25 Cdo 609/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobců a) M. M., b) H. K., c) K., družstvo L., d) J. Z., e) E. K., a f) B.
R., všech zastoupených advokátem, proti žalované České republice – Č. n. b., o
náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 141/99, o
dovolání žalobců a), b), d) a f) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
29. května 2003, č. j. 20 Co 186/2003-51, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se proti státu domáhali náhrady škody způsobené nesprávným
úředním postupem České národní banky (dále jen „ČNB“) jakožto ústředního orgánu
státní správy. Svým rozhodnutím ze dne 17. 9. 1996 zavedla ČNB v A. P., a. s.,
jejímiž jsou akcionáři, nucenou správu, aniž by jim za toto nucené omezení
vlastnického práva byla poskytnuta náhrada. Nesprávný úřední postup spočíval
dále v tom, že došlo k diskriminaci akcionářů upřednostněním principu ochrany
vkladatelů a stability bankovnictví před principem realizace vlastnických práv,
dále k rozhodnutí o rozdělení bankovní licence, k prodeji části banky
zahraničnímu investorovi a k nesprávnému počínání nuceného správce, který
odprodal nemovitosti za podhodnocenou cenu a neplnil řádně své povinnosti, což
vedlo místo k obnovení stability a likvidity banky k její hluboké ztrátě.
Protože žalobci nebyli o situaci v AGB pravdivě informováni v době po zavedení
nucené správy až do března 1997, neprodali své akcie a jejich znehodnocením jim
vznikla škoda, jejíž náhradu požadují ve výši rozdílu mezi upisovací hodnotou
akcie a výší likvidačního zůstatku AGB, který je dle znaleckého posudku nulový.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24. 10. 2002, č. j. 23 C 141/99-36,
zamítl žalobu na zaplacení částky 1.000.000,- Kč žalobci a), částky 200.000,-
Kč žalobkyni b), částky 644.800,- Kč žalobci c), částky 700.000,- Kč žalobci
d), částky 963.700,- Kč žalobci e) a částky 230.800,- Kč žalobkyni f), to vše s
příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že
žalobci jsou akcionáři AGB, která je podle výpisu z obchodního rejstříku v
likvidaci, podle znaleckého posudku Ing. J. Č. měly akcie této banky k datu
30.6.2002 nulovou hodnotu. Soud dovodil, že vzhledem k tomu, že AGB je v
likvidaci, která dosud nebyla ukončena, nelze dojít k závěru, že žalobcům
vznikla škoda jako jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, neboť
žalobci svého vlastnického práva k akciím nepozbyli a jako akcionáři mají dle
ust. § 220 obch. zák. právo na podíl na likvidačním zůstatku AGB, který by měl
být mezi akcionáře rozdělen, a při náhradě skutečné újmy na majetku nelze
vycházet z nominální hodnoty akcií. Pro vznik odpovědnosti státu podle § 18
zákona č. 58/1969 Sb. musí být splněny tři předpoklady, a to nesprávný úřední
postup, existence škody a příčinná souvislost mezi nimi, v řízení však nebyl
vznik škody prokázán. Proto soud žalobu pro předčasnost zamítl.
K odvolání všech žalobců Městský soud Praze rozsudkem ze dne 29. 5. 2003, č. j.
20 Co 186/2003-51, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního
stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o předčasnosti žaloby, neboť nelze
předjímat výsledek likvidace AGB. Že z likvidace nezůstane po uspokojení
věřitelů pro akcionáře žádný likvidační zůstatek, netvrdí bez pochybností ani
znalkyně Ing. Č. ve znaleckém posudku, a i její závěr o výsledku likvidace AGB
je pouze hypotetický, navíc sama upozorňuje na okolnosti, které mohou výsledek
likvidace významně ovlivnit. Do ukončení likvidace je předčasné uvažovat o
vzniku škody jako majetkové újmy a o tom, kdo za ni odpovídá. Je na žalobcích,
aby jednoznačně specifikovali konkrétní úkon žalované, který měl být nesprávným
úředním postupem a který měl vést k jejich poškození. Za situace, kdy není
doložen samotný vznik škody, není ovšem třeba se otázkou případné odpovědnosti
za ni blíže zabývat. Nicméně investor si musí být vědom rizikovosti vložení
finančních prostředků do cenných papírů a odpovědnost státu nelze dovozovat
pouze ze skutečnosti, že po zavedení nucené správy klesla hodnota akcií AGB.
Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci a), b), d) a f) dovolání z důvodů podle
ust. § 241a odst. 2 písm a) a b) o. s. ř. Namítají, že soud věc nesprávně
právně posoudil, neboť požadovaná náhrada škody nesouvisí s likvidací zbytkové
části AGB a jejím výsledkem, protože výsledek likvidace je z pohledu žaloby o
náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem bezvýznamný. Požadovaná
výše náhrady škody vychází ze snížení hodnoty jejich majetku, tj. skutečné
tržní hodnoty jednotlivých akcií AGB ke dni zavedení nucené správy a ke dni
jejího ukončení, a byla vyčíslena ve znaleckém posudku Ing. J. Č. S poukazem na
ust. § 156a obch. zák., které stanoví samostatně převoditelná práva spojená s
akcií, dovozují, že z hlediska vzniku škody je třeba samostatně posuzovat tržní
hodnotu akcie určité nominální hodnoty a likvidační zůstatek, který je podílem
akcionáře na majetkovém zůstatku AGB. Pokles tržní hodnoty akcií AGB
představuje škodu, která žalobcům vznikla v příčinné souvislosti s výkonem
nucené správy v AGB a která nesouvisí s výší likvidačního zůstatku. Podle ust.
§ 61 odst. 4 obch. zák. mají akcionáři právo na podíl na majetkovém zůstatku,
který lze v souladu s ust. § 156a odst. 2 obch. zák. oddělit od akcie a
smlouvou o postoupení pohledávky podle ust. § 524 a násl. obč. zák. převést na
zcela jiný subjekt, než je akcionář. Odpovědnost státu za nezákonná rozhodnutí
a nesprávný úřední postup je zvláštním druhem odpovědnosti, upravené zvláštním
zákonem, a použití obecných ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za
škodu je vyloučeno. V době nucené správy v A. zavinila ČNB svými rozhodnutími
snížení tržní hodnoty akcií na téměř nulovou hodnotu a znehodnotila peněžitou
investici žalobců do akcií AGB, a to bez ohledu na výši případného likvidačního
zůstatku. Dále namítají, že řízení je zatíženo vadami, neboť soudy obou stupňů
neopatřily hodnověrné listinné důkazy týkající se likvidace AGB a spokojily se
pouze se skutečnostmi, které zjistily z obchodního rejstříku vedeného u
Městského soudu v Praze, kde je AGB zapsána, a ve věci rozhodly, aniž provedly
navržené důkazy, zejména důkaz znaleckým posudkem vypracovaným Ing. J. Č.
Navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem soudů obou stupňů a
odkázala na svá předchozí vyjádření ve věci s tím, že postupovala v souladu se
zákonem o bankách. Navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníky řízení, zastoupenými advokátem ve smyslu ust. § 241
odst. 1, věty první, o. s. ř., po přezkoumání rozhodnutí v rozsahu napadeném
dovoláním dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí, popř. některá z právních
otázek v něm řešených, proti níž dovolání směřuje, má po právní stránce zásadní
význam. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru o předčasnosti
žaloby, neboť teprve nebudou-li pokud práva akcionářů spojená s akcií jakožto
cenným papírem uspokojena v rámci likvidace akciové společnosti, vzniká jim
majetková újma, spočívající ve ztrátě hodnoty jejich akcií, jejíž náhrady se
lze domáhat z titulu odpovědnosti za škodu.
Otázka okamžiku vzniku škody na straně akcionářů banky (akciové společnosti v
likvidaci), spočívající v poklesu tržní hodnoty jejich akcií, byla již v
rozhodovací praxi dovolacího soudu opakovaně řešena, např. v rozsudku NS ČR ze
dne 4. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1809/2003, v usnesení NS ČR ze dne 1. září
2004, sp. zn. 25 Cdo 2546/2003, a v usnesení NS ČR ze dne 30. listopadu 2004,
sp. zn. 25 Cdo 459/2004, a shodně byla zodpovězena odvolacím soudem v dané
věci. Dovolací soud nemá důvodu ani v této věci se odchýlit od právních závěrů,
uvedených v citovaných rozhodnutích.
Vznik skutečné škody na straně akcionářů, spočívající v poklesu tržní hodnoty
jejich akcií, způsobené nesprávným úředním postupem orgánů bankovního dohledu,
se neváže k okamžiku, kdy při výkonu bankovního dohledu došlo k určitým
pochybením, nýbrž v případě probíhající likvidace akciové společnosti jim
majetková újma může vzniknout až při skončení likvidace společnosti, neboť ta
se odvíjí od výsledné hodnoty podílu akcionáře na obchodním jmění společnosti,
představovaného akcií. Okolnost, že v určitém období (v době mezi zavedením a
ukončením nucené správy v akciové společnosti) došlo k poklesu tržní hodnoty
akcií, neznamená zároveň vznik majetkové újmy vlastníka akcie, a to už vzhledem
k proměnlivé tržní hodnotě akcií a spekulativnímu charakteru tohoto zboží.
Akcionář, který vlastní akcie existující akciové společnosti (bez ohledu na to,
že společnost je v likvidaci), má práva s tímto cenným papírem spojená, mezi
něž patří právo na podíl na zisku i na likvidačním zůstatku při zániku
společnosti (srov. § 155 odst. 1, § 220 obchodního zákoníku), přičemž z
hlediska vzniku škody není důležité, že je toto právo samostatně převoditelné.
Teprve je-li po ukončení likvidace podíl akcionáře na likvidačním zůstatku
nižší, než jaký byl jeho podíl na obchodním jmění společnosti před škodnou
událostí, může akcionáři vzniknout majetková újma, za níž lze na dalších
subjektech v rozsahu jejich odpovědnosti požadovat náhradu škody.
Jak vyplývá z výše uvedeného, v dané věci se nejedná o otázku zásadního
právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., jež by zakládala přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Pokud dovolatelé namítají, že soud neprovedl všechny důkazy k náležitému
zjištění skutkového stavu, uplatňují tak dovolací důvod podle ust. § 241a odst.
2 písm. a) o. s. ř., totiž že soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento dovolací důvod však přípustnost
dovolání nezakládá, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání
přípustné. Bez ohledu na řešení otázky potřebnosti v dovolání zmíněných důkazů
pro rozhodnutí, Nejvyšší soud vzhledem k tomu, že dovolání není podle ust. §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, se nemohl touto námitkou zabývat
Protože předložená právní otázka nezakládá důvod pro závěr, že rozsudek
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, není dovolání proti
tomuto rozsudku podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud
proto dovolání žalobců a), b), d) a f) odmítl podle § 243b odst. 5, věty první,
a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatelé nemají na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. prosince 2004
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu