soud se odchýlil i od většinové praxe soudů
v obdobných případech, kdy soudy dovodily odpovědnost zdravotnického zařízení
za škodu, ačkoliv ani v jednom z těchto případů nebylo možno určit zdroj nákazy
se stoprocentní pravděpodobností. Tato část dovolání je svým obsahem součástí
dovolatelovy kritiky právního posouzení věci odvolacím soudem; přípustnost
podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. totiž dovolatel dovozuje nesprávně a
nadbytečně, neboť rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím měnícím.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací po zjištění, že dovolání,
které je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., bylo proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §
240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. rozsudek
odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.), vázán přitom uplatněným
dovolacím důvodem, a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněno.
Nejvyšší soud je ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. vázán uplatněným dovolacím
důvodem, kterým dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení
věci [§ 241a odst. 2 písm.b) o.s.ř.]. Ze skutkových zjištění a skutkových
závěrů odvolacího soudu je proto Nejvyšší soud povinen vycházet a prověřit
(ovšem jen prostřednictvím dovolatelových výhrad) zda odvolací soud při právním
posouzení věci aplikoval právo na zjištěný skutkový stav zákonu odpovídajícím
způsobem.
Ani odvolací soud nezpochybnil skutkový závěr soudu prvního stupně, že lékařské
zákroky, které u žalobce prováděli žalovaní MUDr. S., MUDr. K. a MUDr. E.,
(popř. přístroje, které užili), mohly být zdrojem jeho nákazy, neboť – jak
vyplynulo ze znaleckého dokazování - právě takové zákroky s sebou riziko
přenosu nákazy nesou. Odvolací soud však právem tento závěr považoval sám o
sobě za nepostačující, jestliže nebylo v řízení současně prokázáno (žalobce
neunesl důkazní břemeno), že by bylo možno k tíži žalovaných při konkrétním
lékařském zákroku přičíst některou z uznávaných příčin přenosu nákazy virovou
hepatitidou typu C, tedy například že nedodrželi bezpečné postupy při
manipulaci s lidským biologickým materiálem, zacházeli s kontaminovanými
předměty či nástroji anebo opakovaně užili jehlu nebo přístroj určených na
jedno užití.
Není pochyb, že právní posouzení odpovědnosti žalovaných za škodu vzniklou
žalobci, vymezené právě uvedeným skutkovým závěrem, se řídí ustanovením § 421a
obč. zák. Škoda měla žalobci vzniknout při poskytování zdravotnických služeb
žalovanými, přičemž nebylo ani tvrzeno, že by kdokoliv ze žalovaných provedl
lékařský zákrok vadně (v takovém případě by se jeho odpovědnost za škodu
řídila obecnou úpravou v ustanovení § 420 obč. zák.).
Ustanovení § 421a obč. zák. obsahuje skutkovou podstatu zvláštní objektivní
odpovědnosti za škodu; jde o odpovědnost toho, kdo plní závazek (zde poskytuje
zdravotnické služby), za nebezpečí či riziko způsobení škody, které je dáno
povahou užitého přístroje či jiné věci, ovšem za předpokladu, že okolnosti,
které škodu způsobily měly svůj původ právě v konkrétní užité věci či
přístroji. Odpovědnost – za splnění ostatních předpokladů – je dána, jestliže
škoda byla způsobena v důsledku kvalifikovaného působení - vlivem okolností
přímo vyplývajících z povahy použitého přístroje či věci. Vznikne-li škoda v
příčinné souvislosti s takovou okolností, nastupuje objektivní odpovědnost, jíž
se na rozdíl od obecné úpravy nelze nijak zprostit.
Tato tzv. absolutní objektivní odpovědnost neznamená odpovědnost za všech
okolností, nýbrž pouze tehdy, jsou–li kumulativně splněny všechny zákonné
podmínky. Existence příčinné souvislost musí být najisto postavena. Pouhá
pravděpodobnost, že škoda mohla tvrzeným způsobem vzniknout (a také obvykle
vzniká), nepostačuje. Neměla-li škoda příčinu v povaze konkrétním užitém
přístroji (věci), nejsou splněny předpoklady vzniku objektivní odpovědnosti.
Břemeno tvrzení a břemeno důkazní nese žalobce (poškozený).
Uvedené zásady , které Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil ve své judikatuře
(např. rozsudek sp. zn. 2 Cdon 961/96 nebo rozsudek sp. zn. 25 Cdo 1003/2002),
odvolací soud v dané věci aplikoval přesně; předpokladem nároku na náhradu
škody je zjištění, že poškozený onemocněl virovou hepatitidou typu C v příčinné
souvislosti s takovým provedením lékařského zákroku (v jeho důsledku) některým
ze žalovaných, při kterém byl užitý nástroj (přístroj či jiná věc) zdrojem
nákazy. Ve věci vedené pod sp. zn. 2 Cdo 961/96 Nejvyšší soud zdůraznil, že o
objektivní odpovědnost zdravotnického zařízení za škodu způsobenou pacientovi
jde tehdy, jestliže k onemocnění pacienta došlo v důsledku použití nesterilní
jehly při léčebném zákroku.
Jaký je rozdíl tohoto právního závěru oproti právní konstrukci, kterou
prosazuje žalobce v dovolání, je zřejmý.
Nestačí důkaz o tom, že např. byla užita jehla (např. k odběru krve) a že s
užitím nesterilní jehly je spojeno vysoké riziko přenosu hepatitidy, nýbrž musí
být podán důkaz, že jehla byla v daném případě nesterilní (resp. nebyla užita
poprvé či náležitě sterilizována) a právě pro uvedené riziko lze dovodit
příčinnou souvislost mezi užitím nesterilního nástroje a virovým onemocněním.
Příčinná souvislost může být dána jen tehdy, jestliže jsou obecně rizikové
vlastnosti užitého přístroje nebo jiné věci v konkrétním případě prokázány.
Při úvaze, kterou prosazuje dovolatel, by každý další lékař (zdravotnické
zařízení), kterého žalobce navštívil v inkubační době a který provedl tzv.
invazivní zákrok, měl solidárně odpovídat za škodu na zdraví žalobce, ačkoliv
ničeho nezanedbal a při lékařském zákroku užil přístroje či jiné věci přesně v
souladu s uznávanými postupy a doporučeními. Tak tomu právě není. Odvolací
soud přesně vyložil, že odpovědnost by bylo možné přičíst (za splnění ostatních
předpokladů) jen tomu, u něhož by bylo prokázáno, že právě při jeho lékařském
zákroku se obecně existující riziko proměnilo v příčinu vzniku onemocnění, tedy
že obecně rizikové vlastnosti užitého přístroje nebo jiné věci v konkrétním
případě byly prokázány (jehla byla kontaminována, přístroj nesterilní apod.).
Právní posouzení věci odvolacím soudem a na něm založené rozhodnutí se tedy
dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu zpochybnit nepodařilo.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
správný, Nejvyšší soud dovolání zamítl podle § 243b odst. 2 o.s.ř.
Žalovaní byli v dovolacím řízení úspěšní, náklady v souvislosti s ním však
vznikly pouze žalovanému MUDr. J. E., který prostřednictvím svého advokáta
podal vyjádření k dovolání; Nejvyšší soudu mu nepřiznal náhradu nákladů
dovolacího řízení z důvodů, kterých ke stejnému rozhodnutí užil soud odvolací
(ustanovení § 150, § 224 odst. 1 a § 243c odst.1 o.s.ř). Ostatním žalovaným
náklady nevznikly; platí tedy, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení (§ 142 odst.1, § 224 odst. 1 a § 243c odst.1 o.s.ř.)
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2006
JUDr. Jaroslav Bureš, v. r.
předseda senátu