U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobců a) Ing. J. H., b) M. H., a c) I. H., všichni právně zastoupeni JUDr.
Ladislavem Jiráskem, advokátem se sídlem Mariánské Lázně, Klíčová 199/2, proti
žalovanému městu Mariánské Lázně, se sídlem úřadu Mariánské Lázně, Ruská 155/3,
zastoupenému JUDr. Milanem Veselým, advokátem se sídlem Mariánské Lázně,
Hroznatova 773, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 9
C 272/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1.
10. 2013, č. j. 14 Co 234/2013-157, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se domáhali na žalovaném 2.735.525 Kč. Uvedená částka
představuje náhradu toho, co zaplatili na základě uzavřeného soudního smíru
právním nástupcům původních vlastníků nemovitostí jako náhradu nákladů řízení a
kupní cenu za nemovitosti, které na ně byly převedeny Městským národním výborem
v Mariánských Lázních kupní smlouvou ze dne 22. 4. 1983, jež byla posléze
shledána neplatnou, neboť národní výbor nebyl oprávněn nemovitostmi nakládat.
Okresní soud v Chebu mezitímním rozsudkem ze dne 22. 1. 2013, č. j. 9 C
272/2011-126, rozhodl, že nárok žalobců je co do základu dán. Své rozhodnutí
odůvodnil tím, že nárok žalobců na náhradu škody není promlčen, přestože k
protiprávnímu jednání právního předchůdce žalovaného došlo již v roce 1983.
Tímto jednáním převedl vlastnictví předmětných nemovitostí na žalobce, ačkoli
si byl vědom, že není oprávněn s nemovitostmi nakládat, a porušil tak podle
soudu svoji povinnost uloženou mu v ustanovení § 415 občanského zákoníku č.
40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Škoda jako majetková újma vznikla žalobcům
až zaplacením kupní ceny skutečným vlastníkům nemovitostí (29. 9. 2010 a 8. 3.
2011). Dále soud dovodil, že nárok žalobců je dán, neboť v důsledku
protiprávního jednání právního předchůdce žalovaného, žalobci, kteří byli v
době uzavření kupní smlouvy v dobré víře, že jim nemovitosti patří, následně
museli vynaložit další prostředky (zaplatit kupní cenu), čímž došlo ke vzniku
škody.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 1. 10.
2013, č. j. 14 Co 234/2013-157, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalobu zamítl, a uložil žalobcům povinnost nahradit žalovanému náklady řízení
před soudy obou stupňů. Odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně v
právním posouzení věci. Dovodil, že nenabyl-li ten, na něhož měla být věc
převedena, vlastnictví k věci, jeho majetek se nezvětšil, mohla mu tedy
vzniknout pouze újma v hodnotě rozdílu mezi kupní cenou, za níž měl věc nabýt,
a hodnotou věci. Za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s jednáním právního
předchůdce žalovaného, který uzavřel kupní smlouvu, na jejímž základě však
nedošlo k převodu vlastnictví, nelze považovat částky uhrazené žalobci
sourozencům L. na základě dohody o narovnání. Proto také nelze k této dohodě o
narovnání (jež byla obsahem soudního smíru) vztahovat počátek promlčecí lhůty.
Podle názoru odvolacího soudu je třeba počátek běhu objektivní promlčecí lhůty
vázat nejpozději na okamžik, kdy bylo najisto postaveno, že kupní smlouvu ze
dne 22. 4. 1983, registrovanou Státním notářstvím v Chebu dne 4. 5. 1983,
uzavřeli žalobci se subjektem, který nebyl vlastníkem nemovitostí, a že tudíž
na základě této kupní smlouvy nenabyli vlastnictví k nemovitostem, což pro ně
představovalo majetkovou újmu, neboť se jejich majetek nerozmnožil o hodnotu
představující rozdíl mezi kupní cenou a skutečnou hodnotou nemovitostí. Tímto
okamžikem byla podle odvolacího soudu právní moc rozsudku Krajského soudu v
Plzni ve věci vedené pod sp. zn. 11 Co 68/2006, tj. 26. 7. 2006. Nejpozději od
této doby počala žalobcům běžet i subjektivní promlčecí lhůta, pro jejíž běh je
rozhodující, kdy se žalobci prokazatelně dozvěděli o tom, že nejsou vlastníky
předmětných nemovitostí, že jim tudíž vznikla škoda, i to, kdo za ni odpovídá.
Tyto skutečnosti se žalobci dozvěděli nejpozději v řízení vedeném u Okresního
soudu v Chebu pod sp. zn. 13 C 97/2003, kde byla projednávána vlastnická žaloba
sourozenců L., kteří se domáhali určení, že předmětný nemovitý majetek patří do
dědictví po jejich rodičích. Uplynutím subjektivní promlčecí doby dnem 26. 7.
2008 došlo k promlčení nároku žalobců na náhradu škody vzniklé v příčinné
souvislosti s jednáním právního předchůdce žalovaného, který žalobcům prodal
věc, jež nebyla v jeho vlastnictví. Protože nárok na náhradu škody uplatnili
žalobci žalobou až dne 31. 8. 2011 a žalovaný promlčení nároku namítl, nemohl
odvolací soud žalobě vyhovět.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož
přípustnost dovozují z ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud částečně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla podobná otázka vyřešena a částečně
proto, že je dovolacím soudem a nálezy Ústavního soudu v obdobných věcech
rozhodováno rozdílně. Navrhují, aby dovolací soud odložil právní moc napadeného
rozhodnutí, neboť dovolatelé jsou závažně ohroženi na svých právech povinností
náhrady nákladů řízení a právního zastoupení. Dovolacím důvodem je nesprávné
právní posouzení věci. Dovolatelé vymezují tři právní otázky. První spatřují v
určení počátku běhu objektivní i subjektivní promlčecí doby, když souhlasí se
závěrem soudu prvního stupně, že počátek běhu promlčecí doby je třeba vázat na
okamžik vzniku škody, tj. zaplacení kupní ceny za nemovitosti sourozencům L.
Dále tvrdí, že žalovaným vznesené námitky promlčení jsou v rozporu s dobrými
mravy, neboť žalovaný po celou dobu sporu, jehož nebyl účastníkem, věděl, že
prodal žalobcům majetek, který mu nepatřil, a vyčkával, jak řízení vedená o
předmětných nemovitostech dopadnou, a po skončení smírnou cestou se zbavil
jakékoliv odpovědnosti s odkazem na námitku promlčení. Dovolatelé jsou dále
přesvědčeni, že existuje kauzální nexus mezi porušením povinnosti právního
předchůdce žalovaného a vznikem škody; ta představuje jednak částku, kterou
museli italským občanům zaplatit v rámci dohody o narovnání, a jednak částku,
kterou vynaložili k ochraně svých práv. Navrhují, aby Nejvyšší soud změnil
rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek okresního soudu potvrzuje.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání reprodukuje podstatný obsah svých
předchozích vyjádření k věci včetně odvolání proti původnímu rozsudku soudu
prvního stupně, zdůrazňuje, že žalobci opírají svůj domnělý nárok o událost, k
níž došlo před 31 lety, ztotožňuje se se závěrem odvolacího soudu o promlčení
uplatněného nároku a poukazuje na skutečnost, že argumentace dovolatelů se
opírá pouze o posouzení dobrých mravů a jakýsi „formalismus“ v postupu
odvolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu
„potvrdil“ a přiznal žalovanému nárok na náhradu (nákladů) řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobami oprávněnými - účastníky řízení, zastoupenými advokátem (§
241 odst. 1 a 4 a o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno především na závěru, že mezi
protiprávním jednáním (uzavřením kupní smlouvy tím, kdo nebyl oprávněn s
nemovitostmi nakládat) a vznikem škody spočívající v platbách žalobců
sourozencům L. na základě dohody o narovnání, není příčinná souvislost.
Otázka existence vztahu příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím
žalovaného a vznikem škody je otázkou skutkovou nikoli právní (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 14, pod C 1025, nebo rozsudek ze dne
6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006). Uvedený skutkový závěr odvolacího soudu
tedy přezkumu dovolacího soudu nepodléhá.
Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými
skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké
okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006 - Soubor C 5514). V tomto směru
však dovolatelé proti závěrům odvolacího soudu žádné námitky nevznášejí.
Chybí-li jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu (příčinná
souvislost), nemůže být žaloba o náhradu škody úspěšná, a je tudíž nadbytečné
zabývat se správností závěrů ohledně promlčení nároku, včetně souladu námitky
promlčení s dobrými mravy.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá na
náhradu těchto nákladů právo. Dovolání žalobců bylo odmítnuto, a žalovaný by
tedy měl zásadně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího
řízení, avšak s přihlédnutím k obsahu a rozsahu vyjádření k dovolání a se
zřetelem k judikatuře Ústavního soudu nebyly náklady žalovaného spojené se
zastoupením advokátem v dovolacím řízení shledány účelnými, když větší města
jsou dostatečně vybavena, aby byla zásadně schopna kvalifikovaně hájit svá
práva, aniž by musela používat služby advokátů, neprokáží-li existenci
zvláštních okolností vyžadujících zastoupení advokátem (srov. nálezy ze dne 13.
8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09,
ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 3246/09, a ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS
3243/09).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2014
JUDr. Robert
Waltr
předseda senátu