25 Cdo 630/2024-129
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a Mgr. Radka Kopsy v právní věci žalobkyně: J. P., zastoupená Mgr. Tomášem Maxou, advokátem se sídlem Petrská 1136/12, Praha 1, proti žalované: Generali Česká pojišťovna, a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, o 450 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 43/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2023, č. j. 35 Co 131/2023-111, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2023, č. j. 35 Co 131/2023-111, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 3. 2023, č. j. 64 C 43/2020-79, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Neshledal důvodným nárok žalobkyně na doplatek pojistného plnění, který požadovala jako matka zemřelého M. H., jenž zemřel při dopravní nehodě ve vozidle, jehož provoz byl podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, pojištěn u žalované. Žalovaná pojistitelka odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla žalobkyni vyplatila 550 000 Kč, ta však za přiměřené zadostiučinění podle § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.
z.“), považuje 1 000 000 Kč. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že dne 8. 4. 2017, ve 14:00 hod. na místní komunikaci v Praze 5 řidič motorového vozidla tovární značky Škoda Octavia, RZ XY, P. T., způsobil dopravní nehodu, při níž byl usmrcen syn žalobkyně, který jako spolujezdec na zadním sedadle za řidičem nebyl připoután a v době dopravní nehody v jeho krvi bylo zjištěno 2,81 g/kg alkoholu; další spolujedoucí osobou byl A. K., u kterého byla provedena orientační dechová zkouška rovněž s pozitivním výsledkem.
Zemřelému bylo v době dopravní nehody 41 let, po rozvodu rodičů v jeho 5 letech žil v domácnosti své matky, od svých 18 let již společně se žalobkyní nežil. Nebyl na žalobkyni finančně závislý, měl krátkodobě vlastní rodinu, pak dlouhodobý vztah s přítelkyní, se kterou žil ve společné domácnosti. Žalobkyně nebyla finančně závislá na zemřelém a před dopravní nehodou s ním měla běžné a standardní rodinné vztahy, občasné telefonáty, návštěvy o svátcích. Jak vyplynulo z výpovědi otce zemřelého a přítelkyně zemřelého, M.
H. měl blíž ke svému otci, což soud prvního stupně zjistil z protokolů o jednáních ze spisu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 46/2020 (dále jen „související řízení“), v němž se zadostiučinění domáhají otec, polorodý bratr a polorodá sestra a strýc zemřelého. Jak bylo z obsahu listin trestního spisu prokázáno, podstatným a právně významným důvodem nehodového děje bylo jednoznačně vysoce společensky nebezpečné protiprávní jednání řidiče vozidla i protiprávní jednání spolujezdců.
Soud prvního stupně pro nadbytečnost zamítl žalobkyní navrhovaný výslech jejího manžela jako svědka. Po právní stránce soud dovodil odpovědnost řidiče vozidla za způsobenou újmu, protože porušil § 4 písm. a), b), § 5 odst. 2 písm. d), § 11 odst. 1, § 18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále též jen „zákon o silničním provozu“), řízením vozidla pod vlivem návykové látky. Usmrcený M. H. porušil prevenční povinnost chovat se ohleduplně a ukázněně ve smyslu § 4 odst. 1 zákona o silničním provozu a rovněž povinnost připoutat se bezpečnostním pásem podle § 3 odst. 1 tohoto zákona.
Uvedené povinnosti vyplývají ze zákona a je podle soudu zcela irelevantní, zda nepřipoutání bezpečnostním pásem mohlo mít vliv na škodlivý následek; podnapilý spolujezdec, s láhví vodky v autě, musel rovněž mít vědomost o podnapilosti řidiče vozidla. Jednání řidiče vozidla P. T.
bylo hrubým a závažným protiprávním jednáním, které naplňovalo znaky vysoké společenské nebezpečnosti, přesto poškozený neváhal a do vozidla nasedl jako spolujezdec. Na vzniku tragického následku předmětné dopravní nehody se tak spolupodílely příčiny, jimiž jsou nepřiměřená rychlost a stav vylučující bezpečné řízení motorového vozidla odsouzeným řidičem a zásadní podcenění nebezpečné situace opilým poškozeným, který nebyl navíc připoután bezpečnostním pásem. Z toho soud dovodil 50% míru spoluzpůsobení si újmy poškozeným. Při stanovení výše náhrady podle § 2959 o. z. soud nehodnotil intenzitu vztahu žalobkyně se synem jako nadstandardní, nebyla na něm ekonomicky závislá ani se nestala očitým svědkem škodní události; nebyla tedy naplněna kritéria odůvodňující zvýšení náhrady nad základní částku zadostiučinění, která pro rok 2017 podle ustálené judikatury činila 551 159 Kč, takže požadované zvýšení o 450 000 Kč není adekvátní.
2. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 17. 10. 2023, č. j. 35 Co 131/2023, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a k námitce ohledně zamítnutí návrhu žalobkyně na výslech svědků uvedl, že přepisy zvukových záznamů o výslechu účastníků a svědků v souvisejícím řízení jsou přípustným pramenem skutkových poznatků pro nynější věc (odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2371/2021).
Výpovědi svědků byly konzistentní v tom, že vztahy zemřelého s jeho matkou nebyly přehnaně ideální a že rovněž žalobkyně při svém výslechu netvrdila nic, co by svědčilo pro nadstandardní úroveň vztahů se zemřelým. Občasné navštěvování, telefonování či společné trávení Vánoc standard vztahu matky se synem v daném věku obou jeho účastníků nepřekračuje. Mimořádnou okolností není ani fakt, že zemřelý byl jediným potomkem žalobkyně. Podložen nebyl ani úmysl zemřelého nadstandardně pečovat o žalobkyni, o to méně, pokud hodlal vycestovat a pracovat v zahraničí.
Po právní stránce tak odvolací soud uzavřel, že již tato okolnost samotná postačuje k potvrzení právních úvah soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby na zaplacení dalších 450 000 Kč nad rámec již vyplacených 550 000 Kč. Pro nadbytečnost se odvolací soud nezabýval krácením plnění z důvodu tzv. spoluzavinění poškozeného, neboť ani kdyby se s úvahou soudu prvního stupně neztotožnil, absence spoluzavinění by sama o sobě nebyla žádnou mimořádnou okolností pro navýšení základní částky zadostiučinění, a nemohlo by tak dojít ani k materiální změně napadeného rozhodnutí.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i
Ústavního soudu; jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Konkrétně dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že 1) nezohlednil kritéria pro stanovení výše peněžité náhrady pozůstalým; 2) soud prvního stupně neprovedl navržené důkazy, přičemž odvolací soud se s touto námitkou žalobkyně řádně nevypořádal; 3) odvolací soud dospěl k odlišnému posouzení oproti souvisejícímu řízení, aniž by vysvětlil důvody. U každé otázky dovolatelka odkazuje na konkrétní judikaturu, od níž se měl odvolací soud odchýlit.
K první vymezené otázce namítá, že odvolací soud se zaměřil pouze na intenzitu vztahu mezi žalobkyní a jejím synem, dalšími kritérii se však nezabýval. Dovolatelka poukazuje na věk zemřelého (41 let) s tím, že ztráta mladého člověka je bolestnější. Analogicky by měla být aplikována Metodika k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, která v případě odčinění ztížení společenského uplatnění zvyšuje ve věkovém rozmezí 35-44 let základní částku zadostiučinění o 10 %. Odvolací soud měl též zohlednit, že došlo ke ztrátě dítěte.
Dovolatelka nemá, kromě staršího manžela, jinou osobu blízkou a má obavy z toho, kdo se o ni ve stáří postará. Nesouhlasí tak se závěrem odvolacího soudu, že není na místě zohlednit skutečnost, že zemřelý byl jediným synem žalobkyně. Odvolací soud se pak vůbec nezabýval okolnostmi na straně škůdce. Ke druhé vymezené otázce dovolatelka namítá, že výpovědi svědků v souvisejícím řízení byly zaměřeny na vztah jejího syna s druhou stranou rodiny, a ona s některými skutečnostmi ve výpovědích uvedených v protokolech nesouhlasila, a proto navrhovala výslech těchto osob, aby jim mohla klást otázky, a navrhla též výslech svého manžela.
Nebyl důvod odmítnout tyto důkazy ani nedošlo k náležitému odůvodnění odmítnutí těchto důkazů, tudíž jde o opomenuté důkazy. S ohledem na zásadu bezprostřednosti a ústnosti bylo na místě, aby soud prvního stupně vyslechl navržené svědky. Ke třetí vymezené otázce dovolatelka namítá, že v souvisejícím řízení byla otci zemřelého zvýšena peněžitá náhrada na celkových 750 000 Kč. Jedním z důvodů k tomu byly i okolnosti na straně škůdce (zejména míra zavinění), jak plyne z rozsudku odvolacího soudu v souvisejícím řízení; v tomto řízení však odvolací soud ke kritériím na straně škůdce nepřihlédl, byť je žalobkyně uváděla.
Přistoupil-li odvolací soud v souvisejícím řízení ke zohlednění těchto skutečností a ke zvýšení základní částky, měl tak učinit i odvolací soud v tomto řízení, případně měl ve smyslu § 13 o. z. přesvědčivě vysvětlit, z jakého důvodu tuto okolnost posoudil odlišně. Bylo tak porušeno legitimní očekávání žalobkyně. Nadto vztah žalobkyně s jejím synem byl intenzivnější než s jeho otcem, neboť po jejich rozvodu syn vyrůstal s matkou, s níž i v dospělosti trávil Vánoce. Paradoxně však Městský soud v Praze přiznal zvýšení základní částky otci, avšak v případě matky důvody k modifikaci
4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že soudy obou stupňů se zabývaly všemi kritérii, jež žalobkyně zdůrazňuje v podaném dovolání. Vyhodnotily-li tato kritéria soudy odlišně od představ žalobkyně, neznamená to, že se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. III. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., a je přípustné pro rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou judikaturou v otázce některých kritérií pro zvýšení náhrady. Dovolání je důvodné. IV. Důvodnost dovolání
6. Nesprávné právní posouzení může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
7. Podle § 2959 o. z. při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké, peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.
8. Citované ustanovení je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Stanoví široké obecné pravidlo pro odčinění duševní újmy pozůstalých při ztrátě osoby blízké, týká se tedy práva ryze osobního charakteru, které je svou povahou úzce spjato s osobou pozůstalého, neboť jeho cílem je přiměřeně vyvážit, popřípadě zmírnit nemajetkovou újmu vzniklou pozůstalému v jeho osobnostní sféře a odčinit zásah do práva na budování a rozvíjení rodinných vztahů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 293/2018, publikované pod č. 50/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Újma, která se odčiňuje, spočívá především v psychických útrapách (smutku, žalu) způsobených vnímáním smrti blízkého člověka; odčinit je však třeba i další citové strádání, jako např. šok ze zprávy o smrtelném úrazu blízké osoby, ztrátu životní perspektivy, obavy o budoucnost apod. [srov. Bezouška, P. in Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo.
Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1721, bod V, marg. 22]. U újmy, která nemá majetkový charakter, je vyloučeno uvedení do původního stavu, exaktní vyčíslení peněžité náhrady za tuto újmu je z povahy věci vyloučeno, a normativní požadavek „plného vyvážení utrpení“ je tedy iluzorní a nelze jej vykládat v tom smyslu, že by náhrada měla být „co největší“. Nastupuje proto satisfakce (zadostiučinění), která má alespoň zmírnit nepříznivé stavy vzniklé škodlivým zásahem do osobnostní sféry poškozeného, případně poskytnout poškozenému, aby si těžko měřitelné a na peníze ne zcela exaktně převoditelné potíže nemajetkového charakteru vykompenzoval tím, že si pomocí finančních prostředků, případně předmětů či požitků pořízených za poskytnutou náhradu, zpříjemní či usnadní život.
Při určování náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké by její výše měla odrážet obecně sdílené představy o spravedlnosti a slušnosti.
9. Pro účely objektivizace výše náhrady byla Ústavním soudem především v nálezu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, a Nejvyšším soudem zejména v rozsudku ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, č. 85/2019 Sb. rozh. obč., demonstrativním způsobem uvedena kritéria, ke kterým mají soudy při stanovení výše peněžité náhrady podle § 2959 o. z. přihlédnout. Podle těchto rozhodnutí a ustálené soudní praxe je třeba zohlednit okolnosti jak na straně pozůstalého, tak i na straně škůdce. U pozůstalého je významná zejména intenzita jeho vztahu se zemřelým, věk zemřelého a pozůstalého, případná existenční závislost na zemřelém a eventuálně jiná satisfakce (jako např. omluva, správní postih škůdce či jeho trestní odsouzení), která obvykle není sama o sobě dostačující, její poskytnutí však může odůvodnit určité snížení peněžitého zadostiučinění.
Předpokládá se, že běžné rodinné vztahy mají určitou kvalitu, a proto důvodem pro zvýšení náhrady mohou být vztahy mimořádně blízké a kvalitní, naopak pro úvahu o nižší náhradě by měly svědčit slabší než obvyklé vazby mezi zemřelým a pozůstalou osobou. Zohlednit lze rovněž, byl-li pozůstalý očitým svědkem škodní události, byl-li s jejími následky bezprostředně konfrontován či jakým způsobem se o nich dozvěděl. Kritéria odvozená od osoby škůdce jsou především jeho postoj ke škodní události, dopad události do jeho duševní sféry, forma a míra zavinění a v omezeném rozsahu i majetkové poměry škůdce, které jsou významné pouze z hlediska toho, aby výše náhrady pro něj nepředstavovala likvidační důsledek.
Za základní částku náhrady, modifikovatelnou s užitím zákonných a judikaturou dovozených hledisek, lze považovat v případě nejbližších osob (manžel, rodiče, děti) dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného.
10. Nízký věk usmrcené osoby, na který poukazuje dovolatelka, odůvodňuje zvýšení náhrady nad základní doporučenou částku především u dětí či velmi mladých osob, protože tehdy je smrt neobvyklá a nepatřičná tím, že se vymyká obecnému běhu života, který pro každého končí smrtí, zpravidla však ve věku starším. Jakkoliv je smrt potomka ve věku kolem čtyřiceti let pro rodiče bolestná, nelze přehlédnout, že z pohledu oprávněné osoby ve věku důchodovém (nebo se mu blížícím) je spíše výjimečnou věcí ztráta ještě staršího potomka.
Jinými slovy z pohledu pozůstalého rodiče není věk usmrceného dítěte kolem čtyřiceti let výjimečnější, než je tomu v případě osob nižších věkových kategorií. Není přitom použitelné dovolatelkou navrhované rozlišení věkových kategorií v procentních pásmech, jak je používají soudy podle Metodiky k výkladu § 2958 o. z. pro ohodnocení ztížení společenského uplatnění (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1361/2021, č. 90/2022 Sb. rozh. obč., nález pléna Ústavního soudu ze dne 13.
3. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 27/23), protože toto nastavení směřuje k vystižení míry obtíží při trvalé ztrátě funkčních schopností primární oběti. U poškozeného, který se ve věku před obvyklým dosažením maxima životních sil a schopností nemůže pro zhoršený zdravotní stav zapojit do obvyklých životních činností, je mírné zvýšení náhrady významné z hlediska ztráty jeho vlastního potenciálu, avšak není přenositelné do poměrů tzv. druhotných obětí, jimiž jsou pozůstalí v případě odlišného typu nemajetkové újmy upravené v § 2959 o.
z. Výklad kritéria věku odvolacím soudem tedy není v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
11. Dovolatelce nelze přisvědčit, že by ztráta jediného dítěte byla sama o sobě důvodem ke zvýšení náhrady. Okolnost, že rodič má jen jedno dítě, není v současné české populaci nikterak výjimečná, takže k odchylce od základní náhrady z tohoto pohledu musí přistoupit ještě nějaký další významnější aspekt, jakým je například ztráta dlouho očekávaného potomka či kumulace újmy po předešlé ztrátě jiného dítěte. Lze sice předpokládat, že vztahy mezi rodičem a jediným potomkem mohou být intenzivnější než tehdy, má-li rodič více potomků, zpravidla se dokonce dovozuje, že při ztrátě jednoho z více rodinných příslušníků se může mírně náhrada snížit, neboť pozůstalé osoby se mohou v těžké situaci vzájemně podpořit a určitým způsobem nemajetkovou újmu vzájemně sdílet; o takový příad se zde však nejedná.
Jsou-li intenzivnější vztahy zjištěny právě v souvislosti s tím, že rodič měl jen jedno dítě, projeví se tato skutečnost zpravidla ve zvýšení částky zadostiučinění právě již z důvodu intenzivnějších (nadstandardních) vztahů. V takovém případě by nebylo na místě dále zvyšovat náhradu z důvodu, že zemřelý byl jediným potomkem, neboť by tato skutečnost byla zohledněna duplicitně. Na druhou stranu může být též zjištěno, že přestože zemřelý byl jediným potomkem svého rodiče, vztahy mezi nimi nikterak nadstandardně intenzivní nebyly (případně byly negativní).
V tomto případě by též nebylo na místě (a to tím spíše) zvyšovat zadostiučinění jen z toho důvodu, že zemřelý byl jediným potomkem.
12. Skutečnost, že zemřelý byl jediným potomkem žalobkyně, nelze tedy samostatně zohlednit, pokud není podložena ještě nějakou další okolností, která je objektivně způsobilá prohloubit míru utrpení pozůstalého. Takovou okolností by mohla být dovolatelkou tvrzená jistá odkázanost na syna jako na jediného způsobilého člena její rodiny zabezpečit pomoc v nadcházejícím stáří. Důvodem ke zvýšení náhrady totiž může být i osamělost pozůstalého, který byl nebo měl být v budoucnu odkázán na svého blízkého, o jehož podporu přišel. Poměry dovolatelky a potenciální možnosti a přístup zemřelého syna z tohoto pohledu nebyly dostatečně zjišťovány. Odvolacímu soudu nelze v zásadě vytýkat, že se opřel o důkazy (výslechy účastníků či svědků) provedené v souvisejícím řízení či v trestním řízení proti viníku dopravní nehody, pokud zjišťoval intenzitu vztahu dovolatelky s jejím synem. Žalobní tvrzení o aktuální kvalitě vztahů se synem totiž nezakládala důvod pro zvýšení náhrady, takže ani možnost vyjádřit se k bezprostředně provedeným výslechům neskýtala předpoklad zjištění jdoucího nad rámec žalobních tvrzení, která ohledně četnosti a hloubky vzájemných kontaktů v době před smrtí syna odpovídala standardnímu vzorci vztahů dospělého dítěte vedoucího vlastní oddělený život vůči rodiči. Poměry dovolatelky a míra její (zejména pak budoucí) odkázanosti na pomoc syna však těmito důkazy dokládána nebyla a uvedené kritérium vedle toho, že nebylo soudem vzato zcela v potaz, zůstalo i důkazně nepodložené. Odvolací soud sice dovodil, že vzhledem ke zjištěnému způsobu soužití dovolatelky se zemřelým synem, který s ní nebyl v užším kontaktu, a dokonce plánoval vystěhovat se do zahraničí, není toto kritérium naplněno, nedocenil však, že v tomto směru může a má být zohledněna i dlouhodobější perspektiva ztráty opory ve stáří, která v okamžiku smrti potomka ještě není zcela aktuální.
13. I když u nyní posuzované dopravní nehody, která vedla k usmrcení syna dovolatelky, nebylo zjištěno úmyslné zavinění řidiče (škůdce), které je ve smyslu § 2957 o. z. výslovně uvedeným zákonným důvodem pro zvýšení náhrady nemajetkové újmy, pak i zde, byť jde o tzv. objektivní odpovědnost nastupující bez ohledu na protiprávnost a zavinění (újma způsobená provozem dopravního prostředku podle § 2927 o. z.), je namístě zohlednit případnou hrubou nedbalost při počínání škůdce, je-li prokázána (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2421/2022, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 6/2024, s. 195, či usnesení ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2276/2018). V této věci ostatně nebylo pochybností o vysoké míře nedbalostního zavinění řidiče, který způsobil dopravní nehodu hazardní jízdou pod vlivem alkoholu a návykových látek (hrubá nedbalost), což odůvodňuje zvýšení náhrady pozůstalým za nemajetkovou újmu plynoucí ze ztráty osoby blízké. Tato okolnost však nebyla do úvahy odvolacího soudu o výši náhrady nijak promítnuta a v tomto směru je dovolací námitka opodstatněná.
14. Ke kritériu spoluzpůsobení si újmy zemřelým (tzv. spoluzavinění) se odvolací soud vyjádřil tak, že zadostiučinění vyplacené dobrovolně žalovanou pojistelkou odpovědnosti provozu vozidla je dostatečně vysoké, i kdyby spoluzavinění zemřelého nebylo zohledněno. Takové zdůvodnění, proč se odvolací soud tímto kritériem pro nadbytečnost nezabýval, by bylo možné považovat za správné pouze za situace, pokud by odvolací soud správně a v dostatečné míře posoudil všechna ostatní relevantní kritéria. Jestliže ovšem nikterak nezohlednil míru zavinění škůdce, ačkoliv žalobkyně na skutečnosti související s tímto kritériem poukazovala, a nezvažoval ani možnost zvýšení náhrady pro tvrzenou závislost na pomoci ve stáří, není pak zřejmé, zda obstojí závěr, že není pro modifikaci základní částky důvod řešit míru spoluzpůsobení si újmy zemřelým.
15. Z povahy ustanovení § 2959 o. z. vyplývá, že soud vedle judikatorně ustálených kritérií významných pro určení výše peněžité náhrady musí vycházet z principu proporcionality tak, že porovná částky náhrad přisouzených v jiných případech, a to nejen obdobných, ale i dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, zejména do práva na lidskou důstojnost. Jinými slovy způsobem, jak lze dosáhnout relativně spravedlivého vyčíslení výše relutární náhrady, je zohlednění částek přiznaných v jiných srovnatelných řízeních, současně při respektování předem jasných a pevných kritérií (srov. již zmíněný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2844/14). Tím spíše pak musí soud zohlednit i skutečnost, že z téže škodní události vzešly nároky dalších opravněných osob, které byly řešeny v jiném soudním řízení; princip proporcionality se vztahuje i na porovnání takto příbuzných nároků. Dovolatelka důvodně poukazuje na nejednotnost soudních rozhodnutí v nynějším a souběžném řízení, zejména zmiňuje zvýšení základní částky na 750 000 Kč, kterou soud pravomocně přiznal otci zemřelého (rozsudek Městského soudu v Praze 6. 4. 2022, č. j. 62 Co 46/2022-178).
16. I když je nerozpornost soudních rozhodnutí zakotvena též v požadavku legitimního očekávání (srov. zejména § 13 o. z., podle nějž každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky), nelze vyloučit určitou odchylku zejména ve věcech tzv. úvahových, kde výše náhrady není určena exaktně, nýbrž se odvíjí od úvahy soudu korigované spíše jen zobecňujícími kritérii, jako je tomu i u většiny případů náhrady nemajetkové újmy. I tehdy má být soudní rozhodnutí dostatečně zdůvodněno tak, aby byl zřejmý myšlenkový postup soudu, a byl tak respektován požadavek uvedený v § 13 o. z. Tam, kde je předchozí řízení skončeno a jeho závěry jsou neměnné, může odchylka spočívat i v tom, že soud v řízení pozdějším označí některé úvahy či závěry předchozího rozhodnutí za nesprávné a zdůvodní, proč se od nich ve svém rozhodnutí odchyluje. Ani to sice nevede ke kýžené jednotě rozhodovací praxe, leckdy tomu však mohou bránit i procesní důvody (zejména rozsah dovolacího či odvolacího přezkumu), nicméně se soud musí s tímto stavem argumentačně vypořádat. Tak by tomu mohlo v nyní projednávané věci být zejména s ohledem na zcela odlišný přístup soudů k otázce spoluzpůsobení si újmy zemřelým. V souvisejícím řízení byla dovozena nulová účast, zatímco v řízení nynějším se touto otázkou zabýval jen soud prvního stupně, který ji naopak považoval za padesátiprocentní s paušálním závěrem o nevýznamnosti okolnosti, zda nepřipoutání spolujezdce mělo vliv na škodlivý účinek havárie vozidla.
17. Protože je uplatněný dovolací důvod naplněn, je rozsudek odvolacího soudu nesprávný, a proto jej dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také tento rozsudek a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
18. Soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 10. 2024
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu