ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců:
1) J. M., narozen XY, bytem XY, a 2) M. M., narozena XY, bytem tamtéž, oba
zastoupeni Mgr. Janem Koptišem, advokátem se sídlem Široká 432/11, České
Budějovice, proti žalovanému: město Vimperk, se sídlem úřadu Steinbrenerova 6,
Vimperk, zastoupen JUDr. Tomášem Samkem, advokátem se sídlem Pražská 140,
Příbram, o 2.617.088 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Prachaticích pod sp. zn. 2 C 14/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 8. 2017, č. j. 19 Co
1080/2017-177, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku na
náhradu škody způsobené tvrzeným znehodnocením pozemků v důsledku nezajištění
přístupu k nim. Vyšel ze zjištění, že žalobci nabyli vlastnictví k pozemkům
parc. č. XY a XY v k. ú. XY kupní smlouvou ze dne 31. 1. 1995 za 25.000 Kč. Je
nesporné, že nyní k pozemkům není přístup, neboť původní přístupová cesta končí
nad pekárnou, jejíž užívání bylo povoleno kolaudačním rozhodnutím v roce 1992,
ačkoliv byla postavena v rozporu se stavebním povolením. Pozemky se nacházejí v
lokalitě určené pro smíšenou zástavbu a v roce 1995 k nim vedla pouze
provizorní cesta přes sousední pozemky, kterou jejich vlastníci zahradili v
roce 2002. V roce 2003 proběhlo mezi žalobci, spoluvlastníky sousedních pozemků
a starostou, místostarostou a zástupci odborů městského úřadu žalovaného
jednání s cílem obnovit přístup na pozemky žalobců; výsledkem byla dohoda, že
zastupitelstvo a rada obce se budou zabývat investiční přípravou a vybudováním
části základní technické vybavenosti tak, aby byly vytvořeny podmínky pro
rodinou výstavbu zhruba do dvou let a že bude projednán návrh spoluvlastníků
sousedních pozemků na směnu či prodej jejich pozemků a požadavek žalobců na
zajištění provizorní dočasné komunikace k jejich pozemkům. Sousední pozemky
žalovaný od spoluvlastníků koupil v roce 2005 a v roce 2007 místostarosta z
pověření rady města žalobcům sdělil, že žalovaný vybuduje provizorní komunikaci
na své náklady do 30. 10. 2007. Následně v roce 2009 žalobci navrhli žalovanému
prodej svých pozemků za stejných podmínek, za kterých byly odkoupeny uvedené
sousední pozemky. V témže roce rada nedoporučila městskému zastupitelstvu
převod parcel pro jejich nepotřebnost a zastupitelstvo usnesením rozhodlo tento
převod neuskutečnit. V roce 2013 při jednání mezi žalobci, starostou a zástupci
rady seznámil starosta žalobce s tím, že z projektové dokumentace vyplývá
nemožnost komunikačního propojení z ulice XY. Na základě toho zahájil jednání o
odkoupení části jiných pozemků, přes které bylo možné napojit pozemky žalobců. Z jednání vyplynulo, že pokud se žalovaný stane vlastníkem předmětných pozemků,
nechá neprodleně vypracovat studii komunikačního připojení pozemků žalobců a
uzavře se žalobci smlouvu o budoucí smlouvě o zřízení věcného břemene, kterým
zajistí budoucímu investorovi připojení kanalizačního řadu. V říjnu téhož roku
byla uzavřena kupní smlouva. Žalovaný schválil rozpočet na rok 2014 včetně
položky zajištění přístupu k pozemku žalobců. V roce 2014 souhlasila rada
žalovaného usnesením s návrhem občanského sdružení vybudovat park nad pekárnou,
a to i na území zahrnujícím pozemky odkoupené za účelem zajištění přístupu k
pozemkům žalobců. V srpnu téhož roku žalobci oznámili žalovanému, že se chtějí
domáhat soudní cestou přístupu na pozemky, a že jim nezajištěním přístupu
vzniká újma, protože zájemci nemohou započít výstavbu objektů, které mohou být
na pozemcích vystavěny.
Starosta žalovaného reagoval tím, že při jednání na
místě v červnu 2014 žalobci souhlasili s vybudováním přístupu z ulice Pod
Pekárnou, ten však k datu rozhodnutí soudu nebyl zajištěn. Soud prvního stupně
posoudil uplatněný nárok podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný
od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. z.“), a dospěl k závěru, že žalované město za
škodu na majetku žalobců neodpovídá, protože neporušilo žádnou smluvní ani
zákonnou povinnost. Soud vyložil, že žalovaný sice dlouhodobě jednal o řešení
přístupu na pozemky žalobců, neprojevil však vůli zřídit či jinak zajistit
žalobcům příjezd na jejich pozemky a v tomto směru nebylo přijato žádné
usnesení příslušného orgánu žalovaného. Rozhodnutí zastupitelstva či rady obce
nelze považovat za právní jednání, jedná se pouze o právní podmínku pro projev
vůle obce, který se stává perfektním podpisem příslušné smlouvy starostou. Starosta obce přitom nemá povahu statutárního orgánu, jakkoliv obec zastupuje a
na podkladě předchozího rozhodnutí orgánu obce vyjadřuje vůli obce navenek. Vůli obce ale sám vytvářet nemůže, pouze ji navenek projevuje. Jednání zástupců
města tak lze hodnotit pouze jako snahu pomoci žalobcům, nikoliv jako jednání
zakládající závazek, který by žalovaný porušil. Rovněž neexistovala žádná jiná
zákonná povinnost, kterou by žalovaný porušil tím, že nezřídil či nezajistil
komunikační připojení k pozemkům žalobců, a stejně tak nedošlo jeho jednáním
ani k úmyslnému porušení dobrých mravů.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22. 8. 2017, č. j. 19 Co
1080/2017-177, k odvolání žalobců potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku ve věci samé a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení. Dospěl k
závěru, že soud prvního stupně řádně zjistil skutkový stav věci, který správně
posoudil i po stránce právní. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem, že
žalovaný neuzavřel se žalobci žádnou smlouvu zavazující ho ke zřízení či
zajištění přístupové cesty k pozemkům žalobců a že nenastala ani žádná jiná
právní skutečnost, která by zakládala povinnost žalovaného tuto přístupovou
komunikaci zřídit či zajistit. Stejně tak nebyla zjištěna žádná zákonná
povinnost, kterou by žalovaný porušil tím, že nezřídil nebo nezajistil
přístupovou cestu k pozemkům žalobců, resp. tím, že souhlasil s realizací parku
v místech, kudy podle tvrzení žalobců takové komunikační připojení mohlo vést.
Nelze totiž jednání žalovaného považovat za porušení § 3 odst. 2 písm. d), § 6
odst. 1, § 8 nebo § 1012 o. z.), jak namítají žalobci. Stejně tak se nejedná o
porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Probíhající jednání
mezi žalovaným a žalobci odvolací soud hodnotil jako projev dobré vůle
žalovaného a snahu napravit situaci, kterou však nezapříčinil. Poukázal též na
to, že žalobci dotyčné pozemky koupili již za situace, kdy původní přístupová
cesta byla zastavěna. Nelze tak shledat v jednání žalovaného ani úmyslné
porušení dobrých mravů.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují
z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena. Jedná se o hmotněprávní otázku závaznosti a vynutitelnosti
vydaných rozhodnutí orgánů žalovaného (usnesení zastupitelstva a rady), jejichž
nenaplnění představuje porušení povinnosti žalovaného, resp. protiprávní
jednání ve smyslu § 1723 o. z., a je v příčinné souvislosti se vznikem škody v
podobě znehodnocení pozemků žalobců. Jedná se konkrétně o usnesení rady č. 450
ze dne 23. 4. 2007, usnesení zastupitelstva č. 94 ze dne 14. 5. 2007, usnesení
rady č. 592 ze dne 15. 6. 2009, usnesení zastupitelstva č. 572 ze dne 29. 6.
