28 Cdo 2170/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Josefa Rakovského
ve věci žalobce nezletilého M. L., zastoupeného Městským úřadem v Blansku,
proti žalovanému Ing. Š. Š., o zaplacení 68.150,- Kč, vedené u Okresního soudu
v Blansku pod sp. zn. 5 C 197/2008, o dovolání Ing. H. L., zastoupené JUDr.
Jarmilou Zichovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 2c, proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 18. prosince 2012, č. j. 37 Co 464/2012-537,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 12. 7. 2012, č. j. 5 C 197/2008-503,
uložil žalovanému (otci nezletilého žalobce), aby nezletilému žalobci (svému
synovi) zaplatil 68.150,- Kč představujících vyplacené výživné pro dítě, které
matka nezletilého žalobce po jeho přijetí vrátila žalovanému otci zpět (výrok
I.). V části o zaplacení dalších 3.000,- Kč žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl
o nákladech řízení (výrok III.).
Odvolací soud shora označeným usnesením z podnětu odvolání žalovaného rozsudek
soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (výrok I.). Současně rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Z okolnosti, že předmětná
žaloba o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého vrácením oprávněně přijatého
plnění bez právního důvodu (přijaté výživné bylo otci vráceno, aniž k tomu
svědčil jakýkoliv právní důvod) byla zákonnou zástupkyní (matkou) podána za
nezletilého žalobce bez souhlasu soudu (§ 28 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“), odvolací soud
dovodil, že pokračování řízení brání nedostatek procesní podmínky, který se
nepodařilo odstranit (návrh matky na schválení právního úkonu spočívajícího v
podání předmětné žaloby byl rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 26. 11.
2010, č. j. P 24/2000-1273, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze
dne 27. 3. 2012, sp. zn. 37 Co 172/2011, pravomocně zamítnut). Odvolací soud
proto rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (§ 104 odst. 2
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů,
dále jen – „o. s. ř.“).
Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání matka nezletilého žalobce Ing.
H. L. Co do důvodů měla za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně
namítala, že předmětem sporu je vydání výživného pro nezletilého žalobce, jež
bylo žalovanému otci vráceno toliko z důvodu nesprávného výpočtu jeho výše.
Vyjádřila přitom názor, že v posuzované věci nejde o typickou žalobu o vydání
bezdůvodného obohacení, ale o vymáhání výživného, k němuž souhlasu soudu (§ 28
obč. zák.) není potřeba. Navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání zamítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(matkou nezletilého žalobce, jež za něj podala žalobu) zastoupenou advokátem (§
241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3), je dovolání přípustné proti usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení
zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží (§
239 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
Usnesení odvolacího soudu je založeno na závěru, že pokračování řízení brání
nedostatek procesní podmínky (který se nepodařilo odstranit) spočívající v
absenci souhlasu soudu (§ 28 obč. zák.) s podáním předmětné žaloby, mající
charakter žaloby o vydání bezdůvodného obohacení, za nezletilého žalobce jeho
matkou.
Nejvyšší soud se otázkou, zda k podání žaloby v majetkových záležitostech
nezletilého dítěte je potřeba souhlasu soudu ve smyslu ustanovení § 28 obč.
zák., již zabýval. Dospěl přitom k závěru, že podání odpůrčí žaloby (směřující
k prohlášení právní neúčinnosti darovací smlouvy zkracující uspokojení
pohledávky nezletilého dítěte na výživné) se týká oblasti správy majetku
nezletilého dítěte a nelze je považovat za běžnou záležitost, jež by svou
povahou patřila do běžné správy jeho majetku (za běžné hospodaření s jeho
majetkem). Spor z odpůrčí žaloby může mít do majetkové sféry nezletilého dítěte
významný dopad, a to již jen z hlediska možných pohledávek na náhradu nákladů
řízení. Podání takové žaloby za nezletilého žalobce proto vyžaduje schválení
soudu (soudu péče o nezletilé) ve smyslu ustanovení § 28 obč. zák., § 179 o. s.
ř. Nedostatek souhlasu je pak odstranitelným nedostatkem podmínky řízení ve
smyslu ustanovení § 104 odst. 2 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 15. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 856/2011). Obdobně se ve vztahu k žalobě
podané za nezletilé dítě jeho zákonnými zástupci vyjádřil Nejvyšší soud též v
rozsudku ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2289/2011.
V projednávané věci podala matka za nezletilého žalobce žalobu o
zaplacení peněžité částky 71.150,- Kč, tvrdíc, že tyto peněžité prostředky,
které byly žalovaným otcem nezletilého složeny k jejím rukám na úhradu
žalobcova výživného, otci vrátila a ten je nadále zadržuje, aniž by k tomu měl
jakýkoliv právní důvod. Ze skutkového vylíčení uplatněného nároku je tedy
zřejmé, že matka za nezletilého žalobce podala žalobu o vydání bezdůvodného
obohacení získaného plněním bez právního důvodu (§ 451 obč. zák.). Obdobně jako
v případech řešených výše označenými rozsudky Nejvyššího soudu se tudíž podání
žaloby týká oblasti správy majetku nezletilého dítěte a nelze je považovat za
běžnou záležitost, jež by svou povahou patřila do běžné správy jeho majetku
(běžné hospodaření s majetkem). I v posuzovaném případě může mít zahájený spor
o vydání bezdůvodného obohacení významný dopad do majetkové sféry nezletilého
žalobce (přinejmenším z hlediska možných pohledávek na náhradu nákladů řízení).
K podání žaloby za nezletilého žalobce bylo proto nutné schválení soudu (soudu
péče o nezletilé) ve smyslu ustanovení § 28 obč. zák., § 179 o. s. ř. Za
situace, kdy návrh matky na schválení právního úkonu spočívajícího v podání
předmětné žaloby byl rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 26. 11. 2010,
č. j. P 24/2000-1273, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27.
3. 2012, sp. zn. 37 Co 172/2011, pravomocně zamítnut, brání pokračování řízení
nedostatek podmínky řízení spočívající v absenci uvedeného souhlasu. Odvolací
soud proto postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se není
důvodu odchýlit ani v projednávané věci, jestliže řízení zastavil (§ 104 odst.
2 o. s. ř.).
Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu po
právní stránce zásadně významným neshledává (§ 239 odst. 1 písm. a/, § 237
odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty
první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218
písm. c/ o. s. ř.).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z
účastníků, neboť dovolatelka, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu
nákladů řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené
náklady nevznikly (§ 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1
části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. října 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu