USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobců a) P.
F., b) F. F., c) Z. F., a d) M. S., všichni společně zastoupeni JUDr. Vlastou
Miklušákovou, advokátkou se sídlem Zelený pruh 1294/52, Praha 4, proti
žalovaným 1) A. U., zastoupen JUDr. Zdeňkem Jankovským, advokátem se sídlem
Karlovo náměstí 292/15, Praha 2, a 2) Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna
Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, o náhradu
nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 51 C
276/2014, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 15. 1. 2018, č. j. 68 Co 423/2017-122, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 6. 2016, č. j. 51 C
276/2014-66, byla výrokem I uložena žalovanému 1) povinnost zaplatit žalobkyni
a) částku 750.000 Kč, žalobci b) částku 750.000 Kč, žalobci c) částku 100.000
Kč a žalobkyni d) částku 750.000 Kč; výrokem II byla zamítnuta žaloba co do
částky 250.000 Kč vůči žalobkyni a), do částky 250.000 Kč vůči žalobci b), do
částky 900.000 Kč vůči žalobci c) a do částky 250.000 Kč vůči žalobkyni d);
výrokem III byla žaloba zamítnuta ve vztahu k žalované 2) a výroky IV až VI
bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Žalovaný 1) pojištěný pro případ
odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla u žalované 2) způsobil dne
26. 8. 2011 dopravní nehodu, při níž ve věku 39 let zemřel P. F., syn žalobců
a) a b), bratr žalobce c) a druh žalobkyně d). Žalovaná 2) poskytla žalobcům
plnění dle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou
provozem vozidla. Obvodní soud uzavřel, že projednávanou věc je třeba
posuzovat ve smyslu § 3079 odst. 1 o. z. podle předpisů účinných v době vzniku
škody, tedy dle § 13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále
jen obč. zák.). Obvodní soud vyloučil odpovědnost žalované 2) z důvodu
nedostatku věcné pasivní legitimace, neboť způsobená újma na osobnostních
právech nebyla kryta povinným pojištěním odpovědnosti dle předpisů účinných v
rozhodné době. Ve vztahu k žalovanému 1) shledal žalobu důvodnou a s odkazem na
judikaturu dovolacího soudu a nálezy Ústavního soudu uzavřel, že usmrcením P.
F. způsobil žalovaný 1) žalobcům závažnou a nenahraditelnou újmu. Soud dále
rozvedl ve vztahu ke každému žalobci zvlášť, v čem spatřuje mimořádnou
závažnost zásahu do jejich soukromí, vzal v úvahu okolnosti, za nichž se stala
dopravní nehoda, když smrt poškozeného byla zcela zbytečným následkem
hazardérství žalovaného 1), připomenul absenci lítosti a porušení zákazu
řízení, tedy okolnosti vybočující z běžného způsobu jednání a odůvodňující
zvýšení náhrady poskytnuté žalovanou 2). K poměrům žalovaného 1) soud zjistil,
že v lednu 2016 činil jeho příjem více než 53.000 Kč, a též proto jeho
majetková poměry umožňují uložené odškodnění zaplatit, např. pomocí bankovního
úvěru.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 1. 2018, č. j. 68 Co 423/2017-122,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé a IV o soudním
poplatku, změnil jej ve výroku VI o náhradě nákladů řízení pouze ve výši
přiznané částky a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud s
poukazem na rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy v obdobných případech
přisvědčil závěrům obvodního soudu o aplikaci původní úpravy § 13 odst. 2 obč.
zák. a okolnostech odůvodňujících přiznat další satisfakci za zásah do
rodinných vztahů a ztotožnil se i s výší náhrady přiznané jednotlivým žalobcům.
Připomněl aktuální nálezy Ústavního soudu, jenž za měřítko určení výše náhrady
nemajetkové újmy označil obecně sdílené představy o spravedlnosti, a ve shodě s
obvodním soudem uzavřel, že okolnosti, za nichž újma žalobcům vznikla, její
mimořádnost zvyšují. Námitky žalovaného 1) odvolací soud odmítl, neboť jeho
odsouzení v trestním řízení a výkon trestu byl pro žalobce pouze nepatrným
zadostiučiněním, řádný život žalovaného 1) po propuštění z výkonu trestu újmu
žalobců nijak nezmírnil a tvrzeným nepříznivým majetkovým poměrům odvolací soud
neuvěřil již při posouzení žádosti o osvobození od soudních poplatků. Žalovaný
1) prokázal schopnost prací dosáhnout příjmu umožňujícího uspokojení nároků
žalobců.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v řešení otázky rozsahu náhrady za nemajetkovou újmu dle § 13 odst. 2
obč. zák., kterou odvolací soud dle jeho názoru posoudil v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolatel namítá vadný postup odvolacího
soudu při hodnocení důkazů, nesrozumitelné odlišení nároku na náhradu škody od
nároku na náhradu nemajetkové újmy. Uvádí, že při stanovení výše náhrady
nemajetkové újmy se přihlíží k závažnosti události, k okolnostem, za nichž k ní
došlo, k okolnostem na straně poškozeného zemřelého a pozůstalých a k poměrům
škůdce. Uvedená kritéria dle dovolatele odvolací soud posoudil v rozporu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť okolnosti na straně
poškozených neodůvodňovaly přiznání částek určených rozsudkem soudu prvního
stupně a potvrzených soudem odvolacím, dále se odvolací soud dostatečně
nezabýval jeho majetkovými poměry a otázkou, zda nebude výše přiznané náhrady
nemajetkové újmy pro něj likvidační. Na závěr dovolatel předestřel své
představy o své životní úrovni a nemožnosti tyto představy naplnit při
stanovené výši náhrady nemajetkové újmy žalobců. Navrhl proto, aby dovolací
soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a sám ve věci stanovil přiměřeně nižší
náhradu nemajetkové újmy, nebo aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o.
s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241
odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelem uplatněný předpoklad přípustnosti dovolání, spočívající v rozporu
dovoláním napadeného rozsudku s judikaturou Nejvyššího soudu při řešení otázky
výše náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou usmrcením osoby blízké, není
naplněn.
Podle ustanovení § 13 odst. 1 a 2 obč. zák. má fyzická osoba právo se zejména
domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její
osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno
přiměřené zadostiučinění, přičemž pokud by se nejevilo postačujícím toto
(morální) zadostiučinění zejména proto, že byla ve značné míře snížena
důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též
právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Výčet okolností odůvodňujících
přiznání peněžité náhrady je výčtem demonstrativním (příkladmým), proto lze
zohlednit i jiné, svou závažností srovnatelné okolnosti. Způsobení úmrtí člena
rodiny je neoprávněným zásahem do soukromí členů rodiny a do práva na vytváření
rodinných vztahů; přiměřeným zadostiučiněním je v tomto případě (vedle morální
satisfakce) zpravidla i náhrada nemajetkové újmy v penězích (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1678/2004, uveřejněný v
Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 3297). Podle ustanovení
§ 13 odst. 3 obč. zák. výši náhrady nemajetkové újmy určí soud s přihlédnutím k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.
Ustanovení § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. pokud jde o tam uvedené pojmy „přiměřené
zadostiučinění“, „závažnost vzniklé újmy“ a „okolnosti, za nichž k porušení
práva došlo“ patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k
normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak
přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil
sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4783/2015).
Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě podle
svého uvážení posoudil, zda se jedná o „mimořádně závažný zásah do soukromí
pozůstalých“, a – v případě kladného závěru – jaké zvýšení náhrady je v
konkrétní posuzované věci „přiměřené“. V takových případech, ve kterých právní
předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud zpochybnit úvahu
odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, ze dne 23. 9.
2010, sp. zn. 25 Cdo 2046/2009, nebo ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo
4655/2015).
Z obsahu dovolání jednoznačně vyplývá, že ani dovolatel nezpochybňuje, že jsou
v dané věci splněny podmínky pro poskytnutí náhrady nemajetkové újmy dle § 13
odst. 2 obč. zák., tedy že se jedná o případ mimořádné závažnosti nemajetkové
újmy. Dovolatel zpochybňuje přiměřenost stanovené náhrady této nemajetkové
újmy.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016,
(uveřejněném v časopise Soudní rozhledy 11-12/2017 s. 365) konstatoval, že
nárok dle § 444 odst. 3 obč. zák. nepostihuje pouze újmu nastalou u pozůstalých
v době smrti osoby jim blízké, ale též v období následujícím, v zásadě časově
nijak neomezeném. Kromě toho paušální částky uvedené v citovaném ustanovení
jsou ve smyslu judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu považovány za standardní
náhradu pro případy běžné (obvyklé), kterou je v případě mimořádně intenzivních
vztahů mezi zemřelým a jeho blízkými a tomu odpovídající mimořádné nemajetkové
újmy na straně blízkých osob možno zvýšit cestou náhrady za zásah do soukromého
a rodinného života v rámci nároků na ochranu osobnosti dle § 11 a násl. obč.
zák. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1678/2004,
uveřejněný v Souboru pod C 3297). Odvolací soud tedy správně zohlednil i
okolnost, že újma je a bude pozůstalými pociťována dlouhodobě v následujícím
časovém období.
Rozsudky soudu prvního stupně i odvolacího soudu se zabývaly – v souladu s
dovolatelem citovanou judikaturou (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4.
11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1578/2009, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 83/2011,
Soubor C 13468, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 8
Tdo 1400/2015) – posouzením relevantních kritérií pro stanovení výše náhrady
nemajetkové újmy v penězích. K okolnostem na straně poškozených uzavřel
odvolací soud, že žalobci a) a b) ztratili syna v mladém produktivním věku,
jeho zbytečná smrt zpřetrhala nejen jejich rodinný život, ale i naději na
narození vnoučat a do budoucna znemožnila obvyklou pomoc ve stáří či nemoci z
jeho strany. Žalobkyně d) ztratila životního partnera, s nímž hodlala v
budoucnu založit rodinu, a v důsledku jeho úmrtí následně ztratila práci i
bydlení. Žalobce c) ztratil bratra, s nímž ho pojily velmi dobré vztahy, a péče
o starší rodiče bude v budoucnosti výhradně na něm.
Odvolací soud ve shodě s obvodním soudem vyzdvihl intenzitu mimořádnosti
kritéria míry zavinění škůdce v projednávané věci, neboť dovolatel více než
dvojnásobně překročil nejvyšší povolenou rychlost a nerespektoval zákaz jízdy
daný červeným světelným signálem. V odůvodnění trestního rozsudku, na nějž
odvolací soud odkázal, trestní odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně
při rozhodování o druhu a výši trestu jednání dovolatele podcenil, neboť
způsob, jakým dovolatel hazardoval se životy dalších osob při nerespektování
alespoň nejzákladnějších zásad ohleduplnosti, zasloužil trest odnětí svobody
vyšší, a dále podotkl, že lze s úspěchem pochybovat o tom, že dovolatele
předmětná událost traumatizovala, když poté, co mu byl dne 26. 8. 2011 zadržen
řidičský průkaz, byl dne 19. 10. 2013 přistižen při řízení motorového vozidla.
Tyto okolnosti a dále jeho lhostejný postoj po nehodě prezentovaný na
sociálních sítích, absence omluvy či lítosti vůči pozůstalým a porušení zákazu
řízení motorových vozidel s vědomím předchozích tragických následků jeho
jednání prohlubují újmu poškozených nad běžnou míru. K tomuto hodnocení
dovolatel žádné námitky nevznesl.
Odkázal-li dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4
Tdo 1402/2015, a nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS
2844/14, není s nimi napadené rozhodnutí v rozporu. Nejvyšší soud v citovaném
rozsudku sp. zn. 4 Tdo 1402/2015 vyložil hlediska pro určení výše náhrady
nemajetkové újmy za usmrcení osoby blízké shodně s výše citovanou judikaturou.
Ústavní soud v citovaném nálezu vznesl požadavek, aby při rozhodování obecné
soudy porovnávaly částky relutární (peněžité) náhrady s jinými případy, což
odvolací soud učinil.
Odvolací soud (rovněž v souladu se závěry Ústavního soudu) zhodnotil postoj
dovolatele ke způsobené újmě, skutečnost, že dovolatel nevyjádřil lítost ani
omluvu za své jednání, a zabýval se i jeho majetkovými poměry. Tvrzení
dovolatele o jeho nepříznivých finančních poměrech shledaly soudy již při
posouzení žádosti o osvobození od soudních poplatků nevěrohodná. V lednu 2016
měl dovolatel dostatečný příjem, z nějž by mohl nároky žalobců uhradit, poté se
jej bez zvláštního důvodu vzdal, a proto lze dovodit jeho schopnost stanovenou
náhradu zaplatit. Z uvedeného vyplývá, že majetkové poměry dovolatele zásadně
neodůvodňují snížení náhrady nematkové újmy.
Nadto je třeba vzít v úvahu, že zásah do osobnostních práv žalobců je typově
závažnější než zájem na ochraně majetku žalovaného, proto případné snížení
náhrady nemajetkové újmy z důvodu majetkových poměrů škůdce lze připustit jen
výjimečně, v krajních případech likvidačního dopadu na škůdce; o takový případ
se zde dle skutkových zjištění nepodléhajících dovolacímu přezkumu nejedná.
Odvolací soud přihlédl k rozhodnutím v obdobných případech usmrcení z
nedbalosti i jiných zásahů do osobnostních práv. Dospěl přitom k závěru, že
nelze shledat částky přiznané žalobcům nepřiměřeně vysokými. Dovolací soud
nepovažuje toto posouzení za zjevně nepřiměřené, byť připouští, že přiznané
částky jsou z důvodů výše uvedených vyšší než v běžných případech usmrcení z
nedbalosti.
Vytýkaný vadný postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů předpoklady
přípustnosti dovolání nezakládá.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Předpoklady
přípustnosti dovolání tudíž nejsou naplněny. Nejvyšší soud proto dovolání podle
§ 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 9. 2018
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu