33 Cdo 2275/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobce Impex Brecka & Co. se sídlem v Zurichu, Kreuzplatz 20, Švýcarská
konfederace, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2,
Sokolská 60, proti žalované D. C., zastoupené JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem
se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 3, o 41.341,153 USD s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 339/2003, o dovolání
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2010, č. j. 19
Co 263/2010-264, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2010, č. j. 19 Co
263/2010-264, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9.
září 2009, č. j. 11 C 339/2003-228, v části ukládající žalované povinnost
zaplatit žalobci 41.341,153 USD s 3,5 % úrokem z prodlení ročně od 27. 12. 2002
do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení, jakož i rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 5 ze dne 9. září 2009, č. j. 11 C 339/2003-228, kterým byla žalované
uložena povinnost zaplatit žalobci 41.341,153 USD s 3,5 % úrokem z prodlení
ročně od 27. 12. 2002 do zaplacení a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se
ruší a v uvedeném rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. září 2009, č. j. 11 C 339/2003-228, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci
58.875,90 USD s 4 % úrokem z prodlení od 27. 12. 2002 do zaplacení (výrok I.),
zamítl žalobu o zaplacení 91.450,10 USD s 4 % úrokem z prodlení od 27. 12. 2002
(výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Vzal za prokázané, že
žalobce a žalovaná „prostřednictvím svých rodičů“ podepsali smlouvu datovanou
dnem 1. 10. 1994 „o sponzorování a provádění komplexního managementu hráčky
vrcholového tenisu“ (dále též „smlouva“ nebo „předmětná smlouva“). Smlouva byla
sjednána na 10 let, konkrétně do 31. 10. 2004, přičemž ji bylo možno vypovědět
ve dvouměsíční lhůtě jen z důvodu hrubého porušení povinností žalobcem. Soud
prvního stupně se neztotožnil s názorem žalované o neplatnosti smlouvy
vycházejícím z úsudku, že rodiče žalované ji nemohli zastupovat při uzavírání
smlouvy, neboť nešlo o běžnou záležitost, a k platnosti takového úkonu bylo
zapotřebí jeho schválení opatrovnickým soudem, k čemuž nedošlo. Uzavřel, že
zákon nevymezuje, co je a co není běžnou záležitostí při zastupování dítěte. Pouze určuje, že nejde-li o běžnou majetkovou záležitost, je zapotřebí k
platnosti právního úkonu schválení soudu podle § 28 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a
§ 179 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Jestliže pak soud schvaluje již učiněný právní úkon, není tento úkon
neplatným jen proto, že nebyl předložen soudu ke schválení, nýbrž se stane
neplatným až rozhodnutím soudu. Proto dotčená smlouva nemůže být neplatná jen z
toho důvodu, že nebyla předložena opatrovnickému soudu ke schválení. Nebylo
potřeba, aby žalovanou (tehdy nezletilou) při uzavírání smlouvy zastupoval
kolizní opatrovník ustanovený soudem podle § 37 odst. 2 zákona o rodině, neboť
nehrozil střet zájmů mezi ní a rodiči. Soud prvního stupně vysvětlil, že
výhody, jež žalované po dobu prvních tří let platnosti smlouvy pramenily z
financování její sportovní kariéry žalobcem, se nemohly projevit v příjmech
její rodiny. V rozsahu roční částky 120.000 DM měl žalobce hradit náklady
spojené s tenisovou kariérou žalované, s tím, že získá-li žalovaná svou
činností nějaký majetkový prospěch, je povinna odevzdat mu dohodnutý podíl. Závazek žalobce tak nesměřoval k výplatě peněz, tj. ke zvýšení majetkových
hodnot rodiny žalované, a tím ke snížení rozsahu vyživovací povinnosti rodičů
vůči žalované, popř. ke zvýšení jejich životní úrovně. Počínaje čtvrtým rokem
účinnosti smlouvy měla tyto náklady hradit již jen žalovaná. Získala-li
žalovaná svou sportovní činností nějaký příjem, dosáhla by jej i bez smlouvy s
žalobcem. Z uvedených důvodů při uzavírání smlouvy ze dne 1. 10. 1994
neexistoval možný střet zájmů mezi žalovanou a jejími rodiči. Důvodným
neshledal soud prvního stupně odstoupení od smlouvy žalovanou pro tvrzené hrubé
porušení povinností žalobcem.
Po provedeném dokazování sice dospěl k závěru, že
plnění poskytované žalobcem nebylo bezchybné, nicméně jeho vady nedosahovaly
intenzity hrubého porušení smlouvy, s nímž by bylo spojeno právo odstoupit od
smlouvy. S přihlédnutím k tomu, že žaloba byla podána 27. 12. 2002, jejím
předmětem byly příjmy žalované do 19. 3. 2001; soud prvního stupně za použití §
136 o. s. ř. určil jejich výši v roce 2000 podle karty hráčky zveřejněné na
webových stránkách Sony Ericsson WTA částkou 157.673 USD (z toho částku 33.036
UDS získala jako hráčka na 20. – 39. místě žebříčku WTA a částku 124.637 UDS
jako hráčka na 40 – 69 místě žebříčku WTA) a za rok 2001 (období od 1. 1. do
19. 3.) částkou 35.186 USD (jako hráčka na 40. – 69. místě žebříčku WTA). Jestliže podle smlouvy žalobci náleží 25 % z Prize Money (odměny sportovce) při
postavení žalované na 20. – 39. místě žebříčku a 30 % při umístění žalované na
40. – 69. místě žebříčku WTA, je žaloba v rozsahu částky 58.875,90 USD důvodná,
a co do částky 91.450,10 USD nikoli. Soud prvního stupně zároveň dodal, že
dokazováním nebyly zjištěny žádné příjmy žalované závislé na tenisové činnosti
(např. ze sponzoringu, reklamy apod.). Městský soud v Praze k odvolání obou účastníků řízení rozsudkem ze dne 6. října
2010, č. j. 19 Co 263/2010-264, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku do částky 58.875,90 USD tak, že žalobu zamítl v rozsahu
17.534,747 USD se 4 % úrokem z prodlení ročně od 27. 12. 2002 do zaplacení a
0,5 % úroku z prodlení z částky 41.341,153 USD od 27. 12. 2002 do zaplacení,
jinak jej ve zbytku do částky 41.341,153 USD s 3,5 % úrokem z prodlení ročně od
27. 12. 2002 do zaplacení potvrdil; zároveň rozhodl o nákladech řízení před
soudy obou stupňů. Odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, se
odvolací soud ztotožnil se závěry o podřízení režimu smlouvy právnímu řádu
České republiky, o platnosti smlouvy a o neplatném odstoupení od ní. S poukazem
na § 9 obč. zák. dodal, že nezletilí jsou buď zcela nezpůsobilí k právním
úkonům anebo v závislosti na své individuální rozpoznávací a určovací
schopnosti jen k některým z nich. V případech, kdy nejsou k právnímu úkonu
způsobilí, jej může učinit jejich zákonný zástupce; podle povahy právního úkonu
pak záleží na tom, zda je k jeho platnosti nutné schválení soudem či nikoli. Při posuzování právního úkonu se přihlíží k jeho povaze, druhu a hodnotě
nabytého plnění, ke společenským a právním důsledkům nabytí takového plnění, k
výdělečným a majetkovým poměrům nezletilého, jakož i k hodnotě případného
protiplnění nezletilého apod. Žalovaná smlouvu uzavírala ve věku téměř 16 let,
byla tenistkou a měla zájem se dále rozvíjet. Její rodiče byli schopni ji
finančně podporovat jen zčásti, neměli zřejmě zkušenosti s tenisovým
managementem, a proto s žalovanou přistoupili k uzavření sporné smlouvy, která
jí zajistila úhradu nákladů tenisové kariéry po dobu tří let. Až od čtvrtého
roku trvání smlouvy si výdaje spojené s tenisem musela hradit sama a v
návaznosti na umístění v žebříčku WTA taktéž poskytovat finanční plnění určené
procentním podílem žalobci.
Podle odvolacího soudu při uzavírání smlouvy nešlo
o střet zájmů mezi žalovanou a jejími rodiči ve smyslu § 37 odst. 1 zákona o
rodině; uzavřením smlouvy se rodiče nezbavili zákonné povinnosti k výchově a
výživě tehdy nezletilé žalované. Účelem a cílem smlouvy byl totiž pouze rozvoj
tenisové kariéry žalované. Bez bližšího odůvodnění odvolací soud přijal závěr,
že nešlo o úkon podle § 28 obč. zák., který by bylo možno hodnotit jako nikoli
běžnou záležitost při správě a nakládání s majetkem žalované. Shodně se soudem
prvního stupně má zato, že žalobce neporušil hrubým způsobem své smluvní
povinnosti, což by zavdalo příčinu k odstoupení od smlouvy žalovanou. Ve vztahu
k námitce promlčení dodal, že nepromlčené jsou nároky žalobce od 27. 12. 1999,
tj. plnění za rok 2000 až do března 2001. Důvodem pro změnu vyhovujícího výroku
rozsudku soudu prvního stupně bylo to, že soud prvního stupně při výpočtu
čistých příjmů žalované vycházel z karty hráčky vedené u Sony Ericsson WTA (viz
webové stránky), na které jsou ovšem uváděny hrubé příjmy. Po doplnění
dokazování odvolací soud zjistil čistý příjem žalované za rok 2000 ve výši
115.725,56 USD, z níž byla žalobci podle smlouvy povinna odvést 33.471,793 USD. Čistý příjem žalované za rok 2001 představoval částku 26.231,20 USD, z níž
žalobci náleží 7.869,36 USD.
V dovolání, jehož přípustnost žalovaná (dále též „dovolatelka“) spojuje se
zněním § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítá nesprávné právní posouzení věci
a s řešením jí označených právních otázek spojuje zásadní právní význam
rozhodnutí odvolacího soudu. Není srozuměna se závěrem, že byla způsobilá
uzavřít předmětnou smlouvu. Šlo o právní úkon, který s přihlédnutím k věku
neodpovídal její rozumové a volní vyspělosti, a tak, přestože smlouvu
podepsala, nemá pro ni „žádné právní účinky“. Jestliže nebyla způsobilá k
tomuto právnímu úkonu, mohli by smlouvu uzavřít její zákonní zástupci (rodiče)
na základě § 26 obč. zák., pokud by ve smyslu § 37 zákona o rodině nešlo o
střet zájmů, tak jak tomu bylo v posuzovaném případě. Možnost kolize vyplývá z
toho, že její výnosy ze sportovní činnosti znamenaly naději na významný
majetkový prospěch rodičů, neboť by – ať již zcela nebo zčásti - je zbavovaly
jejich zákonné vyživovací povinnosti. Nehledě na to, že její příjmy by
zvyšovaly životní úroveň celé jejich rodiny, neboť žalovaná měla podle § 31
odst. 4 zákona o rodině povinnost přispívat podle svým možností a výdělkových
poměrů na úhradu společných potřeb rodiny. Takový motiv jednání rodičů nelze
vyloučit, uváží-li se přislíbená podpora žalobce po dobu prvních tří let od
uzavření smlouvy. „I když ovlivnění rodičů v tomto směru není prokázáno, není
ani vyloučeno, což pro naplnění skutkové podstaty § 37 odst. 1 zákona o rodině
plně postačuje“. Dovolatelka má zato, že nešlo o běžnou záležitost, k níž
nebylo třeba schválení soudu podle § 28 obč. zák. a § 179 o. s. ř., s
přihlédnutím k tomu, že ji smlouva dlouhodobě (10 let) zavazovala, vztahovala
se i na dobu po dosažení zletilosti, výhody ji poskytovala jen po dobu prvních
třech let, s přihlédnutím k charakteru závazků a k tomu, že výše finančního
protiplnění závisela v mnoha případech na nejistých okolnostech, které nemohla
předvídat ani ovlivnit, s tím, že šlo o odvážnou smlouvu, při jejímž uzavření
bylo nutno zhodnotit míru výhod a rizik. Uzavření takové smlouvy představuje
nakládání s majetkem nezletilé, neboť smlouva ji zavazovala k řadě povinností
(její budoucí majetek zatěžující) podle článků V., VI., VII. a potažmo II. smlouvy. Z větší části jde o závazky, které přenášely rozhodování z rodičů
žalované na žalobce. Jelikož k takovým závazkům nebyl udělen souhlas soudu
podle § 179 o. s. ř., nemůže být smlouva platná. S tímto odůvodněním žalovaná
navrhla zrušit rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně. Podle § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (srovnej čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., a čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“), lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání v dané věci může být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm
řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3
o. s. ř.
má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam
[odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Bez významu z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou námitky žalované, že při uzavírání smlouvy existoval možný střet zájmů
mezi ní a jejími rodiči a že odvolací soud se nezabýval obsahem smlouvy „do
hloubky“. Jde totiž o námitky zpochybňující zjištění, z nichž soudy při
rozhodování vycházely. Okolnosti nasvědčující možnému střetu zájmů nebyly v
řízení prokázány. Skutkový základ sporu nelze při zvažování přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zpochybnit, pro dovolací soud je
závazný (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li v dovolání argumentováno
nesprávným právním posouzením věci, tak pouze v tom směru, že pokud by odvolací
soud vzal za prokázanou existenci důvodů kolize se zájmy žalované, musel by
následně dospět k závěru, že ji rodiče při uzavírání smlouvy nemohli
zastupovat. O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. jde jen tehdy, jestliže právní otázka, kterou dovolatel za významnou
považuje, byla pro rozhodnutí určující. Otázka, na jejímž řešení není
rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, nemůže vést k závěru o jeho zásadním
právním významu, i kdyby jinak splňovala kritéria uvedená v § 237 odst. 3 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Odo
821/2000, a ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck,
svazku 1, pod č. C 23 a pod č. C 71.). Za takovou je potřeba považovat otázku,
zda žalovaná byla způsobilá uzavřít smlouvu s žalobcem; pro rozhodnutí nebyla
určující, neboť přestože žalovaná ke smlouvě připojila svůj podpis, smlouvu
podepsali (uzavřeli) její zákonní zástupci - rodiče. V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. předložila
žalovaná dovolacímu přezkumu posouzení správnosti závěru odvolacího soudu, že
uzavření smlouvy za tehdy nezletilou žalovanou představovalo běžnou záležitost,
k níž nebylo třeba schválení soudu podle § 28 obč. zák.; pro řešení uvedené
otázky má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, neboť
tato otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci
je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy,
jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Podle § 8 odst. 1 obč. zák.
způsobilost fyzické osoby vlastními právními úkony
nabývat práv a brát na sebe povinnosti (způsobilost k právním úkonům) vzniká v
plném rozsahu zletilostí. Podle § 9 obč. zák nezletilí mají způsobilost jen k takovým právním úkonům,
které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající
jejich věku. Podle § 26 obč. zák. pokud nejsou fyzické osoby k právním úkonům způsobilé,
jednají za ně jejich zákonní zástupci. Podle § 27 odst. 1 obč. zák. kdo je zákonným zástupcem nezletilého dítěte,
upravuje zákon o rodině. Podle § 28 obč. zák jestliže zákonní zástupci jsou povinni též spravovat
majetek těch, které zastupují, a nejde-li o běžnou záležitost, je k nakládání s
majetkem třeba schválení soudu. Podle § 36 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb. ve znění účinném do 31. 7. 1998 (zákon
o rodině) rodiče jsou oprávněni a povinni své nezletilé děti zastupovat a
spravovat jejich záležitosti. Jak se podává ze skutkových zjištění soudů obou stupňů v návaznosti na obsah
spisu, žalobce a tehdy nezletilá žalovaná (narozená v roce 1979), zastoupená
rodiči Ing. S. C., CSc, a Ing. R. C., uzavřeli dne 27. 10. 1994 v Praze smlouvu
o sponzorování a provádění komplexního managementu hráče vrcholového tenisu. Jejím předmětem bylo výhradní zastoupení žalované žalobcem v oblasti odborného
vedení souvisejícího s aktivní činností hráčky (žalované) v oblasti zajištění
trenérů, sponzorů a dalších činností souvisejících (čl. I. smlouvy). Žalobce
byl po dobu platnosti smlouvy oprávněn určovat směr sportovního vývoje hráčky,
zejména a) sestavovat a schvalovat tréninkový a zápasový program, b) vybrat se
souhlasem rodičů (do 18 let věku) trenéra, c) vybrat manažera, a jako její
zástupce d) jednat a uzavírat smlouvy a dohody související se sportovní
činností žalované (tj. v souvislosti s reklamou, exhibicí, a smlouvami podle
autorského zákona). Zavázal se proplácet žalované cestové, náklady na trenéra,
na ubytování a na stravné, na pořízení sportovní výstroje, na vedení účetnictví
týkající se činnosti žalované a další výdaje (např. masáže) až do výše 120.000
DM ročně v následujících třech letech s tím, že v dalších létech bude tyto
náklady hradit již sama žalovaná. Dovolatelka se zavázala k částečné úhradě
těchto nákladů žalobci vyplacením procentem určeného podílu z každé přiznané
peněžní i věcné ceny (výhry) v závislosti na jejím umístění v tabulce WTA. Povinností žalované bylo odvést žalobci dále 30 % ze získané odměny z každé
exhibice nebo reklamní smlouvy související s tenisem a startovného (čl. II. smlouvy). Povinnosti žalované podle čl. III. smlouvy spočívaly v závazku
vynakládat shora uvedené finanční příspěvky výlučně k zabezpečení podmínek pro
sportovní činnost, zúčastnit se utkání nebo soustředění organizovaných
realizačním týmem a schválených žalobcem, podrobit se výběru trenéra, převést
získané příjmy na dohodnutý bankovní účet žalobce u Zürcher Kantonalbank,
provádět vyúčtování akcí, jichž se zúčastnila v dohodnuté lhůtě pod sankcí
smluvní pokuty.
Zavázala se řádně a zodpovědně plnit sjednané povinnosti, vždy
a za všech okolností propagovat dobré jméno firmy žalobce, plnit pokyny
trenéra, neuzavírat bez vědomí žalobce jakékoliv sponzorské či jiné smlouvy a
zachovávat mlčenlivost o obsahu této smlouvy. Naopak žalobce převzal závazek
organizačně a materiálně zajistit kvalifikovaný tým včetně tréninkového
programu pro vrcholový tenis, zajistit stejně kvalifikovaný doprovod k
mezinárodním soutěžím a pečovat o odborný a morální růst žalované jak v oblasti
sportovního, tak i mimosportovního života (čl. IV.). Smluvní strany se dohodly
na výhradním zastupování žalované žalobcem ve věcech souvisejících se sportovní
činností, a že žalobce je oprávněn uzavírat smlouvy s třetími osobami. Žalované
byla uložena povinnost informovat žalobce o příležitosti uzavření smlouvy se
stejným či obdobným obsahem, zejména o dalším sponzorování. Smlouvy uzavřené
žalobcem se zavázala žalovaná dodržovat (čl. V. smlouvy). Smlouva byla uzavřena
na dobu 10 let, přičemž před uplynutím této doby ji mohla každá smluvní strana
vypovědět ve dvouměsíční výpovědní lhůtě jen v případě hrubého porušení
povinností druhé smluvní strany. Žalobce mohl smlouvy vypovědět též v případě,
že se žalovaná zraní nebo onemocní na dobu delší než tři měsíce. Každoročně měl
být stanoven (formou dodatku) výkonnostní cíl žalované, jehož nesplnění by
mohlo být důvodem výpovědi smlouvy žalobcem. Po doručení výpovědi žalobce pro
hrubé porušení smlouvy se žalovaná zavázala do 30 dnů zaplatit mu částku
rovnající se úhrné výši žalobcem investovaných prostředků do její sportovní
činnosti sníženou o jí již splacenou částku. Jen v případě, že žalovaná ukončí
sportovní kariéru před uplynutím smlouvy ze zdravotních, odborně ověřených
důvodů nebude žalobce uvedenou částku požadovat, s tím, že smlouva zůstane
nadále v platnosti (čl. VI. smlouvy). Po dohodě s rodiči měl žalobce zajistit
možnost studia žalované tak, aby co možná nejlépe odpovídalo potřebám žalované
z pohledu rozvoje její osobnosti i z pohledu sportovního rozvoje (čl. VII. odst. 1 smlouvy). Po uplynutí doby, na kterou byla smlouva sjednána, bylo
žalobci přiznáno právo opce, tzn. uzavřít novou smlouvu za týchž podmínek,
nepředloží-li třetí osoba výhodnější nabídku. Při dorovnání nabídky žalobcem
platí právo opce na prodloužení smlouvy o dalších 5 let, přičemž odvody ve
prospěch žalobce budou řešeny novým dodatkem, s tím, že každopádně nepřesáhnou
15 % při umístění na 1. - 9. místě podle WTA, resp. 20 % při umístění na 20. místě a hůře. Oba rodiče žalované prohlásili, že obsah smlouvy s nezletilou
projednali a vysvětlili jí význam jejich jednotlivých ustanovení. Současně
prohlásili, že smlouvu uzavírají jako její zákonní zástupci (čl. VII. odst. 3. a 4. smlouvy), a že jednotlivá ustanovení této smlouvy, její ujednání a závazky
jsou ku prospěchu další tenisové činnosti žalované a v uzavření smlouvy
spatřují jeden z předpokladů pokračování v realizaci jejích zájmů.
Žalovaná se
zavázala uzavřít patřičná úrazová, životní a další pojištění podle návrhu
žalobce, která jím budou hrazena po dobu, v níž bude proplácet náklady žalované
v rozsahu dohodnuté částky; po této době si je bude již platit sama. Částky
získané z pojistných plnění budou děleny mezi žalobce a žalovanou v poměru
50:50 % (čl. VII. odst. 5 a 6. smlouvy). Smlouva byla uzavřena na dobu 10 let,
čímž smluvní strany rozuměly období do 31. 12. 2004 (čl. VIII. odst. 1. smlouvy). Dodatkem č. 1 uzavřeným dne 26. 2. 1996 byly upřesněny podmínky bodu
II. smlouvy ze dne 1. 10. 1994, tj. způsob „krytí“ nákladů žalobce žalovanou
procentuální srážkou z jejího čistého příjmu podle umístění v žebříčku WTA;
zároveň se smluvní strany dohodly na definici ve smlouvě použitých výrazů
(např. na pojmu měny, devizového kurzu apod.). Fyzická osoba nabývá způsobilost k právním úkonům, tj. vlastními právními úkony
nabývat práv a brát na sebe povinnosti (§ 8 odst. 1 obč. zák.), postupně
(srovnej § 9 obč. zák.), tzn. že od počátku je zcela nezpůsobilá k právním
úkonům a úplné způsobilosti dosáhne až nabytím zletilosti (§ 8 odst. 2 věta
prvá obč. zák.); před dosažením tohoto věku se zletilosti nabývá jen uzavřením
manželství. Okruh právních úkonů, k nimž se postupem času stává nezletilý
způsobilý, se neustále zvětšuje, avšak do okamžiku nabytí zletilosti nikdy
nezahrne veškerá právní jednání. Občanský zákoník platný do konce roku 2013
přiznává nezletilým způsobilost k právním úkonům v závislosti na jejich
rozpoznávací a volní vyspělosti. Rozumovou vyspělostí se přitom rozumí
schopnost posoudit následky svého vlastního jednání, volní vyspělost vyjadřuje
schopnost ovládnout své jednání. Právní úkon je svou povahou přiměřený těmto
vyspělostem, pokud je nezletilý schopen posoudit podstatu takového právního
úkonu, uvědomit si nejen pozitivní, ale i veškeré negativní následky, jež jsou
s právním úkonem spojeny, a v souladu s tím adekvátním způsobem jednat. Uvedené
znamená, že čím nižší je věk nezletilého, tím více vyvstává potřeba obezřetně
vážit, zda v právním úkonu nevidí jenom bezprostřední pozitiva a zda přitom
neponechává stranou svých úvah případné povinnosti, které z jeho jednání v
budoucnu vzniknou, případně zda k nim nepřistupuje lehkomyslně (srovnej Kindl,
M., Fiala, J. a kolektiv, Občanský zákoník, Komentář, Díl I., Wolters Kluver,
Praha, 2009). Kritérium uvedené v § 9 obč. zák. je nutno chápat v tom smyslu,
zda určitý právní úkon zpravidla odpovídá rozumové a volní vyspělosti
nezletilých určitého věku. Učiní-li nezletilý právní úkon, k němuž není
způsobilý, jde o právní úkon absolutně neplatný (§ 38 odst. 1 obč. zák.). Takové právní úkony, může učinit v jeho zastoupení zákonný zástupce. Z uvedené
právní úpravy vyplývá, že běžné majetkové záležitosti vyřizuje zákonný zástupce
za zastoupeného sám, naproti tomu nikoliv běžné majetkové záležitosti vyžadují
k platnosti právního úkonu schválení soudu. Soud již učiněný právní úkon
zákonným zástupcem nezletilého v neběžné majetkové záležitosti (srovnej § 28
obč. zák. a § 179 o. s. ř.) schválí jen tehdy, jestliže je to v zájmu
zastupovaného.
Pokud tuto majetkovou záležitost neschválí, je právní úkon
zákonného zástupce neplatný (schválení soudem se vyžaduje „k platnosti právního
úkonu“). Zda jde o běžnou či neběžnou majetkovou záležitost při správě majetku,
je třeba vždy posoudit na základě jednotlivých okolností a celkové povahy
konkrétního případu. Za neběžnou majetkovou záležitost, která vyžaduje
schválení soudu, lze na základě poznatků a zkušeností právní praxe považovat
např. nabytí či převod motorového vozidla (nikoliv však běžného jednostopého
vozidla), nabytí či převod nemovité věci, resp. podílu k ní, pro zastoupeného
či zastoupeným, odmítnutí dědictví, uzavření dědické dohody, nakládání se
stavebním spořením, prodej akcií nezletilého majitele atd. (k tomu srovnej –
Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M., a kolektiv, Občanský zákoník
I., Komentář, C. H. BECK, 2. vydání, 2009, str. 298, z judikatury např. Nejvyšší soud, Cpjf 45/83, Sborník IV., str. 353, rozsudek Nejvyššího soudu ČSR
ze dne 20. února 1981, publikovaný jako R 48/84 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. září 2001, sp. zn. 25 Cdo
1005/99, publikovaný pod C 736 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR
vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. 33 Cdo 2912/2008, který je veřejnosti k dispozici na
webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Právní úkon přesahující
rámec běžné záležitosti při nakládání s majetkem nezletilého dítěte, který za
něho učinil zákonný zástupce, aniž byl schválen soudem ve smyslu § 28 obč. zák., je absolutně neplatný pro jeho rozpor se zákonem podle § 39 obč. zák. a
nemůže vyvolat zamýšlené právní následky. Ačkoli ustanovení § 28 obč. zák. pojednává výslovně jen o nakládání s majetkem, není důvod se zřetelem k
ustanovení § 36 zákona o rodině ve znění účinném do 31. 7. 1998 (povinnost a
oprávnění rodičů k zastupování a ke správě záležitostí nezletilých) do okruhu
právních úkonů, k jejichž platnosti je potřeba schválení soudu, nezahrnout i
jiné, než jen ryze majetkové záležitosti, jestliže jsou s to zasáhnout do
majetkové sféry nezletilého, tj. včetně závazků a pohledávek (srovnej Sborník
III. Nejvyšší soud, SEVT, 1980, str. 277). Na základě shora řečeného, vycházeje z dílčího závěru, že žalovaná nebyla
způsobilá k uzavření sporné smlouvy a že ji mohli uzavřít jen její zákonní
zástupci, je potřeba zodpovědět otázku, zda uzavření smlouvy, z níž nezletilé
sice vzniklo právo na plnění, ale kterou byly zároveň založeny její závazky s
omezenou možností výpovědi smlouvy po dosažení zletilosti žalované, představuje
běžnou záležitost, k níž nebylo potřeba schválení soudem. Nelze pominout, že v případě začínající nezletilé profesionální sportovkyně
(tenistky) je sportovní činnost spojena s podřízením rodinných a sociálních
vazeb, včetně trávení volného času, tréninkovému režimu a účasti na turnajích
podle pokynů sponzora, tj. osoby, která v počátečním období jejího sportovního
růstu hradí s tím vznikající náklady. Motivem tohoto sponzoringu je zpravidla
získání podílu na budoucích příjmech sportovkyně.
Sporná smlouva, přestože
zajišťovala žalované refundaci nákladů spojených s vrcholovým tenisem po dobu
prvních tří let (tj. do roku 1997) a zajišťovala ji materiálně-sportovní
zázemí, ji zavazovala do 31. 10. 2004, přičemž i po tomto datu přiznávala
žalobci právo na uzavření pokračující smlouvy za stejných podmínek, za nichž
byla uzavřena původní smlouva o sponzorování a provádění komplexního
managementu hráčky vrcholového tenisu. Již jen pro neúměrně dlouhou dobu trvání
závazků (povinností žalované k plnění ve prospěch žalobce), omezení žalované v
otázkách rozhodování o dalším sportovním směřování po dosažení zletilosti a pro
v podstatě nevypověditelnost smlouvy, je na místě závěr, že nešlo o běžnou
záležitost, a proto k ní zákonní zástupci žalované potřebovali rozhodnutí
soudu; soudní rozhodnutí totiž představuje opatření k ochraně zájmů nezletilé
žalované. Z výše uvedeného je zřejmé, že se žalované podařilo zpochybnit správnost
právního závěru odvolacího soudu, že uzavření smlouvy o sponzorování a
provádění komplexního managementu rodiči žalované jako jejími zákonnými
zástupci, je běžnou záležitostí při nakládání s majetkem nezletilého dítěte,
která nepodléhá schválení soudu ve smyslu § 28 obč. zák. Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo než rozsudek odvolacího soudu v dovoláním
napadeném rozsahu včetně akcesorického výroku podle § 243b odst. 2 věty za
středníkem o. s. ř. zrušit. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i ve stejném rozsahu na rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 5
k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. června 2014
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu