ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobců a) P. K., b) L. K., c) P. K., d) nezletilého A. K., zastoupeného
zákonnými zástupci V. K. a P. K., a e) nezletilé A. E. K., zastoupené zákonnými
zástupci L. K. a C. G., společně zastoupených JUDr. Petrem Cardou, advokátem se
sídlem Svitavy, Pod Věží 121/3, proti žalované DIRECT pojišťovna, a.s., se
sídlem Brno, Nové sady 996/25, IČO 25073958, zastoupené Mgr. Hynkem Růžičkou,
advokátem se sídlem Praha 7, U Průhonu 1598/13a, o 240.000 Kč s příslušenstvím
každému ze žalobců, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 10 C
203/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové -
pobočky v Pardubicích ze dne 14. 10. 2015, č. j. 18 Co 337/2015-114, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 14.
10. 2015, č. j. 18 Co 337/2015-114, se mění tak, že rozsudek Okresního soudu ve
Svitavách ze dne 3. 2. 2015, č.j. 10 C 203/2014-80, se mění ve výroku o věci
samé tak, že co do částky 240.000 Kč s úrokem z prodlení se žaloba žalobkyně e)
zamítá, a ve výroku o nákladech řízení tak, že žalovaná je povinna zaplatit na
náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a nákladů odvolacího řízení
žalobci d) 81.400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce
žalobců advokáta JUDr. Petra Cardy a ve vztahu mezi žalobkyní e) a žalovanou se
žalované náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím
nepřiznává.
II. Jinak se dovolání žalované zamítá.
III. Ve vztahu mezi žalobcem d), žalobkyní e) a žalovanou se žalované
nepřiznává náhrada nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se na žalované domáhali zaplacení 240.000 Kč každému z nich
jako jednorázového odškodnění nemajetkové újmy z důvodu, že byli osobami
blízkými (zeť, vnuci a pravnučka) žijícími ve společné domácnosti s F. N.,
narozeným, jenž zemřel na následky zranění, která utrpěl při dopravní nehodě
dne 4. 11. 2012 při střetu s nákladním automobilem pojištěným pro případ
odpovědnosti z provozu vozidla u žalované.
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 3. 2. 2015, č. j. 10 C
203/2014-80, uložil žalované zaplatit každému ze žalobců 240.000 Kč s
příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Soud uzavřel, že všichni žalobci
společně s dalšími členy rodiny tvořili společnou domácnost se zemřelým F. N.,
jejich nárok posoudil po právní stránce dle § 444 odst. 3 písm. f) zákona č.
40/1964, občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“) a
uložil žalované zaplatit každému ze žalobců jednorázové odškodnění pozůstalých
za škodu způsobenou usmrcením osoby blízké ve výši zákonem stanovené.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích rozsudkem ze dne 14. 10. 2015, č. j. 18 Co 337/2015-114, potvrdil
rozhodnutí okresního soudu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil
se zcela se skutkovými i právními závěry okresního soudu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání do výroku o
nároku žalobkyně e) a do výroku o náhradě nákladů řízení nezletilým žalobcům d)
a e). Uvádí, že meritorní rozhodnutí odvolacího soudu se ve vztahu k žalobkyni
e) zakládá na judikaturou dosud přímo neřešené otázce hmotného práva a
odchyluje se od názorů zastávaných v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Rovněž
v otázce náhrady nákladů řízení obou nezletilých žalobců d) a e) se rozhodnutí
odvolacího soudu částečně vymyká interpretačním závěrům rozhodovací praxe
dovolacího soudu a částečně se ubírá jiným směrem. Dovolatelka předkládá k
posouzení Nejvyššímu soudu otázku, zda nárok na jednorázové odškodnění
pozůstalých dle § 444 odst. 3 písm. f) obč. zák. svědčí i osobě blízké, jež
sdílela se zesnulým společné obydlí, ale nebyla odkázána na výživu či péči ze
strany zesnulého, ani se sama nepodílela na péči o společné obydlí. K výkladu
otázky, co se rozumí pod pojmem soužití ve společné domácnosti, cituje
dovolatelka četnou judikaturu Nejvyššího soudu ve věcech dědických a bytových,
neboť se domnívá, že tento termín by měl být vykládán shodně. Dovolatelka má za
to, že v duchu této judikatury nelze nahlížet na soužití žalobkyně e) a
zemřelého jako na soužití ve společné domácnosti. Kromě toho lze důvodně
pochybovat o intenzitě vztahu žalobkyně e) k zesnulému s ohledem na její útlý
věk a vyšší věk i zdravotní stav jejího pradědečka, které by s největší
pravděpodobností bránily rozvinutí jejich citového vztahu, a lze tudíž
pochybovat o tom, zda žalobkyně byla vystavena nadměrnému utrpení v souvislosti
s úmrtím pradědečka. Dále dovolatelka namítá nesprávný postup soudu, pokud s
podáním žaloby jménem nezletilých nedal souhlas „opatrovnický soud“. Proti
výrokům o náhradě nákladů řízení namítá, že se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když násobil počtem žalobců také
paušální náhradu hotových výdajů, ačkoli tato náhrada je stanovena jako
paušální částka za jeden úkon bez ohledu na počet zastupovaných účastníků, a
dále pochybil, pokud v případě nezletilých žalobců nezkoumal účelnost a
přiměřenost nákladů ve vztahu k těm žalobcům, jejichž zájmy v řízení zastupují
rodiče jako zákonní zástupci, vystupující v řízení rovněž jako žalobci. Takto
stanovené náklady považuje dovolatelka za zjevně nepřiměřené. Proto navrhla
Nejvyššímu soudu, aby rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání zpochybnili způsobilost uvedeného
dovolacího důvodu založit přípustnost dovolání, neboť se domnívají, že otázka
položená dovolatelkou není náležitě vymezena. A pokud by dovolání bylo shledáno
přípustným, není důvodné, neboť soudy náležitě vyložily pojem společné
domácnosti, a tedy správně přiznaly žalobkyni e) jednorázové odškodnění.
Ohledně námitky proti přiznaným nákladům řízení mají žalobci za to, že
dovolatelka nevymezila, který úkon právní služby nebyl účelný, a že náhrada
nákladů jim byla přiznána důvodně a ve správné výši. Žalobci proto navrhují
dovolacímu soudu, aby dovolání zamítl, pokud nebude odmítnuto jako nepřípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání a
shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§
240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení
dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Dovolání do výroku o věci samé ve vztahu k žalobkyni e) je přípustné
podle § 237 o. s. ř., neboť otázka vzniku nároku na jednorázové odškodnění
nemajetkové újmy nezletilého útlého věku podle § 444 odst. 3 písm. f) obč. zák.
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla na obdobném skutkovém základě
řešena.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat
jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka namítla, že pro podání žaloby jménem nezletilých žalobců je
nezbytnou podmínkou řízení souhlas „opatrovnického soudu“ a že jí není známo,
zda takový souhlas byl dán. Ze spisu udělení takového souhlasu soudu péče o
nezletilé nevyplývá.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2289/2011,
vyslovil závěr, že podání jakékoliv žaloby je bezesporu neběžnou záležitostí,
která může mít daleké dosahy do sféry nezletilého (např. krom vzniklých práv a
povinností, o kterých je rozhodováno v řízení, taktéž nutnost hradit náklady
soudního řízení) a v rozsudku ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2275/2011,
připomněl, že ačkoli ustanovení § 28 obč. zák. pojednává výslovně jen o
nakládání s majetkem, není důvod se zřetelem k ustanovení § 36 zákona o rodině
(povinnost a oprávnění rodičů k zastupování a ke správě záležitostí
nezletilých) do okruhu právních úkonů, k jejichž platnosti je potřeba schválení
soudu, nezahrnout i jiné, než jen ryze majetkové záležitosti, jestliže jsou s
to zasáhnout do majetkové sféry nezletilého, tj. včetně závazků a pohledávek
(srovnej též Sborník III, Nejvyšší soud, SEVT, 1980, str. 277). Jak dovolací
soud již opakovaně uzavřel, ani skutečnost, že řízení o náhradu škody nebo jiné
újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o
vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem je
osvobozeno od placení soudního poplatku (§ 11 odst. 1 písm. m/ zák. č. 549/1991
Sb., o soudních poplatcích) a že neúspěšným žalobcům v těchto řízeních
zpravidla není uložena povinnost k náhradě nákladů řízení (§ 142 o. s. ř.) se
nedotýká povinnosti platit náklady řízení (§ 140 odst. 1 o. s. ř.), bude-li
nezletilý např. zastoupen advokátem, ať již prostřednictvím rodičů, či uzavře-
li nezletilý smlouvu o zastoupení osobou s odbornými znalostmi po 1. 1. 2014
sám (srov. § 894 odst. 2 o. z.). Bez ohledu na případný výsledek řízení nelze
ani přehlédnout, že nezletilému, či jeho zástupci mohou být uloženy k náhradě
náklady řízení, které by jinak nebyly vznikly, jestliže je způsobili svým
zaviněním nebo jestliže tyto náklady vznikly náhodou, která se jim přihodila (§
147 odst. 1 o. s. ř.). Lze tak uzavřít, že podání žaloby proti státu z důvodu
tvrzené majetkové a nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve
smyslu zákona č. 82/1998 Sb. se týká oblasti správy majetku nezletilého dítěte
a nelze je považovat za běžnou záležitost, jež by svou povahou patřila do běžné
správy jeho majetku. Proto i pro podání žaloby proti státu z důvodu tvrzené
majetkové a nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem je třeba
schválení opatrovnického soudu podle ustanovení § 179 o. s. ř. (např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4999/2014). Obdobné závěry
je třeba učinit i ve vztahu k řízení o náhradu škody obecně, včetně
jednorázového odškodnění nemajetkové újmy způsobené usmrcením blízké osoby.
Pokud soud prvního stupně přistoupil k projednání žaloby podané jménem
nezletilých žalobců, aniž si vyžádal schválení opatrovnického soudu podle
ustanovení § 179 o. s. ř., zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nelze však pominout, že řízení o žalobě nezletilých již proběhlo, jeho náklady
vznikly a musí být uhrazeny podle pravidel, které jejich náhradu upravují,
ochranná funkce souhlasu soudu s podáním žaloby za nezletilého se tedy již
nemůže uplatnit. Zrušení napadeného rozhodnutí (i rozhodnutí soudu prvního
stupně, které je postiženou toutéž vadou) by tudíž postrádalo rozumný smysl,
nemohlo by naplnit účel sledovaný zákonem, bylo by zcela formální, prodloužilo
by řízení a přivodilo vznik dalších nákladů, což by v konečném důsledku bylo v
rozporu se zájmy (nejen) nezletilých účastníků i se zásadou rychlosti a
hospodárnosti řízení. Kromě toho lze nepřiměřeně nepříznivé dopady rozhodnutí o
nákladech řízení na nezletilého žalobce řešit použitím § 150 o. s. ř. Za této
situace nutno považovat odstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v
absenci souhlasu soudu péče o nezletilé s podáním žaloby za nezletilé žalobce
za vadu řízení, která však nemůže být ve stádiu dovolacího řízení smysluplně
napravena, a proto nemůže být důvodem ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a
soudu prvního stupně (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
16. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 737/2008, uveřejněný v Souboru pod C 8681).
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumal z hlediska uplatněného dovolacího
důvodu (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání do
výroku o věci samé není důvodné, ale je důvodné, pokud směřuje do výroku o
nákladech řízení.
V souladu s § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku
(dále jen „o. z.“), dovolací soud věc posoudil podle dosavadních právních
předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964, občanského zákoníku, účinného do 31. 12.
2013 (dále opět jen „obč. zák.“).
Podle § 444 odst. 3 obč. zák. za škodu usmrcením náleží pozůstalým
jednorázové odškodnění, a to
a) manželovi nebo manželce 240 000 Kč,
b) každému dítěti 240 000 Kč,
c) každému rodiči 240 000 Kč,
d) každému rodiči při ztrátě dosud nenarozeného počatého dítěte 85 000 Kč,
e) každému sourozenci zesnulého 175 000 Kč,
f) každé další blízké osobě žijící ve společné domácnosti s usmrceným v době
vzniku události, která byla příčinou škody na zdraví s následkem jeho smrti,
240 000 Kč.
Osobou blízkou je podle § 116 obč. zák. příbuzný v řadě přímé,
sourozenec a manžel, partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se
pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna
z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní.
Mezi stranami nebylo sporu, že žalobkyně e) je osobou blízkou zemřelému
F. N., neboť se jedná o příbuznou v přímé řadě – jeho pravnučku. Sporným zůstal
výklad pojmu společná domácnost a otázka, zda citový vztah žalobkyně e) se
zemřelým F. N. byl vzhledem ke zjištěným okolnostem natolik intenzivní, aby
odůvodňoval na straně nezletilé vznik odškodnitelné újmy.
Okolnost, že žalobkyně e) byla v době úmrtí F. N. útlého věku,
neuvědomovala si tedy jeho úmrtí a nevnímala je jako utrpení, není sama o sobě
důvodem k tomu, aby jí nárok nebyl přiznán. Ačkoli je nárok dle § 444 odst. 3
obč. zák. jednorázovým odškodněním, nepostihuje pouze újmu nastalou u
pozůstalých v době smrti osoby jim blízké, ale též v období následujícím, v
zásadě časově nijak neomezeném. Kromě toho paušální částky uvedené v citovaném
ustanovení jsou ve smyslu judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu považovány za
standardní náhradu pro případy běžné (obvyklé), kterou je v případě mimořádně
intenzivních vztahů mezi zemřelým a jeho blízkými a tomu odpovídající mimořádné
nemajetkové újmy na straně blízkých osob možno zvýšit cestou náhrady za zásah
do soukromého a rodinného života v rámci nároků na ochranu osobnosti dle § 11 a
násl. obč. zák. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS
16/04, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. 30 Cdo
1678/2004, uveřejněný v Souboru pod C 3297). Z toho tedy současně plyne, že v
případech obvyklých nárok na jednorázové odškodnění (alespoň v zákonem
stanovené paušální výši) je zásadně dán. Neobstojí tedy názor dovolatelky, že
by nezletilá žalobkyně měla nárok na odškodnění pouze, pokud by byla vystavena
v souvislosti s úmrtím svého pradědečka „nadměrnému utrpení“.
Na druhé straně nelze přehlédnout, že se zřetelem k útlému věku
žalobkyně e) (necelé 2 měsíce) a vysokému věku zemřelého (82 let) v takové
situaci je smrt pradědečka přirozenou součástí rodinného života, citový vztah
žalobkyně k pradědečkovi se nemohl ke dni jeho smrti plnohodnotně rozvinout a
nebylo ani možné důvodně předpokládat, že by se při obvyklém běhu událostí
rozvinul v budoucnosti, takže není pochyb o tom, že její nemajetková újma
nedosáhla a již ani nedosáhne nejen stejné intenzity jako újma blízkých osob,
které si ztrátu příbuzného již plně uvědomovaly, ale ani minimální
odškodnitelné inztenzity. Z výše uvedených důvodů je zřejmé, že pokud odvolací
soud posoudil věc tak, že žalobkyně e) má nárok na jednorázové odškodnění podle
§ 444 odst. 3 písm. f) obč. zák., toto právní posouzení není správné. Vzhledem
k uvedeným závěrům je nadbytečné, tj. pro výsledek řízení nerozhodné, řešení
další dovolatelkou předestřené otázky, zda žalobkyně e) žila se zemřelým ve
společné domácnosti.
Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu změnil ve výroku
o věci samé mezi žalobkyní e) a žalovanou tak, jak je uvedeno ve výroku [§ 243d
písm. b) o. s. ř.].
Dovolání je přípustné rovněž proti napadeným výrokům o náhradě nákladů řízení
mezi žalobci d) a e) a žalovanou, neboť při určení náhrady za advokátní
zastoupení žalobců odvolací soud jednak řešil otázku, která dosud nebyla
dovolacím soudem v úplnosti vyřešena (určení výše odměny při společném
zastoupení žalobců v řízení o jednorázové odškodnění újmy způsobené usmrcením
osoby blízké, jsou-li někteří ze žalobců nezletilí a jako další žalobci v
řízení vystupují i jejich rodiče), jednak se odchýlil od ustálené judikatury
dovolacího soudu (v otázce paušální náhrady hotových výdajů při zastupování
více účastníků jedním advokátem). Přípustnost dovolání není vyloučena ani
ustanovením § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozsah nesprávně přiznané
náhrady nákladů řízení dovolatelka nevymezuje, je proto třeba vycházet z toho,
že předmětem přezkumu jsou nákladové výroky v celém rozsahu, a byla-li každému
ze žalobců přiznána náhrada nákladů řízení v částkách 65.123,76 Kč za řízení
před soudem prvního stupně a 18.653,36 Kč před soudem odvolacím, je zákonný
limit 50.000 Kč překročen. Přitom uvedené částky náhrad jsou pro účely
posouzení přípustnosti dovolání sčítány, neboť řízení před soudem prvního
stupně a soudem odvolacím tvoří jeden celek a přípustnost dovolání nemůže být
závislá na nahodilé okolnosti, zda odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů
řízení vůči jednomu z účastníků jedním nebo více výroky (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3003/2014, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013).
Dovolatelka považovala rozhodnutí odvolacího soudu v otázce účelnosti úkonů
vyúčtovaných zástupcem žalobců za nekorektní a náklady zastoupení žalobců d) a
e) stanovené soudem prvního stupně za nepřiměřené. Podle názoru dovolatelky
neměl soud přistupovat k aplikaci vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších
předpisů mechanicky a měl poměřovat obsah jednotlivých úkonů a advokátem
skutečně vynaloženou námahu a odvedenou práci ve vztahu ke každému úkonu a
účastníku. Neuvedla však žádný úkon, jejž by považovala za neúčelný, či náhradu
za úkon, jejíž výše by byla nepřiměřená.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS
25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. 5. 2013,
kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako
neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, č.
Org. 23/13, uveřejněnému pod č. 117/2013 Sb., Nejvyšší soud dovodil, že při
absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování
stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni (jehož vydání předpokládá
ustanovení § 151 odst. 2 a § 374a písm. c) o. s. ř.) je namístě – v zájmu
jednoty rozhodování – určení odměny advokáta podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve
znění pozdějších předpisů (srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze
dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů
(advokátní tarif) jde-li o společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou
nebo více osob, náleží advokátovi za každou takto zastupovanou nebo obhajovanou
osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %.
Uvedené ustanovení advokátního tarifu je v rozhodovací praxi dovolacího soudu
vykládáno tak, že při stanovení mimosmluvní odměny za společné úkony advokáta
zastupujícího více žalobců, z nichž každý uplatňuje v jednom řízení jím
žalovanou částku sám pro sebe, náleží za každou takto zastupovanou osobu
samostatná mimosmluvní odměna vypočtená podle tarifní hodnoty připadající na
každého žalobce, snížená o 20 % (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4.
2014, sp. zn. 25 Cdo 302/2014, publikované v Souboru pod C 13880) a je zásadně
aplikováno bez ohledu na počet společně zastupovaných účastníků (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 908/97, nebo ze
dne 21. 5. 2014, sp. zn. 29 Cdo 239/2014). Obecný soud je povinen aplikovat
právní předpis jako celek, není oprávněn selektivně odepřít aplikaci určitého
ustanovení – např. právě § 12 odst. 4 advokátního tarifu (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 17. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 529/16).
Postup nalézacích soudů, jež stanovily odměnu advokáta zastupujícího pět
žalobců podle tarifní hodnoty připadající na jednotlivý nárok každého žalobce a
snížily ji o 20 %, je v souladu s ustanovením § 12 odst. 4 advokátního tarifu,
jakož i se závěry uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu,
od níž není důvodu se odchylovat.
K odlišnému posouzení není důvod ani s ohledem na okolnost, že společně
zastoupenými účastníky jsou nezletilé děti a jejich rodiče, spor se odvíjí od
téhož skutkového základu a je kvalifikován podle týchž právních norem.
Poukazuje-li dovolatelka na ústavněprávní požadavky vyslovené ohledně určování
výše náhrady advokátního zastoupení v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS
25/12, má dovolací soud za to, že v daném případě byly respektovány. Aplikace
vyhlášky č. 177/1996 Sb. (oproti zrušené vyhlášce č. 484/2000 Sb.) umožnila
přiznáním odměny za každý provedený úkon vystihnout lépe složitost věci a její
časovou náročnost, stejně tak je obecně uznáván advokátním tarifem užívaný
princip, že výše odměny advokáta je úměrná hodnotě sporu (kterou v dané věci
představuje u každého žalobce 240.000 Kč), účelnost bránění práva dospělých
žalobců přitom není o nic větší než účelnost bránění práva nezletilých žalobců
a nelze ani dovodit, že by přiznaná náhrada byla zjevně nepřiměřená povaze a
obsahu sporu. Okolnost, že zastoupení více účastníků, při němž úkony advokáta
jsou činěny zpravidla za všechny zastupované účastníky najednou, je z hlediska
advokátem vynaložené práce úspornější, je zohledněna právě tím, že odměna za
zastupování je snížena o 20 %. Ani to, že někteří ze žalobců jsou nezletilí,
nevede bez dalšího k úvaze, že hájení práv dětí a rodičů „splývá“ a ve vztahu k
dětem jsou úkony právní pomoci „obsahově vyprázdněny“; ostatně dovolací řízení
se vede právě jen o nárocích nezletilých žalobců. Jakákoli modifikace náhrady
nákladů řízení přichází – s ohledem na legitimní očekávání účastníků i jejich
zástupců, s nímž do sporu vstupují – jen zcela výjimečně. Na straně nezletilých
žalobců ani na straně žalované pojišťovny jako ekonomicky silné právnické osoby
pak nejsou dány ani žádné okolnosti zvláštního zřetele hodné, které by
odůvodňovaly mimořádné odepření (části) náhrady nákladů řízení nezletilým
žalobcům. Potud tedy dovolací námitky směřující proti nákladovým výrokům
důvodné nejsou.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je konstantní v závěru, že za společné úkony
při zastupování více osob přísluší advokátu ke každému úkonu pouze jedna
paušální náhrada výdajů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11.
2012, sp. zn. 25 Cdo 1483/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3295/2012,
ze dne 7. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 42/2014, 21 Cdo 43/2014, ze dne 21. 5. 2014,
sp. zn. 29 Cdo 239/2014, nebo ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014).
Pokud dovolatelka namítla, že nalézací soudy postupovaly při stanovení náhrady
nákladů řízení v rozporu s touto praxí, když byla paušální náhrada hotových
výdajů přiznána každému ze žalobců zvlášť v plné výši 300 Kč za úkon, shledává
dovolací soud tuto námitku důvodnou. Proto podle § 243d písm. b) o. s. ř.
změnil napadený rozsudek ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem
d) a žalovanou tak, že přiznal žalobci d) náhradu nákladů řízení před soudy
obou stupňů, která mu podle advokátního tarifu náleží.
Náhrada nákladů zastoupení žalobce d) advokátem se skládá z odměny vypočítané z
tarifní hodnoty předmětu řízení ve výši 9.260 Kč za jeden úkon právní služby,
zkrácené podle § 12 odst. 4 vyhlášky o 20 % (7.408 Kč), což při plné výši
odměny za 8 úkonů a poloviční výši za dva úkony činí 66.672 Kč, a po připočtení
poměrné části 10 paušálních náhrad připadající na jednoho žalobce ve výši 60 Kč
za každý úkon (300 : 5) a 21% náhrady daně z přidané hodnoty činí celková
náhrada (po zaokrouhlení na celé koruny) 81.400 Kč.
Uvedené úvahy se neuplatní ve vztahu k žalobkyni e) vůči níž byl dovoláním
napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé dovolacím soudem změněn. S
přihlédnutím k tomu, že žalobkyně e) je nezletilá, nemohla vlastními úkony
průběh řízení ovlivnit a nebylo prokázáno, že by disponovala vlastním majetkem,
dovolací soud za použití § 150 o. s. ř. z těchto důvodů zvláštního zřetele
hodných náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím
úspěšné žalované proti žalobkyni e) nepřiznal.
Z uvedených důvodů dovolací soud v rozsahu opodstatněnosti dovolání do výroku o
nákladech řízení rozsudek odvolacího soudu rovněž změnil [§ 243d písm. b) o. s.
ř.].
Ve zbývajícím rozsahu dovolací soud dovolání zamítl [§ § 243d písm. a) o. s.
ř.]. Ve vztahu mezi žalobci a), b), c) a žalovanou zůstal rozsudek odvolacího
soudu dovoláním nedotčen.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. Dovolání žalované do výroku o
věci samé ve vztahu k žalobkyni e) bylo důvodné a ohledně nákladového výroku ve
vztahu k žalobci d) bylo důvodné zčásti. S přihlédnutím k tomu, že žalobci d)
a e) jsou nezletilí, nemohli vlastními úkony průběh řízení ovlivnit a nebylo
prokázáno, že by disponovali vlastním majetkem, a o nákladech řízení rozhoduje
soud z úřední povinnosti, takže nápravu vadného nákladového výroku, navíc v
nepatrném rozsahu (srov. rozdíl mezi částkami přisouzenými na náhradě nákladů
řízení odvolacím a dovolacím soudem) nelze mechanicky poměřovat pravidlem
úspěchu ve věci, dovolací soud za použití § 150 o. s. ř. z výše uvedených
důvodů zvláštního zřetele hodných náhradu nákladů dovolacího řízení úspěšnější
žalované nepřiznal.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. října 2016
JUDr.
Robert Waltr
předseda senátu