Podle § 106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odst. 2 se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škody vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
U práva na náhradu škody na zdraví je tedy stanovena pouze promlčecí doba subjektivní, která je dvouletá, a jejíž počátek se váže k okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo ke škodě (nikoliv tedy jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. To předpokládá, že se poškozený dozvěděl jak o odpovědném subjektu, tak i o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně vyjádřit v penězích. Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit v tom, že pro začátek běhu subjektivní promlčecí doby na náhradu škody se vyžaduje skutečná (prokázaná) a ne jen předpokládaná vědomost poškozeného o vzniklé škodě a o odpovědné osobě. Zákon však v tomto směru nepředpokládá nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody, tím spíše pak není podmínkou přesná znalost míry účasti jednotlivých škůdců, může-li poškozený dovodit, že škoda byla způsobena některým či více škůdci, jejichž totožnost je mu známa. Najisto lze totiž odpovědnost určité osoby postavit až na základě dokazování v soudním řízení, které je zahájeno teprve podáním žaloby, tedy uplatněním nároku u soudu. Zákon proto vychází z předpokladu, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005, publikovaný pod C 4273 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, obdobně též rozsudek téhož soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002, publikovaný tamtéž pod C 2202, či rozsudek ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 210/2003, C 2220).
Soud prvního stupně, jehož skutková zjištění přejal i soud odvolací, zde vyšel z toho, že žalobkyně se v dubnu 1990 dozvěděla v nemocnici v P. od MUDr. M., že její nepříznivý zdravotní stav byl vyvolán opožděným provedením operace. Dovodil však, že teprve v průběhu soudního řízení v roce 1997 se ze znaleckých posudků dozvěděla o určitém „podílu pochybení“ F. n. v H. K., zatímco do té doby nemohla vědět, zda se na její zdravotní újmě podílejí obě zdravotnická zařízení, která jí poskytla péči. Je tedy zřejmé, že tento závěr o znalosti osoby škůdce, tj. o počátku běhu subjektivní promlčecí doby, není v souladu se zákonem ani ustálenou soudní praxí, neboť opomíjí okolnost, že žalobkyně již v roce 1990 měla k dispozici údaje o tom, že její nepříznivý zdravotní stav má souvislost s operací, resp. s jejím opožděným provedením, přičemž nepochybně věděla, která zdravotnická zařízení se na její léčbě podílela. Je proto třeba přisvědčit dovolateli, že již k tomuto okamžiku se váže zákonem předpokládána znalost o odpovědných osobách (jako jedna ze dvou podmínek počátku běhu subjektivní promlčecí doby), neboť žalobkyně disponovala takovými informacemi o okolnostech vzniku škody, z nichž mohla dovodit odpovědnost určité konkrétní osoby (zdravotnických zařízení) jako dostatečně pravděpodobnou, samozřejmě s tím, že přesný rozsah odpovědnosti, případně míru jejich účasti, může stanovit až následné soudní řízení.
Ze všech těchto důvodů vyplývá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 2 písm. b) o.s.ř.; Nejvyšší soud České republiky soud proto rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části a v závislých [§ 242 odst. 2 písm. b) o.s.ř.] výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, byl zrušen i jeho rozsudek a věc mu byla v odpovídajícím rozsahu vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; soud se bude znovu zabývat otázkou promlčení jednotlivých dílčích nároků na náhradu škody a vedle okamžiku vědomosti o osobě škůdce, který je u všech stejný, rozliší i okamžik vědomosti o vzniku škody, který se u jednotlivých nároků liší. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. července 2008
JUDr. Petr Vojtek , v. r.
předseda senátu