U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce Ing. T. G., zastoupeného Mgr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se
sídlem Praha 1, Jáchymova 26/2, proti žalované České republice – Státnímu
pozemkovému úřadu, se sídlem Praha 3, Husinecká 1024/11a, IČO 01312774, o
10.599.680 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp.
zn. 4 C 333/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 23. 6. 2016, č. j. 20 Co 212/2016-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal zaplacení částky 10.599.680 Kč s příslušenstvím na
náhradě škody, jež mu vznikla v souvislosti s uplatněním restitučního nároku u
právního předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR. Žalobce uzavřel dne 24. 6. 2005 s Pozemkovým fondem ČR smlouvu o převodu náhradních pozemků, jíž měl být
uspokojen jeho restituční nárok podle zákona o půdě. Následně Pozemkový fond ČR
podal žalobu na určení vlastnictví k předmětným pozemkům z důvodu absolutní
neplatnosti smlouvy o převodu pozemků pro rozpor se zákonem č. 95/1999 Sb., o
podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné
osoby, ve znění pozdějších předpisů, neboť smlouva byla uzavřena bez předchozí
veřejné nabídky pozemků. V soudním řízení o vlastnické žalobě byla nejdříve
žaloba zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2008, k
dovolání Pozemkového fondu ČR Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil se závazným
právním názorem o neplatnosti smlouvy o převodu pozemků. V mezidobí však
žalobce dne 1. 4. 2008 předmětné pozemky prodal třetím osobám za celkovou
částku 10.599.680 Kč. Městský soud v Praze pak rozsudkem ze dne 15. 4. 2010
potvrdil původní rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo určeno vlastnické
právo státu k předmětným pozemkům. Dne 12. 11. 2014 žalobce vrátil kupcům cenu
pozemků a dne 23. 9. 2015 vyzval žalovanou k zaplacení částky rovnající se
kupní ceně všech pozemků, neboť měl za to, že v tomto rozsahu mu žalovaná
způsobila škodu. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 11. 3. 2016, č. j. 4 C
333/2015-37, žalobu zamítl a žádnému účastníku nepřiznal právo na náhradu
nákladů řízení. O skutkovém stavu nebylo mezi účastníky řízení sporu. Po právní
stránce soud dovodil, že uzavření neplatné smlouvy je dvoustranný právní úkon,
a při posuzování otázky porušení generální prevenční povinnosti je třeba
zkoumat míru účasti obou smluvních stran na uzavření neplatné smlouvy. Soud
zhodnotil, že žalobce byl Pozemkovým fondem ČR informován o nutnosti postupu
dle zákona č. 95/1999 Sb., pokud tedy i přes pochybnosti o možnosti převést
pozemky bez veřejné nabídky trval na uzavření smlouvy o převodu pozemků,
porušil také prevenční povinnost dle § 415 obč. zák. Je spravedlivé, aby každá
smluvní strana nesla své náklady vynaložené na neplatný právní úkon a také
riziko případných škod vzniklých v souvislosti s následným jednáním. Rovněž
shledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanou, neboť neplatná smlouva
byla uzavřena dne 24. 6. 2005, soudní spor o vlastnictví k předmětným pozemkům
a neplatnost smlouvy byl definitivně skončen rozsudkem ze dne 15. 4. 2010 a
žaloba o náhradu škody byla podána dne 15. 10. 2015, tedy po uplynutí tříleté
objektivní promlčecí doby. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 6. 2016,
č. j. 20 Co 212/2016-78, potvrdil rozsudek obvodního soudu a žádnému účastníku
nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud uzavřel, že
samotný nárok ve smyslu žalobní konstrukce neexistuje, neboť žalobce odvozoval
vznik škody z povinnosti vrátit kupní ceny v mezidobí prodaných pozemků po
najisto postaveném závěru, že smlouva
o převodu pozemků je absolutně neplatná, a tudíž jsou neplatné i následné kupní
smlouvy. Žalobce se však v důsledku absolutně neplatné převodní smlouvy
vlastníkem pozemků nikdy nestal a vrácením kupní ceny za věci, jež mu
nenáležely, mu nemohla vzniknout újma ve smyslu § 420 obč. zák. Není dána ani
příčinná souvislost mezi neplatností převodní smlouvy ze dne 24. 6. 2005 a
následným postupem žalobce, který takto získané pozemky převedl na třetí osoby
za tržní kupní cenu. V případě, že by Pozemkový fond neporušil právní
povinnost, tedy postupoval by v souladu s § 7 zákona č. 95/1999 Sb., k převodu
pozemků by nedošlo a žalobce by vlastnictví k předmětným nemovitostem rovněž
nezískal. Postup žalobce tedy popřel účel naturální restituce podle zákona
229/1991 Sb., jenž nesledoval následný komerční prodej v restituci získaných
pozemků, nýbrž umožnění obhospodařování náhradních pozemků oprávněným osobám. Není-li nárok žalobce dán od počátku, je nadbytečné zabývat se otázkou jeho
promlčení či mírou odpovědnosti za uzavření absolutně neplatné smlouvy o
převodu pozemků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
spatřuje jednak v řešení otázky hmotného práva, zda v případě uplatnění
odpovědnosti za škodu z důvodu neplatnosti právního úkonu lze považovat za
škodu hodnotu ušlého majetku, který by poškozený nabyl, kdyby hypoteticky byl
právní úkon platný, tedy otázku příčinné souvislosti mezi neplatností právního
úkonu a vznikem škody, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dále dovolatel uvádí, že doposud nebyla
řešena otázka, zda lze výši škody způsobené uzavřením neplatné smlouvy stanovit
dle kupní ceny, za níž nabyvatel předmětné pozemky převedl na třetí osoby.
Dovolacím soudem doposud neřešenou otázkou má být také otázka, zda účel
naturální restituce dle zákona č. 95/1999 Sb. vylučuje odpovědnost státu za
neplatnost právního úkonu, kterou sám způsobil. Závěr odvolacího soudu, že
dovolatel mohl téměř s jistotou předpokládat, že Pozemkový fond ČR podá
dovolání proti pravomocnému rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 14. 2.
2008, č. j. 20 Co 459/2007-145, je v rozporu se základními zásadami právního
státu, principem právní jistoty a legitimního očekávání. Dovolatel dále pokládá
rozhodnutí odvolacího soudu za nepředvídatelné a překvapivé vzhledem k průběhu
dosavadního řízení. Odvolací soud jej nepoučil, že věc je možné po právní
stránce posoudit jinak než dle názoru soudu prvního stupně, a zatížil tak
řízení vadou. Poslední otázkou, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je otázka počátku běhu
objektivní promlčecí doby. I kdyby byl nárok promlčen, dovolatel namítl, že
uplatnění námitky promlčení státem, jenž způsobil neplatnost smlouvy o převodu
pozemků, je v rozporu s dobrými mravy. Dovolatel ze všech uvedených důvodů
navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i obvodního soudu
a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení, nebo aby rozsudek odvolacího
soudu změnil a žalobě vyhověl.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud rozhodoval na
základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a věc i po právní stránce
správně posoudil. Dovolání proto považuje za nedůvodné a navrhla dovolacímu
soudu, aby jej odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není
však přípustné podle § 237 o. s. ř.
Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů,
tedy podle zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též
jen „obč. zák.“), neboť k porušení právní povinnosti stanovené právními
předpisy došlo (mělo dojít) před 1. 1. 2014.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v závěru, že žalobě na náhradu škody nelze
vyhovět již z důvodu žalobní konstrukce nároku samotného. Odvolací soud byť
poněkud stručně, uvedl, že dovolatel dovozoval vznik škody z toho, že musel
vrátit kupní cenu jím prodaných pozemků poté, co bylo najisto postaveno
vlastnictví státu k těmto pozemkům, a tedy neplatnost kupních smluv uzavřených
žalobcem se třetími osobami. Vlastnické právo k předmětným pozemkům tedy
žalobci nikdy nesvědčilo, ale ani nikdy svědčit nemohlo. Vrácením kupní ceny za
pozemky, jež nevlastnil, mu tedy nemohla vzniknout škoda ve smyslu § 420 obč. zák., tím spíše škoda, jejíž náhradu by mohl požadovat po žalované z titulu
odpovědnosti za škodu. Jinými slovy žalobě na náhradu škody nemohlo být
vyhověno pro samotná skutková tvrzení v ní obsažená, neboť škoda v majetkové
sféře dovolatele ve smyslu § 420 obč. zák. vrácením kupních cen pozemků vůbec
nevznikla. Protiprávním jednáním Pozemkového fondu ČR bylo již samotné zahájení jednání o
převodu pozemků bez veřejné nabídky v rozporu s § 7 zákona č. 95/1999 Sb., jež
však inicioval žalobce. Toto jednání vedlo k uzavření smlouvy o převodu těchto
pozemků dne 24. 6. 2005, jež pro svůj rozpor se zákonem byla od počátku
absolutně neplatná. Nelze tedy přistoupit na konstrukci dovolatele, co by bylo,
kdyby byla hypoteticky smlouva uzavřena platně, neboť smlouva nemohla být
platně uzavřena, jednal-li by Pozemkový fond ČR v souladu s právním řádem. V
takovém případě by právní předchůdce žalované musel nabídnout předmětné pozemky
ve veřejné nabídce všem restituentům. Z uvedeného rovněž plyne, že dovolateli
nemohla vzniknout škoda v podobě ušlého majetkového přínosu v hodnotě
předmětných pozemků, neboť tyto pozemky mu patřit neměly, a už vůbec nelze
přistoupit na názor dovolatele, že tuto majetkovou hodnotu představuje tržní
cena uvedených pozemků. Jelikož dovolatel nebyl oprávněn nabýt vlastnictví k
předmětným pozemkům, nemohla mu vzniknout škoda nezvýšením jeho majetkového
stavu prodejem pozemků ve smyslu dovolatelem citované judikatury Nejvyššího
soudu. Dovolací soud dále konstatuje, že spor dovolatele se státem o předmětné pozemky
a výklad restitučních předpisů byl předmětem již několika soudních sporů,
jejichž řešení bylo předmětem i přezkumu Ústavního soudu, jenž v usnesení ze
dne 2. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 2/11 uvedl, že „v restitučních věcech je nutno
postupovat zvlášť obezřetně, aby nedocházelo k dalším křivdám a aby zásahy do
práv oprávněných osob způsobené totalitním režimem byly alespoň zčásti
kompenzovány.
Při tomto rozhodování se nepochybně uplatní i zásady přiměřenosti
a rovnosti mezi restituenty: ani liknavý postup pozemkového fondu – který
Ústavní soud v minulosti kritizoval – nemůže odůvodnit založení extrémní
nerovnosti mezi jednotlivými oprávněnými osobami, která by vedla k uspokojení
jednoho lukrativními nemovitostmi na úkor jiných.“
Z textu dovolání však lze usoudit, že dovolatel jinou možnost než uspokojení
svého restitučního nároku získáním předmětných pozemků nepřipouští, přičemž
zcela pomíjí, že se jedná o nárok na vydání náhradních pozemků za pozemky, jež
nelze vydat. Dovolatel neměl právo na výběr pozemků, jimiž měl být jeho nárok
uspokojen, jak vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001,
sp. zn. 26 Cdo 1478/2000. Žalovaná ani její právní předchůdce neměly povinnost
uspokojit žalobce pouze poskytnutím vybraných pozemků, jak ostatně uzavřel již
Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 35 Co 239/2012,
nýbrž poskytnutím náhradního pozemku, jehož cena stanovená podle § 28a zákona
č. 229/1991 Sb. musí být zásadně rovnocenná hodnotě původně odňatých pozemků. Právě postup Pozemkového fondu ČR, který však prosazoval žalobce, byl tedy v
rozporu s principy restitučního zákonodárství, jak shledal i Ústavní soud. Další námitky dovolatele vztahující se k jeho důvěře a dobré víře ve své
vlastnické právo k předmětným pozemkům, stejně jako námitky týkající se otázky
promlčení nároku či nemravnosti uplatněné námitky promlčení, nejsou vzhledem k
výše uvedeným závěrům pro rozhodnutí odvolacího soudu podstatné, nemohou tedy
založit přípustnost dovolání. Překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu či
nesplnění poučovací povinnosti by představovaly vady řízení, jež samy o sobě
nemohou přípustnost dovolání založit, dovolací soud se jimi proto nezabýval. Vzhledem k důvodům, pro něž byla žaloba zamítnuta, si ani nelze dobře
představit, jakým způsobem by mohl odvolací soud dovolatele poučit a poskytnout
mu prostor pro doplnění rozhodných skutečností a důkazů a přivodit pro něj
příznivější rozhodnutí. Žádná z dovolatelem uplatněných námitek tedy nepředstavuje právní otázku
způsobilou založit přípustnost dovolání. Dovolání tedy směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný. Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. května 2017
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu