25 Cdo 532/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Marty Škárové v právní věci
žalobkyně E.-E., s.r.o., zastoupené advokátkou, proti žalovanému statutárnímu
městu H., o 63.627,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné –
pobočky v Havířově pod sp. zn. 113 C 177/2005, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. srpna 2006, č. j. 15 Co
497/2006-104, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. srpna 2006, č. j. 15 Co
497/2006-104, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
63.627,- Kč s 2% úrokem z prodlení od dne 25. 4. 2004 do zaplacení a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalovaný, jako
zadavatel dvou samostatných veřejných soutěží o nejvhodnější nabídku na
uzavření smlouvy o zajištění provozu, údržby a oprav veřejného osvětlení
statutárního města H. pro okrsek č. 1 (veřejné zakázka č. 6/MH/02) a pro okrsek
č. 2 (veřejná zakázka č 7/MH/02), rozhodl v obou soutěžích dne 17. 7. 2003 o
výběru nejvhodnější nabídky, avšak v obou případech jiné než uplatněné
žalobkyní, která proti těmto rozhodnutím podala dne 28. 8. 2003 námitky, jimž
žalovaný rozhodnutími ze dne 5. 8. 2003 nevyhověl. Žalobkyně dne 11. 8. 2003
podala návrh na zahájení řízení o přezkoumání těchto rozhodnutí u Úřadu pro
ochranu hospodářské soutěže (dále též jen „ÚOHS“) a na jeho výzvu uhradila
správní poplatky v souhrnné výši 63.627,- Kč (34.917,- Kč a 28.710,- Kč). ÚOHS
dne 21. 10. 2003 rozhodl o zrušení obou rozhodnutí žalovaného s tím, že byl
porušen § 35 odst. 1 a § 37 odst. 1 písm. h) zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání
veřejných zakázek, neboť nabídkové ceny uchazečů nehodnotil podle jejich výše v
souladu s kritérii uvedenými v podmínkách soutěže, tedy podle zveřejněného
způsobu, a hodnocení nabídek neobsahovalo zdůvodnění výběru nejvhodnější
nabídky. Po zamítnutí rozkladu podaného žalovaným se obě jeho rozhodnutí stala
pravomocnými. Soud prvního stupně posoudil zjištěné skutečnosti podle § 373
obch. zák. s přihlédnutím k § 757 obch. zák. jako odpovědnost za škodu a dospěl
k závěru, že porušením obecného ustanovení § 286 obch. zák. a speciálních
ustanovení zákona č. 199/1994 Sb. ze strany žalovaného vznikla žalobkyni škoda
odpovídající výši zaplacených správních poplatků (63.627,- Kč).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 8. 2006, č.
j. 15 Co 497/2006-104, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem
prvního stupně, avšak odpovědnost žalovaného posuzoval podle zákona č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č.
358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), neboť rozhodnutí o
výběru nejvýhodnější nabídky má charakter rozhodnutí při výkonu veřejné správy,
což dovodil zejména z toho, že zadavatelem je žalovaný jako územní samosprávný
celek, který využívá k úhradě závazků vyplývajících ze smlouvy uzavřené s
vybraným uchazečem o veřejnou zakázku rozpočtových prostředků, a že zákonnost
rozhodnutí je přezkoumatelná orgánem dozoru – ÚOHS, jenž má postavení
ústředního orgánu státní správy. Dospěl k závěru, že pokud ÚOHS zrušil
rozhodnutí žalovaného o výběru nejvhodnější nabídky z důvodu porušení zákona č.
199/1994 Sb., jde o rozhodnutí nezákonné a žalobkyni vznikl nárok na náhradu
škody v rozsahu stanoveném § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., přičemž správní
poplatky na přezkoumání rozhodnutí zadavatele (žalovaného) představují účelně
vynaložené náklady v souvislosti s přezkumným řízením.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovolatel s odkazem na
rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 11 Co
184/2005, z něhož cituje část odůvodnění, namítá, že zaplacený správní poplatek
nepovažuje za škodu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem, nýbrž za náklad vynaložený uchazečem o veřejnou zakázku výhradně na
základě jeho vůle. Dále s odkazem na § 3 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. namítá,
že rozhodnutí obce, která jako zadavatel vyhlásila veřejnou obchodní soutěž na
opravu či údržbu jejího obecního majetku, o výběru uchazeče není rozhodnutím
při výkonu státní správy a současně se nejedná ani o správní rozhodnutí. Z
ustanovení § 21 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. dovozuje, že k založení jeho
odpovědnosti za škodu podle citovaného zákona je nutné, aby rozhodnutí, kterým
byla způsobena škoda, mělo vlastnosti vykonatelného rozhodnutí, a uzavírá, že
podmínky jeho odpovědnosti podle zákona č. 82/1998 Sb. nejsou dány. Navrhl, aby
dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, oprávněnou osobou - účastníkem řízení, zastoupeným advokátem podle
§ 241 odst. l o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., je i důvodné.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Podle § 1 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. územní samosprávné celky odpovídají za
podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
svěřené jim zákonem v rámci samostatné působnosti (dále jen \"územní celky v
samostatné působnosti\").
Podle § 19 písm. a) uvedeného zákona územní celky v samostatné působnosti
odpovídají za škodu, kterou způsobily při výkonu veřejné správy nezákonným
rozhodnutím.
Z uvedených ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. je zřejmé, že obec jakožto územní
samosprávný celek odpovídá za škodu způsobenou rozhodnutím jejích orgánů, došlo-
li ke škodě při výkonu jejích pravomocí v rámci samostatné působnosti.
V posuzovaném případě šlo o záležitost vztahující se k výkonu samosprávy v
samostatné působnosti obce ve smyslu § 14 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích
(obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů. Podmínka odpovědnosti obce
podle zákona č. 82/1998 Sb., tedy že škoda byla způsobena nezákonným
rozhodnutím obce vydaným při výkonu veřejné správy, tj. takovým rozhodnutím,
kde obec uplatňuje veřejnou moc, jejímž je nositelem, splněna nebyla. V daném
případě je sice nezákonným rozhodnutí vydané obcí (žalovaným) jakožto
zadavatelem veřejné soutěže o pořadí nejvhodnějších nabídek na zajištění
provozu, údržby a oprav veřejného osvětlení ve vlastnictví obce, avšak nejde
zde o rozhodování o právech a povinnostech jiných osob, vůči nimž by byla
uplatňována tzv. vrchnostenská pozice. Je jednoznačné, že při výběru
provozovatele svého zařízení, jenž vstoupí do právních vztahů s žalovaným jako
rovný s rovným, a při rozhodnutí o výsledku zadané veřejné soutěže obec
vystupuje a rozhoduje jako vlastník a vykonává svá oprávnění při nakládání a
hospodaření se svým majetkem. Dispozice s obecním majetkem má zvláštní
soukromoprávní povahu a rozhodování obce o výběru provozovatele jejího majetku
není výkonem veřejné moci, a nelze proto s tímto rozhodnutím, byť bylo
příslušným orgánem zrušeno, spojovat odpovědnost obce podle § 19 a násl., § 31
zákona č. 82/1998 Sb. (v tomto směru obdobně např. nález Ústavního soudu ze dne
3. 10. 2001, č. 141/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není proto
správný právní názor odvolacího soudu, že pokud v rámci samostatné působnosti
obec hospodaří a nakládá se svým majetkem, její odpovědnost může být založena
aplikací zákona č. 82/1998 Sb. V takovém případě přichází v úvahu obecná
odpovědnost za škodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2007,
sp. zn. 25 Cdo 1961/2005).
Z uvedeného vyplývá, že otázka odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným
rozhodnutím zadavatele veřejné zakázky o výběru nejvhodnější nabídky je v
rozsudku odvolacího soudu řešena v rozporu s hmotným právem, a dovolací soud
proto dospěl k závěru, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu,
a dovolání proti němu je proto přípustné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 o. s. ř.; ze stejných důvodů je pak i důvodné (podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný, Nejvyšší soud jej zrušil (§
243b odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř.) a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 12. prosince 2007
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu