25 Cdo 691/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce V. L., zastoupeného advokátem, proti žalované N. R., o náhradu škody,
vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 17 C 274/2003, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. prosince
2005, č. j. 13 Co 647/2005-291, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. prosince
2005, č. j. 13 Co 647/2005-291, pokud jím bylo rozhodnuto o věci samé, se
zamítá, jinak se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Poté, co Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 12. 3. 2003, č. j. 25
Cdo 1232/2001-107, zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 11. 2000,
č. j. 13 Co 788/2000-80, se závazným právním názorem, že žalovaná odpovídá za
škodu vzniklou žalobci podle § 420 obč. zák., a Krajský soud v Plzni usnesením
ze dne 11. 9. 2003, č. j. 13 Co 343/2003-117, zrušil rozsudek Okresního soudu v
Karlových Varech ze dne 28. 4. 2000, č. j. 17 C 12/2000-48, Okresní soud v
Karlových Varech rozsudkem ze dne 16. 3. 2005, č. j. 17 C 274/2003-243, ve
spojení s usnesením téhož soudu ze dne 12. 5. 2005, č. j. 17 C 274/2003-264,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 65.250,- Kč s 10% úrokem z prodlení
od 8. 1. 2000 do zaplacení, ohledně částky 65.250,- Kč s 12% úrokem z prodlení
z částky 130.500,- Kč od 1. 9. 1999 do 7. 1. 2000, s 12% úrokem z prodlení z
částky 65.250,- Kč od 8. 1. 2000 do zaplacení a s 2% úrokem z prodlení z částky
65.250,- Kč od 8. 1. 2000 do zaplacení žalobu zamítl, zastavil řízení ohledně
12% úroku z prodlení z částky 130.500,- Kč od 20. 6. 1999 do 31. 8. 1999 a
rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel
ze zjištění, že žalovaná měla od svého tehdejšího zaměstnavatele Ing. V. L.
oprávnění k užívání služebního automobilu pro cesty z domova do zaměstnání a
zpět a pro pracovní cesty. V únoru 1999 převedl Ing. V. L. vlastnické právo k
vozu na žalobce s tím, že k fyzickému předání dojde později. K předání však
nedošlo, předmětný automobil byl stále v užívání žalované, která jej se
souhlasem svého zaměstnavatele použila k soukromé cestě do F., kde byl odcizen
a zničen, ačkoliv žalovaná vozidlo všemi dostupnými prostředky zabezpečila.
Vázán právním názorem Nejvyššího soudu ČR dospěl soud prvního stupně k závěru o
odpovědnosti žalované za škodu způsobenou žalobci. Mezi účastníky byla uzavřena
ústní smlouva o výpůjčce (§ 659 a násl. obč. zák.), kterou žalovaná porušila
tím, že nevrátila předmět výpůjčky (automobil) žalobci, jemuž v příčinné
souvislosti s tím vznikla škoda ve výši 130.500,- Kč (obvyklá cena automobilu v
době zničení stanovená znaleckým posudkem). Soud snížil náhradu o 50%, když
důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 450 obč. zák. shledal v tom, že
žalovaná žádným zásadním způsobem neporušila své povinnosti ze smluvního vztahu
(nejednala v rozporu s ujednáním účastníků) a ačkoliv za škodu odpovídá,
protože nemůže vůz vrátit, nepřitěžují jí žádné okolnosti případu. Kromě toho
poměry žalované neumožňují bez dalšího nahrazení celé škody, neboť její příjem
je podprůměrný, manžel žalované je odkázán na plný invalidní důchod a oba jsou
zatíženi dluhy vyplývajícími částečně z vlastnictví nemovitostí, částečně z
povinnosti manžela k náhradě škody; žalobce součinnost ke zjištění svého
majetkového stavu neposkytl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 12. 2005, č. j. 13
Co 647/2005-291, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými
zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně a odkázal na řádné a zcela
přehledné zdůvodnění hledisek umožňujících zmírnění rozsahu náhrady škody podle
§ 450 obč. zák. soudem prvního stupně. Zdůraznil, že žalovaná užila předmětný
automobil k cestě do F. se souhlasem k tomu oprávněné osoby, žádný bezpečnostní
předpis k zajištění automobilu nezanedbala a k odcizení třetí osobou a
následnému zničení došlo, aniž by tomu mohla jakkoli zabránit; snížení náhrady
škody pak odůvodňují i její majetkové poměry.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a jež odůvodňuje podle §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom,
„zda je možné podmínky moderace uvedené v ustanovení § 450 obč. zák. uplatnit
pouze v jejich souhrnu, či jaký je způsob aplikace důvodů zvláštního zřetele
hodných při sledování kritérií uvedených v ustanovení § 450 obč. zák. a jejich
vzájemná vazba či pořadí významu“. Za „doprovodnou“ otázku zásadního právního
významu považuje „posuzování majetkové a osobní situace poškozeného (správně
škůdce) v případě vlastnictví několika nemovitostí, přičemž některé z nich
poškozený (škůdce) užívá a jiné dokonce nabízí k prodeji za účelem úhrady svých
závazků“, a „zda lze považovat v tomto ohledu za významnou skutečnost, že
manžel poškozeného (škůdce) má povinnost k náhradě škody, kterou způsobil
jinému subjektu“, a dále „posouzení nároku na náhradu nákladů řízení při
částečném neúspěchu ve věci ovlivněném uplatněním moderace podle § 450 obč.
zák.“. Podle žalobce je na místě zkoumat celkový rozsah závazků žalované a
rozdíl souhrnu těchto závazků oproti tržní ceně jejích nemovitostí; pokud by se
prodej nemovitostí výrazně nedotkl její životní úrovně, nemělo být podle § 450
obč. zák. přistoupeno k žádné moderaci závazku. Žalobce tvrdí, že žalovaná
použila předmětné vozidlo k soukromé cestě do F. bez jeho souhlasu, a z tohoto
důvodu je rozsah moderace s ohledem na její jednání, majetkové poměry (vlastní
se svým manželem řadu nemovitostí a má dostatek majetku k tomu, aby mohla
dostát svým závazkům) či závazky jejího manžela ve vztahu k třetím osobám (což
nelze přičítat k tíži žalobce) zcela nepřiměřený. Dále má za to, že soud měl
aplikovat při rozhodování o náhradě nákladů řízení pouze § 142 odst. 3 o.s.ř.,
nikoli § 450 os.ř., a přiznat žalobci plnou náhradu nákladů řízení. Navrhuje
proto, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že
dovolání proti výroku, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, je přípustné podle §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pro řešení právní otázky hledisek pro aplikaci tzv.
moderačního práva soudem (§ 450 obč. zák.) v případě osoby, která nese
odpovědnost za škodu z titulu porušení závazkového právního vztahu. Dovolání
není důvodné, proti výroku o náhradě nákladů řízení pak není přípustné.
Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že žalobce nesouhlasí kromě jiného i s tím,
jak odvolací soud zjistil skutkový stav v projednávané věci; namítá, že z
provedených důkazů skutkový stav nebyl zjištěn správně a nebyl pak správně
posouzen po právní stránce. Dovolatel tvrdí, že žalovaná použila předmětné
vozidlo k soukromé cestě do F. bez jeho souhlasu, že se svým manželem vlastní
řadu nemovitostí a má dostatek majetku k tomu, aby mohla dostát svým závazkům,
a z tohoto důvodu je rozsah moderace s ohledem na její jednání, majetkové
poměry či závazky jejího manžela ve vztahu k třetím osobám zcela nepřiměřený. Z
toho je zřejmé, že dovolatel v těchto otázkách předkládá vlastní verzi
skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve věci a teprve z toho vyvozuje
odlišné právní posouzení. Namítaná okolnost, že rozsudek odvolacího soudu
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.), však
dovolacímu přezkumu v případě přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. nepodléhá.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel rovněž uplatňuje jako důvod
dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací
soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý
právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval. Nejvyšší soud je při tom zásadně vázán uplatněnými
dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.) a může tedy posuzovat jen
takové právní otázky, které jsou v dovolání označeny.
Podle ustanovení § 450 obč. zák. z důvodů zvláštního zřetele hodných soud
náhradu škody přiměřeně sníží. Vezme přitom zřetel zejména k tomu, jak ke škodě
došlo, jakož i k osobním a majetkovým poměrům fyzické osoby, která ji
způsobila; přihlédne přitom také k poměrům fyzické osoby, která byla poškozena.
Snížení nelze provést, jde-li o škodu způsobenou úmyslně.
Smyslem tzv. moderačního práva soudu je zmírnění dopadu odpovědnosti za škodu
na škůdce tam, kde by uložení povinnosti v plném rozsahu představovalo s
přihlédnutím ke všem okolnostem přílišnou tvrdost. Východiskem tohoto
ustanovení je úvaha, že v některých případech zvláštního zřetele hodných, kdy
došlo k neúmyslnému způsobení škody, by uložení povinnosti nahradit škodu v
plném rozsahu bylo v rozporu s preventivními i reparačními účinky odpovědnosti
za škodu a principy spravedlnosti. Hlediska, která citované ustanovení uvádí,
jsou pouze příkladmá, soud proto může v odůvodněných případech aplikovat
moderační právo s adekvátním odůvodněním i z jiných či dalších hledisek bez
ohledu na to, zda tento způsob snížení byl některým z účastníků řízení navržen.
Zákon tedy nestanoví kritéria, jimiž je naplněn pojem „důvody zvláštního
zřetele hodné“, ani nevyžaduje, aby všechna demonstrativně vyjmenovaná hlediska
byla naplněna.
Soudy obou stupňů dovodily porušení povinnosti žalované ze smlouvy o výpůjčce
vrátit předmětný automobil žalobci (§ 662 odst. 1 obč. zák.) a zcela správně
odlišily naplnění podmínek odpovědnosti za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák.
od okolností odůvodňujících aplikaci ustanovení § 450 obč. zák. Není pochyb o
tom, že žalovaná nese odpovědnost za škodu způsobenou žalobci tím, že porušila
závazkový vztah ze smlouvy o výpůjčce a předmětný automobil nevrátila, a to bez
ohledu na to, z jakých důvodů své smluvní povinnosti nedostála. Na druhé straně
je zřejmé, že ke vzniku škody na vozidle samotném (a tedy i k porušení smluvní
povinnosti vozidlo vrátit) ničím nepřispěla, neboť vypůjčené vozidlo užila k
soukromé cestě do F. se souhlasem osoby k tomu oprávněné, před krátkodobým
opuštěním v daném místě je řádně zabezpečila a jednala tak ve vztahu k ochraně
cizího majetku dostatečně obezřetně (správnost těchto skutkových zjištění – jak
výše uvedeno – nepodléhá dovolacímu přezkumu). Okolnost, že i přes takové
jednání žalované bylo vozidlo odcizeno a následně zničeno třetí osobou, je
proto relevantním kritériem z pohledu hodnocení, jak ke škodě došlo ve smyslu
ustanovení § 450 obč. zák., a při soudním rozhodování o rozsahu náhrady škody
odůvodňuje možnost tzv. moderace. Jestliže soudy obou stupňů do své úvahy
zahrnuly současně další okolnosti, které jsou v tomto ustanovení vyjmenovány a
k nimž soud podle tohoto ustanovení má zejména přihlédnout, tj. osobní a
majetkové poměry účastníků na obou stranách sporu, braly v potaz celkové
majetkové poměry žalované, její podprůměrný příjem a sníženou platební
schopnost (včetně invalidity manžela zatíženého povinností k náhradě škody ve
prospěch jiné osoby), a tyto své úvahy řádně odůvodnily (§ 157 odst. 2 o.s.ř.),
nelze jim vytýkat, že by vymezením těchto konkrétních hledisek vybočily ze
zákonné úpravy podmínek moderačního práva soudu podle ustanovení § 450 obč. zák.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolání není z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů opodstatněné; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání
žalobce proti výroku ve věci samé zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před
středníkem o.s.ř.).
Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu výslovně také ve výroku,
kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Proti němu však tento
mimořádný opravný prostředek přípustný není (srov. též usnesení Nejvyššího
soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, které bylo uveřejněno pod
č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003), proto bylo
dovolání žalobce v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a §
218 písm. c) o.s.ř. odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce nemá
na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2008
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu