25 Cdo 509/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Marty Škárové v právní věci
žalobce J. B., zastoupeného advokátkou, proti žalované P. Č. s., a. s., o
náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 410/2002, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2003,
č. j. 12 Co 372/2003-40, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2003, č. j. 12 Co
372/2003-40, v části výroku, jíž byla žaloba zamítnuta ohledně částky 21.172,-
Kč, a ve výrocích o povinnosti k zaplacení soudního poplatku a o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti části výroku, jíž byla žaloba zamítnuta ohledně
částky 62.228,- Kč, se zamítá.
Žalobce se domáhal náhrady škody na zdraví, která mu vznikla při dopravní
nehodě a která po částečném zpětvzetí žaloby sestává z náhrady bolestného ve
výši 375,- Kč (rozdíl mezi částkou 36.375,- Kč odpovídající 1.212,50 bodům
lékařského ohodnocení a dobrovolně uhrazenými částkami 25.012,- Kč a 10.988,-
Kč) a z náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 125.100,- Kč (rozdíl
mezi částkou 166.800,- Kč odpovídající 695 bodům lékařského ohodnocení při
osminásobném zvýšení podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., o odškodňování
bolesti a ztížení společenského uplatnění - dále též jen „vyhláška“, a
dobrovolně uhrazenou částkou 41.700,- Kč).
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 14. 4. 2003, č. j. 4 C 410/2002-21,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 125.745,- Kč a rozhodl o náhradě
nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a o povinnosti žalované zaplatit soudní
poplatek. Vyšel ze zjištění, že žalobce při dopravní nehodě zaviněné dne 7. 10.
2000 M. Z. utrpěl mnohočetné zlomeniny obou dolních končetin, ramene a žeber a
další pohmožděniny a že od 9. 9. 2001 mu byl přiznán částečný invalidní důchod.
V důsledku zranění má žalobce pravé chodidlo o 2 cm kratší, deformovanou
klenbu, má problémy s našlapováním a není schopen vykonávat práce spojené s
dlouhým stáním, dlouhou chůzí a s námahou pravé dolní končetiny. Jako vyučený
elektrikář nemůže vykonávat práce ve výškách (např. na střechách), a protože si
nemůže dřepnout, je omezen i při práci těsně nad zemí (např. zásuvky). Pro
bolesti v kolenou je vyřazen z rekreačního sportování (jízda na kole, lyžích a
lodi, běh) a je omezen v domácích pracích. Soud dovodil, že podle § 427 odst.
1, 2 obč. zák. odpovídá M. Z. žalobci za škodu, kterou je vzhledem k ustanovení
§ 823 obč. zák. a § 6 a 9 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za
škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů
(zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), povinna hradit žalovaná
pojišťovna, neboť M. Z. při nehodě zemřela. Žalobci náleží náhrada bolestného,
které bylo lékařským posudkem ohodnoceno na 1212,50 bodu (po dvojnásobném
zvýšení) podle vyhlášky č. 32/1965 Sb. při hodnotě 30,- Kč za jeden bod;
protože žalovaná plnila ve výši 36.000,- Kč, uložil jí soud povinnost zaplatit
375,- Kč při splnění podmínek uvedených v § 7 odst. 2 a 3 vyhlášky. Ztížení
společenského uplatnění bylo ohodnoceno 695 body (20.850,- Kč) s doporučeným
zvýšením na několikanásobek, které soud akceptoval se zdůvodněním, že žalobce
utrpěl úraz ve 30 letech, je jím vyloučen z mnoha dříve provozovaných
sportovních aktivit, omezen v rodinném životě při pomoci v domácnosti a při
výchově dětí; musel ukončit podnikání v oboru, v němž je vyučen, a v další
pracovní činnosti je pro přetrvávající obtíže, jejichž prognóza není dobrá
(deformace končetin je nevratná), rovněž omezen. Soud proto shledal důvody pro
zvýšení náhrady nejen na dvojnásobek podle § 6 odst. 2 vyhlášky (v tomto
rozsahu žalovaná částkou 41.700,- Kč dobrovolně plnila), nýbrž i na celkový
žalobcem požadovaný osminásobek základního bodového ohodnocení podle § 7 odst.
3 vyhlášky; rozdíl mezi částkami 166.800,- Kč a 41.700,- Kč (125.100,- Kč)
proto uložil žalované k náhradě.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 9. 2003, č. j. 12
Co 372/2003-40, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně
částky 270,- Kč zrušil (v tomto rozsahu bylo rozhodnuto nad rámec žaloby) a
řízení v této části zastavil, ohledně částky 83.400,- Kč jej změnil tak, že
žalobu zamítl, změnil jej rovněž ve výroku o soudním poplatku a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dovodil, že zvýšení náhrady za
ztížení společenského uplatnění na osminásobek není namístě, neboť i když jde o
případ mimořádného zřetele hodný ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky,
odpovídá následkům zjištěným správně soudem prvního stupně zvýšení maximálně na
čtyřnásobek základního ohodnocení (tj. 83.400,- Kč). Protože odvolání, jehož
rozsah byl upřesněn při odvolacím jednání, směřovalo pouze do části výroku, a
to ohledně dalšího čtyřnásobku náhrady za ztížení společenského uplatnění,
změnil odvolací soud rozsudek v částce 83.400,- Kč.
Proti tomuto rozsudku (s výjimkou výroku týkajícího se částky 270,- Kč) podal
žalobce dovolání, v němž odvolacímu soudu především vytýká, že v rozporu s
ustanovením § 205 odst. 4 o.s.ř. rozhodl nad rámec odvolání žalované, které
směřovalo pouze proti platební povinnosti v částce 62.873,- Kč, jak bylo
uvedeno v písemném odvolání. Protože v odvolací lhůtě žalovaná rozsah odvolání
nerozšířila, nemůže jít o upřesnění rozsahu odvolání, jestliže při odvolacím
jednání navrhovala změnu rozsudku v částce 83.400,- Kč. Podle dovolatele navíc
napadené rozhodnutí vychází z nesprávného právního posouzení věci, neboť
odvolací soud při aplikaci ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb.
nerespektoval dnešní společenskou situaci, která je diametrálně odlišná od doby
vydání tohoto předpisu. Mělo proto být rozhodnuto v takových násobcích, aby
alespoň částečně byla újma na zdraví kompenzována způsobem respektujícím
ekonomické změny od roku 1965. Dovolatel porovnává výši odškodnění i s úpravou
podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského
uplatnění, podle níž by mu náleželo 369.000,- Kč, z čehož je patrné, že náhrada
podle předchozí zastaralé úpravy je nízká. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího
soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., a po přezkoumání věci podle § 242
o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) o.s.ř., je důvodné jen zčásti.
Při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení
jeho společenského uplatnění (§ 444 odst. 1 obč. zák.). Ministerstvo
zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí
vyhláškou výši, do které lze poskytnout náhradu za bolest a za ztížení
společenského uplatnění, a určování výše náhrady v jednotlivých případech ( §
444 odst. 2 obč. zák.).
V posuzovaném případě se určení výše náhrady za ztížení společenského
uplatnění řídí vyhláškou č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení
společenského uplatnění, ve znění vyhlášek č. 84/1967 Sb., č. 76/1981 Sb. a č.
54/1993 Sb.
Podle ustanovení § 4 odst. 1 vyhlášky ztížení společenského uplatnění
se odškodňuje, jestliže poškození na zdraví má prokazatelně nepříznivé důsledky
pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských
potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů. Odškodnění za ztížení
společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich
předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti
poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Při odškodňování ztížení společenského uplatnění se vychází ze
základního počtu bodů, kterým bylo toto ztížení ohodnoceno v lékařském posudku
(srov. § 6 odst. 1 vyhlášky). Podle ustanovení § 6 odst. 2 vyhlášky částka
odpovídající základnímu počtu bodů zjištěnému lékařem se přiměřeně zvýší až na
dvojnásobek podle předpokladů, které poškozený ve věku, ve kterém byl poškozen
na zdraví, měl pro uplatnění v životě a ve společnosti a které jsou v důsledku
poškození omezeny nebo ztraceny. Těmito předpoklady se rozumí zejména možnost
uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním a možnost
volby povolání a dalšího sebevzdělání; přitom se přihlíží k tomu, zda jde o
muže nebo ženu, a při odstranitelnosti trvalých následků také k upozornění
lékaře podle § 10.
Podle ustanovení § 7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění za bolest a za
ztížení společenského uplatnění určuje částkou 30,- Kč za jeden bod. Celková
výše odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění z jednoho
poškození na zdraví nesmí přesáhnout částku 120.000,- Kč; z toho odškodnění za
bolest nesmí přesáhnout částku 36.000,- Kč, a to ani s připočtením odškodnění
podle § 3 odst. 2 (srov. § 7 odst. 2 vyhlášky). Ve zvlášť výjimečných případech
hodných mimořádného zřetele může soud odškodnění přiměřeně zvýšit nad stanovené
nejvyšší výměry odškodnění (srov. § 7 odst. 3 vyhlášky).
Z citovaných ustanovení vyplývá, že odškodnění za ztížení společenského
uplatnění samo ve své podstatě již v základní výměře představuje náhradu za
prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro
uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho
společenských úkolů (srov. § 4 odst. 1 vyhlášky). Přiznání takovéhoto
základního odškodnění samotného tedy předpokládá, že dosavadní možnosti
poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti jsou v důsledku úrazu
objektivně omezeny. Zvýšení náhrady podle ustanovení § 6 odst. 2 vyhlášky (až
na dvojnásobek) předpokládá existenci dalších skutečností umožňující závěr, že
omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním. Postup podle
ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky pak přichází v úvahu jen ve skutečně
výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy ani zvýšení základního
odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle ustanovení § 6 odst. 2
vyhlášky dostatečně nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v důsledku
poškození trvale omezeny nebo ztraceny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 31. 10. 1988, sp. zn. 1 Cz 60/88, publikovaný pod č. 10 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1992). Výrazné zvýšení náhrady
za ztížení společenského uplatnění je pak vyhrazeno případům, kdy pro následky
úrazu je poškozený téměř vyřazen ze života a kdy jeho předpoklady k uplatnění
ve společnosti jsou téměř ztraceny, není schopen se sám obsloužit apod. (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 847/2004,
publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Sv. 31, pod C 3129).
Z hlediska skutkového stavu bylo v dané věci zjištěno (dovolatel skutkové
závěry dovoláním nezpochybňuje a jejich správnost tak není předmětem dovolacího
přezkumu), že u žalobce došlo k poškození zdraví ve věku 30 let s trvalými
následky vyplývajícími zejména z poúrazové deformace pravého chodidla a z
přetrvávajících obtíží po mnohočetných zlomeninách dolní končetiny; žalobce je
v důsledku toho zcela vyřazen z rekreačního sportu, jemuž se před úrazem
věnoval, je omezen v rodinném životě a výrazně omezen též při výkonu povolání.
Za tohoto skutkového stavu nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávnost závěru,
že zvýšení základního odškodnění na 400 % základu podle § 7 odst. 3 vyhlášky
(t.j. celkem na čtyřnásobek částky odpovídající základnímu počtu bodů) plně
vystihuje rozsah, v jakém je žalobce pro trvalé následky úrazu omezen v dalším
životě a ve svém uplatnění ve společnosti, a že nejsou splněny podmínky pro
další zvýšení odškodnění v rozsahu požadovaném žalobou (osminásobek základního
bodového ohodnocení). Vycházeje z rozsahu předpokladů podle shora uvedených
hledisek ani dovolací soud nehledal důvody pro další zvýšení náhrady nad
čtyřnásobek základního bodového ohodnocení, a to i v porovnání s případy
skutečně těžkých následků úrazů, které znamenají zásadnější změnu v životě
poškozeného, než tomu je v posuzovaném případě, a pro které je výjimečný postup
podle § 7 odst. 3 vyhlášky spojený s vícenásobným zvýšením odškodnění vyhrazen.
Pro úplnost je třeba uvést, že újma spočívající ve ztrátě příjmů ze zaměstnání
po přiznání částečného invalidního důchodu, se zohledňuje především v rámci
náhrady za ztrátu na výdělku.
Důvodná není ani dovolací námitka, že odvolací soud měl zohlednit
zastaralost dnes již zrušené vyhlášky č. 32/1965 Sb. a přihlédnout k úpravě
současné. Soudu totiž nepřísluší, aby využitím svého oprávnění zvýšit
odškodnění za ztížení společenského uplatnění (podle hledisek stanovených
dosavadním právním předpisem) předjímal obsah nové právní úpravy a nahrazoval
tak činnost normotvůrce. Podle ustanovení § 9 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o
odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, bolest a ztížení
společenského uplatnění způsobené škodou na zdraví, které vznikly přede dnem
nabytí účinnosti této vyhlášky, se posuzují podle dosavadních právních
předpisů. Žalobce utrpěl úraz při dopravní nehodě dne 7. 10. 2000, jeho
zdravotní stav se ustálil zhruba rok poté, „nová“ vyhláška nabyla účinnosti dne
1. 1. 2002 a podle výše citovaného přechodného ustanovení ji na posuzovaný
případ žalobce použít nelze.
Dovolateli je však třeba přisvědčit v tom, že odvolací soud porušil zásadu
vázanosti rozsahem odvolání, resp. že nepostupoval důsledně podle § 205 odst. 4
o.s.ř., podle nějž rozsah, v jakém se rozhodnutí napadá, může odvolatel měnit
jen po dobu trvání lhůty k odvolání.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaná v odvolání proti výroku, jímž jí soud
prvního stupně uložil povinnost k náhradě celkové částky 125.745,- Kč, výslovně
uvedla, že nesouhlasí, aby žalobci byl přiznán osminásobek bodového ohodnocení
ztížení společenského uplatnění, a že po zvážení všech okolností považuje za
spravedlivé odškodnění v poloviční výši, než byla stanovena rozsudkem soudu
prvního stupně, čemuž odpovídá její odvolací návrh, aby rozsudek byl změněn
tak, že jí bude uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu za ztížení
společenského uplatnění ve výši 62.872,- Kč. Za situace, kdy soud prvního
stupně žalované na náhradě škody za ztížení společenského uplatnění, jejíž výši
jedině zpochybňovala, uložil povinnost zaplatit částku 125.100,- Kč, vyplývá z
odvolání, že směřovalo proti rozdílu mezi touto částkou a částkou 62.872,- Kč,
tj. proti povinnosti zaplatit částku 62.228,- Kč. Jestliže odvolací soud s
odkazem na upřesnění rozsahu odvolání považoval za předmět odvolacího řízení
částku 83.400,- Kč, překročil rámec, v němž bylo odvolání podáno a v rozporu s
ustanovením § 205 odst. 4 o.s.ř. umožnil žalované rozšířit rozsah odvolání o
částku 21.172,- Kč po uplynutí odvolací lhůty. Zatížil tak řízení vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2
písm. a) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je
naplněn. Nejvyšší soud tedy napadené rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím
bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby v částce 21.172,- Kč, zrušil [§ 243b odst.
2, část věty za středníkem, o.s.ř.) spolu s výroky závislými (§ 242 odst. 2
písm. b) o.s.ř.] a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení
s tím, že v novém rozhodnutí o věci samé znovu rozhodne o náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Protože ve zbývajícím rozsahu je rozsudek odvolacího soudu z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů správný, dovolací soud dovolání žalobce v tomto
rozsahu zamítl (§ 243b odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2005
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu