U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v
právní věci žalobců a) Ing. M. B., b) nezletilé S. B., a c) nezletilého M. B.,
všichni zastoupeni JUDr. Lenkou Vincencovou, advokátkou se sídlem ve Vysokém
Mýtě, Javornického 138, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 1,000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 350/2013, o dovolání žalobců proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 3. ledna 2014, č.j. 25 Co 545/2013-14, takto:
I. Dovolání žalobců se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 5. listopadu 2013, č.j. 28 C
350/2013-6, rozhodl o zastavení řízení o zaplacení částky ve výši 1,000.000,-
Kč z titulu nesprávného úředního postupu (nepřiměřené délky řízení) v řízení
vedeném u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 0 P 348/2006, ve vztahu mezi
žalobkyní b) a žalobcem c) a žalovanou, neboť žalobce a) ani po výzvě soudu
nedoložil rozhodnutí opatrovnického soudu o tom, že bylo schváleno podání
žaloby v této věci. Soud prvního stupně přitom uvedl, že je třeba vždy na
základě jednotlivých okolností případu posoudit, kdy právní úkon podléhá
schválení soudu ve smyslu ustanovení § 28 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), přičemž dospěl k
názoru, že podání žaloby o náhradu majetkové a nemajetkové újmy způsobené
nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“) není běžnou záležitostí
týkající se majetku nezletilých, a je proto vyžadováno schválení opatrovnickým
soudem.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. ledna 2014, č.j. 25 Co
545/2013-14, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když se zcela ztotožnil s
právním posouzením věci soudem prvního stupně.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci (dále jen „dovolatelé“)
řádné a včasné dovolání, jehož přípustnost spatřují v ustanovení § 237 zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelé ve svém
podání odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2012, sp. zn. 28
Cdo 4740/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2011, sp. zn. 21
Cdo 856/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, sp. zn. 21 Cdo
2630/99 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo
2170/2013, od nichž se dle jejich názoru odvolací soud odchýlil, když
dostatečně neposoudil konkrétní okolnosti věci, zejména nevzal v úvahu, že ani
případný neúspěch ve věci se nemůže negativně projevit v majetkové sféře
nezletilých, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 9. října 2008, sp. zn.
I. ÚS 2929/07, na nějž dovolatelé odkazují. S ohledem na výše uvedené
dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud obě usnesení zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 3. ledna 2014, Nejvyšší soud jako
soud dovolací (dále jen „dovolací soud“) dovolání projednal a rozhodl o něm
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1.
1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti a důvodnosti dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání dovolatelů týkající se otázky, zda je nutné schválení opatrovnického
soudu ve smyslu ustanovení § 28 obč. zák. k podání žaloby proti státu z důvodu
tvrzené majetkové a nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve
smyslu zákona č. 82/1998 Sb. shledal dovolací soud přípustným, neboť uvedená
otázka dosud nebyla v úplnosti v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vyřešena.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), tímto zákonem se řídí
práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále
stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se
práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z
nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle
dosavadních právních předpisů.
Protože žaloba byla nezletilými podána dne 29.8.2013, tedy před 1.1.2014,
postupoval dovolací soud při posouzení otázky jednání za nezletilé podle
příslušných ustanovení obč. zák. a zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen
„zákon o rodině“), který byl zrušen k 31.12.2014 (§ 3080 bod 132. o. z.).
Podle § 20 odst. 1 o. s. ř. může každý před soudem jako účastník samostatně
jednat v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a
brát na sebe povinnosti.
Podle ustanovení § 9 obč. zák. nezletilí mají způsobilost jen k takovým právním
úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti
odpovídající jejich věku.
Podle ustanovení § 26 obč. zák. nejsou-li fyzické osoby k právním úkonům
způsobilé, jednají za ně jejich zákonní zástupci.
Podle ustanovení § 27 odst. 1 obč. zák. kdo je zákonným zástupcem nezletilého
dítěte, upravuje zákon o rodině.
Podle ustanovení § 36 zákona o rodině rodiče zastupují dítě při právních
úkonech, ke kterým není plně způsobilé.
Podle ustanovení § 37a zákona o rodině spravují rodiče jmění dítěte s péčí
řádného hospodáře.
Podle ustanovení § 28 obč. zák. zákoníku jsou-li zákonní zástupci povinni též
spravovat majetek těch, které zastupují, a nejde-li o běžnou záležitost, je k
nakládání s majetkem třeba schválení soudu.
Běžné majetkové záležitosti vyřizují zákonní zástupci za zastoupeného sami.
Nikoliv běžné majetkové záležitosti vyžadují k perfekci právního úkonu
schválení soudu. Soud právní úkon, který se neběžné majetkové záležitosti týká,
schválí jen tehdy, je-li v zájmu zastupovaného nezletilého dítěte (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. 33 Cdo 2912/2008).
Jde-li o běžnou či neběžnou majetkovou záležitost při správě majetku, je třeba
posoudit vždy na základě jednotlivých okolností a celkové povahy každého
konkrétního případu. Rozhodujícími hledisky pro posouzení toho, zda jde o
běžnou záležitost, je nejen absolutní hodnota majetku, jehož se právní úkon
týká, ale i majetkové poměry nezletilého a jeho rodiny, jakož i složitost
právního úkonu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. 33 Cdo
2912/2008).
V právní teorii a soudní praxi jsou za neběžné majetkové záležitosti, které
schválení soudu vyžadují, považovány uzavření dědické dohody, odmítnutí
dědictví, nedovolání se neplatnosti závěti za nezletilého, nabytí či převod
motorového vozidla (nikoli běžného jednostopého), nabytí nemovité věci, popř.
jejího podílu nezletilým, uznání dluhu a postoupení pohledávky učiněná za
nezletilého, prodej akcií v majetku nezletilého a nakládání se stavebním
spořením nezletilého (srov. rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 59/1966, 67/1970, 46/1977, 31/1990, dále s. 96 - 98
příručky Řízení ve věcech práva rodinného před soudy prvního stupně, uveřejněné
pod sp. zn. Cpj 228/1981 ve zvláštním čísle Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR v r.
1981 a rovněž v databázi ASPI, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012,
sp. zn. 28 Cdo 4740/2010, jakož i Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M. a kol.
Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s.
296 a násl.). Právní úkon přesahující rámec běžné záležitosti při nakládání s
majetkem nezletilého dítěte, který za něho učinil zákonný zástupce, aniž byl
schválen soudem ve smyslu § 28 obč. zák. není perfektní a nemůže vyvolat
zamýšlené právní následky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011,
sp. zn. 21 Cdo 1433/2011).
V rozhodnutích Nejvyššího soudu byla v minulosti zásadní okolností pro
rozhodnutí, zda je ke konkrétnímu úkonu třeba schválení opatrovnickým soudem,
zejména skutečnost (nebo byť i pouhá možnost), že se právní úkon učiněný
zákonným zástupcem nezletilého projeví negativně v majetkové sféře nezletilého
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 33 Cdo
2275/2011; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. 33 Cdo
2912/2008; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2011, sp. zn. 21 Cdo
856/2011).
Je tedy zřejmé, že pro posouzení, zda je k nakládání s majetkem nezletilých
zákonným zástupcem potřeba schválení opatrovnického soudu ve smyslu ustanovení
§ 28 obč. zák., je významným hlediskem způsobilost právního úkonu zákonným
zástupcem učiněného, negativně zasáhnout do majetkové sféry nezletilého. Nejde
však o hledisko jediné, jak se domnívají dovolatelé. Nejvyšší soud již v
rozsudku ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2289/2011, vyslovil závěr, že
podání jakékoliv žaloby je bezesporu neběžnou záležitostí, která může mít
daleké dosahy do sféry nezletilého (např. krom vzniklých práv a povinností, o
kterých je rozhodováno v řízení, taktéž nutnost hradit náklady soudního řízení)
a v rozsudku ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2275/2011, připomněl, že ačkoli
ustanovení § 28 obč. zák. pojednává výslovně jen o nakládání s majetkem, není
důvod se zřetelem k ustanovení § 36 zákona o rodině ve znění účinném do 31. 7.
1998 (povinnost a oprávnění rodičů k zastupování a ke správě záležitostí
nezletilých) do okruhu právních úkonů, k jejichž platnosti je potřeba schválení
soudu, nezahrnout i jiné, než jen ryze majetkové záležitosti, jestliže jsou s
to zasáhnout do majetkové sféry nezletilého, tj. včetně závazků a pohledávek
(srovnej Sborník III. Nejvyšší soud, SEVT, 1980, str. 277).
Dalším hlediskem může být skutečnost, zda zákonní zástupci za nezletilé děti
svévolně nebo zřejmě bezúspěšně neuplatňují práva či práva zneužívají (srov. §
2 o. s. ř.), například jestliže již ze skutkových tvrzení obsažených žalobě
(aniž by bylo třeba provádět dokazování) je nepochybné, že žalobci ve věci
nemůže být vyhověno, nebo je zjevné, že důvodem podání žaloby je činit
žalovanému obtíže, aniž žaloba sama má nějakou naději na úspěch. Ostatně ani
skutečnost, že řízení o náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu
veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném
opatření nebo nesprávným úředním postupem je osvobozeno od placení soudního
poplatku (§ 11 odst. 1 písm. m) zák. č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích) a
že neúspěšným žalobcům v těchto řízeních zpravidla není uložena povinnost k
náhradě nákladů řízení (§ 142 o. s. ř.) se nedotýká povinnosti platit náklady
řízení (§ 140 odst. 1 o.s.ř.), bude-li nezletilý např. zastoupen advokátem, ať
již prostřednictvím rodičů, či uzavře-li nezletilý smlouvu o zastoupení osobou
s odbornými znalostmi po 1.1.2014 sám (srov. § 894 odst. 2 o. z.). Bez ohledu
na případný výsledek řízení nelze ani přehlédnout, že nezletilému, či jeho
zástupci mohou být uloženy k náhradě náklady řízení, které by jinak nebyly
vznikly, jestliže je způsobili svým zaviněním nebo jestliže tyto náklady
vznikly náhodou, která se jim přihodila (§ 147 odst. 1 o. s. ř.).
Lze tak uzavřít, že podání žaloby proti státu z důvodu tvrzené majetkové a
nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu OdpŠk se týká
oblasti správy majetku nezletilého dítěte a nelze je považovat za běžnou
záležitost, jež by svou povahou patřila do běžné správy jeho majetku. Proto i
pro podání žaloby proti státu z důvodu tvrzené majetkové a nemajetkové újmy
způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu OdpŠk je třeba schválení
opatrovnického soudu podle ustanovení § 179 o. s. ř.
Jelikož je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu napadené rozhodnutí
odvolacího soudu správné a Nejvyšší soud zároveň neshledal existenci vad řízení
ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., dovolání podle § 243d písm. a) o.
s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b, § 151 odst. 1
části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatelé, jejichž
dovolání bylo zamítnuto, nemají na náhradu nákladů řízení právo, a ostatním
účastníkům v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2015
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu