25 Cdo 5272/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce
P. D., zastoupeného JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Kolíně III,
Politických vězňů 98, proti žalovaným 1) Ing. V. A., zastoupenému Mgr.
Michaelou Bartošovou, advokátkou se sídlem v Kolíně III, Legerova 148, a 2)
AUTOKLUBU ŠKODA, se sídlem v Mladé Boleslavi II, tř. Václava Klementa 839, IČO
18623701, o náhradu škody ve výši 4.845.187,- Kč, vedené u Okresního soudu v
Kolíně pod sp. zn. 6 C 68/2004, o dovolání obou žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2007, č. j. 23 Co 473/2007-81, takto:
I. Dovolání prvního žalovaného proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 4. 12. 2007, č. j. 23 Co 473/2007-81, kterým byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně v rozsahu 70 % základu žalobního nároku, se zamítá; jinak se
dovolání odmítá.
II. Dovolání druhého žalovaného se odmítá.
Žalobce se domáhal náhrady škody na zdraví (bolestné ve výši 46.518,75 Kč a
náhrada za ztížení společenského uplatnění ve výši 4.380.000,- Kč), kterou
utrpěl dne 16. 7. 2000 jako divák rychlostní zkoušky AUTO ŠTANGL BOHEMIA RALLYE
poté, co byl sražen soutěžním vozem, jehož řidič nezvládl průjezd ostrou
zatáčkou. Náhrada škody byla požadována po řidiči vozu I. B. (vůči němu bylo
rozhodnuto v samostatném řízení), dále po Ing. V. A. (první žalovaný) jako
provozovateli uvedeného vozu a AUTOKLUBU ŠKODA (druhý žalovaný) jako pořadateli
závodu s tím, že všichni žalovaní odpovídají společně a nerozdílně.
Okresní soud v Kolíně rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 18. 5. 2007, č. j. 6
C 68/2004-50, že základ žalobního nároku je opodstatněný vůči prvnímu
žalovanému z 10 %, vůči druhému žalovanému z 90 %; návrh na určení, že žalovaní
odpovídají za škodu společně a nerozdílně soud prvního stupně zamítl. Vyšel ze
zjištění, že řidič soutěžního vozu I. B. nezvládl průjezd pravotočivou zatáčkou
a vjel v průběhu rychlostní zkoušky rallye mezi přihlížející diváky, kde srazil
žalobce a způsobil mu vážná zranění s trvalými následky. K úrazu došlo v
prostoru za páskou, kterou pořadatel závodu vyznačil nebezpečné místo, kam není
přístup diváků povolen; při rychlostních zkouškách přitom nejsou vyhrazena
místa pro diváky, není placeno vstupné a diváci jsou v programu upozorněni, že
závodu přihlížejí na vlastní nebezpečí. První žalovaný jako provozovatel vozu
byl soudem shledán objektivně odpovědným za škodu ve smyslu § 427 odst. 2 obč.
zák. Odpovědnost druhého žalovaného vychází z porušení prevenční povinnosti
podle § 415 obč. zák. Se specifickým druhem činnosti, jakým je pořádání rallye,
je spojena vyšší míra nebezpečí vzniku škody, zejména v důsledku havárie
vozidla. Pořadatel si musel být vědom, že v ostré zatáčce je vyšší míra
pravděpodobnosti kolize. Pokud stál žalobce za páskou, tedy v prostoru, o
kterém se mohl důvodně domnívat, že mu zde již nebezpečí nehrozí, byla opatření
pořadatele závodu v tomto směru nedostatečná. K námitce žalovaných soud
vyložil, že rozhodnutí v této věci nebrání překážka věci pravomocně rozhodnuté,
neboť bylo-li I. B. v jiném řízení uloženo, aby zaplatil žalovanou částku v
plném rozsahu, není splněn požadavek totožnosti nároku a účastníků řízení. S
odkazem na ustanovení § 438 odst. 2 obč. zák. pak dospěl soud k závěru, že
žalovaní odpovídají za škodu podle míry své účasti na jejím způsobení. První
žalovaný odpovídá objektivně, míra jeho účasti na kolizi se však omezuje na
přihlášení vozu do závodu. Oproti tomu druhý žalovaný trať v rizikových místech
nezajistil do té míry, aby nedošlo ke kolizi vozu s přihlížejícími. Míru
odpovědnosti proto soud poměrně rozdělil v poměru 10 % ku 90 %.
K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 12.
2007, č. j. 23 Co 473/2007-81, mezitímní rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že nárok žalobce na náhradu škody, za kterou odpovídají společně a
nerozdílně první a druhý žalovaný a I. B., kterému byla povinnost nahradit
škodu uložena rozsudkem pro zmeškání Okresního soudu v Kolíně ze dne 11. 2.
2004, č. j. 6 C 1657/2002-47, je dán do výše 80 %. S odkazem na rozhodnutí
publikované ve pod č. 22/1979 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
potvrdil názor soudu prvního stupně, že pravomocné rozhodnutí o povinnosti
jednoho ze solidárně odpovědných škůdců nahradit poškozenému škodu nezakládá
překážku věci pravomocně rozsouzené pro řízení o náhradu téže škody proti
ostatním škůdcům. Odvolací soud se však neztotožnil se soudem prvního stupně
ohledně charakteru společného závazku žalovaných. O škodu způsobenou více
škůdci se totiž jedná i v případě na sobě vzájemně nezávislého jednání více
osob, které ve svém důsledku vede ke vzniku jedné a téže škody. Zásadně pak
platí, že pokud byla škoda způsobená více škůdci, odpovídají za ni společně a
nerozdílně. Postavení žalovaných jako samostatných společníků dovoluje, aby
předmět řízení byl projednán a rozhodnut samostatně vůči každému společníkovi.
Za situace, kdy škoda byla způsobena jednáním více subjektů, které bylo na sobě
zcela nezávislé, avšak ve svém výsledku vedlo ke vzniku jedné škody, jedná se o
společnou solidární odpovědnost všech škůdců a není důvod pro rozhodnutí o
odpovědnosti dělené. Ve zbývající části právního posouzení se odvolací soud s
argumentací soudu prvního stupně ztotožnil. Zohlednil však i spoluúčast žalobce
na vzniku škody podle § 441 obč. zák. (zakopnutí o jízdní kolo při útěku z
místa, kam vjel automobil, nevhodně zvolené místo diváka), neboť i náhoda je
jednou z příčin vzniku škody a tíží toho, koho postihla; podíl odpovědnosti
žalobce činí proto 20 %.
Proti tomuto rozsudku podali oba žalovaní obsahově totožná dovolání z důvodů
podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesouhlasí s tím, že mají odpovídat za
škodu, jestliže vedle nich odpovídá žalobci i I. B., jemuž již bylo pravomocně
uloženo, aby žalobci celou žalovanou částku zaplatil sám. Mezitímní rozsudek
nemůže podle jejich názoru tento rozsudek změnit. Rozsudek odvolacího soudu
dále nemůže obstát, neboť právní mocí rozsudku, kterým byl zavázán k plnění
celého předmětu sporu I. B., došlo k zániku pohledávky žalobce za prvním a
druhým žalovaným. Dovolatelé napadají též závěr, že pravomocné rozhodnutí o
náhradě téže škody proti jednomu ze solidárně odpovědných škůdců netvoří
překážku věci rozsouzené, neboť to platí pouze za situace, kdy by výše náhrady
škody byla u všech škůdců stanovena ve stejné výši. Rozsudek odvolacího soudu
neumožňuje domáhat se po kterémkoli ze solidárně odpovědných škůdců náhrady
škody, jak má na mysli rozhodnutí R 22/1997, na které odvolací soud odkázal,
nadto je lze použít pouze v adhezním řízení. Z výše uvedených důvodů proto
dovolatelé navrhli, aby byl „rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že obě dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána ve lhůtě uvedené v §
240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnými osobami – řádně zastoupenými účastníky řízení,
nejprve zkoumal přípustnost dovolání. Vzhledem k datu vydání napadeného
rozhodnutí přitom postupoval podle dosavadních právních předpisů (tj. podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12, čl.
II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Druhý žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu,
ačkoli v měnícím výroku rozsudku ohledně 10 % základu nároku není subjektivně
legitimován. Dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, může totiž
podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu
vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na
jeho právech. Výrokem odvolacího soudu v uvedeném rozsahu nebyla druhému
žalovanému žádná újma na jeho právech způsobena, naopak tímto rozhodnutím bylo
jeho obraně vyhověno, a druhý žalovaný tedy nemůže mít zájem na zrušení této
části výroku rozhodnutí. Nejvyšší soud proto dovolání druhého žalovaného v
tomto rozsahu odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. b) o.s.ř.
Dovolání prvního žalovaného proti výroku rozsudku odvolacího soudu o změně v
rozsahu 70 % základu žalobního nároku je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř., není však důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání
[§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval. Dovolací soud je přitom vázán uplatněným dovolacím
důvodem, včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.),
tzv. kvalitativní stránka přezkumné činnosti je zásadně určena tím, jak
dovolatel vymezí důvod dovolání. Dovolatelé spatřují nesprávnost rozhodnutí
odvolacího soudu v tom, že mezitímním rozsudkem vyslovil opodstatněnost
žalobcova nároku na náhradu škody vůči nim, a to společně a nerozdílně s I. B.,
jemuž byla povinnost k náhradě škody uložena pravomocným konečným rozsudkem v
jiném řízení.
Podle § 438 odst. 1 obč. zák. způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni
společně a nerozdílně. V odůvodněných případech může soud rozhodnout, že ti,
kteří škodu způsobili, odpovídají za ni podle své účasti na způsobení škody
(odst. 2).
Úprava společné odpovědnosti více osob odpovědných za škodu vychází ze zásady
solidarity, která má obecnou platnost a vztahuje se nejen na případy, kdy
škůdci způsobili škodu společným jednáním či souběžnou (na sobě nezávislou)
činností, případně nečinností nebo opomenutím, vedoucí ke vzniku jediného
škodlivého následku, ale rovněž na případy, kdy jednotliví škůdci odpovídají na
základě odlišných principů. Dílčí odpovědnost může být sice stanovena
rozhodnutím soudu, avšak jen v odůvodněných případech, a to v závislosti na
jejich “účasti na způsobení škody“. Důvody pro založení dílčí odpovědnosti
odvolací soud v dané věci neshledal a netvrdí je ostatně ani dovolatelé. Při
škodě způsobené více subjekty dává zákon přednost pravidlu společné a
nerozdílné odpovědnosti vůči poškozenému (§ 438 obč. zák.) s tím, že ve
vzájemném poměru se škůdci vypořádají podle účasti na způsobení škody (§ 439
obč. zák.).
Z procesního hlediska jde o společenství účastníků, jak je upraveno v
ustanovení § 91 o.s.ř. Je-li žalobců nebo žalovaných v jedné věci několik,
jedná v řízení každý z nich sám za sebe (§ 91 odst. 1 o.s.ř.) - tzv. samostatné
společenství. Jestliže však jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se
rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně,
platí úkony jednoho z nich i pro ostatní (§ 91 odst. 2, věta první, o.s.ř.);
takové společenství je nerozlučné. Pro posouzení, zda se jedná o samostatné
nebo nerozlučné společenství, je rozhodná povaha předmětu řízení vyplývající z
hmotného práva. O nerozlučné společenství jde tam, kde hmotné právo neumožňuje,
aby předmět řízení byl projednán a rozhodnut samostatně vůči každému
společníkovi. Soudní praxe i právnická literatura vycházejí z toho, že osoby
zavázané k solidárnímu plnění jsou společníky samostatnými (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2599/98, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura č. 8, roč. 2000 pod č. 90, Drápal L., Bureš J. a
kol.: Občanský soudní řád I., II. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck,
2009, str. 1531). V samostatném společenství jedná každý účastník sám za sebe,
vůči každému z nich může být samostatně (i odlišně) rozhodnuto, lhůta k podání
odvolání běží doručením rozsudku každému z účastníků zvlášť (nerozlučný
společník oproti tomu může podat odvolání včas, učiní-li tak v době, kdy
alespoň jednomu z nich odvolací lhůta běžela), jejím marným uplynutím nabývá ve
vztahu k tomuto účastníku rozsudek právní moci a jakmile uplyne lhůta k plnění,
stává se i vykonatelným. Pro úplnost lze dodat, že v případě peněžitého plnění
se nejedná o plnění nedílné (srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
23. 1. 2007, sp. zn. 20 Cdo 670/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí
a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 4776). Dále platí, že u solidárního závazku
je možné požadovat celé plnění po kterémkoli ze solidárně zavázaných dlužníků
(§ 511 odst. 1 věta první obč. zák.).
Není proto vyloučeno, aby o povinnosti osob odpovědných za škodu společně a
nerozdílně bylo rozhodnuto v různých soudních rozhodnutích. O překážku věci
rozsouzené v takovém případě nejde, jak dovozují mylně dovolatelé, neboť z
pohledu ustanovení § 159a odst. 5 o.s.ř. není dána totožnost osoby, a nemůže
tak jít o shodnou věc. I ustálená judikatura soudů (srov. např. zprávu bývalého
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 5. 12. 1979, sp. zn. Pls 2/79, publikovanou pod č.
22/1979 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, s. 490–491, která se sice
vztahuje k předchozímu rozhodnutí v adhezním řízení, má však obecnější
platnost, neboť výrok trestního soudu o náhradě škody má charakter
občanskoprávního rozhodnutí) dovozuje, že o překážku věci rozsouzené nejde tam,
kde v předchozím řízení byla stanovena povinnost k náhradě škody jednoho z
odpovědných subjektů, u nichž přichází v úvahu nebo dokonce vyplývá ze zákona
(např. § 422 odst. 1 obč. zák.) solidární odpovědnost za škodu, a poškozený
žaluje dalšího z nich. V takovém případě, lze-li dovodit solidární odpovědnost
škůdců, je možné žalobě o náhradu škody vyhovět, a to výrokem rozsudku, že
žalovaný je povinen škodu uhradit společně a nerozdílně s dalším škůdcem, u
něhož byla stanovena povinnost k náhradě předchozím rozsudkem.
O takový případ šlo i v projednávané věci, kdy nic nebránilo tomu, aby bylo
řízení vedeno vůči I. B. samostatně a bylo rozhodnuto o jeho povinnosti k
náhradě škody; žalobce pak může na základě uvedeného rozsudku požadovat
přisouzenou částku pouze po něm. Forma výroku rozsudku zvolená odvolacím
soudem, který proti zbylým spoludlužníkům stanovil povinnost plnit společně a
nerozdílně s předešlým již odsouzeným dlužníkem, plně odpovídá judikatuře i
ustálené soudní praxi (srovnej Drápal L., Bureš J. a kol.: Občanský soudní řád
I., II. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 1531). Na tom nic
nemění okolnost, že vůči těmto dalším žalovaným bylo rozhodnuto tzv. mezitímním
rozsudkem, jímž se rozhoduje pouze o základu nároku, zatímco I. B. byl zavázán
konečným rozhodnutím k zaplacení konkrétní částky. Za této situace všichni tři
spoludlužníci odpovídají společně a nerozdílně co do základu žalobního nároku
ve výši 80 %, přičemž konkrétní výše plnění bude určena v dalším řízení, a
nedosáhne-li výše uložené I. B., je povinen plnit v rozsahu tohoto rozdílu
pouze on sám.
Konečně je zřejmé, že povinnost dovolatelů k náhradě škody nezanikla právní
mocí rozsudku ukládajícího povinnost I. B., neboť odsouzení některého ze
spoludlužníků není žádným ze zákonem stanovených důvodů zániku závazku (stejně
tak nezanikla povinnost I. B., byla-li povinnost k náhradě škody uložena
dovolatelům).
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z
pohledu uplatněných dovolacích důvodů správný, proto Nejvyšší soud dovolání
prvního žalovaného proti výroku rozsudku odvolacího soudu o změně rozsudku
soudu prvního stupně v rozsahu 70 % základu žalobního nároku podle § 243b odst.
2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V rozsahu 80 % základu nároku v případě druhého žalovaného a 10 % v případě
prvního žalovaného jde pak o dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího
soudu, proto by mohlo být dovolání přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. pro otázku zásadního právního významu. Z hlediska důvodů, pro které bylo
dovolání zamítnuto a které byly shora vyloženy, je zřejmé, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání druhého žalovaného
v celém rozsahu a dovolání prvního žalovaného v rozsahu 10 % základu nároku
odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto
rozhodnutím řízení nekončí a o nákladech bude rozhodnuto v konečném
rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2011
JUDr. Petr V o
j t e k, v. r.
předseda
senátu