USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně: H. F., narozená
XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Vídeňská
546/55, Brno, proti žalovanému: městys Doubravník, se sídlem Doubravník 75,
zastoupený Mgr. Miroslavem Lahodou, advokátem se sídlem nám. Komenského 124,
Tišnov, za účasti: Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČO
47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, jako vedlejší účastnice na straně
žalovaného, o zaplacení 515.124 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 7 C 44/2018, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2019, č. j. 17 Co 85/2019-82,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 23. 1. 2019, č. j. 7 C
44/2018-66, zamítl žalobu o zaplacení 515.124 Kč s příslušenstvím, uložil
žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady řízení a nepřiznal vedlejšímu
účastníkovi na straně žalovaného právo na náhradu nákladů řízení. Předmětem
řízení byla náhrada újmy na zdraví žalobkyně, která dne 27. 12. 2014 v ranních
hodinách při chůzi na zasněženém a neošetřeném chodníku v obci Doubravník
uklouzla, upadla a utrpěla tříštivou zlomeninu dolního konce kosti stehenní.
Okresní soud odmítl námitku promlčení vznesenou žalovaným, při právním
posouzení věci na daný případ aplikoval ustanovení § 27 odst. 3 zákona č.
13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, (dále jen „silniční zákon“) shrnul
ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu k této otázce a uzavřel, že se
nejednalo o závadu ve schůdnosti, neboť žalobkyně s ohledem na roční období a
panující povětrnostní podmínky měla a mohla takovou okolnost jako kluzký povrch
chodníku předvídat. Navíc po chodníku ušla vzdálenost několika set metrů, než k
pádu došlo, přičemž povrch chodníku či jiné komunikace byl v celé délce stejný.
Dle názoru soudu tedy žalobkyně musela být se stavem chodníku srozuměna, a
přesto se po něm za takovýchto podmínek pohybovala. Vzhledem k tomu, že
konkrétní zjištěné skutečnosti o stavu komunikace v době a místě úrazu
neodpovídají pojmu závady ve schůdnosti ve smyslu silničního zákona, žalovaný
neodpovídá za škodu způsobenou žalobkyni pádem na chodníku.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 9. 2019, č. j. 17 Co 85/2019-82,
potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku o věci samé a výroku o nepřiznání
náhrady nákladů řízení vedlejší účastnici, změnil jej ve výroku o náhradě
nákladů řízení vůči žalovanému tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení
nepřiznává a nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení žádnému z
účastníků. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry
okresního soudu ohledně námitky promlčení i posouzení otázky závady ve
schůdnosti chodníku. Kluzký chodník pokrytý sněhovým popraškem, který v místě a
době úrazu nebyl posypán a na němž žalobkyně upadla a zranila se, nepředstavuje
závadu v jeho schůdnosti ve smyslu § 27 odst. 3 silničního zákona. Námraza na
chodníku nemohla v posuzovaném případě představovat nepředvídatelnou a
nečekanou překážku, neboť žalobkyně s ohledem na existující povětrnostní
podmínky a s ohledem na roční období i denní dobu (ranní hodiny) mohla kluzký
povrch chodníku předvídat a musela si být vědoma toho, že je chodník namrzlý,
což je zřejmé i z toho, že šla velmi pomalu a opatrně tak, aby snížila riziko
případného pádu. Odmítl také vyvodit odpovědnost žalovaného za porušení
prevenční povinnosti předcházet vzniku škod spočívající v zanedbání údržby
předmětné komunikace, jelikož žalovaný prováděl údržbu na předmětné komunikaci
v souladu s plánem zimní údržby již od 6.30 hodin a vozidlo údržby se již na
dohled blížilo k místu, kde žalobkyně upadla. Vzhledem k okolnostem věci, věku
žalobkyně a majetkovým poměrům žalovaného shledal důvody hodné zvláštního
zřetele a nepřiznal úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení.
Proti výroku I tohoto rozsudku podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že
otázka závady ve schůdnosti vyřešená dle dosavadní rozhodovací praxe dovolacího
soudu má být vyřešena jinak s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15. Dovolatelka nesouhlasí s právním závěrem, že v
dané věci nebyla prokázána neočekávaná závada ve schůdnosti chodníku dle § 26
odst. 7 silničního zákona. Dále má za to, že s ohledem na smysl a účel zákona
by měl být kladen větší důraz na posouzení nejen dodržení povinnosti vlastníka
komunikace k její údržbě, ale především na posouzení toho, zda byla tato údržba
v daném místě a čase provedena řádně, dostatečně a včas, aby byl zajištěn
bezpečný pohyb chodců po této komunikaci a bylo předcházeno možnému vzniku škod
způsobených neschůdností dané komunikace. Výklad odvolacího soudu zakládá mezi
dovolatelkou a žalovaným neodůvodněnou nerovnost, neboť dovolatelka by měla
předpokládat stav chodníku, zatímco žalovaný by povinnost k náhradě újmy na
zdraví při pádu na takto neudržovaném chodníku neměl, neboť by se nejednalo o
závadu nepředvídatelnou. S ohledem na závěr Ústavního soudu vyjádřený ve výše
citovaném nálezu, že názor Nejvyššího soudu se zakládá na jazykové argumentaci
a opírá se o použití slova "předvídat" v definici závady ve schůdnosti podle §
26 odst. 7 silničního zákona, dovolatelka uzavřela, že výklad odvolacího soudu
o závadě ve schůdnosti nemůže obstát, stejně jako závěr o provedení zimní
údržby řádně. Rovněž dovolatelka setrvala na názoru, že žalovaný porušil
prevenční povinnost spočívající v zanedbání údržby předmětného chodníku. Proto
navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že citovaný nález Ústavního soudu
není na danou věc přiléhavý, a uvedl odlišné rozhodnutí, v němž stěžovateli
nebyl nárok na náhradu škody vzniklé pádem na chodníku přiznán (nález sp. zn. III. ÚS 3274/18). Nalézací soudy správně akcentovaly povinnost dovolatelky
přizpůsobit se okolnostem a zabránit vzniku škody. Navrhl proto, aby dovolací
soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání
bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění
zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.),
není však přípustné podle § 237 o. s. ř.. Vztahem dosavadní judikatury dovolacího soudu k otázce odpovědnosti vlastníka
pozemní komunikace za škodu způsobenou chodcům závadou ve schůdnosti ve smyslu
příslušných ustanovení silničního zákona, respektive nevyhovujícím stavem
pozemní komunikace, a obsahem nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15 se
již v obdobné věci zabýval velký senát Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020, rozvedl obsah jednotlivých odpovědnostních
titulů a setrval na závěru, že u újmy způsobené v souvislosti se správou a
údržbou pozemních komunikací lze nadále kombinovat jak obecnou povinnost hradit
újmu způsobenou porušením právní povinnosti dle § 2910 až 2912 o.
z., tak
rovněž speciální právní úpravu objektivní odpovědnosti za závady ve schůdnosti
obsaženou v silničním zákoně. Dále uzavřel, že neshledal důvody pro
přehodnocení dosavadního ustáleného výkladu příslušných ustanovení silničního
zákona, zejména pojmu „závady ve schůdnosti“ ve smyslu § 26 odst. 7 silničního
zákona a jeho právních důsledků. Úprava obsažená v silničním zákoně zakládá zpřísněnou odpovědnost vlastníka
komunikace za újmu, která vznikne uživateli (v projednávaném případě chodci) v
důsledku zvláštní nekvality komunikace, která je definována pojmem závada ve
schůdnosti. Popsaná odpovědnost však není absolutní, neboť zákon stanoví
liberační důvody (§ 27 odst. 2 a 3 silničního zákona), při jejichž prokázání v
soudním sporu se vlastník komunikace může odpovědnosti zprostit. Dále je
významné, že bez ohledu na možnou liberaci není povaha této přísné odpovědnosti
bezbřehá, neboť není založena na jakékoliv nekvalitě komunikace, nýbrž je
spojena jen s určitou zvláště kvalifikovanou okolností, kterou zákonodárce
považuje za únosnou i z hlediska ekonomiky a technickoorganizační udržitelnosti
celého silničního systému. Touto okolností je výskyt tzv. závady ve schůdnosti,
kterou silniční zákon definuje v § 26 odst. 2 (obdobně srov. definici závady ve
sjízdnosti v § 26 odst. 6 silničního zákona). Negativním vymezením pak silniční
zákon ohraničuje dosah této odpovědnosti tak, že uživatelé dálnice, silnice,
místní komunikace nebo chodníku nemají nárok na náhradu škody, která jim
vznikla ze stavebního stavu nebo dopravně technického stavu těchto pozemních
komunikací (§ 27 odst. 1 silničního zákona). Jestliže uživatel komunikace nemá
nárok na náhradu škody způsobené tímto dosti širokým okruhem okolností, protože
právě jim je povinen přizpůsobit svůj pohyb, pak logicky závadou ve schůdnosti
může být jen takový úsek (místo) komunikace, které se svou nekvalitou vymyká
obecnému stavu natolik, že jej uživatel není schopen rozlišit a upravit způsob
chůze tomuto nenadálému nebezpečí. Není přitom vyloučeno, že závada ve
schůdnosti se může vyskytnout i v úseku špatného stavebního stavu komunikace,
jestliže (ne)kvalitu vozovky či chodníku natolik výrazně překračuje, že ji
uživatel nemůže rozpoznat ani při pohybu uzpůsobeném zhoršenému stavu
komunikace (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 134/2014, uveřejněného pod č. 57/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Jinými
slovy závadou, s níž jedině se pojí objektivní odpovědnost vlastníka
komunikace, je výrazně kvalitativně zhoršené místo oproti celkovému okolnímu
stavu komunikace, které je pro svou povahu umístění pro uživatele nenadálé, tj. nepředvídatelné ve smyslu § 26 odst. 1 a 2 silničního zákona. Absence závady ve schůdnosti ve smyslu silničního zákona, a tedy i z ní
plynoucí objektivní odpovědnosti vlastníka komunikace, byla pro předvídatelnost
vzniklé závady deklarována typicky v případech chodců zraněných při pádu na
chodnících pokrytých souvislou vrstvou námrazy nebo sněhu (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25.
8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1713/2008, uveřejněný pod
číslem 140/2011 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012,
sp. zn. 25 Cdo 1535/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2758/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 25
Cdo 1158/2013), nebo např. při pádu chodce na sice ojedinělé, avšak při
vynaložení obvyklé opatrnosti rozpoznatelné zledovatělé části chodníku, jíž
bylo možno se vyhnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3701/2009). Zkoumání podmínek vzniku odpovědnosti vlastníka (správce) komunikace ve smyslu
občanského zákoníku tedy není v případech újem vzešlých z neuspokojivého stavu
komunikace vyloučeno, bude nastupovat tam, kde chybí předpoklady vzniku
objektivní odpovědnosti podle silničního zákona a z hlediska znaku
protiprávnosti bude jeho předmětem především posouzení řádného plnění
povinnosti vlastníka udržovat komunikaci ve stavu umožňujícím bezpečný pohyb
osob, která mu plyne obecně již z titulu jeho vlastnictví. Na zákonné úrovni
pak lze porušení povinností při péči o stav komunikace v konkrétních
souvislostech hodnotit jako porušení povinnosti tzv. generální prevence, či
porušení stanovených pravidel pro zimní ošetřování chodníků, jsou-li obsažena v
normativním aktu, potažmo (s účinností od 13. 11. 2015) jako porušení
povinnosti správy komunikací výslovně zakotvené v § 9 odst. 3 silničního
zákona. Ani o jeden z případů se však v dané věci nejedná. Jak vyplývá z výše uvedeného, závěr odvolacího soudu (učiněný na základě
skutkových zjištění, která nepodléhají přezkumu dovolacího soudu), že námraza
na chodníku nemohla pro dovolatelku představovat nepředvídatelnou a nečekanou
překážku, neboť s ohledem na existující povětrnostní podmínky, roční období i
denní dobu mohla kluzký povrch chodníku předvídat, i že žalovaný dodržel
prevenční povinnost, neboť už byl podle plánu zimní údržby prováděn posyp a
posypové vozidlo bylo na dohled dovolatelky, je v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu sjednocenou rozhodnutím velkého senátu
Nejvyššího soudu a není důvod, aby předmětná otázka byla posouzena jinak. Jelikož dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaný by měl
proti žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, nicméně
dovolací soud podle § 150 o. s. ř. z důvodů hodných zvláštního zřetele podrobně
rozvedených odvolacím soudem žalovanému náhradu nákladů řízení nepřiznal. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.