25 Cdo
5381/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobkyně J. O., zastoupené Mgr. Markem Freundem, advokátem se sídlem Zlín,
Zarámí 4422, proti žalovaným 1) Ing. J. K. a 2) J. B., za vedlejšího
účastenství na straně žalovaných České kanceláře pojistitelů, se sídlem Praha
4, Na Pankráci 1724/129, zastoupené Českou pojišťovnou, a. s., se sídlem Praha
1, Spálená 16, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn.
12 C 54/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně –
pobočky ve Zlíně ze dne 26. 8. 2008, č.j. 60 Co 414/2007-249, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé a změněn ve výroku o nákladech řízení státu,
se odmítá. II. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, se zamítá.
III. Žádný z účastníků ani vedlejší účastník nemá právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
Žalobkyně se po žalovaných 1) a 2) domáhala zaplacení náhrady za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 1. 2005 do 31. 12. 2006
ve výši 501.283,- Kč s příslušenstvím a od ledna 2007 nadále ve výši 6.133,- Kč
měsíčně jako náhrady škody na zdraví způsobené v důsledku dopravní nehody ze
dne 13. 9. 1990.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 13. 3. 2007, č.j. 12 C 54/2001-162,
uložil žalovaným 1) a 2) společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 170.834,40 Kč
s úrokem z prodlení; v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaní 1) a
2) zaplatili společně a nerozdílně 330.448,60 Kč s úrokem z prodlení a aby jí
platili společně a nerozdílně částku 6.133,- Kč měsíčně, splatnou vždy do 15.
dne počínaje lednem 2007, žalobu zamítl; dále zavázal žalované 1) a 2) zaplatit
České republice na nákladech řízení částku 1.775,- Kč a rozhodl o náhradě
nákladů řízení mezi účastníky. Posoudil uplatněné nároky podle § 427 obč. zák.
a dovodil, že za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků odpovídají
žalovaní 1) a 2) společně a nerozdílně jako provozovatelé vozidel, při jejichž
střetu utrpěla žalobkyně zranění. Usoudil, že vznesená námitka promlčení není
důvodná, jelikož nárok na náhradu škody za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti je nárok časový s postupným vznikem škody, promlčeny by
tak byly jen nároky vzniklé do 28. 3. 1999, jelikož vznikly více než dva roky
před podáním žaloby.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 26. 8. 2008, č.j. 60 C
414/2007-249, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž se
žalobkyně domáhala, aby jí žalovaní 1) a 2) zaplatili společně a nerozdílně
330.448,60 Kč s úrokem z prodlení a aby jí žalovaní 1) a 2) platili společně a
nerozdílně částku 6.133 Kč měsíčně, splatnou vždy do 15. dne počínaje měsícem
lednem 2007 (dále jen „výrok I“); dále změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že žalobu zamítl v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby žalovaní 1) a
2) jí zaplatili společně a nerozdílně částku 170.834,40 Kč s úrokem z prodlení,
a tak, že nepřiznal náhradu nákladu řízení České republice (dále jen „výrok
II“); dále zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou se žalobkyně
domáhala, aby žalovaní 1) a 2) jí zaplatili společně a nerozdílně další úrok z
prodlení tam specifikovaný, a v této části řízení zastavil; dále zastavil
odvolací řízení o odvolaní žalovaného 1) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud věc dovodil, že subjektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na
náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při
invaliditě podle § 106 obč. zák. začíná běžet zásadně od okamžiku, kdy se
poškozený dozvěděl o výdělku dosahovaném před poškozením zdraví a po něm, popř.
kdy bylo vydáno rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu a poškozený se o něm
dověděl. Žalobkyni byla dnem 5. 9. 1991 přiznána plná invalidita a v té době
již věděla o účasti obou žalovaných na škodě vzniklé při dopravní nehodě,
subjektivní promlčecí doba tedy žalobkyni začala běžet nejpozději v průběhu
posledního čtvrtletí roku 1991. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti má charakter opětujícího se plnění a promlčuje
se jako celek, jelikož občanský zákoník nemá obdobné ustanovení jako bylo
ustanovení § 261 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb. ve znění účinném po 1. 1. 1989.
K promlčení uvedeného nároku žalobkyně ve dvouleté subjektivní promlčecí době
došlo tedy bez ohledu na to, od kdy žalobkyně jednotlivé měsíční částky
požaduje. Vedlejší účastník tedy vznesl námitku promlčení důvodně, když
žalobkyně uplatnila náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti nebo při invaliditě u soudu až dne 28. 3. 2001.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně do výroků I a II dovolání,
které považuje za přípustné do výroku II podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
a do výroku I podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž namítá, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle
názoru dovolatelky „otázka promlčení upravená v občanském zákoníku s porovnáním
v zákoníku práce není úplná…Jestliže zákonodárce v § 261 odst. 2 zák. práce
upravuje nepromlčitelnost nároku zaměstnance na náhradu škody za ztrátu na
výdělku, ale jen promlčitelnost jednotlivých plnění, tak zcela jistě nechtěl
úpravu zákoníku práce povýšit nad úpravou v obč. zák., když v obč. zákoníku
tuto úpravu neuvedl“. Dovolatelka se domnívá, že výklad řadící občana do nižší
kategorie než zaměstnance je „bezprávním“.Vyjadřuje přesvědčení, že v tomto
případě je v otázce promlčení nároku třeba analogicky aplikovat § 261 odst. 2
zák. práce. Podle názoru dovolatelky uplatněná pohledávka není promlčená.
Navrhla, aby dovolací soud dovoláním napadené výroky odvolacího soudu zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vedlejší účastník ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhnul, aby dovolací soud
rozhodnutí odvolacího soudu potvrdil.
Žalovaný 2) ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedl, že souhlasí s rozhodnutím
odvolacího soudu a ztotožňuje se s vyjádřením vedlejšího účastníka.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. a.) posoudil dovolání – v souladu
s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že
bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným
advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dospěl k závěru, že dovolání proti
měnícímu výroku II rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné a dovolání proti
potvrzujícímu výroku I rozsudku odvolacího soudu a proti měnícímu výroku o
nákladech řízení státu není přípustné.
Podle § 445 obč. zák. ztráta na výdělku, k níž došlo při škodě na zdraví, se
hradí peněžitým důchodem.
Podle § 106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode
dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle § 106
odst. 2 obč. zák. nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a
jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události,
z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
U škody na zdraví se tedy uplatní pouze subjektivní promlčecí doba, čímž
dochází k zajištění co nejúčinnější ochrany pro poškozeného na zdraví, a to
tím, že se počátek běhu promlčecí doby stanoví až okamžikem, kdy se poškozený o
vzniku škody na zdraví dozvěděl a kdy se dozvěděl, kdo za ni odpovídá.
Jestliže se poškozený stane v důsledku škody na zdraví práce neschopným a po
skončení pracovní neschopnosti pobírá pouze invalidní důchod, může získat
vědomost o rozsahu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti
umožňující uplatnění její náhrady žalobou u soudu až poté, co bylo vydáno
rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu a poškozený se o něm dozvěděl. Do té
doby totiž není jisté, zda a v jaké výši bude poškozenému přiznán invalidní
důchod, a tudíž ani v jakém rozsahu došlo ke ztrátě na výdělku, aby nárok na
její náhradu mohl uplatnit u soudu (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČR ze
dne 29. 4. 1988, sp. zn. 1 Cz 2/88). Nárok vyplývající z § 447 obč. zák. se
promlčuje jako celek, nikoliv jen nároky na jednotlivá měsíčně se opětující
plnění z něj vyplývající, poskytovaná ve formě důchodu. Občanský zákoník - na
rozdíl od zákoníku práce (§ 261 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb. ve znění účinném
do 30. 6. 2006, dále jen „zákoník práce“) - totiž nestanoví mezi nároky, které
se nepromlčují, nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti nebo při invaliditě. Daná problematika již byla opakovaně
dovolacím soudem řešena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 5. 2006,
sp. zn. 25 Cdo 401/2005, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. R 36/2007, dále rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2007, sp. zn.
25 Cdo 3293/2006) a Nejvyšší soud nemá důvod se od uvedených závěrů odchylovat.
Názor dovolatelky, že je třeba analogicky aplikovat i v občanskoprávních
vztazích ustanovení § 261 odst. 2 zák. práce, nelze akceptovat. Právní úprava
pracovněprávních vztahů, jež je obsažena především v zákoníku práce, vychází z
úplné samostatnosti pracovního práva vůči občanskému právu (z tohoto důvodu
zákoník práce obsahuje rozsáhlá obecná ustanovení, zejména vymezení subjektů
pracovněprávních vztahů, způsobilosti k právnímu úkonům, zastoupení, úpravu
právních úkonů, včetně jejich neplatnosti, zajištění práv a povinností z
pracovněprávních vztahů, uspokojení nároku, lhůty a doby atd.), a právní
předpisy proto ani nevymezují vztah mezi zákoníkem práce a občanským zákoníkem
a neupravují analogické používání zákoníku práce v občanskoprávních vztazích či
občanského zákoníku ve vztazích pracovněprávních (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2708/2000, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 69/2002). Ani Ústavní soud
neshledává protiústavnost v odlišování oblastí občanskoprávní a pracovněprávní
regulace ve stávajícím právním řádu, jež je odůvodněno některými specifickými
rysy pracovněprávních vztahů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 1996,
sp. zn. I. ÚS 27/96, in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 5, č. 59).
Nepřiléhavý je též argument dovolatelky, že v důsledku názoru zaujatého
odvolacím soudem by se poškozený nemohl domoci náhrady škody vzniklé po
uplynutí promlčecí doby. Dovolatelka zde opomíjí, že promlčecí doba v žádném
případě nemůže začít běžet, dokud škoda nevznikla.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího
soudu je v dovoláním napadeném měnícím výroku II. ve věci samé věcně správné, a
proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s.
ř. zamítl.
Odvolací soud vyřešil dovolatelkou namítané právní otázky v souladu s hmotným
právem i ustálenou judikaturou, takže současně otázky předložené dovolacímu
přezkumu nemají zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3
o.s.ř., dovolání proti napadenému potvrzujícímu výroku I není tedy přípustné.
Dovoláním rovněž napadený výrok o nákladech řízení, ač je součástí rozsudku, má
povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání
proti němu nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001,
uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedených důvodů dovolací soud dovolání proti výroku rozsudku odvolacího
soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a změněn ve
výroku o nákladech řízení státu, podle ustanovení § 218 písm. c) za použití
ustanovení § 243b odst. 5 věty první o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně
nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovaným 1) a 2) a
vedlejšímu účastníku v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. července 2010
JUDr. Robert Waltr, v .
r.
předseda senátu