25 Cdo 545/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., a JUDr. Petra Vojtka v
právní věci žalobce MVDr. F. Š., zast. advokátem, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, o 65.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 9 C 333/2004, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. července 2006, č. j.
17 Co 315/2005-71, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. července 2006, č. j. 17 Co
315/2005-71, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
zamítl žalobu na zaplacení částky 65.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku na náhradu škody způsobené
nesprávným úředním postupem, který žalobce spatřoval v průtazích exekučního
řízení vedeného u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 16 E 816/2003,
neboť jako oprávněný byl nucen vynaložit finanční prostředky (v uvedené
výši) na úhradu nájmu bytu (nájemné za období od 1. 4. 2003 do 28. 2. 2004),
který zajistil z důvodu poskytnutí přístřeší pro povinné. Soud vyšel ze
zjištění, že žalobce jako nájemce uzavřel dne 1. 4. 2003 s paní H. Š. (manželkou) jako pronajímatelkou nájemní smlouvu ohledně třípokojového bytu v
jejím domě (v obci U.), který pronajal za účelem poskytnutí přístřeší (jak
plyne z čl. 4 nájemní smlouvy) pro manžele M., povinné v exekučním řízení, aby
splnil zákonné předpoklady pro provedení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu;
úhradu nájemného za měsíce duben až prosinec 2003 doložil výdajovým pokladním
dokladem ze dne 20. 1. 2004 na částku 45.000,- Kč a za měsíce leden a únor 2004
příjmovým pokladním dokladem z 31. 1. 2004 na částku 20.000,- Kč vystaveným
paní Š. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že škoda ve výši 45.000,- Kč
žalobci z jednání soudu nevznikla, a to jak při posouzení podle zákona č. 82/1998 Sb., tak podle § 420 občanského zákoníku. Tvrzená újma mu vznikla
proto, že uzavřel s manželkou nájemní smlouvu, podle níž plnil. Z provedených
důkazů nevyplynulo, že by žalobci byla stanovena povinnost zajistit přístřeší
formou třípokojového bytu, nájemní smlouvu uzavřel sám na své jméno
včetně dohody o výši nájemného (5.000,- Kč měsíčně), a to již 1. 4. 2003,
přestože návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (ze dne 12. 4. 2003) byl soudu
doručen až 15. 4. 2003; tedy nájemní smlouva byla uzavřena bez ohledu na podání
návrhu a bez ohledu na to, že o nařízení výkonu rozhodnutí nebylo pravomocně
rozhodnuto (usnesení o nařízení exekuce ze dne 17. 4. 2003, č. j. 16 E
816/2003-9, doplněné usnesením ze dne 7. 5. 2003, č. j. 16 E 816/2003-9a,
nabylo právní moci dne 23. 4. 2004). Kromě toho placení nájemného za
měsíce listopad 2003 až únor 2004 nebylo důvodné, neboť ke dni 12. 11. 2003
přešlo vlastnictví předmětného domu na žalobce; nájemné za měsíce
leden a únor 2004 (2 x 10.000,- Kč) navíc žalobce dle vlastního tvrzení zvýšil
na 10.000,- Kč měsíčně účelově, aby případně mohl podat dovolání, a v tomto
rozsahu nebyla splněna ani základní podmínka k uplatnění nároku, neboť podle
zák. č. 82/1998 Sb. žalobce nepožádal Ministerstvo spravedlnosti ČR o náhradu
škody. Soud prvního stupně uzavřel, že nebyly splněny podmínky pro přiznání
náhrady škody, neboť nebylo prokázáno způsobení škody nesprávným úředním
postupem (§ 13 zákona č. 82/1998 Sb.) státního orgánu a nebyly ani splněny
podmínky podle § 420 občanského zákoníku. Svůj závěr tedy založil na těchto
čtyřech důvodech: a/ žalobce neměl povinnost zajistit přístřeší bytem 3+1, b/
nájemní smlouvu uzavřel od 1. 4. 2003, ačkoliv usnesení o nařízení výkonu
rozhodnutí vyklizením bytu nabylo právní moci až 23. 4.
2004, c/ ohledně částky
20.000,- Kč (nájemné za měsíce leden a únor 2004) nebyla podána žádost na
Ministerstvo spravedlnosti ČR o náhradu škody a d/ žalobce je od 12. 11. 2003
vlastníkem domu, kde se nachází byt, za nějž platil nájemné nevlastníkovi.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 7. 2006, č. j. 17
Co 315/2005-71, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že v
posuzovaném případě předpoklady odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb.,
splněny nebyly, neboť v samotné délce soudního řízení nelze spatřovat nesprávný
úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Byť stížnost žalobce na
délku exekučního řízení (sp. zn. 16 E 816/2003) byla vyhodnocena místopředsedou
Krajského soudu v Brně jako důvodná a byly zjištěny průtahy (konkrétně
spočívající v nečinnosti soudního vykonavatele Okresního soudu ve Znojmě),
nemůže to vést k závěru, že se soud dopustil nesprávného úředního postupu,
neboť žádné zákonné ustanovení mu neukládá, v jaké lhůtě má být exekuční
řízení skončeno; vyloučil i odpovědnost žalované za škodu způsobenou
nezákonným rozhodnutím (podle zákona č. 82/1998 Sb.).
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §
237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. a podává je z důvodu podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). S odkazem na obecné zásady
práva procesního, zejména na zásadu rychlosti řízení, která je vyjádřena v
ustanovení § 6 o.s.ř., a článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod, nesouhlasí s právním posouzením, že v samotné délce
soudního řízení nelze spatřovat nesprávný úřední postup ve smyslu §
13 zákona č. 82/1998 Sb., poukazuje na závěry vyrozumění o vyřízení
jeho stížnosti, namítá rozpor s „konzistentní judikaturou“ a tvrdí, že
příčinná souvislost mezi délkou exekučního řízení a vznikem škody je zřejmá,
neboť nařízení exekuce soudem zjevně nic nebránilo, což doplňuje citací § 13
zákona č. 82/1998 Sb. a části odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne
24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/1996. S poukazem na novelu zákona č. 82/1998
Sb. provedenou zákonem č. 160/2006 Sb. (účinnost od 27. 4. 2006), jejíž cíl
dovolatel spatřuje v možnosti poskytnout zadostiučinění za nemajetkovou újmu na
vnitrostátní úrovni, tedy bez nutnosti obracet se na Evropský soud pro lidská
práva, rozšiřuje skutkové žalobní tvrzení tak, že mu byla způsobena
nemajetková morální újma spočívající v narušení osobní integrity, o které se
však dozvěděl až dodatečně. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla zamítnutí dovolání. Považuje napadený
rozsudek za bezvadný a věcně správný a uvádí, že požadavek na náhradu
nemajetkové újmy vznesený dovolatelem je novým skutkovým tvrzením, které je v
dovolacím řízení nepřípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, oprávněnou osobou - účastníkem řízení, zastoupeným advokátem
podle § 241 odst. l o. s. ř., napadené rozhodnutí přezkoumal podle ust. § 242
odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ust.
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je i důvodné.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] může
spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního
předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně
jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném do 26. 4. 2006) stát
odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním
postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v
zákonem stanovené lhůtě. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právo na náhradu
škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
Toto ustanovení zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění),
jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří předpokladů: 1)
nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi
nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Definici nesprávného úředního
postupu zákon nepodává; z obsahu tohoto pojmu však vyplývá, že podle
konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem
pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení
pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k
porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (srov. např. rozsudek NS ČR
ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 319/2002, uveřejněný v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit č. 27/2004, pod č. C 2180). Nesprávným
úředním postupem je i porušení zásady rychlosti řízení (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod č. 4., případně též rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, publikovaný v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 2, pod C 181), a to i tam, kde lhůta k
rozhodnutí stanovena není (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.
7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 743/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, sv. 26, pod C 2077, ročník 2004). Za porušení zásady rychlosti řízení,
které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem, lze přitom považovat jen
takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti,
skutkové a právní náročnosti projednávané věci, a kdy délka řízení tkví v
příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; není přitom
podstatné, zda průtahy mají původ v činnosti (nečinnosti) jurisdikční či
správní složky, tedy zda byly způsobeny neodpovědným (liknavým) přístupem
soudního vykonavatele (důvody subjektivní) nebo nedostatečným personálním či
materiálním vybavením soudu (důvody objektivní). Oproti tomu stát nemůže
odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti či dokonce
záměrným působením ze strany účastníků či jsou vyvolány jinými okolnostmi,
které nemají původ v povaze soudů a jejich institucionálním a organizačním
vybavení.
Odvolací soud správně posuzoval odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným
úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb. (jakožto normy speciální ve vztahu
k obecné úpravě náhrady škody v občanském zákoníku), avšak nelze se
ztotožnit s jeho závěrem, že o nesprávný úřední postup ve smyslu
ustanovení § 13 uvedeného zákona se nemůže jednat z důvodu, že žádné zákonné
ustanovení soudu neukládá, v jaké lhůtě má být exekuční řízení skončeno. To, že
nesprávným úředním postupem může být i porušení zásady rychlosti soudního
řízení, u kterého není lhůta pro rozhodnutí stanovena, bylo ostatně
zakotveno i v novele zákona č. 82/1998 Sb., provedené zákonem č.
160/2006 Sb. (s účinností od 27. 4. 2006), doplněním ustanovení § 13, že
„nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě“.
Tvrzení dovolatele ohledně utrpěné nemajetkové újmy (ve smyslu zákona č.
82/1998 Sb., ve znění po novele provedené zák. č. 160/2006 Sb.) je novým
nárokem, jenž nelze v dovolacím řízení uplatnit.
Je tedy zřejmé, že otázka předpokladu odpovědnosti státu za škodu podle
ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb., a to existence nesprávného úředního
postupu, je v rozsudku odvolacího soudu řešena odchylně od ustálené
judikatury, a dovolací soud proto dospěl k závěru, že jde o rozhodnutí po
právní stránce zásadního významu, a dovolání proti němu je proto přípustné ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.; ze stejných důvodů
je pak i důvodné (podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Odvolací soud se pro nepřiléhavé posouzení otázky nesprávného úředního postupu
již nezabýval dalšími předpoklady odpovědnosti státu, tedy ani těmi důvody, pro
které soud prvního stupně zamítl žalobu. V novém rozhodnutí je proto třeba se s
nimi vypořádat, zejména s ohledem na to, že žalobce nájemní smlouvu uzavřel dne
1. 4. 2003, ačkoliv usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením nabylo
právní moci až dne 23. 4. 2004.
Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný, Nejvyšší soud jej zrušil (§
243b odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř.) a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§
243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího
řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. října 2007
JUDr. Marta Škárová,
v. r.
předsedkyně senátu