2009 a usnesení zastupitelstva č. 629 ze dne 16. 12. 2013. Další, dosud
neřešenou hmotněprávní otázkou v rozhodování dovolacího soudu, je naplnění
odpovědnosti obce za škodu v důsledku porušení ustanovení § 3 odst. 2 písm. d)
o. z., podle nějž daný slib zavazuje, dále porušení § 6 odst. 1 o. z., podle
nějž má každý povinnost jednat v právním styku poctivě., a § 8 o. z., podle
nějž zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Toho se měl žalovaný
dopustit tím, že prodal část pozemku města, umožnil zastavění komunikace a
následně nerealizoval přístupové cesty i přes schválená řešení radou a
zastupitelstvem. Celé protiprávní jednání mělo být završeno stavbou a následnou
kolaudací parku a hřiště nad pekárnou v srpnu roku 2014, a to bez jakýchkoli
podmínek stanovených odbory městského úřadu a respektování schváleného rozpočtu
na rok 2014. Odvolací soud tak věc posoudil po právní stránce nesprávně, pokud
uzavřel, že nebyly naplněny všechny předpoklady nutné k tomu, aby vznikla
odpovědnost žalovaného za škodu, neboť došlo k porušení zákonné či smluvní
povinnosti nebo úmyslnému porušení dobrých mravů. Z toho důvodu dovolatel
navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 22. 8. 2017,
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 29. 9. 2017 – srov. čl. II bod
7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále též jen
„o. s. ř.“. Shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu §
241 o. s. ř., a je přípustné podle § 237 o. s. ř., a to k řešení otázky, zda
nenaplnění usnesení orgánu obce lze považovat za protiprávní jednání a k řešení
otázky naplnění odpovědnosti obce za škodu v důsledku porušení povinností
plynoucích z ustanovení § 3 odst. 2 písm. d), § 6 odst. 1 a § 8 o. z. Dovolání
není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom,
že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že
správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Žalobci spatřují protiprávní jednání žalovaného v dlouhodobě nezajištěném
přístupu k vlastním pozemkům, které mělo být završeno stavbou a následnou
kolaudací parku a hřiště nad pekárnou v srpnu roku 2014, jímž byly poměry na
pozemcích definitivně uspořádány v neprospěch žalobců.
Podle § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou
zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co
tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného
práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu
takového práva.
Podle § 3 odst. 2 písm. d) o. z. soukromé právo spočívá i na zásadě, že daný
slib zavazuje a smlouvy mají být plněny.
Podle § 6 odst. 1 o. z. každý má povinnost jednat v právním styku poctivě.
Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
Úprava obsažená v § 3 odst. 2 písm. d) o. z. kodifikuje právní zásadu pacta
sunt servanda, pocházející již z dob římského práva a na níž je založeno
především fungování závazkových právních vztahů. Smyslem je zajistit i v obecné
rovině, aby povinnosti, k nimž se strana smluvně zavázala, byly plněny.
Doplňující formulace, že daný slib zavazuje, je pak určitou proklamací, z níž
nelze dovozovat konkrétní právní důsledky, neboť zákon stanoví výslovně
případy, kdy jednostranné jednání (navenek projevená vůle) skutečně zavazuje v
tom smyslu, že nesplnění povinnosti je provázeno nepříznivými právními
důsledky. Má tedy význam spíše morální, neboť spojovat vznik právní povinnosti
bez dalšího s jakýmkoliv jednostranným prohlášením ve formě slibu by odporovalo
systému vzniku závazkových právních vztahů a vedlo by k závažným důsledkům
(srov. Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J., a kol. Občanský zákoník. Komentář.
Svazek I. Praha: Wolters Kluwer, a. s. 2014, str. 28-29, shodně též Melzer, F.,
Tégl, P., a kol. Občanský zákoník. Velký komentář. Svazek I. Praha: Leges,
2013, str. 85). Porušení slibu daného mimo právně relevantní rámec proto
nepředstavuje porušení zákona ve smyslu § 2910 o. z. a nezakládá ani povinnost
k náhradě újmy. Odvolací soud správně dovodil, že k zajištění cesty se žalovaná
nezavázala, byť o této možnosti s žalobci dlouhou dobu jednala a v rámci
místních poměrů usilovala.
Podle čl. 101 odst. 3 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky
(dále jen ,,Ústava“) jsou územní samosprávné celky veřejnoprávními korporacemi,
které mohou mít vlastní majetek a hospodaří podle vlastního rozpočtu.
Podle § 103 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (dále jen „zákon o
obcích“), starosta zastupuje obec navenek.
Právní jednání obcí je oproti jednání jiných subjektů vystupujících v soukromém
právu provázeno specifiky ohledně utváření vůle a jejího projevu. Ani při
vystupování obcí v oblasti soukromoprávních vztahů totiž není možné odhlédnout
od jejich veřejnoprávní povahy. Obce jsou veřejnoprávními korporacemi, a pokud
jednají ve věcech práva soukromého, nelze tvorbu a projev jejich vůle
mechanicky posuzovat stejně, jako by šlo např. o obchodní společnosti (nález
Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000). Jestliže podle §
103 odst. 1 zákona o obcích starosta zastupuje obec navenek, projevuje a
sděluje tím navenek její vůli, sám ale utvářet vůli obce nesmí. Oprávnění
rozhodovat o samotném právním jednání, tedy tvorba vůle, je beze zbytku
rozděleno mezi zastupitelstvo obce a radu obce. Tyto orgány obce však
neschvalují v usnesení konkrétní znění právního jednání. Podstatné je, aby z
usnesení zastupitelstva nebo rady, jímž je vytvářena vůle obce posléze
projevená starostou, bylo zřejmé, jaké právní jednání a jakého obsahu obec
učiní (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4937/2008,
či ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 33 Odo 720/2005). Vůle tak musí být vytvořena
alespoň v zásadních bodech, a pokud již takto vytvořena byla, je starosta
oprávněn jednat v jejích intencích (nález Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2015,
sp. zn. I. ÚS 2574/14). Naopak zastupitelstvo obce ani rada obce nemůže
vystupovat jménem obce navenek a toto oprávnění přísluší výlučně starostovi (za
splnění zákonem stanovených předpokladů místostarostovi).
Samotné rozhodnutí zastupitelstva obce nebo rady obce tedy ještě nepředstavuje
právní jednání, jakožto projev vůle obce směřující ke vzniku změně nebo zániku
těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem vůle spojují.
Usnesení příslušeného orgánu obce představuje toliko materiálně právní podmínku
pro vyjádření projevu vůle obce, který se stává perfektním (formálně navenek
vyjádřeným) teprve v případě uzavření (podpisu) smlouvy starostou, případně za
podmínek stanovených zákonem o obcích místostarostou obce (rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1047/2010, publikovaný pod č. 23/2012
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V uvedeném případě nebyla mezi účastníky uzavřena žádná smlouva ohledně
zajištění přístupu na pozemky žalobců. Zastupitelstvo i rada se sice opakovaně
zaobíraly koupí sousedních pozemků a možným následným vybudováním pozemní
komunikace, nebylo však prokázáno, že by jeden z těchto orgánů obce vyjádřil
vůli uzavřít jakoukoliv smlouvu se žalobci, a to ani v těch nejobecnějších
bodech. Pokud starosta přislíbil žalobcům vybudování přístupové komunikace,
mohlo jít nanejvýš o tlumočení záměrů orgánů obce, nikoliv o obec zavazující
právní jednání, které by bez podkladu v podobě usnesení zastupitelstva nebo
rady obce bylo absolutně neplatné. Jestliže odvolací soud vyšel ze zjištění, že
mezi žalobci a žalovaným nebyla uzavřena žádná smlouva ani se žalovaný k ničemu
jednostranně nezavázal, důvodně dovodil, že neexistovala žádná smluvní
povinnost, kterou by mohl žalovaný svým jednáním porušit.
K dovolatelem namítané závaznosti a vynutitelnosti usnesení zastupitelstva a
usnesení rady obce lze již jen doplnit, že rozhodnutí zastupitelstva nebo rady
v majetkoprávních věcech je třeba považovat za pouhou hospodářskou dispozicí a
nikoliv za konstitutivní správní akt. Nemůže nabýt právní moci a může být
měněno, kdykoliv je taková změna v zájmu obce (nález Nejvyššího správního soudu
ze dne 5. 1. 1921, č. 13.256/20, Boh. A 653/21). Jde o rozhodnutí, které má
povahu interního aktu obce a ke své vnější závaznosti potřebuje akt dalšího
orgánu obce – starosty. Usnesení zastupitelstva nebo rady obce tak nemá vůči
žalovanému žádné právní účinky a žalobcům na jejich základě nemohl vzniknout
právní nárok, aby mu žalovaný zajistil přístup k jejich pozemkům.
Podle § 2909 o. z. škůdce, který poškozenému způsobí škodu úmyslným porušením
dobrých mravů, je povinen ji nahradit; vykonával-li však své právo, je škůdce
povinen škodu nahradit, jen sledoval-li jako hlavní účel poškození jiného.
Podle skutkových zjištění, jejichž správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu,
nelze ze strany žalovaného dovodit ani úmyslné jednání proti dobrým mravům
(stejný závěr se týká i případných kroků čí úkonů před 1. 1. 2014, neboť
konstrukce tohoto typu odpovědnosti podle § 424 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, je stejná). Žalovaný vykonával své ústavně zaručené právo
hospodařit s majetkem (čl. 101 odst. 3 Ústavy), zároveň byl povinen dostát
obecné povinnosti obce pečovat o rozvoj území, jak mu ukládá § 35 odst. 2 věta
druhá a třetí zákona o obcích, a ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně
nelze nalézt oporu pro závěr, že by hlavním účelem počínání žalovaného bylo
poškodit žalobce.
Podle § 35 odst. 2 věta druhá a třetí zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, obec v
samostatné působnosti ve svém územním obvodu dále pečuje v souladu s místními
předpoklady a s místními zvyklostmi o vytváření podmínek pro rozvoj sociální
péče a pro uspokojování potřeb svých občanů. Jde především o uspokojování
potřeby bydlení, ochrany a rozvoje zdraví, dopravy a spojů, potřeby informací,
výchovy a vzdělávání, celkového kulturního rozvoje a ochrany veřejného pořádku.
Ani z této úpravy nelze dovodit povinnost žalované zabezpečovat vlastníkům
pozemků v území obce přístup na jejich pozemky. Ostatně zájmy a potřeby
obyvatel obce jsou natolik široké, různorodé a leckdy navzájem protichůdné, že
obecnou povinnost péče o rozvoj území nelze vykládat tak, že je obec povinna
postupovat konkrétním způsobem ve prospěch některé ze skupin obyvatel. Ani z
tohoto pohledu nelze žalovanému vytýkat, že v konečném důsledku řešil stav
celého souboru pozemků, k nimž náleží i pozemky žalobců, způsobem
upřednostňujícím jiný zájem, totiž zřízení parku a hřiště. Odvolací soud v
souladu s touto úpravou dovodil, že to byli především sami žalobci, kdo měli a
mohli využít prostředků, které ji jako vlastníkům dává právní řád ke zjednání
si přístupu na své pozemky.
Porušení zákonné povinnosti žalovaným nelze spatřovat ani ve vydání
kolaudačního rozhodnutí na park a hřiště nad pekárnou. Rozhodnutí o kolaudaci
je výkonem veřejné moci, při němž orgány obce vystupují vůči adresátovi v
nadřazeném postavení, tedy nevystupují v rámci soukromého práva, ale v rámci
práva veřejného. Na případ náhrady škody způsobené takovým rozhodnutím dopadá
speciální právní předpis, zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem. Za specifických podmínek stanovených tímto zákonem (mimo jiné zrušení
či změna rozhodnutí pro nezákonnost) je ve sporu o náhradu škody pasivně
legitimován stát, nikoliv obec, neboť výkon pravomoci stavebního úřadu se
odehrává v rámci přenesené působnosti [§ 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 82/1998
Sb.]. Lze tedy souhlasit s odvolacím soudem, že v daném případě chybí jeden z
předpokladů pro vznik povinnosti nahradit škodu, a sice protiprávní jednání.
Konečně je zřejmé, že žaloba nemůže být opodstatněná pro absenci škodlivého
následku, jak naznačil odvolací soud poukazem na okolnost, že žalobci koupili
pozemky bez přístupové cesty a počínání žalovaného na tomto jejich charakteru
nic nezměnilo. Ačkoliv v řízení nebyla zjišťována cena pozemků v různých
časových obdobích, je zřejmé, že nedostatkem přístupu trpěly předmětné pozemky
již v okamžiku jejich nabytí žalobci. Tím, že následně nebyl zajištěn řádný a
kvalitní přístup, nemohla se jejich hodnota oproti tomuto stavu zmenšit.
Jestliže žalobci dovozují, že v důsledku nečinnosti žalovaného pozemky
nedosáhly tržní hodnoty srovnatelné s jinými obdobnými pozemky nezatíženými
problémy s přístupem, požadují náhradu ušlého zisku (rozdílu mezi původní
hodnotou a hodnotou předpokládanou pro případ, že by byl přístup zajištěn). O
ušlý zisk se však může jednat, jen pokud nedošlo ke zvýšení majetkového stavu
poškozeného vlivem škodné události, která nepříznivě zasáhla do pravidelného
běhu událostí, které by vedly k majetkovému přínosu. Odvolací soud dovodil, že
tomu tak v dané věci nebylo. Tento závěr, který není dovoláním žalobců napaden,
postačuje samostatně k zamítnutí žaloby, a i z toho důvodu je zřejmé, že
dovolání není důvodné.
Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí je z pohledu uplatněného dovolacího
důvodu správné, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle § 243b odst. 2 o.
s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobců bylo
zamítnuto a žalovanému žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Poučení:Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. ledna 2019
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu