Podle § 106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode
dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odst. 2
se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu
způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škody
vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
U práva na náhradu škody na zdraví je tedy stanovena pouze promlčecí doba
subjektivní, která je dvouletá, a jejíž počátek se váže k okamžiku, kdy
poškozený nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo ke škodě (nikoliv tedy
jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. To
předpokládá, že se poškozený dozvěděl jak o odpovědném subjektu, tak i o tom,
že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné
objektivně vyjádřit v penězích. Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit v tom, že
pro začátek běhu subjektivní promlčecí doby na náhradu škody se vyžaduje
skutečná (prokázaná) a ne jen předpokládaná vědomost poškozeného o vzniklé
škodě a o odpovědné osobě. Zákon však v tomto směru nepředpokládá
nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody, tím spíše
pak není podmínkou přesná znalost míry účasti jednotlivých škůdců, může-li
poškozený dovodit, že škoda byla způsobena některým či více škůdci, jejichž
totožnost je mu známa. Najisto lze totiž odpovědnost určité osoby postavit až
na základě dokazování v soudním řízení, které je zahájeno teprve podáním
žaloby, tedy uplatněním nároku u soudu. Zákon proto vychází z předpokladu, že
po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila,
jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž
světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo
359/2005, publikovaný pod C 4273 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H.
BECK, obdobně též rozsudek téhož soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo
871/2002, publikovaný tamtéž pod C 2202, či rozsudek ze dne 12. 8. 2003, sp.
zn. 21 Cdo 210/2003, C 2220).
Soud prvního stupně, jehož skutková zjištění přejal i soud odvolací, zde vyšel
z toho, že žalobkyně se v dubnu 1990 dozvěděla v nemocnici v P. od MUDr. M., že
její nepříznivý zdravotní stav byl vyvolán opožděným provedením operace.
Dovodil však, že teprve v průběhu soudního řízení v roce 1997 se ze znaleckých
posudků dozvěděla o určitém „podílu pochybení“ F. n. v H. K., zatímco do té
doby nemohla vědět, zda se na její zdravotní újmě podílejí obě zdravotnická
zařízení, která jí poskytla péči. Je tedy zřejmé, že tento závěr o znalosti
osoby škůdce, tj. o počátku běhu subjektivní promlčecí doby, není v souladu se
zákonem ani ustálenou soudní praxí, neboť opomíjí okolnost, že žalobkyně již v
roce 1990 měla k dispozici údaje o tom, že její nepříznivý zdravotní stav má
souvislost s operací, resp. s jejím opožděným provedením, přičemž nepochybně
věděla, která zdravotnická zařízení se na její léčbě podílela. Je proto třeba
přisvědčit dovolateli, že již k tomuto okamžiku se váže zákonem předpokládána
znalost o odpovědných osobách (jako jedna ze dvou podmínek počátku běhu
subjektivní promlčecí doby), neboť žalobkyně disponovala takovými informacemi o
okolnostech vzniku škody, z nichž mohla dovodit odpovědnost určité konkrétní
osoby (zdravotnických zařízení) jako dostatečně pravděpodobnou, samozřejmě s
tím, že přesný rozsah odpovědnosti, případně míru jejich účasti, může stanovit
až následné soudní řízení.
Ze všech těchto důvodů vyplývá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 2 písm. b) o.s.ř.; Nejvyšší soud
České republiky soud proto rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části
a v závislých [§ 242 odst. 2 písm. b) o.s.ř.] výrocích o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, byl
zrušen i jeho rozsudek a věc mu byla v odpovídajícím rozsahu vrácena k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; soud se bude znovu zabývat
otázkou promlčení jednotlivých dílčích nároků na náhradu škody a vedle okamžiku
vědomosti o osobě škůdce, který je u všech stejný, rozliší i okamžik vědomosti
o vzniku škody, který se u jednotlivých nároků liší. V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. července 2008
JUDr. Petr
Vojtek , v. r.
předseda senátu